Pro koho to píšeme?

JUDr. Martin Šešina,  emeritní notář

 

Prohlížím si protokoly o projednání pozůstalosti, ty staré, vyhotovené ještě před 1. 4. 1983. Porovnávám je v duchu s těmi, které se píší dnes. A řeknu vám, je to rozdíl. Stačívaly pouhé čtyři strany, dvojlist, na kterém bylo vše – krátké poučení o právu odmítnout dědictví, v podstatě záznam o tom, že bylo dědicům podáno, rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitele a pozůstalého manžela (dokonce pravomocné, neboť se dědici mohli vzdát práva na podání odvolání a práva na doručení), soupis aktiv a pasiv (i když tehdy nebyl soupisem, jakým je dnes), dohoda o vypořádání dědictví, pravomocné usnesení o jejím schválení, na čtvrté straně bylo rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví.

 

Pročítám dnešní protokol. Začíná poučením o možnosti podat námitku podjatosti všech pracovníků notáře a soudu, kteří s danou věcí mohou přijít do styku. Vzpomínám, kdy za těch čtyřicet let, co jsem projednával dědictví, někdo uplatnil tuto námitku. Myslím, že asi dvakrát, nejvýše třikrát. V jednom případě se posléze zjistilo, že dědička byla zbavena svéprávnosti dávno předtím, než v důsledku stálého podávání této námitky věc doputovala z Pardubic oklikou přes celou republiku ke mně a soudy si toho všimly až po několika letech, když jí předtím vždy a ve všem na její nesmyslná podání vyhověly. Lze říci, že tuto námitku obyčejně podávali účastníci, které by nyní mladá generace označila termínem „exot“. Spíše to bývá naopak, dědici právě žádají o to, aby jim pozůstalost projednal právě ten notář, kterého někdo z nich zná, už pro ně něco dělal a ke kterému mají důvěru. Jelikož to nejde, zlobí se proč, když si to platí a přitom si nemohou vybrat notáře.

 

Následuje poučení o právu odmítnout dědictví, zabírající skoro celou stránku. Musí tam být vlastní vyrozumění, poučení, jak dědictví odmítnout, a další povídání ve stylu „co by bylo kdyby bylo“. Následuje poučení o právu uplatnit výhradu soupisu – další stránka obsahující poučení a různá vysvětlení. Říkám si, nestačilo by to říci dědicům a v protokolu uvést na dvou řádcích: Dědici byli poučeni o právu odmítnout dědictví, o právu uplatnit výhradu soupisu a poté sdělili: „lhůtu pro vyjádření nevyužijeme, dědictví neodmítáme, výhradu soupisu neuplatňujeme“? Následuje seznam majetku v SJM, dohoda o jeho rozdělení, seznam aktiv a pasiv dědictví, dohoda o vypořádání dědictví a jako malá třešnička na závěr několikapatrového dortu poučení o náhradách nákladů řízení, které, pokud si pamatuji, u mne nikdy nikdo z dědiců neuplatnil. Usnesení, kterým se řízení končí, má až šest výroků a obyčejně se nevejde ani na dvě stránky. Běžný protokol obsahuje deset až dvanáct stran, někdy i více. Notář si jej „předpřipraví“, než přijdou účastníci, má na to svůj formulář, do něhož si doplní vše, co se dá, protože kdyby jej měl psát celý při jednání před účastníky, bylo by jednání o hodně delší, dá se říci, že ve složitějších případech by trvalo celé dopoledne. Je tedy třeba se soustředit na to hlavní, proč dědici přišli, a tím je dohoda o tom, jak si chtějí majetek zůstavitele mezi sebe rozdělit. Zpravidla přijdou dědici dohodnuti, chalupu si vezme Toník, ostatní majetek (hotovost, kterou se při předběžném šetření podařilo z vyslýchaného vymámit a která stejně už neexistuje, bazíruje se obvykle i na uvedení svršků, byť s poznámkou, že jsou obnošené, bezcenné a nábytek v rozsahu přesahujícím „základní vybavení“) si vezme maminka a ostatní dědici „nežádají nic“. Bodejť by také něco chtěli, když si již rozdělili doma, co se dá (tu skutečnou hotovost, která tam byla, vklady, které se stačily vybrat ještě před úmrtím zůstavitele, a movité věci, které netřeba přiznávat u notáře, když se nikde neevidují). Takže dohoda o rozdělení dědictví je oním „úhelným kamenem“, proč dědici přišli, a to ostatní je jakási „omáčka“, kterou je třeba nějak strávit a hlavně podat dědicům pokud možno (je-li to vůbec možno) nějakým pochopitelným způsobem. Notář formalista se toho zhostí tak, že jim přečte obě usnesení obvykle monotónním hlasem uspávače hadů, čte a čte a dědici jej s nechápavým výrazem v očích poslouchají, rutinér jim svými slovy krátce „po lidsku“ vyloží smysl oněch institutů.

