Střípky z historie 39.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, člen redakční rady Ad Notam

 

Notářem v Québeku byl i první historik francouzské Kanady François-Xavier Garneau (1809–1866). Ten se v roce 1825 rozhodl stát se notářem a nastoupil jako koncipient k významnému québeckému notáři Archibaldu Campbellovi (1790–1862), kde v té době působili jako úředníci i spisovatel Pierre Petitclair (1813–1860) a malíř Antoine-Sébastien Falardeau (1822–1889). Během pětileté praxe měl Garneau čas i k samostudiu v bohaté Campbellově knihovně, se svým šéfem stihl též vykonat  cestu do Evropy. V r. 1830 pak úspěšně složil notářskou zkoušku. François-Xavier Garneau střídal období, kdy byl více činný jako notář či se naopak věnoval psaní. Byl historikem i básníkem, psal cestopisy z míst, která navštívil. Jeho hlavním dílem se však staly Dějiny Kanady od jejího objevení do dnešních dnů (Histoire du Canada depuis sa découverte jusqu‘à nos jours) o 1 600 stránkách, vydané v r. 1845. Všestranný romantik Garneau byl kromě řady dalších aktivit v úzkém spojení i s polskými emigranty po Varšavském povstání v r. 1831.

 

Časopis České právo přinesl v říjnovém čísle z r. 1922 zprávu o přátelském večírku, který se konal dne 30. září 1922 v předvečer valné hromady Spolku československých notářů. V Obecním domě se jej zúčastnilo „přes 80 kolegů a dam, kteří v animované zábavě a při poslechu salonního kvarteta setrvali až do pozdní hodiny noční. Předneseny četné příspěvky pana pres. Dra. Baťka na solidaritu notářů, Dra. Čulíka dámám, Dra. Tognera na solidaritu moravských kolegů s českými, slovenských kolegů Dra. Rotha z Kežmarku a Dra. Hladkého ze Skalice na spolupráci Slovenska, Dra. Kreimla na dorost, Dra. Černého na kolegy z Moravy, Slezska a Slovenska a j. v.“

 

Syny notářů byli kromě Leonarda da Vinciho i další italští renesanční umělci. Otec malíře Tommasa di Giovanni di Simone Guidi, zvaného Masaccio (1401–1428), Giovanni di Mone Cassai byl notářem v Castel San Giovanni (dnešním San Giovanni Valdarno), otec architekta Filippa Brunelleschiho (1377–1446) Brunellesco di Filippo Lapi notářem ve Florencii.

 

„Již v roce 1922 a opětně v r. 1924 žádala notářská komora pražská spolu se spolkem notářů československých ministerstvo zahraničních věcí, aby přibráni byli zástupcové našeho stavu k uzavírání státních smluv s cizími státy ve věcech občanských a právní ochrany,“ připomínal Jaroslav Čulík v článku Notářstvo v úmluvách mezistátních, publikovaném v Českém právu v říjnu 1927. Postěžoval si zároveň, že ministerstvo žádost nevyslyšelo, díky čemuž „následek toho byl, že smlouvy mezistátní dopadly pro stav náš velice uboze“. Podle většiny smluv měly tak být notářské podpisy soudně ověřeny a vykonatelnost notářským spisům nebyla přiznána. Výjimkou byly vztahy s Rakouskem, kde nebylo třeba ani ve věcech knihovních dalšího ověření a v zásadě platilo, že „exekuční tituly, které povstaly v území jednoho z těchto států až do 28. října 1918, jsou vykonatelny ve státě druhém“.

 

Na valné hromadě Spolku československých kandidátů notářství konané 6. května 1934 odezněly mimo jiné i dva návrhy, týkající se délky notářské praxe a věkové hranice „pro úřadování notáře“. Notářský kandidát Konrád Benda z Bechyně navrhoval, aby „spolek vyslal deputaci k ministrovi národní obrany, případně též k předsedovi branného výboru, jež by tlumočila požadavek o započtení presenční služby vojenské do prakse notářské, neb aspoň zaslala kompetentním kruhům písemnou resoluci“. O tom, že spolek jednal samostatně v politických kruzích, pak svědčí okolnost, že delegaci spolku se dostalo „příznivého přijetí“ u ministra spravedlnosti Ivana Dérera, který se zástupci spolku jednal i o návrhu na zvýšení věkové hranice na 75 let. Přestože oba návrhy byly podnětné a spolu s požadavky na uzákonění sociálního a penzijního pojištění notářů a kandidátů notářství patřily ke stálým požadavkům, jejich naplnění se kandidáti notářství v první republice nedočkali.