„Civilní proces musí být jednoduchý, logický a pevný jako gotická klenba,“

Mgr. Radim Neubauer, prezident Notářské komory České republiky, notář v Praze

Dovolte mi poblahopřát Vám k prestižnímu ocenění, které jste letos obdržel – a to Právník roku 2015 v kategorii Občanské právo. Vaši nominaci shodně navrhli všichni předsedové krajských soudů. Dlouhodobě jste jednou z nejvýraznějších tváří české justice. Co pro Vás toto ocenění znamená?

Přirozeně mi to udělalo radost. Je to pocta stát pomyslně v jedné řadě s osobnostmi českého práva, které se Právníky roku staly v minulosti. Stejně tak je pro mě opravdu důležité, že nominaci na udělení ceny mi dali společně všichni předsedové krajských soudů. Jsou chvíle, kdy každý z nás, i v emocionálně střídmých českých poměrech, máme právo na trochu patosu. Získání ceny Právníka roku pro mě určitě takovou chvílí je.

Současně věřím, že cena byla „tak trochu“ udělena mým prostřednictvím i dědickému právu, které je už více než dvě desetiletí mou prvořadou odbornou specializací a je oborem, který mě profesně i lidsky spojuje s notáři.

Jaká byla Vaše motivace k výběru studia práv a práci soudce? Pocházela z Vašeho rodinného zázemí? Z Vašich projevů je velmi patrná Vaše záliba v architektuře… Jménem notářského stavu bych Vám také chtěl poděkovat za dlouholetý, konstruktivní přínos k dialogu mezi jednotlivými právnickými profesemi. Co mohou dle Vašeho názoru všichni právníci učinit k posílení tohoto dialogu?

Nepatřím k těm, kteří takřka „od kolébky“ věděli, že chtějí být právníky. O studiu práv jsem se rozhodl až v době studia posledního ročníku gymnázia. A rozhodně nelituji. Stejně jako výběru soudcovské práce. Možná to bude znít trochu netradičně, ale soudcovské povolání je velmi svobodné a invenční v hledání dobrého a správného, přitom respektující řád, který je k zachování společnosti i každého z nás nezbytný. To vše je mi velmi blízké a pro můj život zásadní.

Architekturu jsem chtěl studovat do té doby, než jsem se rozhodl pro právo. Dodnes však je pro mě architektura silnou srdeční záležitostí. Jsem přesvědčen, že v architektuře se setkávají všechny obory výtvarného umění i historie. Architektura daleko častěji vypovídá více a lépe o smyslu doby než humanitní obory, které to mají ... na rozdíl od ní ... v „popisu práce“...

Pocházím z rodiny hudebníků „po meči“ a matematiků „po přeslici“ a myslím si, že to není vůbec špatná predestinace k právnickému povolání. Jsem přesvědčen, že hudba, matematika i právo mají mnoho společného. Předpokládají řád i smysl pro řád od těch, kdo se jim věnují. Vyžadují přesnost, a přitom dávají každému svobodu pro invenci.

Ztělesněním této nečekané spojitosti byl můj otec, který byl profesí dirigent, ve volném čase však astronom milující složité fyzikální a matematické výpočty. Mimochodem, z hudby, matematiky a práva mu jediné nesrozumitelné připadalo právo.

Přál bych si, abychom my právníci mohli milovat právo, jako hudebníci milují svou hudbu. Abychom byli fascinováni dokonalostí práva, tak jako matematici svým vesmírem a jeho zákonitostmi. Anebo abychom alespoň s Kantem byli „naplněni obdivem a úctou k hvězdnému nebi nad námi a mravnímu principu v nás“, když psané právo je kráse umění a logice matematiky na hony vzdáleno.

A teď k dialogu mezi právnickými profesemi. Věřím, že kvalita tvorby i aplikace a interpretace práva jsou zcela závislé na spolupráci všech právnických profesí. Jen přátelská „konfrontace“ všech úhlů pohledu na právní otázky je cestou k jejich poctivému a objektivnímu vyřešení. K tomu můžeme jistě každý přispět svým dílem, a to nejen ve smys­lu odborném, ale především snahou o vytváření lidsky vlídného prostředí při hledání cest ze zapeklitých profesních situací a rozumnou vyvážeností lidské pokory i hrdosti v takových situacích.

Byly nastaveny mechanizmy, které mají usnadnit pozici Nejvyššího soudu jako autority vytvářející a sjednocující výklad práva. Nejvyšší soud nyní v odůvodněních svých rozhodnutí vyjadřuje právní názory s širší, obecnou platností. Tento přístup vede jednoznačně ke stabilizaci právního postavení velkého okruhu osob, k předvídatelnosti práva, a v důsledku toho k naplňování zásad právního státu. Je zajímavé sledovat, jaké negativní reakce tento přístup – který má jasný podklad přímo v zákoně – u některých vyvolal. Překvapilo Vás to?

