„Výborné globální univerzity učí studenty myslet, argumentovat, psát,“

Vážený pane doktore, velice Vám děkuji, že jste si našel čas a v novoročním shonu poskytl rozhovor pro náš časopis. Naši čtenáři to jistě ocení.

 

Od 7. října 2015 jste se stal prvním českým generálním advokátem u Soudního dvora Evropské unie. Dovolte mi, abych Vám při této příležitosti blahopřál ke jmenování do takto významné funkce. Funkce generálního advokáta nemá s výkonem advokacie, jako právnické profese, jak ji známe u nás – snad kromě označení, mnoho společného, neboť se jedná o veřejnou funkci. Mohl byste našim čtenářům přiblížit, jaké jsou Vaše hlavní úkoly?

 

Velice děkuji za blahopřání. Generální advokát předkládá Soudnímu dvoru ve vybraných případech odůvodněná stanoviska. Stanovisko je vlastně jakási podkladová analýza pro rozhodování Soudního dvora. Dobré stanovisko rozebere jednotlivé právní otázky případu, zasadí je do kontextu dosavadní judikatury Soudního dvora a navrhne vhodné řešení případu. Je-li možných řešení více, může nastínit alternativy a rozebrat jejich pro a proti. Pro Soudní dvůr však není stanovisko závazné.

 

Po rozhodnutí Soudního dvora, které jediné závazné je, může stanovisko generálního advokáta plnit další funkce, v závislosti na konstelaci daného případu: od poskytnutí detailnějších informací či doplnění argumentace Soudního dvora v případech, kdy tento rozhodl věcně stejně; přes jakýsi obecný „disent“ v případech, kdy došel Soudní dvůr k závěru opačnému; až někdy k tak trochu černému svědomí Soudního dvora v případech, kdy tento došel k závěru opačnému, aniž se však jakkoliv vypořádal s argumenty generálního advokáta, které směřovaly proti právnímu názoru, jejž Soudní dvůr nakonec přijal.

 

Máte pravdu, generální advokát je funkcí „veřejnou“ v tom smyslu, že není právním zástupcem žádné konkrétní strany. Při psaní svých stanovisek je naprosto nezávislý. Jako v případě řady dalších aspektů organizace Soudního dvora, generální advokát má svůj původ ve francouzské právní tradici. Tam existuje generální advokát u vrcholných soudů: „generální advokát“ u Kasačního soudu a „veřejný zpravodaj“ (do roku 2009 nazýván „komisař vlády“) u Státní rady. Posledně jmenované označení zachycuje původ této funkce u francouzských správních soudů: v post-revoluční Francii počátku 19. století, kdy došlo u Státní rady ke zřízení funkce komisaře vlády, šlo skutečně o zástupce vlády, který měl v řízení před soudem hájit veřejný zájem, artikulovaný vládou. Už od poloviny  19. století se však „komisař vlády“ stává v řízení před Státní radou na vládě naprosto nezávislým. Počal hájit nikoliv zájem vlády, ale zájem práva jako takového. Jak u Státní rady, tak později u Soudního dvora Evropské unie, dodává stanovisko generálního advokáta řízení prvek vnitřní debaty: poskytuje další úroveň reflexe před samotným rozhodnutím. Zkvalitňuje tak rozhodnutí Soudního dvora a přispívá tím k jeho legitimitě.

 

Výkon funkce generálního advokáta předpokládá mj. i vynikající znalost evropského práva. Z mých studentských let, tj. na přelomu tisíciletí, si pamatuji, že studium evropského práva nebylo studenty zpravidla považováno za prioritu; tomu bohužel odpovídaly i studijní osnovy. Změnilo se na tom dle Vašeho názoru něco do dnešní doby?

 

To si neodvažuji hodnotit. Navíc nevím jak Vy, ale já měl za svých studentských let mnoho priorit. Studium (jakéhokoliv) práva ale nebylo úplně na čelním místě [smích]. Dobře, trochu vážněji: mohu dát dvojí odpověď.

