Insolvence a notářství

JUDr. Eduard Grygar

 

I. Úvod

Vztah a obsahové přesahy insolvenčního práva do oblasti působnosti notářů nebyly dosud zpracovány. Cílem předkládaného příspěvku je jejich vymezení pro účely praktické aplikace v notářské praxi.

 

II. Vymezení problematiky

 

Platná úprava insolvenčního práva je obsažena v zákoně  č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen „IZ“), ve znění pozdějších předpisů,  ze dne 30. 3. 2006, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2008.

 

Z celého obsahu insolvenčního zákona lze extrahovat následující oblasti dotýkající se notářství:

 

a) povinnost notáře poskytnout insolvenčnímu správci součinnost (§ 43 IZ);

b) fikce neplatnosti odmítnutí dědictví dlužníkem  (§ 246 odst. 4 IZ);

c)  fikce neplatnosti dědické dohody uzavřené dlužníkem (§ 246 odst. 4 IZ);

d) prohlášením konkursu se nepřerušuje dědické řízení a řízení o pozůstalosti (§ 266 odst. 1 IZ);

e) postup v případě úmrtí dlužníka v konkursu  (§ 310 odst. 1 až 3 IZ);

f)  povinnost dlužníka vydat insolvenčnímu správci hodnoty získané dědictvím [§ 412 odst. 1 písm. b) IZ];

g) fikce neplatnosti odmítnutí dědictví dlužníkem v oddlužení formou splátkového kalendáře  (§ 412 odst. 3 věta první IZ);

h) fikce neplatnosti dědické dohody uzavřené dlužníkem v oddlužení formou splátkového kalendáře (§ 412 odst. 3 věta druhá IZ);

i)  fikce výhrady soupisu dlužníka, který neodmítl dědictví (§ 412 odst. 3 věta třetí IZ).

 

Shora uvedené případy pak lze s ohledem na vztah k notáři rozdělit na případy s:

 

•   přímým účinkem – ad a);

•   přímým procesním účinkem k řízení vedenému notářem jako soudním komisařem – ad b), c), d), g), h) a i);

•   nepřímým procesním účinkem k řízení vedenému notářem jako soudním komisařem (zprostředkovaně prostřednictvím soudu projednávajícího dědictví) – ad e);

•   bez účinku (tíží pouze dlužníka) – ad f).

III. Rozbor jednotlivých okruhů

 

Podívejme se na jednotlivé oblasti podrobněji.

 

III.1. Povinnost notáře poskytnout insolvenčnímu správci součinnost

 

Podle § 43 odst. 1 až 3 IZ notáři poskytnou insolvenčnímu správci na jeho písemnou žádost bez zbytečného odkladu součinnost.

Součinnost spočívá v tom, že insolvenčnímu správci se:

 

•  poskytují údaje o majetku dlužníka a některé další údaje, které jsou nutné pro výkon správy, a to ve stejném rozsahu, v jakém by byly poskytnuty přímo dlužníku;

•   bez zbytečného odkladu po doručení žádosti vydají nebo zapůjčí listiny nebo jiné věci (jen má-li je notář u sebe), které mohou sloužit ke zjištění dlužníkova majetku.

 

Jde-li o údaje vedené v elektronické podobě, splní se povinnost poskytnout součinnost tím, že se k nim insolvenčnímu správci umožní dálkový přístup. Součinnost se obecně poskytuje bezplatně; nejde-li však o orgány veřejné správy, přísluší tomu, kdo součinnost poskytl, právo na náhradu s tím spojených hotových výdajů. Povinnost poskytnout insolvenčnímu správci součinnost podle jiných ustanovení insolvenčního zákona (jiná taková ustanovení nejsou – pozn. aut.), případně podle ustanovení zvláštního právního předpisu, tím není dotčena.

 

Základní zásadou je, že jaké informace by mohl požadovat dlužník, takové se musí poskytnou správci, a tedy co by nemohl žádat, to se nesmí dozvědět ani správce. V tomto ustanovení je výslovně stanoven požadavek, resp. princip subsidiarity a proporcionality, když se mají poskytovat jen informace nutné pro výkon správy, tj. správy majetkové podstaty dlužníka insolvenčním správcem.

