Komentář k zákonu o zvláštních řízeních soudních

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

 

Renomovaní odborníci doc. JUDr. Alena Macková, Ph.D., docentka katedry občanského práva Právnické fakulty UK (a také dlouholetá členka redakční rady Ad notam), a JUDr. Ladislav Muzikář, soudce Městského soudu v Praze a předseda senátu tohoto soudu specializujícího se na řízení o pozůstalosti, společně s kolektivem dalších autorů vydali v nakladatelství Leges nový Komentář k zákonu o zvláštních řízeních soudních.

Z

 

ákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014 společně s novým občanským zákoníkem, představuje benjamínka mezi zákony v našem právním řádu, neboť předmět jeho úpravy byl vyňat z občanského soudního řádu. Současně však navazuje na procesní tradici v naší zemi, neboť až prvním „komunistickým“ občanským soudním řádem z roku 1950 byly zrušeny jednak zákon č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného, a pro nás – notáře – především byl zrušen legendární tzv. nesporný patent, tj. císařský patent z 9. 8. 1854 č. 208 ř. z., kterým se zavádí nový zákon o soudním řízení v nesporných právních věcech. V posledně uvedeném předpisu bylo v jeho druhé části „O projednání pozůstalosti“ upraveno nesporné řízení o pozůstalosti na dobu téměř sta let až do konce roku 1950.

 

Jak v úvodu recenzované publikace připomíná Alena Macková, která se na pražské právnické fakultě specializuje na občanské soudní řízení a právní úpravy jednotlivých právnických profesí, zákon o zvláštních řízeních soudních je další ze čtyř norem, která vedle občanského soudního řádu upravuje občanské soudní řízení. Jsou jimi tedy zákon o zvláštních řízeních soudních, exekuční řád, zákon o rozhodčím řízení a insolvenční zákon. Jak dále konstatuje Alena Macková, zákon nenese název zákon o nesporných řízeních, neboť okrajově také upravuje některá další řízení (např. řízení o plnění povinností z předběžného opatření Evropského soudu pro lidská práva). 

 

Jak dále uvádí Alena Macková, pro nesporná řízení jsou charakteristická konstitutivní rozhodnutí, zatímco v řízení sporném jsou to rozhodnutí deklaratorní. Dále pak na rozdíl od reparační funkce sporného řízení klade se v nesporných řízeních důraz na funkci preventivní. Nesporná ří­zení ovládají pak zásady oficiality a vyšetřovací, zatímco sporná řízení naopak zásady dispoziční a projednací.

 

Nesporná řízení co do rozsahu úpravy bezesporu ovládá řízení o pozůstalosti, jež tvoří nepsanou královnu těchto řízení. K nim náleží dále zejména řízení o některých otázkách týkajících se fyzických osob (např. problematiky svéprávnosti, opatrovnictví, nezvěstnosti a smrti) a dále pak řízení ve věcech rodinněprávních, tedy řízení svou povahou příbuzná řízení o pozůstalosti.

 

Ovšem z celkového počtu 518 ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních tvoří řízení o pozůstalosti upravené v hlavě III zvláštní části zákona 191 ustanovení, tj. zřetelně více než třetinu celého rozsahu zákona. Samotná procesní úprava pozůstalostního řízení proběhla v minulosti řadou peripetií a nacházela se celkem ve třech typech právních předpisů. Kromě již zmíněného nesporného patentu a občanského soudního řádu se v letech 1964 až 1992 nikoli překvapivě nacházela také v notářském řádu. Lze jen dodat, že právě zavedení soudního komisariátu notářů v soudním řízení o pozůstalosti v polovině 19. století se stalo historickým impulsem k obnovení původního lesku notářského povolání, které v bezprostředně předchozí době povážlivě skomíralo.