Na soudce, stejně jako na notáře, se kladou vysoké nároky zejména v situaci, kdy zákon sám není jasný a srozumitelný, či je někdy spíše nesrozumitelný až vnitřně rozporný. Taková ustanovení byla součástí právního řádu vždy, ovšem nyní je situace výjimečná rozsahem rekodifikace civilního práva, která v historii našeho státu nemá obdoby. To může vést – a pravděpodobně již vede – k dlouhodobému nárůstu počtu odvolání. Zaznamenal jste uvnitř justice posun ve vnímání institutu odvolání jako nástroje určitého dialogu mezi soudy různých instancí, jehož účelem je nalézt spravedlivé a nové právní úpravě odpovídající řešení?

Nejvyšší soud, poté co nové kodexy civilního práva hmotného nabyly účinnosti, opakovaně dal najevo, jakou metodou chce při používání i výkladu práva postupovat. Tedy, že chce vykládat právo tak, jak bylo zřejmě logicky myšleno a jak může i v praxi fungovat. Pokud je text zákona na samé hraně srozumitelnosti a logičnosti, potom je potřeba, aby i výklad konkrétních ustanovení šel na samotnou hranu extenzivního výkladu. Jsem přesvědčen, že úmyslem autorů kodexů nebylo vytvořit neživotná ustanovení, která nedávají smysl. Smyslem soudcovské práce je najít řešení i tam, kde zákonodárce udělal chybu. Lidé žijí teď a tady. Nemůžeme jim říkat, že se stali předmětem nějakého experimentu, který nefunguje.

Ať už to umožňuje občanský zákoník v obecné části, nebo obecný filozofický přístup k právu, jde zjednodušeně řečeno o rozumný výklad práva. Tedy takový výklad, který umožňuje, aby nebyl život právem šikanován.

V této souvislosti je úsměvné, že někdy titíž lidé po nás, tedy po Nejvyšším soudu, střídavě požadují extenzivní výklad práva a přirozenoprávní postoje a jindy zase restriktivní výklad z pozic vysoce formálního pozitivismu. Věřím, že občané našeho státu si logicky přejí v dobrém smyslu slova konzervativní Nejvyšší soud, který nemění názory a postoje podle toho, jak se to komu hodí, tedy soud, který zkrátka není „kam vítr, tam plášť“...

Připravuje se přijetí nového občanského soudního řádu. Jak nahlížíte na smysl a účel procesního práva a jeho vztah k právu hmotnému? Jak by měl podle Vás nový procesní kodex vypadat?

Civilní proces musí být jednoduchý, logický a pevný jako gotická klenba. Dnes je však nevzhlednou budovou podivných tvarů a chatrné konstrukce. Nový civilní procesní kodex by především měl být racionálním „zrcadlem“ hmotného práva. Měl by provázat řízení nalézací, exekuční a insolvenční tak, aby – zjednodušeně řečeno – výsledkem civilního řízení byla reálně splněná povinnost dlužníka vůči věřiteli, nikoli rozhodnutí, jež jsou často bezcenným cárem papíru.

Civilní proces by měl být jednoduchý v pravidlech. Přesný v jejich vymezení. Garantující spravedlnost a sociální citlivost. Měl by odpovídat realitě současné české společnosti a umožňovat flexibilní reakci na stálý překotný vývoj společenských vztahů.

Vláda schválila v říjnu 2015 návrh takzvané technické či malé novely NOZ. Splnil tento návrh Vaše očekávání? Jaký je Váš názor na přístup k novelizaci právních předpisů obecně?

Návrh malé novely NOZ se v oblasti dědického práva dotkl pouze ustanovení § 1537, a to tak, že ruší jeho poslední větu. V důsledku toho by mělo opět dojít ke zjednodušení pořízení závěti pro osobu nevidomou či se smyslovým postižením v případě, že se rozhodne tak učinit ve formě notářského zápisu. Nová úprava dědického práva (či práva na pozůstalost) však obsahuje celou řadu zásadních, výkladově problematických ustanovení. Která z nich by podle Vás neměla ujít pozornosti a zasloužila by novelizaci? Jaké systémové úpravy dědického práva se v příští „velké“ novele občanského zákoníku nabízejí? Jak s odstupem dvou let vnímáte novou právní úpravu dědického práva a její sžití s praxí?

Nemáte-li žádné očekávání, je snadné je splnit. Obávám se, že dnes zřejmě není, a to ve všech ohledech, doba vhodná na úspěšnou novelizaci civilních hmotněprávních kodexů.

Ve vztahu k dědickému právu se pak domnívám, že změny by potřebovala řada pasáží, například odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele, svěřenské nástupnictví, dědická smlouva atp. Nicméně jsem přesvědčen, že k novelizaci této části občanského zákoníku by se mělo přistoupit až po poctivé a podrobné analýze zkušeností z působení zákona v praxi a po vyhodnocení skutečnosti, že v loňském roce v Rakousku, odkud byla česká úprava dědického práva prakticky převzata, došlo k rozsáhlé novelizaci právě „dědické“ části občanského zákoníku.