 

Při poskytování součinnosti je vždy nutné mít na vědomí, že notář je vázán mlčenlivostí, a je nutné pečlivě zkoumat, zda tuto povinnost při poskytování informací insolvenčnímu správci neporušujeme. Mlčenlivost je upravena v § 56 notářského řádu, který mimo jiné stanovuje, že notář je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s notářskou činností podle § 2 a dalších činností podle § 3 odst. 1 a 2 notářského řádu a které se mohou dotýkat oprávněných zájmů:

 

a)účastníka právního jednání, o kterém byl sepsán notářský zápis,

b) toho, jehož prohlášení nebo rozhodnutí bylo osvědčeno,

c) toho, jehož podpis byl ověřen,

d) toho, na jehož žádost byla osvědčena právně významná skutečnost,

e) klienta v případě další činnosti podle § 3 notářského řádu,

 

nebo právních nástupců těchto osob (dále jen „povinnost mlčenlivosti“).

 

Povinnosti mlčenlivosti mohou notáře zprostit pouze osoby uvedené v § 3 odst. 1 notářského řádu.

 

Nejčastějšími případy v rámci notářské činnosti, kdy insolvenční správce bude požadovat součinnost, jsou řízení o pozůstalosti, notářské úschovy listin a peněz a správa majetku. V žádosti o poskytnutí součinnosti insolvenčnímu správci by mělo být přesně specifikováno, co konkrétně je žádáno, koho se týká a které věci. Nepostačuje pouze žádost, aby notář sdělil všechny informace týkající se určité osoby. Následně si notář musí posoudit, zda se daná skutečnost může dotknout oprávněného zájmu účastníka či klienta, a v případech, kdy se právní jednání týká více účastníků, zda je jejich zájem na utajení dané skutečnosti oprávněný.[1]

 

V případech, kdy se právní jednání týká více účastníků a může se dotýkat jejich oprávněných zájmů, notář poskytne informace pouze tehdy, byl-li zproštěn povinnosti mlčenlivosti všemi účastníky.

 

Povinnost mlčenlivosti notáře týkající se řízení o pozůstalosti je upravena v § 106 zákona o zvláštních řízeních soudních[2]  (dále jen z.ř.s.), který stanovuje, že notář, notářský kandidát, notářský koncipient a další zaměstnanci notáře jsou povinni zachovávat mlčenlivost o všem, o čem se dozvěděli v souvislosti s prováděním úkonů v řízení o pozůstalosti. Podle tohoto ustanovení je povinnost mlčenlivosti rozšířena na všechny zaměstnance notáře. V případě posuzování povinnosti notáře zachovávat mlčenlivost při činnosti soudního komisaře a jeho poskytování informací insolvenčnímu správci, kdy dlužník je zároveň potencionální dědic, je situace následující. Jelikož insolvenční správce má nárok na stejné informace jako dlužník (dědic), který je podle ustanovení § 110 odst. 1 z.ř.s. účastníkem řízení o pozůstalosti, notář poskytne insolvenčnímu správci údaje, které jsou nutné pro výkon správy. Insolvenční správce může nahlížet do spisu a činit si z něj kopie. Povinnost mlčenlivosti se neuplatní v případě postupu podle § 192 odst. 1 KancŘ,[3] podle něhož se soudní spisy půjčují na písemnou žádost soudům a jiným justičním složkám, soudním komisařům, dále státnímu zastupitelství, orgánům policie a v odůvodněných případech též jiným státním orgánům (např. správcům daně). Insolvenční správce v tomto výčtu uveden není, tedy nastal-li by případ, kdy insolvenční správce požádá o zapůjčení spisu, je nutné takové žádosti nevyhovět. V případě, když by dlužník nebyl dědicem, nebo z jiných vážných důvodů může notáře zprostit povinnosti mlčenlivosti pouze předseda soudu, u něhož probíhá nebo již proběhlo řízení o pozůstalosti v prvním stupni dle ustanovení § 106 odst. 2 z.ř.s.[4]  

 

Pojem dálkový přístup je nutné v souvislosti s notářskou činností vykládat nikoli jako umožnění vzdáleného připojení, ale tak, že správci jsou požadované informace či listiny poskytnuty v elektronické podobě, ať již na nosiči dat, nebo prostředky komunikace na dálku (datová zpráva, e-mail). Smyslem jejich poskytnutí není to, aby správce měl originály v držení, ale aby mohl na základě těchto informací dohledat další dlužníkův majetek k jeho následnému zpeněžení a použití takto získaných peněz na úhradu jeho dluhů.

 

Podle § 213 IZ platí, že ten, kdo má u sebe dlužníkův majetek náležející do majetkové podstaty, je povinen to oznámit insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci, jakmile se dozví o vydání rozhodnutí o úpadku, a uvést právní důvod, na jehož základě má tento majetek u sebe. Na výzvu insolvenčního správce nebo předběžného správce mu musí umožnit prohlídku tohoto majetku a jeho ocenění.