 

Lze konstatovat, že na rozdíl od podstatných změn dědického práva v občanském zákoníku z roku 2012 procesní dědická úprava v zákoně o zvláštních řízeních soudních zdaleka nedoznala oproti dosavadní procesní úpravě řízení o dědictví v občanském soudním řádu tolik změn, naopak lze řící, že na dosavadní úpravu plynule navazuje a rozvíjí ji s přihlédnutím k nové situaci.

 

JUDr. Ladislavu Muzikářovi připadla úloha pořídit komentář k celému řízení o pozůstalosti a navíc ještě k tzv. solučním soudním úschovám, tj. k řízení o úschovách jako agendě bývalého státního notářství, která se v roce 1993 stala řízením soudním. Ladislav Muzikář je notářské veřejnosti důvěrně znám, a to nejen jako bývalý notář, ale zejména jako předseda odvolacího senátu Městského soudu v Praze specializujícího se na dědické záležitosti. V této funkci jako nástupce dnes již legendárního JUDr. Antonína Mokrého několik desetiletí působí jako vysoce fundovaný a sjednocující činitel v rozhodovací, přednáškové, publikační i examinační činnosti.

Hned v úvodu své části komentáře si Ladislav Muzikář všímá přičiny, proč se rozsah procesní úpravy v řízení o pozůstalosti oproti minulosti zvýšil více než šestkrát. Přičítá to především podstatně podrobnější úpravě likvidace pozůstalosti, když předchozí úprava byla v tomto směru s ohledem na současnou frekvenci těchto likvidací nedostatečná. Svou roli jistě sehrál nový občanský zákoník, který reformoval dosavadní úpravu v mnoha ohledech k nepoznání a rozšířil svou úpravu v mnohém ohledu též o procesní otázky, které doposud předmětem hmotněprávní úpravy nebyly (typicky např. v otázkách řešení sporu o dědický titul).

 

V následující části recenze bude pozornost recenzenta zaměřena s ohledem na rozsah úpravy především na komentáře ke klíčovým ustanovením zákona v pozůstalostní sféře.

 

Hned v úvodu budí pozornost podrobná úprava účastníků řízení o pozůstalosti nově členěná do osmi zákonných ustanovení v § 110 a násl zákona. Při pojednání obecné definice dědice jako účastníka řízení („... ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici...“) Muzikář výslovně dovozuje, že následného dědice je třeba považovat také za účastníka původního řízení (tedy dříve, než pominulo odsunutí dědického práva ve smyslu § 194 zákona). 

 

Ladislav Muzikář při výkladu § 113 zákona pojednávajícího o účastenství nepominutelného dědice v řízení nad rámec doslovného znění zákona jistě správně dovozuje účastenství nepominutelného dědice i při vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela, jehož výsledky zjevně mohou ovlivnit velikost povinného dílu. Komentář výslovně nezmiňuje problematiku případné účasti odkazovníků v řízení ve smyslu definice podané v § 6 zákona jako osob, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, což se ovšem spíše týká výkladu obecné úpravy v tomto zákonném ustanovení.

 

Do hloubky se komentář věnuje nové konstrukci zastavení řízení, která nově v § 153 až 155 zákona rozlišuje mezi zastavením řízení v případě, že zůstavitel nezanechal žádný majetek (§ 153 zákona), a zastavením řízení v případě, kdy zůstavitel majetek sice zanechal, tento majetek je však bez hodnoty či má jen nepatrnou hodnotu (§ 154 zákona). Autor dovozuje, že o majetku bez hodnoty lze hovořit jen tam, kde lze zanechané věci označit za majetek, tj. za něco, co obvykle hodnotu má, ale v konkrétním případě ji nemá, např. zařízení bytu. Současně se autor zaměřuje i na postavení vypravitele pohřbu a na situaci, kdy vypravitel pohřbu odmítá zanechaný majetek převzít.

