Případ Riggs v. Palmer a jeho význam pro české (dědické) právo

JUDr. et Mgr. Ondřej Horák, Ph.D., JUDr. Petr Osina, Ph.D.[1]

V kontinentální Evropě by se jednalo o banální dědicko-právní případ, ve Spojených státech se však Riggs v. Palmer (1889) výrazně zapsal do dějin právního myšlení. Může mít tento slavný spor nějaký dosah i v českém (dědickém) právu?

I. Riggs v. Palmer – spor, který se proslavil

Kontroverze kolem řešení případu, kdy vnuk zavraždil svého dědečka, který ho ustanovil dědicem, se mohou zdát z kontinentální perspektivy až úsměvné. Evropská právní kultura našla řešení už před takřka dvěma tisíciletími a takový případ by uměl v roce 1889 vyřešit na právnických fakultách University Karlo-Ferdinandovy snad každý posluchač prvního ročníku. Přesto tento problém stál v pozadí jedné z nejinspirativnějších právně-teoretických diskusí 20. století, která výrazně ovlivnila současné pojetí práva a jeho aplikace také ve střední Evropě.  

V případu Riggs v. Palmer šlo o to, že žalobkyně (paní Rigg­sová a paní Prestonová) usilovaly o zneplatnění závěti svého otce Francise Palmera, která byla pořízena v srpnu 1880. Žalovaným v této kauze byl Elmer Palmer, šestnáctiletý vnuk zůstavitele. Závěť odkazovala malou část majetku dvěma dcerám (žalobkyním), ale většina majetku měla připadnout Elmeru Palmerovi. Dočasně (do dosažení zletilosti) se o tento podíl měla starat Elmerova matka Susan, vdova po zemřelém synovi Francise Palmera. Elmer Palmer věděl o tom, že má získat velký majetek po svém dědovi. Bál se, že by mohl změnit názor a upravit svou poslední vůli, a proto jej zavraždil podáním strychninu. Žalobkyně namítaly, že realizací závěti by Elmer profitoval ze svého zločinu.[2]

Zatímco trestní právo tehdy samozřejmě umožňovalo potrestat Elmera za vraždu, neexistoval zákon vylučující nárok na dědictví vzhledem k jeho podílu na dědově smrti. Stejně tak neexistoval precedens, který by poskytoval návod, jak řešit podobné případy. Nejblíže k této kauze z hlediska skutkové stránky mělo rozhodnutí ze Severní Karolíny z roku 1888. Šlo v něm o majetková práva vdovy, která se účastnila na vraždě svého manžela. Zákon zde uváděl jediný důvod pro omezení majetkových práv, a to útěk manželky s jiným mužem. Soud tento důvod považoval za výlučný, a proto majetková práva vdovy neomezil.[3]

Druhým rozhodnutím, které bylo možné vzít v potaz, bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1886. V něm šlo o to, jestli může plnění z životní pojistky získat člověk, který zavraždil pojištěného. Soud jednomyslně rozhodl, že vrah na pojistné plnění nárok nemá. Stejně jako by neměl nárok na plnění z pojištění nemovitosti, kterou by úmyslně podpálil.[4]

Prvostupňový newyorský soud striktně aplikoval zákon a rozhodl ve prospěch zachování nároku vnuka Elmera. Případ se pak dostal k Nejvyššímu soudu státu New York (New York Court of Appeals).

Soudce Robert Earl byl autorem většinového stanoviska nejvyšší soudní instance, která rozhodla ve prospěch žalobkyň. Své úvahy začal tím, že připustil, že je nepochybně pravda, že na základě zákonů upravujících pořizování, dokazování a provádění závětí a majetkové převody, vykládáme-li je doslovně a nelze-li jejich účinek a působení nijak a za žádných okolností ovlivnit nebo modifikovat, přechází tento majetek na vraha. Podle soudu však nemůže zákonodárce předvídat při tvorbě zákonů všechny potenciální eventuality, a pokud by očekával, že se někdo může chovat podobně jako Elmer, určitě by takovou situaci upravil. Nedá se předpokládat, že by záměrem zákonodárce bylo upravit dědické právo ve prospěch vraha, který usmrtil svého předka. Soud argumentoval, že pokud by umožnil Elmerovi profitovat z jeho zločinu, byl by porušen jeden ze základních principů práva – nikdo nemůže mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. Základní principy představují pilíře práva ve všech civilizovaných zemích a v zemích kontinentální právní kultury byl tento konkrétní princip kodifikován v občanských zákonících, které vrahovi nepřiznávají dědickou způsobilost.[5]

