Kacířská úvaha o odkazovnících

JUDr. Karel Wawerka,  emeritní notář

 

Mnou  předkládaný  fejeton – jak již ostatně ze samotného smyslu slova „fejeton“ plyne – neusiluje o podrobnou právní anylýzu otázek spojených  s opětovným zavedením institutu odkazu a odkazovníků, tedy institutu zvaného na základě latinského pojmosloví legatum a legatář, v našem novém občanském právu. Takový rozbor ostatně již zdařile provedl Martin Šešina ve svém článku „Postavení odkazovníka v řízení o pozůstalosti“  v čísle 4/2015 Ad notam.

 

Mám spíše ambici poukázat na společenský dopad  této znovu obnovené právní úpravy a současně na to,  jak je možno se s platnou staronovou úpravou v praxi vyrovnat. Jako celoživotní fanda dědického prá­va si dovoluji připodobnit dědické právo ve svém hmotně a procesněprávním celku k symfonii, v níž musí všechny nástroje ladit s jejím celkovým vyzněním a smyslem. Nemohu se zbavit dojmu, že institut odkazovníků  tvoří v celé symfonii dědického práva v české realitě této doby prvek disharmonický.

 

Dnes již víme, jaký je rozdíl mezi termíny „dědic“ a „odkazovník“. Když jsem však před 45 lety v roce 1971 začal psát svou rigorózní práci na téma „Závěť“, prostudoval jsem dědické právo v historickém vývoji, zejména dědickou pasáž rakouského občanského zákoníku. To bylo mé první setkání s tímto zákoníkem. Připadal mi, jako by pocházel z jiné planety, a to přitom v té době u nás po 130 letech své aplikace v českém prostředí neplatil teprve pouhá dvě desetiletí.

 

Při jeho četbě jsem se seznamoval se starými, archaicky působícími českými právními pojmy (např. pozůstalost, poslední pořízení, svěřenské náhradnictví, výminka, dovětek,  ale také odkaz či odkazovník). Bylo mi brzy jasné, že se jednalo o propracovanou, současně však pořádně složitou právní úpravu. V mých očích rakouský občanský zákoník  získával auru nedosažitelné právní dokonalosti, o níž bylo možné českému právníkovi té doby jen snít. V tomto ohledu jsem jistě nebyl jediný.

 

Ale již tehdy mi vrtala hlavou otázka, proč ABGB rozlišoval mezi dědici a odkazovníky. Proč odlišoval mezi dědici dědického podílu a mezi osobami nabývajícími smrtí jen právo na jednotlivou věc. Vím sice, že se jedná o darování z dědictví, že úprava má původ v římském právu, že zůstavitel má možnost stanovit, aby se odkazem „obdarovaná“ osoba (tedy odkazovník) nepodílela na osudu celé pozůstalosti. Chápu, že v původu celého institutu stála snaha uchování celku pozůstalosti v rukou pokud možno jedné osoby a s tím spojené zajištění celku rodinného jmění pod jednotným vedením.

Avšak již tehdy mi složitost celé právní konstrukce  odkazu a odkazovníků nepřipadala adekvátní efektu, jaký taková úprava přinášela. Má-li přece dědické právo sloužit dobře svému účelu, za který jsem považoval a považuji dodnes  urychlenou a spravedlivou realizaci zůstavitelových představ  o osudu jeho majetku po smrti, nemělo by být zbytečně složité a nepochopitelné. 

 

Ovšem před ABGB jako celkem jsem se celý svůj právnický život skláněl v hluboké – možná až přehnané – úctě jako k symbolu jisté právní dokonalosti. Mnohé přece naznačoval pouhý pohled na bohaté, fungující  a ve všech směrech prosperující sousední Rakousko odchované dnes již více než dvousetletou úspěšnou aplikací právě ABGB.

 

V době, kdy se na konci mého právnického života chystala a posléze opravdu proběhla kardinální změna občanského a zejména dědického práva čerpající ve velkém rozsahu právě z ABGB, nabýval jsem značné pochybnosti o potřebě  recepce institutů odkazovníků pro českou společnost na začátku jednadvacátého století.