 

Za prvé, unijní (či obecněji evropské právo, které však dle mého názoru nezahrnuje jenom právo EU, ale také právo EÚLP) lze učit dvojím způsobem: izolovaně a průřezově. Izolovaný způsob znamená, že unijní právo se učí právě a jenom v předmětu s názvem „Právo EU“. Takový předmět se pak snaží do sebe sama vtěsnat maximum práva EU, což už je v posledních dvaceti letech dost problém. Průřezový způsob znamená, že věcné oblasti práva Unie se vyučují v jednotlivých oborech pozitivního vnitrostátního práva. Druhý jmenovaný způsob dává dnes více smyslu. Je dosti obtížné vyučovat například „českou“ úpravu ochrany spotřebitele v rámci občanského práva, aniž by byly zároveň zohledněny její unijní základy. Stejně tak nelze učit „českou“ daň z přidané hodnoty v okamžiku, kdy jde o daň do značné míry harmonizovanou a s výraznými přeshraničními přesahy. Pochopitelně, principy české úpravy zůstávají východiskem; jsou však vyučovány společně s jejich evropskou a mezinárodní dimenzí. Nakolik se české studijní osnovy v tomto ohledu mění, si netroufám hodnotit. Neměl jsem v posledních letech příležitost je podrobněji studovat. Trend v západní Evropě je však jednoznačně směrem k průřezovému stylu vý­uky evropského práva. Koneckonců, lépe to odpovídá reálné situaci a připravuje studenty na svět, ve kterém se úrovně práva prolínají a kde mezi nimi musí být schopni i při řešení čistě vnitrostátních kauz procházet. 

 

Za druhé, co se však myslím výrazně změnilo a rozšířilo, jsou možnosti, které dnes mají zájemci o hlubší studium evropského (mezinárodního, srovnávacího) práva, ať již jde o přístup ke knihám a materiálům, anebo možnost výjezdu do zahraničí (Erasmus, meziuniverzitní dohody, stejně jako jiné programy). Vyjíždět do zahraniční v rámci magisterského studia je dnes běžné. To je výrazný rozdíl oproti konci 90. let. Stejně tak online přístup ke všemu je podstatná změna: kdo si dnes ještě vzpomene, jak velkou vzácností a vlastně jediným zdrojem poznání byly nakopírované učebnice v němčině či angličtině a kolik času člověk musel strávit u kopírky?

 

Jste také významným akademikem, stal jste se profesorem evropského práva na College of Europe v Bruggách, spolupracujete s Institutem evropského a srovnávacího práva univerzity v Oxfordu. Jaký je k evropskému právu přístup na těchto univerzitách?

 

Přístup na těchto univerzitách je odlišný. College of Europe je postgraduální instituce zaměřená na vzdělávání praktiků. Svým přístupem vždy byla a je výrazně pro-evropská. Zaměřuje se na předávání znalostí. Univerzita v Oxfordu je institucí akademickou, výzkumnou, s kritickým odstupem od čehokoliv. Zaměřuje se na vytváření znalostí. Navíc současné společenské a mediální klima ve Spojeném království nelze úplně označit za „Euro-friendly“. Z těchto rozdílů pak plyne, že zatímco v Bruggách jsem byl se svými názory za „euro-skeptika“, v Oxfordu pak za „euro-hujera“, byť ty názory byly a jsou stále stejné.

 

Kromě rozdílů názorových či snad přímo ideologických s ohledem na specifickou otázku Evropy a Evropské unie, rozdíl je také ve vnímání toho, co se vlastně má studentům předávat: znalosti (tedy souhrn vědomostí) či schopnosti? Není asi žádným tajemstvím, že řada univerzit na kontinentu, které jsou spíše masovým podnikem, předává to první. Výborné globální univerzity, často právě ty v angloamerickém světě, se zaměřují spíše na to druhé: učit studenty myslet, argumentovat, psát.

 

Jaké jste si vytyčil hlavní cíle, kterých byste chtěl ve funkci generálního advokáta dosáhnout?

 

Práce generálního advokáta je prací justičního typu. Jako taková je spíše reakční než akční. Ne tedy, že by se na Soudním dvoře nic nedělo; právě naopak. Spíše tím chci říci, že agenda je dána obsahem spisu, který Vám přistane na stole. Ten si nevybíráte, ale dostanete přidělen. Tudíž nad rámec obecného cíle „dělat svoji práci co nejlépe umíte“ si nelze až tak mnoho konkrétního vytyčovat.

 

Jako generální advokát Soudního dvora Evropské unie máte možnost „z první řady“ sledovat právní kauzy týkající se právních řádů různých členských států Evropské unie. Jak si v této konkurenci stojí Česká republika? Obstojí rozhodnutí zdejších soudů co do propracovanosti v konkurenci se soudy jiných států?