Soudce John Gray nesouhlasil s většinou a napsal disentní stanovisko. Argumentoval tím, že vražda Francise Palmera byla potrestána v souladu s normami trestního práva. Proto nepřiznání dědictví Elmerovi Palmerovi představuje ve svém důsledku druhou sankci za stejné jednání. To by bylo možné jedině v případě, že by něco podobného výslovně upravoval zákon. Soud podle Graye jednoduše nemůže vytvořit takové pravidlo proto, aby dosáhl morálně uspokojivého výsledku.[6]

Ve většině států USA (čtyřiceti osmi) již dnes stanoví přímo zákon, že vrah nemůže dědit po osobě, kterou zavraždil. V ostatních tuto otázku řeší stejným způsobem precedenční právo.[7] Zvláštní výjimkou v rámci této menšiny států je Texas, kde vrah pouze nemůže ze zákona získat plnění z životní pojistky osoby, kterou zavraždil. V případě dědění texaské precedenční právo umožňuje ostatním dědicům, aby soudně dosáhli uvalení trustu na majetek, který má vrah zdědit, čímž jeho dědické právo prakticky vyloučí. V případě, že tak ovšem ostatní dědicové neučiní, může teoreticky vrah dědit.[8]

Krátce po vydání rozhodnutí v kauze Riggs v. Palmer začala mezi právníky debata o tom, jestli se jedná o uzurpaci legislativní pravomoci nebo triumf principů nad technicistním přístupem k právu. Do této debaty se zapojily také významné osobnosti, které se věnovaly právní filozofii – například Benjamin Cardozo, H. L. A. Hart, Ronald Dworkin nebo Richard Posner.

Britský právní filozof H. L. A. Hart tvrdil, že soubor právních norem vyčerpávajícím způsobem definuje obsah práva. Pokud tedy nějaký případ není regulován žádnou právní normou, nemůže se jednat o aplikaci práva. Takový případ musí být rozhodnut soudcem na základě jeho diskrece, která spočívá v tom, že použije nějaké pravidlo mimo právní systém, na jehož základě vytvoří novou právní normu nebo doplní stávající normu. V tomto se tedy role soudce podobá roli zákonodárce s tím, že je omezena na vyplňování mezer.[9]

Americký právní filozof Ronald Dworkin využil případ k podpoře své kritiky právního pozitivismu, který ztotožňoval především s teorií H. L. A. Harta. Podle Dworkina v obtížných případech soudy nevystupují mimo rámec práva, ale spoléhají se na obecné principy, které jsou součástí práva samotného. V takových případech hrají principy klíčovou roli v argumentaci na podporu rozhodnutí o konkrétních zákonných právech a povinnostech. Poté, co bylo o případu rozhodnuto, můžeme říci, že tento případ je sám určitým pravidlem.[10]

Americký právní teoretik a soudce Richard Posner zdůrazňuje při analýze kauzy, že se v ní nejednalo o řešení morální otázky. Podle něj šlo prostě pouze o interpretaci práva v souladu se zájmem na ochraně úmyslu zůstavitele, což je hlavní smysl existence zákona.[11]

Podle bývalého soudce Nejvyššího soudu USA Benjamina Cardoza případ Riggs v. Palmer ukazuje význam tří principů: respekt vůči závěti pořízené v souladu s právem, civilní soudy nemohou ukládat trestní sankce, nikdo nemůže mít prospěch z vlastního protiprávního jednání. První dva principy používá při argumentaci menšinové stanovisko, třetí princip zdůrazňovala rozhodující většina soudců. Společenská spravedlnost podle Cardoza dostala přednost před ochranou vlastnického práva.[12]

 

 

Nabývání pro případ smrti jinak než děděním

Případ Riggs v. Palmer je jedním z nejvíce citovaných precedentů v české a slovenské právní vědě (odkažme alespoň na práce A. Bröstla,[13] V. Cepla,[14] P. Colotky,[15] P. Holländera[16] či Z. Kühna[17]), a dokonce si našel cestu i do české rozhodovací praxe[18] (i když v případě řešeném Nejvyšším správním soudem to bylo poněkud nepřípadné[19]).