 

Toto ustanovení bude v souvislosti s notářskou činností aplikováno zejména v případech notářských úschov. Nabízí se ovšem otázka, jak by se měl notář dozvědět o skutečnosti, že je vůči některému z účastníků úschovy vedeno insolven­ční řízení, zejména v případě, pokud bylo insolvenční řízení zahájeno až po převzetí peněz do úschovy a při sepisování protokolu o úschově účastník insolvenčním rejstříkem neprocházel. Obávám se, že tuto skutečnost notář nemá šanci zjistit, ledaže by pravidelně účastníky lustroval v insolven­čním rejstříku.

 

Dále je nutné zkoumat, zda listiny, které mají být zapůjčeny insolvenčnímu správc, mohou posloužit ke zjištění dlužníkova majetku. Zapůjčení listin a věcí je třeba odmítnout, pokud nemohou ze své povahy sloužit ke zjištění dlužníkova majetku. Insolvenční správce může součinnost vyžadovat ne obecně, ale jen ve vztahu ke konkrétní insolvenční věci, v níž byl soudem jako insolvenční správce dlužníka ustanoven.

 

V případech poskytnutí informací a listin, které notář získal v rámci výkonu funkce soudního komisaře, není možné požadovat po insolvenčním správci náhradu nákladů s tím spojených. V ostatních případech, které notáři nevykonávají jako orgán veřejné správy, je možné náhradu hotových výdajů vyúčtovat insolvenčnímu správci.

 

III.2. Fikce neplatnosti odmítnutí dědictví dlužníkem a fikce neplatnosti dědické dohody uzavřené dlužníkem

 

Podle § 246 odst. 4 IZ je právní úkon, kterým dlužník po prohlášení konkursu odmítne přijetí dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, neplatný. Totéž platí, jestliže dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl.

 

Z daného ustanovení v podstatě vyplývá, že notář by měl vždy v okamžiku, kdy jakýkoli z dědiců v řízení o pozůstalosti odmítne dědictví nebo kdy je uzavírána dědická dohoda, provést jejich lustraci v insolvenčním rejstříku a výsledek lustrace založit do pozůstalostního spisu. Takový přístup samozřejmě znamená nepřiměřenou zátěž pro tato řízení. Je otázkou, do jaké míry je notář povinen tuto lustraci v insolvenčním rejstříku pokaždé provést, popřípadě zda není vhodnější ji nahradit prohlášením dědice, že na jeho majetek nebyl prohlášen konkurs, že není v úpadku, nebylo proti němu zahájeno insolvenční řízení a že mu nejsou známy žádné okolnosti, které by zahájení takového řízení odůvodňovaly.

 

Dlužník, který svým jednáním odmítne dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je podle tohoto ustanovení ex lege neplatným právním jednáním. Ty samé účinky se vztahují k uzavření dědické dohody (respektive k právnímu jednání dlužníka působícímu její uzavření), podle které by měl dlužník získat z majetku spadajícího do dědictví méně, než činí jeho dědický podíl. Není přitom rozhodující, zda tento souhlas učiní insolvenční správce při jednání nebo dodatečně, jakmile se o takovém jednání dlužníka dozvěděl.

 

Je otázkou, jak by se postupovalo v případě, když by se dědic nepřiznal, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs, notář by tuto skutečnost také nezjistil a insolvenční správce by se v průběhu dědického řízení nedozvěděl, že dlužník je účastníkem řízení o pozůstalosti. Následně by dlužník dědictví odmítl bez souhlasu insolvenčního správce, přestal by být účastníkem řízení a dědické řízení by bylo pravomocně ukončeno bez jeho účasti. Podle § 266 odst. 1 IZ se dědické řízení a řízení o pozůstalosti nepřerušuje prohlášením konkursu a i v případě odmítnutí dědictví dlužníkem se v něm bude pokračovat. Domnívám se, že v tomto případě by insolvenční správce požadoval po dědicích vydání majetku, popřípadě náhradu v penězích ve výši dědického podílu, který by připadl dlužníku, kdyby dědictví neodmítl.

 

III.3. Postup v případě úmrtí dlužníka v konkursu

 

Podle § 310 odst. 1 IZ platí, že jestliže dlužník v průběhu konkursu zemře, nastupují na jeho místo jeho dědicové, a není-li jich, stát. Podle odst. 2 a 3 v případě úmrtí dlužníka insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu zprávu o dosavadních výsledcích projednání konkursu spolu s vyúčtováním své poměrné odměny a již vynaložených výloh a insolvenční soud předloženou zprávu přezkoumá, rozhodne o ní a po právní moci rozhodnutí o schválení zprávy insolvenční soud zruší konkurs a postoupí věc soudu, který projednává dědictví.