 

Nelze přehlédnout, že ABGB se z velké části připravoval již ve druhé polovině 18. století v době, kdy v Rakousku vládla absolutní monarchie, tedy ve zcela jiných podmínkách, než jsou podmínky parlamentní demokracie na prahu  21. století. Je mi ovšem současně jasné, že  právní konstrukce odkazů  pocházela z římského práva a byla akceptována i v nerealizovaném vládním návrhu nového občanského zákoníku.  

 

Jestliže však NOZ přejímal z rakouského dědického práva jen některé právní instituty, a jiné nepřevzal (např. institut pro rakouské dědické právo tak zásadní, jako byla ležící pozůstalost – hereditas iacens), pak by bylo správné, aby bylo také v jiných směrech přihlédnuto k dosavadní právní úpravě dědického práva platné na našem území téměř  50 let a ke zvyklostem a návykům, které se v českém obyvatelstvu v posledních desetiletích vytvořily, jakož i k zájmům a potřebám široké občanské veřejnosti. V prvé řadě k nim patřila jistota, že vše ohledně dědictví vyřeší notář jménem soudu většinou v jediné listině, která je po své právní moci závazná.

 

A tomu obnovení institutu odkazovníků, kteří nastupují vždy jako věřitelé dědice či dědiců a  kteří se nestávájí účastníky řízení o pozůstalosti, jednoznačně odporuje. Stejně tak se domnívám, že historická potřeba zachování jednotného zůstavitelova rodinného majetku v jedněch rukou  je v současné české realitě natolik výjimečná, že rozhodně neodůvodňuje důvod znovuobnovení mimořádně složité právní úpravy odkazů a postavení odkazovníků po smrti zůstavitele.

 

V samotném dědickém právu bylo zapotřebí změnit mnohé (např. různé formy příkazů či náhradnictví, popř. jisté formy dědické smlouvy), dovoluji si však tvrdit, že institut odkazů a odkazovníků dosavadní česká dědická praxe nijak nepostrádala. Předchozí praxe, kdy současní odkazovníci vystupovali jako dědicové, nikterak zůstavitelovu vůli neomezovala a nebránila mu konkrétní drobné věci odkázat jednotlivým dědicům.

 

Dále je třeba si povšimnout toho, že fakticky je postavení odkazovníků v řízení o pozůstalosti na rozdíl od postavení dědiců postavením druhořadým a často zůstává na odkazovnících, aby si svůj předmět odkazu na dědicích sami „vyběhali“. Oproti předchozí úpravě se sice odkazovníci zbavili odpovědnosti za dluhy pozůstalosti, na druhé straně jim reálné získání předmětu odkazu od dědiců může činit těžko překonatelné potíže. Předně se ani o výsledku řízení o pozůstalosti, kde se může rozhodovat i o povinnosti jednotlivých dědiců k uspokojení odkazu, nemusí – vzhledem k tomu, že nejsou účastníky řízení –  ani dozvědět.

 

Konstrukce odkazu jako pohledávky na vydání předmětu odkazu posouvá řízení o pozůstalosti i po jeho skončení do vztahu mezi dědici a odkazovníkem, kdy je na odkazovníkovi, aby se o faktické nabytí odkazu postaral. V případě, že dědicové budou činit potíže při vydání předmětu odkazu, nezbude odkazovníkům než absolvovat trnitou a nákladnou cestu českého sporného soudnictví. Víme přitom dobře, jak drahá a pomalá je cesta soudního sporu v naší zemi.  

 

To kontrastuje s dosavadní úpravou, podle níž osoby ve stejné pozici jako současní odkazovníci, tj. dědicové jednotlivých věcí, získali pravomocným rozhodnutím o dědictví bez potřeby jakékoliv další aktivity jednoznačný soudní titul o nabytí této věci do svého vlastnictví. 