Má však co říci také oblasti propracovaného kontinentálního dědického práva a naší současné praxi?[20] Odpověď bude překvapivě kladná. V řadě otázek totiž stojíme před obdobnými nebo lépe řečeno stejnými problémy, jako tomu bylo u soudů státu New York na konci 19. století. Půjde o situace řazené pod nabývání majetkových práv po smrti jinak než děděním (na základě tzv. zvláštních režimů právního nástupnictví pro případ smrti). Smyslem je přímé zajištění prostředků „provozního“ charakteru pozů­stalým, bez ohledu na výsledek (často zdlouhavého) pozůstalostního řízení.[21]

Konkrétně máme na mysli a) přechod peněžních nároků na pozůstalé z pracovního či služebních poměrů (který dnes patří k nejčastějším) a b) tzv. pravé (neodvolatelné) darování pro případ smrti (které se jím možná brzy stane).

Co když se však „oprávněný“ dopustí vůči zůstaviteli nějakého zavrženíhodného jednání, nebo ho dokonce zavraždí? Bude mít i přesto nárok na uvedená plnění?

Ve srovnání s americkými soudci máme situaci výrazně ulehčenu: sice nám také chybí výslovná úprava, můžeme se však opřít o propracované dědické právo a rozsáhlou středoevropskou literaturu, použít analogii a v neposlední řadě také zásady.

 

a) Přechod peněžních (platových) nároků z pracovního a služebních poměrů

V pracovním i služebních poměrech je problematika přechodu majetkových práv po smrti zaměstnance (vyjma státní služby, kde absentuje), vojáka či příslušníka bezpečnostních sborů řešena obdobně: až do výše odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku postupně přecházejí (mzdové a platové) nároky po zemřelém přímo na oprávněné osoby (manžela, děti a rodiče, pokud žijí v době smrti ve společné domácnosti), není-li těchto osob nebo přesahují-li nároky uvedenou výši, stávají se předmětem dědictví.[22]

Za účinnosti OZ 1964 nebyly v rámci dědického řízení uvedené peněžní nároky zohledňovány, nový OZ, který posílil princip univerzální sukcese a obnovil institut odkazu (§ 1477 a § 1594 a násl. OZ), to však umožňuje.[23] Platové nároky můžeme chápat jako tzv. zákonný odkaz (srov. § 1667 OZ,[24] obdobně § 758 ABGB,[25] § 745 ABGB ve znění ErbRÄG 2015,[26] § 1932 BGB[27] a § 531 OZ 1950[28]), a proto by se na ně měla aplikovat ustanovení o odkazu (§ 1594 a násl. OZ), což dovodila (u zákonného odkazu) již meziválečná judikatura (srov. Vážný 1036/21[29] a 5569/25).[30]

Druhou možností, jak odepřít plnění osobě dopustivší se zavrženíhodného činu vůči pracovníku-zůstaviteli, by byla analogická uplatnění ustanovení o dědické nezpůsobilosti.

Konečně poslední možností by mohlo být bezprostřední zohlednění obecných právních principů, na nichž spočívá úprava dědické nezpůsobilosti: ochrany dobrých mravů, resp. nikdo by neměl těžit z vlastního protiprávního jednání (viz § 6 odst. 2 OZ).

 

b) Pravé darování pro případ smrti

Darování pro případ smrti nebylo podle předchozích úprav možné (srov. § 385 OZ 1950 a § 628 odst. 3 OZ 1964), nový OZ však tento tradiční institut obnovil (§ 2063). Staví nás tak před „nové“ problémy, které však jsou v našem civilizačním okruhu promýšleny již dlouhodobě. Stále se vracející otázka, zda jde o darování nebo odkaz, se většinou řešila ve prospěch odkazu.

