Záloha na výživné a z něho vyplývající důsledky na řízení o pozůstalosti

JUDr. Eduard Grygar

I. Úvod

Institut zálohy na výživné splatné v budoucnu, který je upraven v ustanovení § 918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), sice není v praxi českými soudy využíván často, avšak nejde ani o obsoletní či marginální právní institut. Naopak, zahraniční zkušenosti ukazují, že lze reálně očekávat jeho nikoli zřídkavou aplikaci. Toto ustanovení navazuje a zpřesňuje dřívější právní úpravu, obsaženou v ustanovení § 97 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „ZoR“).

II. Východiska

Hlavními důvody k použití tohoto institutu bývají typicky skutečnosti, že mnoho osob výživou povinných pracuje pouze sezonně, získají značné finanční prostředky (např. dědictví, výhra v loterii) a je zde předpoklad, že nebudou schopni s nimi řádně hospodařit, podnikají v oboru, v němž prokazatelně ve zvýšené míře hrozí majetková rizika, nebo z důvodu jejich delšího pobytu v zahraničí je zde obava ohledně problematického vymáhání výživného.^[1] Zejména ve shora uvedených, jakož i jiných obdobných případech, je tedy potřeba zajistit pravidelnou výplatu výživného tak, aby byly pokryty potřeby dítěte, a současně aby nebyl vyživovací povinností zatížen nerovně jen jeden rodič.

V případě zálohy na výživné splatné v budoucnu se nejedná o zproštění povinného vyživovací povinnosti výplatou tzv. odbytného^[2] (které by představovalo dohodu mezi oprávněným a povinným o vzájemném vypořádání jejich nároků z titulu výživného pro futuro poskytnutím určitého jednorázového plnění), ale jde o zvláštní zajišťovací (preventivní) institut, který umožňuje soudu, aby určil povinnému povinnost složit zálohu na výživné splatné v budoucnosti.

V souladu s judikaturou^[3] platí, že: „účelem výživného je uhrazování nejen průběžně se vyskytujících (běžných) potřeb nezletilého dítěte, ale všech potřeb prospěšných jeho všestrannému vývoji. Tomu je přizpůsobena i splatnost výživného ve formě pravidelných plnění v jednotlivých obdobích, i když nelze vyloučit rozdílnost odůvodněných potřeb nezletilého dítěte v jejich průběhu.“

III. Meritum dané právní úpravy

Předmětem úvah v tomto příspěvku je proto posouzení vztahu a důsledků mezi institutem zálohy na výživné a řízením o pozůstalosti. Zaměřme se proto nyní na hmotněprávní úpravu.

Ustanovení § 918 o. z. zní: „V řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti může v případech hodných zvláštního zřetele soud uložit osobě výživou povinné, aby složila zálohu na výživné splatné v budoucnu; poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte postupně k jednotlivým dnům splatnosti výživného. Na složenou zálohu se hledí jako na majetek povinného.“

Citované ustanovení, skládající se ze dvou vět, je třeba vykládat v jejich vzájemné souvislosti. Pokud jde o druhou větu § 918 o. z., která stanoví, že na složenou zálohu se hledí jako na majetek povinného (rodiče), pak tuto je třeba vykládat ve spojení s větou prvou, částí věty za středníkem, která stanoví, že poskytnuté výživné přechází do vlastnictví (oprávněného) dítěte postupně, a to vždy k jednotlivým dnům (přesněji řečeno vždy k soudem stanoveným termínům) splatnosti výživného.

To znamená, že poté, co rodič složil soudem stanovenou peněžitou částku jako zálohu na výživné pro své dítě, tak se na ni stále hledí jako na majetek tohoto výživou povinného rodiče. Z toho plyne, že případné úroky přirůstají povinnému. Zákon výslovně nestanoví nic bližšího ohledně způsobu deponace zálohy na výživné, a je proto věcí soudu, aby v rámci svého rozhodnutí takový způsob konkretizoval.