 

V práci Soudního dvora je vidět především jedna výseč rozhodování vnitrostátních soudů: rozhodnutí o předložení předběžné otázky. To bývá zpravidla usnesení vnitrostátního soudu, kterým soud přeruší řízení a obrátí se na Soudní dvůr s jednou či více otázkami, jež se týkají výkladu či platnosti práva Unie. V rámci tohoto předkládacího usnesení má vnitrostátní soud osvětlit pozadí projednávané věci, relevantní vnitrostátní úpravu, stejně jako zdůvodnit, čím a jak jsou jím předkládané předběžné otázky podstatné.

 

Protože požadavky ze strany Soudního dvora jsou s ohledem na srozumitelnost a kvalitu zdůvodnění předkládacích usnesení vnitrostátních soudů stejná napříč Evropou, je tento segment rozhodnutí dobře srovnatelný. V tomto kontextu si troufám říct, že si české soudy vedou velice dobře. Bez problémů snesou srovnání s usneseními přicházejícími od německých či rakouských soudů. Otázky předkládané českými soudy bývají dobře propracované a srozumitelné.

 

Rozhodovací praxe soudů velmi vypovídá o právní kultuře v dané zemi. Na druhou stranu je třeba vzít v potaz i parametry, které mají na rozhodovací praxi vliv. Jsou jimi zákony. Domníváte se, že nové kodexy, které byly v České republice přijaty, dokáží rozhodovací praxi soudů ještě více pozvednout?

Bude záležet na tom, zda rozhodovací praxí rozumíte primárně styl či spíše obsah rozhodnutí soudů. Nedomnívám se, že by (ne)existence nové kodifikace v té či oné oblasti práva měla přímý vliv na soudcovský styl a (ne)kvalitu soudcovského odůvodňování. Podíváme-li se do historie, a to jak české, tak evropské, vidíme, že justiční kultura vykazuje podivuhodnou setrvačnost. (Ne)dostatky soudcovské argumentace přetrvávají roky či dekády poté, co se změnil věcný obsah právní úpravy. Pokud máte na mysli obsahovou rovinu rozhodování, tak tam bude pochopitelně ten vliv přímější, i když ne fatální. I na půdorysu špatného předpisu může být dobrý soudce schopen vykouzlit rozumné řešení. A bohužel to lze spáchat i naopak.

 

V obecné rovině pochopitelně platí, že dobře zpracovaný kodex, který dobře a srozumitelně systematizuje svoji materii a reaguje na nové společenské poměry, bude vždy přínosem. A to i přesto, že každá změna podobného rozsahu bude mít na počátku fixní či utopené společenské náklady v podobě počátečních výkladových nejistot, než se vše obsahově usadí. Je proto nekorektní vydávat existenci společenských nákladů podobného typu za selhání nové kodifikace. Tyto počáteční náklady tam budou vždy, u jakkoliv dobré kodifikace.

 

Křišťálovou kouli nevlastním. Zda a nakolik dokáží nové kodexy pozvednout rozhodovací praxi soudů, si proto netroufám odhadnout. V každém případě je však třeba nezbytné nechat nové kodexy usadit a teprve po určité době, řekněme třeba po sedmi či deseti letech, se případně začít zamýšlet nad jejich dalším dolaďováním. Myšlenka, která snad v mezidobí opadla, tedy že by se měl nový kodex začít vzápětí po svém nabytí účinnosti začít koncepčně znovu předělávat, je tím nejhorším možným scénářem.

 

Pokud by si legislativa přála pozvednout rozhodovací praxi soudů, možná by stálo za úvahu napřít raději pozornost k procesu. Ohnivě se debatovalo o hmotném právu. Nicméně bezprostřední změna rozhodovací praxe soudní je jen obtížně proveditelná bez solidního procesního podvozku. A nové procesní kodexy, které by myslím mohly skutečně proměnit rozhodovací praxi, jsou zdá se v nedohlednu. Nový krásný hmotněprávní kodex, který ale nemá svůj strukturální odraz a provedení v procesu, tak trochu připomíná mozek či lebku vznášející se ve vzduchu, bez propojení s kostrou či údy.

 

Přijetí nového civilního kodexu znamenalo do jisté míry pro naši právní praxi ztrátu použitelné judikatury. Nová vzniká velice pomalu, starou ve většině případů nelze bezvýhradně aplikovat, neboť vznikala za zcela jiných společenských poměrů. Existuje nějaká možnost použití judikatury z jiných zemí, ve kterých se tvůrci občanského zákoníku co do jeho obsahu nechali inspirovat, nebo bude třeba absolvovat dlouhou a mnohdy bolestnou cestu k vytvoření judikatury vlastní?