 

Jedná se tedy konkrétně o případ, kdy dlužník zemře v období od právní moci prohlášení konkursu do doby, než nabude právní moci rozvrhové usnesení. Pokud by k úmrtí dlužníka došlo až po právní moci rozvrhového usnesení, výtěžek zpeněžení majetkové podstaty by netvořil součást pozůstalosti zemřelého dlužníka. Úmrtím dlužníka insolvenční řízení prakticky končí a dosud nezpeněžená majetková podstata, jakož i veškerý dosavadní výtěžek jejího zpeněžení se stává součástí pozůstalosti po zemřelém dlužníkovi. Případné další nároky věřitelů vůči zemřelému dlužníkovi mohou být jen předmětem řízení o pozůstalosti.[5]

 

III.4. Povinnost dlužníka vydat insolvenčnímu správci hodnoty získané dědictvím

 

Podle § 412 odst. 1 písm. b) IZ platí, že po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen hodnoty získané dědictvím vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře.

 

Tato povinnost stíhá dle citovaného znění zákona pouze dlužníka, tj. notář není povinen cokoli vydávat insolven­čnímu správci, ale přímo dlužníku. Dlužník je povinen pou­žít hodnoty získané dědictvím na mimořádné splátky nad rámec svého splátkového kalendáře. Je to ostatně dlužník, kdo v případě pravomocného schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře má dispoziční oprávnění k příjmům, které získá po schválení oddlužení; takto nabytými příjmy je dlužník povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře.[6]

 

III.5. Fikce neplatnosti odmítnutí dědictví dlužníkem a fikce neplatnosti dědické dohody uzavřené dlužníkem v oddlužení formou splátkového kalendáře

 

Podle § 412 odst. 3 IZ je právní úkon, kterým dlužník za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře odmítne přijetí dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, neplatný. Totéž platí, jestliže dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl.

 

Pro stručnost odkazuji na text uvedený shora pod bodem III.2., neboť obsahově jde o totožnou problematiku.

 

III.6. Fikce výhrady soupisu dlužníka, který neodmítl dědictví

 

Podle § 412 odst. 3 věty třetí IZ se má za to, že dlužník, který za trvání účinků schválení oddlužení neodmítne dědictví, uplatnil výhradu soupisu a následně hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví.[7] Toto ustanovení IZ se uplatní i v případě, když dlužník odmítne dědictví neplatně, tj. bez souhlasu insolvenčního správce. Jde jednoznačně o nevyvratitelnou zákonnou fikci, jejímž účelem je jednak zabránit dalšímu potenciálnímu zadlužení dlužníka, resp. mu předejít, aby nespadl opětovně do dluhové pasti a dále aby nedošlo k narušení účinků insolvenčního řízení prolomením zásady, že pokud si věřitelé vůči dlužníku nepřihlásili své pohledávky v insolvenčním řízení včas ve lhůtě pro přihlášení pohledávek, pak se takové pohledávky neuspokojují. To platí nejen ohledně věřitelů samotného dlužníka, ale i ve vztahu k věřitelům zůstavitele, po němž by měl dlužník dědit a výslovně sám nevznesl výhradu soupisu. Jde tedy o účelové ustanovení, které vzniklo v podstatě z nutnosti ochrany základních účinků insolvenčního řízení. Je však třeba poznamenat, že jinak jde o ustanovení, které nemá v jiných předpisech českého právního řádu obdobu a řadí dlužníky v insolvenčním řízení do nebývale zvýhodněné kategorie vůči ostatním dědicům, pokud jde o míru jejich právní ochrany.

 

IV. Shrnutí a závěr

 

Jak jsem uvedl v tomto příspěvku, insolvenční řízení významně a stále častěji zasahuje do činnosti notáře, a to jak v řízeních o pozůstalosti, tak i v dalších činnostech při výkonu notářství. Vzhledem k možným následkům, které se projevují v neplatnosti právních jednání (ex lege), je potřeba dbát zvýšené pozornosti při zjišťování, zda dědic, účastník, popřípadě klient není v insolvenci. Zároveň je třeba vždy pečlivě zkoumat, v jakém rozsahu je notář povinen poskytnout součinnost insolvenčnímu správci s ohledem na mlčenlivost notáře a hájení oprávněných zájmů účastníků.

• Štítky:
• 2016