Z povahy věci by mělo jít o takový způsob, který zajistí, že:

• povinný rodič nebude schopen bez souhlasu soudu s deponovanými peněžními prostředky nakládat (tj. v podstatě forma inhibitoria);

• budou stanoveny podmínky, za kterých se z deponovaných peněz začne vyplácet oprávněnému dítěti, plus a contrario též budou stanoveny podmínky, za kterých se tato výplata přestane provádět a výživné bude opětovně hrazeno nikoli ze zálohy, ale formou běžného výživného (tj. v podstatě „spouštěcí a vypínací mechanismus“);

• bude zajištěna výplata ve prospěch oprávněného dítěte (tj. mechanismus faktické realizace).

Minimálně by však mělo být soudem stanoveno, kolik se má plnit a kdy (zpravidla jednorázově, ale teoreticky není vyloučeno, aby i deponace zálohy probíhala postupně).

Soud může, ale nemusí ohledně způsobu realizace deponování zálohy a jejích podmínek vyjít rodičům dítěte  vstříc – prioritou je zájem dítěte. V praxi se však mnohdy předpokládá, že o zřízení účtu se postará sám povinný, neboť půjde o účet s jeho peněžními prostředky, avšak s dispozičním omezením (což doloží soudu). Nebo lze složit peníze i na účet zřízený druhým rodičem oprávněného nebo na účet třetí osoby, s tím, že by soud stanovil podmínky výplaty jednotlivých částek výživného. Nezřídí-li účet ani jeden z rodičů na základě neformálních pokynů soudu, určí i okolnosti deponace a výplaty soud.

IV. Vlastnické právo k záloze a jeho přechod – důsledky úmrtí povinného nebo oprávněného

Jak vyplývá ze znění § 918 o. z., samotným složením se tedy záloha na výživné majetkem oprávněného dítěte nestává. U druhé věty § 918 o. z. tedy jde pouze o právní domněnku, která slouží výlučně k tomu, že za trvání života výživou povinného rodiče se se složenou zálohou zachází, jako by stále byla jeho majetkem, avšak s výjimkou, že složenou zálohu nelze použít (nerozhodne-li soud jinak) za jiným účelem než k pravidelným platbám tzv. běžného výživného v jednotlivých termínech jeho splatnosti (tj. zpravidla měsíčně, nebylo-li stanoveno jinak). Záloha na v budoucnu splatné výživné je v podstatě účelově oddělená část jmění (majetku) rodiče, ohledně níž je vyloučen z možnosti dispozice.

Okamžikem úmrtí rodiče jeho vyživovací povinnost k dítěti zaniká. Totéž platí i v opačném případě, tedy u úmrtí dítěte. Úmrtím ať již povinného rodiče, nebo oprávněného dítěte vyživovací povinnost mezi nimi zaniká, a proto již nemůže nastat budoucí splatnost výživného a peněžitá částka, představující složenou zálohu na výživné, která se dosud (do úmrtí některého z nich) nestala splatnou coby běžné výživné, pozbývá svou povahu výživného, resp. přesněji řečeno pozbývá svou povahu částky deponované pro účely budoucího plnění výživného. Pozbytím svého charakteru účelovosti se tedy z povahy věci musí navrátit do majetku povinného, tj. subjektu, který ji složil. Pro usnadnění výkladu si můžeme pomoci příměrem – jde o obdobnou situaci, jako když na majetku vázne určité dispoziční omezení (vyplývající ať již ze zákona, nebo ze soudního rozhodnutí, nebo ze závazkového právního vztahu) a došlo k pominutí důvodů pro takové omezení či blokaci (např. zánikem povinnosti, nehrazením jiným způsobem zajištění či naplněním rozvazovací podmínky).

Přesně v tomto okamžiku nastupuje institut dědického práva. Na základě výše uvedeného rozboru lze dospět k jednoznačnému závěru, že v případě úmrtí povinného nespotřebovaná záloha na výživné spadá do pozůstalosti po tomto zemřelém rodiči. V případě úmrtí oprávněného pak platí, že nespotřebovaná záloha na výživné nespadá do pozůstalosti po zemřelém oprávněném.

V. Praktické postupy – návrh řešení

Nyní se zaměříme na praktické otázky postupu notáře v roli soudního komisaře ve výše nastíněných souvislostech.