 

Ano, máte pravdu: nová úprava znamená vždy částečnou ztrátu předchozího. Ne vždy ale má tento dopad znaménko minus před závorkou; některé ztráty mohou být i prospěšné. Nejsem si ale jist úplnou změnou společenských poměrů, tedy pokud nemáte na mysli judikaturu vydanou před rokem 1989. Judikatura vydaná po roce 1989 totiž vycházela z obdobných společenských poměrů, jako jsou ty dnešní, byť byla vydána na půdorysu jiného kodexu. Proto pokud nová úprava nestanoví jinak, lze ji bez problémů dále použít.

 

S ohledem na nový občanský zákoník tak dnes existuje vícero typů judikatury. Ta po roce 2013, na půdorysu nového kodexu, se teprve rodí. Pak je ale vícero typů „staré“ judikatury: judikatura ke starému občanskému (respektive obchodnímu) zákoníku vydaná po roce 1989 (respektive po roce 1992); judikatura ke starému občanskému zákoníku, nicméně vydaná před rokem 1989; a nakonec judikatura prvorepubliková, stejně jako judikatura rakouská před rokem 1918, vyslovená ještě na půdorysu ABGB. Pouze judikatura vydaná před rokem 1989 ke starému občanskému zákoníku vznikala za „zcela jiných společenských poměrů“. Její použitelnost je proto nejmenší. Jak ostatně častokráte uváděl v obecné rovině ve svých nálezech Ústavní soud, tuto judikaturu lze argumentačně použít, nicméně je zapotřebí ji výrazně hodnotově filtrovat. Na druhou stranu judikaturu vydanou po roce 1989, byť na půdorysu starého občanského zákoníku, lze bez problémů použít, pochopitelně tedy pokud nový občanský zákoník nestanoví něco jiného. Konečně judikaturu z období aplikace ABGB lze podpůrně také využít, nakolik je to relevantní a užitečné. Vážného sbírku příliš neznám. Pokud ale mohu soudit z Bohuslava, tedy prvorepublikové Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tak řada myšlenek tam obsažených je i dnes relevantní a zajímavá.

 

Judikaturu jiných zemí či jiných systémů lze pochopitelně také využít, nicméně pouze coby argument doplňující či podpůrný. Pokud jde o řešení hodnotově a funkčně slučitelné s českým právem, které zdá se dosahuje cílů zamyšlených také českou úpravou, pak je pochopitelně rozumné se inspirovat. Proč znovu vynalézat kolo?

 

Dovolte mi ještě jednu odlehčenou otázku na závěr. Uvažuje se u Soudního dvora Evropské unie také o zřízení funkce generálního notáře?

 

Zatím myslím nikoliv. Ale pro jistotu se přeptám kolegů, kteří jsou ve Výboru pro Statut a Jednací řád Soudního dvora, zda mi něco tak důležitého neuniklo [smích]. V češtině dosti cize znějící označení funkce generálního advokáta ale pochopitelně svádí k vtípkům podobného typu. Uzavřu-li tedy na stejně odlehčené úrovni, tak jsem vskutku dostal od přátel tip, abych při osvětlování své práce raději uváděl, že mým snem z mládí bylo stát se buď generálem, anebo advokátem. Pouze Soudní dvůr EU mě ušetřil Sofiiny volby a umožnil mi stát se obojím zároveň. 

 

Vážený pane doktore, dovolte mi, abych vám ještě jednou poděkoval za Váš čas. Přeji Vám mnoho úspěchů ve Vaší profesní kariéře a doufám, že tomu není naposledy, co má náš časopis příležitost zveřejnit Vaše cenné názory.

 

JUDr. et Ing. Ondřej Klička,  vedoucí redaktor Ad Notam, notář v Praze

 

Michal Bobek (1977)

 

•  Vystudoval právo a mezinárodní vztahy na UK v Praze. Další studium absolvoval na univerzitách v Cambridge, v Oxfordu, v Bruselu a v Queenslandu v Austrálii.

•  Doktorát práv obdržel na Evropském univerzitním institutu ve Florencii.

•  Působil jako asistent předsedy a vedoucí Oddělení dokumentace a analytiky Nevyššího správního soudu.

•  Od r. 2011 je vědeckým pracovníkem Institutu evropského a srovnávacího práva Oxfordské univerzity.

•  V letech 2013–2015 byl profesorem College of Europe v Bruggách.

• Štítky:
• 2016