           

Komentář se velmi pečlivě zabývá záležitostmi spojenými s novou úpravou při vypořádání společného jmění man­želů – zůstavitele a pozůstalého manžela v § 162 zákona. Zde se zvláště detailně věnuje postupu při schvalování nově umožněné dohody o vypořádání společného jmění a zvláště pak požadavku, že taková dohoda nesmí být v rozporu s pokyny zůstavitele, které zůstavitel ještě za svého života udělil ohledně svého majetku pro případ smrti. Pokouší se dovodit, o jaké pokyny a v jaké formě by se vlastně mělo či mohlo jednat. Je nutno přivítat stanovisko, že při zjišťování a zohledňování takových pokynů se musí postupovat velmi opatrně.

 

Komentář se podrobně věnuje jedné z nejzapeklitějších otázek, kterou je nutno při aplikaci pozůstalostního práva procesního řešit. Jedná se o postup při sporu o dědické právo upravený na jedné straně v § 1672 a 1673 občanského zákoníku a na straně druhé v § 168 až 170 komentovaného zákona. Předně lze souhlasit s konstatováním, že zařazení těchto otázek do občanského zákoníku bývá kritizováno s námitkou, že jde o procesní otázky, které mají být vyhrazeny právu procesnímu. Ladislav Muzikář analyzuje vzájemný nesoulad dotčených ustanovení obou zákonů a dává návod, jak v konkrétních případech zejména při vymezení osoby žalobce v souvisejícím soudním sporu postupovat. 

 

V komentáři se rovněž rozebírá § 185 zákona, který uvádí celkem 11 alternativ závěrečného rozhodnutí o dědictví, jímž se řízení o pozůstalosti končí. Komentář konstatuje, že výčet opomíjí případ, kdy se dědí podle pořízení pro případ smrti, které neobsahuje žádné nařízení zůstavitele, jak má být pozůstalost rozdělena, ani pověření třetí osoby, aby určila, jak má být rozdělení pozůstalosti provedeno, a současně nedojde k dohodě dědiců o rozdělení pozůstalosti ani k dohodě dědiců o výši dědických podílů. V tomto případě autor doporučuje postupovat obdobně jako pod písm. g) § 185 odst. 1 zákona, tzn. že soud potvrdí dědicům nabytí dědictví podle jejich dědických podílů, a současně rozvádí způsob stanovení těchto podílů zlomkem nebo procentem.

 

Autor také rozvádí postup, jak konkrétně aplikovat zjednodušenou úpravu dodatečných projednání v § 193 zákona, která se dějí bez iniciativy dědiců, to znamená v praxi na základě oznámení katastrálních orgánů. Konstatuje, že složitý postup v dodatečných projednáních dědictví uskutečňovaných celá desetiletí po úmrtí zůstavitele, kdy zemřely i celé generace právních nástupců zemřelých dědiců, dosud „činil z dodatečných projednání postrach soudních komisařů“.

 

Komentář také vychází vstříc poptávce notářů jako soudních komisařů orientovat se v nové rozsáhlé úpravě likvidace pozůstalosti v situaci, kdy se množství předlužených pozůstalostí neustále zvyšuje. Dosavadní úprava byla nepřiměřeně lakonická a nová úprava je ve značné míře inspirována insolvenčním zákonem z roku 2006. Zde notářům jistě napomůže v jejich praxi detailní rozbor celkem 94 zákonných ustanovení, která jsou likvidaci pozůstalosti věnována.

 

Celá publikace má naději stát se neocenitelným pomocníkem notářů a jejich zaměstnanců při praktickém postupu v řízení o pozůstalosti. Její předností je velmi dobrá znalost praxe a problémů, s nimiž notáři jako soudní komisaři a samozřejmě také tzv. „nesporní“ občanskoprávní soudci každodenně zápasí. Současně je však i dobře zřetelná výborná orientace v teoretických otázkách, s nimiž je nutno se vypořádat. Lze proto publikaci notářům i dalším zájemcům bez rozpaků doporučit.

 

 

Zpět