 

Poté, co dědici sdělí, jak se dohodli na rozdělení majetku, už věc běží kupředu, dokončí se protokol a přinese se k přečtení a podpisu, neboť dědickou dohodu, jak říká zákon, musejí dědici podepsat. Dědici rozpačitě vezmou ten svazek listin do rukou a někteří řeknou rovnou „pane notáři, kde to mám podepsat, já vám věřím“, jiní, zpravidla to bývá učitel nebo inženýr, se nenechají odbýt, ujmou se čtení celého protokolu, chtějí se četnými dotazy ubezpečit, že se „pohybujeme na legální bázi“, a chtějí vše pochopit. Takový dědic čte a čte, čas běží, spoludědici už mají hlad, kopají ho pod stolem, aby toho už nechal, vždyť pan notář to napsal určitě dobře, notáři za dveřmi čekají další dědici, odpoledne má psát notářské zápisy, večer má jít do sklepa ověřovat průběh schůze vlastníků bytů a ten neodbytný dědic čte a čte, na něco se stále ptá a vy mu máte během pěti minut vysvětlit, co je to ta dědická nezpůsobilost, co je to zcizení dědictví, na které se jich notář ptal, co je SJM, jak vzniklo, co je insolvence, o níž se tam píše, že v ní nikdo není, co to je ta položka dluhů (míněny jsou náklady pohřbu), když otec žádné dluhy neměl. Nakonec to přečte, kroutí hlavou, protože ještě něčemu nerozumí, ale spoludědici už podepisují, tak se tedy podepíše také, i když by se rád ještě něco dozvěděl.

 

Přemýšlel jsem o tom, pro koho to vlastně děláme tak složitě, komu slouží ty dlouhé litanie v protokole, a konečně mi to „docvaklo“. Komu to slouží? Nám to přeci slouží, pro naše alibi. Tak, jako si banky natiskly drobným písmem několikastránkové formuláře smluvních podmínek, „nedílnou součástí“ úvěrové smlouvy, tak my píšeme podobně složitě strukturované protokoly, abychom mohli, kdyby na to přišlo, dědici říci „jó, pane, přeci umíte číst, to jste si měl přečíst, je to na straně čtrnáct ve třetí řádce zdola, máte smůlu, už to nejde napravit, chyba je na vaší straně“. Ještě nám napomůže § 4 odst. 1 nového občanského zákoníku o tom, že se „má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat“.

 

Pravda, je u nás spousta sudičů a mají pro svoji činnost i všechny potřebné podmínky, nízké sazby soudních poplatků, složitý občanský soudní řád, „pětistupňovou soudní soustavu“, sudiči bohatě využívanou (okresní, krajský, vrchní, nejvyšší, ústavní soud), třináctkrát větší počet soudců na 100 000 obyvatel, než kolik jich má Japonsko, ale že by se masově soudili zrovna dědici? Tak si říkám, nešlo by to všechno dělat jednodušeji?

Zpět