Řízení o pozůstalosti, stejně jako jiná soudní řízení, se řídí zásadou vyhledávací (inkviziční),^[4] která spočívá v tom, že soud je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci.^[5] Je tedy třeba zjistit majetek zůstavitele – tj. v intencích pojednávané problematiky, konkrétně zda byly určité peněžní prostředky zemřelého složeny jako záloha na výživné. V podstatě se jedná o ty případy řízení o pozůstalosti, kdy zemřelý zanechal děti a měl vůči nim stanoveno výživné soudem. Při předběžném šetření by proto v takových případech mělo být zkoumáno, zda v rámci rozhodnutí o výživném opatrovnický soud neuložil povinnost zůstaviteli složit zálohu na výživné. Zákon nerozlišuje mezi dětmi nezletilými nesvéprávnými, nezletilými svéprávný­mi či zletilými nikoli plně svéprávnými anebo zletilými a plně svéprávnými; ve všech případech, kdy jde o výživné od rodiče k dítěti, bez ohledu na jeho (ne)zletilost či (ne)svéprávnost, mohl soud stanovit povinnost složení zálohy na v budoucnu splatné výživné a toto výživné může být v době probíhajícího řízení o pozůstalosti někde deponováno.

V praxi by soudní komisař proto měl zpravidla učinit dotaz na žijícího rodiče dítěte, případně též přímo na samotné děti zesnulého, pokud jsou vzhledem ke svému věku a mentální vyspělosti schopny podat relevantní informace, a případně učinit dotaz na příslušný opatrovnický soud za účelem vyžádání příslušného opatrovnického rozsudku. Je výhodou, že po celou dobu od narození až do zletilosti dítěte je ohledně něho veden jen jeden opatrovnický spis, který je případně mezi soudy předáván s tím, jak se mění jejich místní příslušnost v závislosti na místě bydliště dítěte. Všechny potřebné informace ke každému dítěti tedy lze nalézt v jediném opatrovnickém spisu, který se k danému dítěti váže.

V rozhodnutí opatrovnického soudu pak jednoznačně zjistíme, zda došlo k rozhodnutí o uložení povinnosti složit zálohu či nikoli, a pokud ano, pak zjistíme, kde byla záloha uložena a jakým způsobem mělo docházet k výplatě z ní. Pak už není nic snazšího než se obrátit na příslušný subjekt (zpravidla banku či jiný peněžní ústav) s dotazem o sdělení výše zůstatku zálohy na účtu k datu úmrtí, kdy z ní bylo naposledy plněno, a informovat banku, že po tomto datu (úmrtí zůstavitele – povinného rodiče) by neměly být prováděny již žádné další platby z titulu výživného.

Bylo-li plněno po úmrtí zůstavitele, je zapotřebí vyzvat osobu, jíž bylo plněno (tj. dítě zůstavitele, resp. jeho zákonného zástupce, je-li stále nezletilé), aby v daném rozsahu došlo k vrácení takových prostředků do pozůstalosti.

Na případné přijetí plnění ze zálohy na výživné po úmrtí zůstavitele je třeba až do uzavření dědické dohody či jiného způsobu vypořádání dědictví nahlížet jako na bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 až 3005 o. z. Z praktických důvodů se jeví vhodným i postup nevyzývat k vydání plnění a po příslušném poučení účastníků o těchto rozhodných skutečnostech danou částku zohlednit v rámci konečného rozhodnutí ve věci v rozsahu podle dědických podílů, resp. v rámci dědického podílu daného dítěte.

VI. Závěr

Cílem tohoto článku bylo upozornit na existenci institutu zálohy na výživné splatné v budoucnu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že notáři či jejich pracovníci se s tímto institutem budou občas setkávat při vyřizování pozůstalostních řízení, neboť nevyplacená částka záloh na výživné je ve vlastnictví zůstavitele a tvoří aktiva pozůstalosti.

Doufám, že výše uvedené závěry pomohou přispět k odstranění případných pochybností ohledně výkladu daného právního institutu, jakož i k usnadnění vyřizování agendy v rámci řízení o pozůstalosti.

• Štítky:
• 2016