Vyjadřujete se nejen k právním otázkám, ale i k řadě dalších velmi aktuálních témat, zejména imigrační krizi a jakým způsobem události současné Evropy promění vnímání práva a jeho základní složky. Co pro Vás osobně znamená být Evropanem?

Obávám se, že společnost, v níž žijeme, kultura, kterou sdílíme, hodnoty, jež stály u zrodu všeho, co považujeme za náš „evropský domov“, se postupně z pevné skály staly tekutým pískem.

Dlouhá desetiletí relativního klidu tradičních evropských demokracií, na přelomu milénia doplněná pubertálním aktivismem „znovuzrozených“ demokracií východní Evropy, tak postupně, v dobré víře a v nadějích z „třetích cest“, dala vyrůst sebezničujícímu systému kontrol, stížností, revizí, odvolání, dovolání, opravných prostředků proti opravným prostředkům, dalším a dalším přezkumům, vnitrostátním i nadnárodním.

Nalézt řešení běžného soudního sporu o zaplacení dluhu tak dnes trvá léta, když procedura umožňuje dlužníkům formálními kroky řízení nekonečně zdržovat. I běžné řízení státu státními orgány se stává prakticky nemožné, když takřka každý krok administrativy je přezkoumáván správními soudy. Maturanti podle správně-soudní judikatury mají možnost domáhat se „opakování“ maturitního přezkoušení před soudem. Soudy tedy zřejmě brzy budou zkoumat věcnou správnost rozhodnutí nejrůznějších konkurzních a přijímacích komisí, učitelů u vysokoškolských zkoušek z matematiky, z anatomie... možná se dočkáme i opakování absolventského koncertu houslisty či dirigenta před soudem...

Ústavní soudy evropských států i vrcholné soudní instituce Evropské unie dál řeší stále subtilnější otázky lidských práv a mocenského vyvažování mezi národními státy a evropskými institucemi. Jenomže před branami Evropy se začíná formovat „stěhování národů“ apokalyptických rozměrů a základní kameny ekonomických a sociálních „jistot evropské civilizace“ se začínají hroutit. Jemné nástroje našeho práva tak brzy mohou být užitečné jako hodinářské nářadí při práci v kamenolomu.

Každý hrad býval natolik nedobytný, nakolik byly pevné jeho hradby a nakolik byla jednotná a odhodlaná posádka, která jej hájila. Věřím, že přeneseně to platí dodnes i na náš „evropský hrad“, jen je třeba poctivě pochopit, přijmout a říct, v čem spočívají dnes pomyslné hradby naší civilizace a co dá Evropanům schopnost a odhodlání uhájit to, co tvoří všechny aspekty jejich kultury.

Jedním z Vašich témat, o kterém se zmiňujete, je téma hodnot a jejich struktury. Snažíte se o výklad práva – o výklad rozumný a správný, pokud Vás mohu citovat. Externě vyučujete na Masarykově univerzitě v Brně. Jak vnímáte proměnu hodnot za posledních deset let u nastupující mladé generace nyní absolvujících právníků a jejich schopnost rozumného a správného výkladu práva? Mohl byste zmínit, o co bychom se měli snažit ve vzdělávání mladé generace právníků?

Ze setkávání se studenty si pravidelně odnáším povznášející pocit naděje nových začátků. Naproti tomu u mladých soudců, advokátů, notářů mě občas mrzí, že příliš brzy opouštějí naivitu a touhu dělat věci „jinak“ a „nově“ a stávají se pragmatickými rutinéry a obchodníky. Chceme-li zachovat nejen úroveň našich profesních stavů, ale i jejich roli a smysl v naší společnosti a evropské civilizaci, budeme muset nebýt pohodlnými pragmatiky. Obávám se, že nás čekají těžké časy, které zvládnou nikoli jen profesionálové ve svém oboru, ale lidé ve všech ohledech vzdělaní. Schopnost rychlého vyhledání potřebných informací prostřednictvím počítačových programů, podle mého názoru, není ani klíčem, ani projevem vzdělanosti. Čím širší a hlubší máme znalosti, a to nejen svého oboru, tím více jsme schopni vytvářet si na odborné i společenské problémy svůj vlastní názor a jsme méně manipulovatelní.

Máte řadu pracovních povinností. I Váš den má pouze 24 hodin. Jakým způsobem relaxujete?

Nejvíce sportem. Během a cyklistikou. Moc rád také čtu a cestuji.

Děkuji za rozhovor.

JUDr. Roman Fiala (*1965)

• Soudce Nejvyššího soudu České republiky, od roku 2011 také jeho místopředseda.

• Člen redakční rady Ad Notam a časopisu Soudní judikatura.

• Člen Vědecké rady Právnické fakulty Karlovy univerzity  v Praze a Správní rady Masarykovy univerzity v Brně.

• V roce 2013 byl jmenován předsedou komise  pro rekodifikaci českého civilního procesu.

• Nedávno získal ocenění Právník roku v kategorii Občanské právo.

• Odborně se věnuje především dědickému právu.

• Štítky:
• 2016