Podle justiniánské úpravy se měla taková darování posoudit „téměř ve všech ohledech“ jako odkaz (Cod. 8, 56); podle německého BGB (§ 2301) či švýcarského ZGB-OR (čl. 245 odst. 2) se mají podřadit režimu posledních pořízení, resp. dědických smluv; při výkladu § 956 ABGB převažovala v rakouské civilistice tzv. odkazová teorie (Vermächtnistheorie), podle níž se pravé (neodvolatelné) darování pro případ smrti považovalo za smlouvu pouze za života dárce a po jeho smrti za odkaz;[31] po poslední rekodifikaci ABGB ErbRÄG 2015, kterou došlo ke zrušení § 956 a novelizaci § 603,[32] se sice prosadila tzv. smluvní teorie (Vetragstheorie), současně však došlo ke sblížení s dědickými smlouvami. Jinak řečeno – podle všech zmiňovaných úprav by měla být aplikována ustanovení o dědické nezpůsobilosti.[33]

Pokud si autoři uvedené otázky kladou, snaží se primárně aplikovat některá ustanovení OZ, konkrétně § 549 odst. 1 o splnění podmínky neoprávněnou osobou.[34] Co když však nebude darování pro případ smrti vázáno na podmínku přežití? Nebo co když se obdarovaný vůči dárci dopustil jiného zavrženíhodného činu, kterým zjevně porušil dobré mravy (např. zfalšoval nebo zničil jeho závěť nebo ublížil jeho blízkým)? Nebylo by vhodné se inspirovat středoevropskou tradicí a více zohlednit účel institutu?

 

Závěrem – srovnání s odstupem jednoho století

V současné době se stále častěji mluví o sbližování kontinentálního a anglo-amerického právního systému, což můžeme doložit i na případu Riggs v. Palmer. Na konci 19. století by v českých zemích dědicky nezpůsobilá osoba nedoplatky mzdy ani neodvolatelné darování pro případ smrti nenabývala; ve Spojených státech se úprava dědické nezpůsobilosti teprve utvářela a ke stejnému výsledku musely soudy zohlednit principy. Po více než sto letech má většina států USA dědickou nezpůsobilost upravenou zákonem, u nás se řešení ve výše uvedených případech nabývání pro případ smrti hledá. Ve srovnání s americkým právem však máme dlouhou a inspirativní tradici, na kterou můžeme navazovat.

 


[1] Článek je dílčím výstupem z projektů IGA_PF_2016_003 Hodnotová a principiální východiska práva a IGA_PF_2017_011 Problematika univerzální sukcese v dědickém právu.

[2] Riggs v. Palmer, 115 N. Y. 506 (1889).

[3] Owens v. Owens, 100 N. C. 240 (1888).

[4] New York Mutual Life Insurance Company v. Armstrong, 117 U. S. 591 (1886).

[5] Riggs v. Palmer, 115 N. Y. 506 (1889).

[6] Tamtéž.

[7] Rhodes, A. M. Consequences of Heirs’ Misconduct: Moving from Rules to Discretion. Ohio North University Law Review, 2007, Vol. 33, s. 979.

[8] http://inheritancelaws.info/can-a-murderer-inherit-his-victims-property/.

[9] Hart, H. L. A. Pojem práva. Praha: Prostor, 2004, s. 139.

[10] Dworkin, R. Když se práva berou vážně. Praha: Oikoymenh, 2001, s. 51.

[11] Posner, R. The Problematics of Moral and Legal Theory. Harvard Law Review, 1998, Vol. 111, s. 1707.

[12] Cardozo, B. The Nature of the Judicial Process. Martino Fine Books, 2011, s. 41.

[13] Bröstl, A. Právne myslenie 19. – 20. storočia. Košice: UPJŠ, 2011, s. 94.

[14] Cepl, V. Prameny práva – principy nebo zájmy? Praha: Občanský institut, 1999, s. 8.

[15] Colotka, P., Káčer, M., Berdisová, L. Právna filozófia dvadsiateho storočia. Praha: Leges, 2016, s. 57.

[16] Holländer, P. Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 210.

[17] Kühn, Z. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. Praha: Karolinum, 2002, s. 41, 149 aj.

[18] Ústavní soud – Pl. ÚS 34/09, Nejvyšší soud – 30 Cdo 4889/2010.

[19] NSS 6 As 289/2014-59.

[20] Inspirativních precedentů z oblasti anglo-amerického práva existuje samozřejmě více, např. Sen v. Headley u problematiky darování pro případ smrti (deathbed gifts). Blíže: Černoch, R. Sen v Headley z hlediska romanistického. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, roč. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, s. 51–57.