 

Úprava  zákona o zvláštních řízeních soudních, který odkazovníky nepovažuje za účastníky řízení, mi proto připadá vůči odkazovníkům bezohledná. Často se díky této úpravě může naplnit známá zásada „o nás bez nás“. Je přece zřejmé, že obtížení odkazem může být často závislé na určení hodnoty pozůstalosti, případně na praktickém uplatnění zásady, že každému dědici musí zůstat alespoň jedna čtvrtina odkazy nezatížená v řízení o pozůstalosti.

 

Uvědomuji si, že se jedná o pláč nad rozlitým mlékem, že NOZ prostě platí a my spíše musíme uvažovat o tom, co se dá případně spravit nyní. Mám na mysli jednak možný soudní výklad platného práva, tak i případnou změnu některých zákonných ustanovení. 

 

Určité náznaky vyvolává samotná notářská praxe, která se v posledních dvou letech vyvíjí. Lze předpokládat, že notáři při formulaci posledních pořízení mají tendenci se ustanovení odkazu a odkazovníka spíše vyhýbat a že využívají  již rozšířeného výkladu, který umožňuje faktický odkaz jednotlivé věci (zejména nemovitosti) určité osobě považovat za stanovení dědického podílu s hodnotou ve vztahu k celku pozůstalosti. 

 

Domnívám se tedy, že stávající úprava neznamená, že by v úsilí o ochranu práv odkazovníků bylo nutno úplně  skládat ruce do klína. Je jistě správné, když  notáři již při sepisování notářských zápisů o závětech, dovětcích či dědických smlouvách řádně pořizovatelům vysvětlí dopad zřízení odkazu pro samotného odkazovníka v průběhu řízení o pozůstalosti. Je rozumné využít možnost, které skýtá dnes již rozšířený výklad, že dědici (a nikoliv tedy odkazovníky) se mohou stát při splnění určitých podmínek osoby, jejichž dědický podíl byl v posledním pořízení vymezen pouze zanecháním určité věci. Není tedy nezbytně nutné zůstavovat v posledním pořízení jednotlivé věci (zejména nemovitosti) formou odkazu.

 

Za správné také považuji tendenci přizvat odkazovníka k řízení o pozůstalosti ve všech případech vypočtených ve výše uvedeném článku Martina Šešiny. Jsem přesvědčen o tom, že klíčové je ustanovení § 6 zákona o zvláštních řízeních soudních. Toto ustanovení považuje za účastníky řízení osoby, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Již ze samotné velmi široké formulace tohoto ustanovení podle mého názoru plyne, že odkazovníky je možno (ale není nutno) považovat za účastníky řízení prakticky v každém pozůstalostním řízení, v němž se postupuje podle posledního  pořízení, jímž zůstavitel zřídil odkaz.

 

V takových věcech se přece o osudu zřízených odkazů určitou formou (buď pozitivní, nebo negativní) jedná téměř vždy, a jsou tedy dány podmínky k účastenství odkazovníků v řízení.  Ačkoliv tedy samotná zvláštní procesní ustanovení o účastnících v řízení o pozůstalosti v zásadě (mlčky) odkazovníky za účastníky řízení nepovažují, domnívám se, že je namístě minimálně v každém případě, v němž je zřejmý  přímý dopad výsledků řízení na zůstavitelem zřízený odkaz, odkazovníka za účastníka řízení přibírat. Za správné rovněž považuji uvádět v rozhodnutích o dědictvích, který dědic či více dědiců jsou obtíženi odkazem zůstavitele.

 

Právní úpravy s sebou přinášejí mnohdy nechtěné dopady a situace. Šedá je teorie a zelená je praxe života. Je na notářích jako soudních komisařích, aby v řízení postupovali v souladu se zájmem všech zainteresovaných osob a také i v souladu se zájmem vlastním.

 

Čeští notáři se vždy vyznačovali erudicí i citem k problémům osob, jejichž záležitosti mohou ovlivňovat. Jistě i nový institut odkazovníků „vstřebají“ tak, aby nikomu nebylo zbytečně ublíženo. Právě takový jejich přístup je příčinou skutečnosti, že notáři jsou po celou dobu své novodobé existence od poloviny předminulého století občanskou veřejností tak přátelsky vnímáni.

 

Zpět