[21] Nověji srov. Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 133 a násl.

[22] Blíže: Horák, O. Přechod práv jinak než děděním z pracovního a služebních poměrů. Právní rozhledy, 2016, roč. 24, č. 20, s. 713–717.

[23] Blíže: týž. Dědictví a odkaz (k přechodu majetkových práv a povinností pro případ smrti). Právní rozhledy, 2015, roč. 23, č. 9, zvl. s. 309–310.

[24] Srov. Šešina, M., Wawerka, K. in: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Sv. IV. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 413–416, a Svoboda, J. in: Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo § 1475–1720. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 464.

[25] § 758 Pokud nebyl manžel právoplatně vyděděn, náleží mu jako zákonný přednostní odkaz právo užívat manželské bydlení a movité věci patřící k manželské domácnosti, pokud jsou potřebné pro její vedení odpovídající dosavadním životním poměrům. (Ustanovení je ve znění BGBl. Nr. 656/1989.)

[26] § 745. Zákonný přednostní odkaz.

(1) Pokud nebyl manžel nebo registrovaný partner právoplatně vyděděn, náleží mu jako zákonný přednostní odkaz právo užívat manželské či partnerské bydlení a movité věci patřící k manželské či partnerské domácnosti, pokud jsou potřebné pro její vedení odpovídající dosavadním životním poměrům.

(2) Druhovi/družce zemřelého takový zákonný odkaz přísluší, pokud žili se zemřelým ve společné domácnosti minimálně v předešlých třech letech a zemřelý v okamžiku smrti nežil v manželství a ani v registrovaném partnerství. (Erbrechts-Änderungsgesetz 2015, BGBl. I Nr. 87/2015, nabývá účinnosti 1. 1. 2017.)

[27] § 1932 Upřednostnění manžela

(1) Je-li žijící manžel zákonným dědicem vedle příbuzných druhé skupiny nebo prarodičů, pak mu kromě dědického podílu náleží předměty patřící k manželské domácnosti, pokud nejsou součástí pozemku, a svatební dary. Je-li žijící manžel zákonným dědicem vedle příbuzných první skupiny, pak mu tyto předměty náleží, pokud je potřebuje k vedení přiměřené domácnosti.

(2) Na upřednostnění se vztahují ustanovení platná pro odkazy.

[28] § 531 Pozůstalý manžel, který žil se zůstavitelem v době jeho smrti ve společné domácnosti, dědí vedle svého podílu nedoplatky zůstavitelovy odměny za práci a opětujících se důchodů až do výše jednoměsíčního příjmu, jakož i zůstavitelovo obvyklé domácí zařízení.

[29] Na „přednostní odkaz“ (§ 758 obč. zák.) dlužno použíti veškerých ustanovení o odkazu. (Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 1921, sp. zn. R I 431/21, Rc 1036/21 Sb. Vážného.)

[30] Do základny pro vyměření povinného dílu jest započísti i zákonný přední odkaz manželův dle §u 758 obč. zák. (Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1925, sp. zn. R I 939/25, Rc 5569/25 Sb. Vážného.) 

[31] Längle, M. Schenkung auf den Todesfall. Wien; Graz: NWV – Neuer Wiss. Verl., 2009, zvl. s. 60 a násl.

[32] § 603 O darováních pro případ smrti. Vztah

Darování pro případ smrti je třeba považovat za smlouvu i po smrti dárce, pokud si smluvně nevyhradil právo dar odvolat a smlouva byla pořízena ve formě notářského zápisu. Použijí se ustanovení osmnácté hlavy o darováních a § 1253.

[33] Pokud dojde k odevzdání daru již za života, tak se (v Německu podle § 2301 odst. 3 BGB, v Rakousku výkladem) takové darování pro případ smrti považuje za dar mezi živými a uplatnila by se ustanovení o odvolání daru pro nevděk (§ 530 BGB a § 948 a násl. ABGB). Takový výklad je využitelný i pro naši novou úpravu (srov. § 2076 OZ).

[34] Bednář, V., Kasík, P. Komentář k § 2076. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo – Zvláštní část § 2055–3014. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 29.