„Princip teritoriality považuji za jednu ze záruk nestrannosti a nezávislosti notáře,“ říká JUDr. Karel Wawerka

Ing. Jaroslav Šustr, MBA,

tajemník Notářské komory ČR

 

JUDr. Karla Wawerku není třeba právnické veřejnosti příliš představovat. Rozhovor s tímto nestorem českého notářství uskutečnil tajemník Notářské komory ČR Ing. Jaroslav Šustr, MBA.

Vážený pane doktore, děkuji Vám za příležitost setkat se s Vámi a uskutečnit rozhovor pro časopis českých notářů Ad Notam. Práva jste začal studovat v roce 1966 a prožil jste na právnické fakultě léta 1968 až 1969. Máte na toto období nějakou osobní vzpomínku, která nikdy nezapadla?

V tehdejší době byla na území dnešní České republiky jediná právnická fakulta, a to v Praze. Takže samotný přechod z Brna, kde jsem až do maturity žil, byl pro mě přelom. Ale musím říci, že to byla doba krásná. Právnická fakulta mě doslova uchvátila, my mimopražští jsme měli zajištěno luxusní ubytování v pokojích po dvou ve zcela moderních a nových studentských kolejích na Petřinách. Atmosféra na fakultě byla nádherná, vše bylo v pohybu. Stačí možná říci, že nás v prvním ročníku vítal náš mladý ročníkový učitel Petr Pithart. Ve filozofii jsme probírali zejména Freuda, naši profesoři v přednáškách občanského práva obšírně probírali nedostatky tehdy zcela čerstvého občanského zákoníku z roku 1964. Na opojnou atmosféru krátkého období Pražského jara nelze zapomenout, zvláště když jsem se v květnu roku 1968 seznámil se svou manželkou, rovněž právničkou. Podzim téhož roku byl ve znamení řady protestních akcí na fakultě, dokonce jsme zde jednou přespali i přes noc. Vzpomínám si na známé osobnosti, které tyto akce navštěvovaly, na Suchého a Šlitra, Bohumila Hrabala, na Emila Zátopka s manželkou. Dokonalé vystřízlivění nastalo ve čtvrtém ročníku na podzim 1969. Závěrečná zkouška z teorie státu a práva byla na rozdíl od prvního ročníku zcela o něčem jiném, dominoval třídní boj. V té době jsem uvažoval o svém příštím zaměstnání. Inklinoval jsem k civilní justici. A již tehdy jsem si cílevědomě vybral notářství, které bylo sice na samotném chvostu justice, ale zase tam tolik nefoukalo. Odborná materie byla přitom krásná. Notářství a zejména dědické právo se pak stalo mou celoživotní láskou.

V době Vašeho studia učili na právnické fakultě v Praze ještě někteří významní pedagogové vychovaní v době 1. republiky. Můžete nám některé přiblížit a kdo z nich měl na Vás největší vliv?

Vzpomínám na stařičkého prof. Turečka, který nás v rámci dějin práva do detailů zasvěcoval do tajů církevního práva. A také to při zkouškách vyžadoval. Jak jsem uvedl, vedle právní teorie a dějin práva mě nejvíce vzrušovalo občanské právo. Naprosto nezapomenutelné byly přednášky akademika Viktora Knappa, jednoduché, srozumitelné, ale tak noblesní, jdoucí k podstatě právní filosofie, že jsem se s podobnou úrovní již nikdy poté nesetkal.

Určitou dobu jste působil jako pracovník – legislativec Ministerstva spravedlnosti. Co pro Vás tato práce znamenala a jaký měla pro Vaše další působení přínos?

Prvních pět let po fakultě jsem v sedmdesátých letech strávil jako čekatel a později státní notář na Státním notářství pro Prahu 4 v Nuslích v „bytě“ ve druhém patře nad prodejnou obuvi a pedikúrou. Náš soud jsme měli až na Karlově nám., byli jsme tam doslova ztraceni. Pak jsem působil čtrnáct let v malém notářském oddělení na Ministerstvu spravedlnosti, kde jsem společně s JUDr. Janem Hofmanem měl příležitost získat odbornou i legislativní školu nedávno zesnulého doc. JUDr. Jiřího Mikeše. Nejšťastnější období jsem však strávil čtyři roky po roce 1989 v legislativním odboru, kde jsem měl příležitost podílet se na rozsáhlém souboru legislativních prací spojených s tzv. privatizací státních notářství, v podstatě se však jednalo o návrat ke klasické podobě notářství. Pamatuji se, jak jsem se ve svém malinkém ministerském kamrlíku prokousával hromadami starých publikací z první republiky a hledal návody k řešení. V tomto směru bylo štěstím, že do čela tehdy utvořeného Sdružení notářů ČR se dostal akceschopný notář z Benešova Miloslav Jindřich, který má hlavní zásluhu na odborné úrovni tehdy nového notářského řádu z roku 1992 a na jeho politickém prosazení pomocí řady dobře organizovaných a obětavých akcí notářů. Mám radost, že tento notářský řád platí ve svých základech dodnes. Nesmírně napínavé bylo, když se federální zákon o zrušení státních notářství podařilo díky pomoci českých i slovenských notářů prosadit na poslední schůzi Federálního shromáždění těsně před volbami v roce 1992.

Mnozí pamětníci vzpomínají na Váš nezapomenutelný výraz „jsem nejstarší nejmladší notář“…

Narážel jsem tehdy humornou formou na skutečnost, že jsem ve svých 46 letech jako jediný uchazeč vyhrál v roce 1994 historicky první konkurs na uvolněný notářský úřad v Praze. Stal jsem se tedy profesně nejmladším notářem, svým věkem jsem však tehdy již patřil mezi nejstarší notáře. Bolestné bylo, že se úřad uvolnil v důsledku tragické rodinné události vedoucí k úmrtí výrazné osobnosti pražského notářství notářky JUDr. Stanislavy Němcové, která začínala svou notářskou dráhu již v šedesátých letech minulého století a se kterou jsem se dlouhá léta dobře znal. Návrat k praktické notářské práci byl pro mě docela dobrodružný, byl jsem však pražskými notáři dobře přijat a 15 let jsem se s radostí podílel na práci prezidia pražské notářské komory. Byl jsem šťastný, že české notářství se především díky organizačním schopnostem Martina Foukala rychle přeměnilo ve vše­obecně uznávanou právnickou profesi, a to i v mezinárodním měřítku. S velkým zájmem jsem se podílel na práci Notářské komory ČR, dokonce 12 let v jejím prezidiu i v její legislativní komisi, v komisi dohledu i při notářských zkouškách či konkursech. Byla to vzrušující léta a přátelské prostředí, které ve vedení komory vládlo, mi dodávalo sílu do života.

Jste spoluautorem komentáře k zákonu o notářích a jejich činnosti (notářský řád) a uznávaným odborníkem v této oblasti. Určitě máte řadu námětů na zlepšení práce notáře a působení notářského stavu vůbec.

Podnět k vydání prvního komentáře dodnes platného notářského řádu vzešel již v roce 1992 od dlouholetého předsedy Nejvyššího soudu a později Vrchního soudu v Praze JUDr. Antonína Mokrého, který měl profesně i rodinnou tradicí – jak je čtenářům Ad Notam známo – k notářství velmi blízko. Byl jsem rád, že prací na komentáři vydaném v nakladatelství Linde se účastnil zakladatel novodobého obnoveného českého notářství JUDr. Miloslav Jindřich. Kniha se žlutou obálkou vyšla v devadesátých letech ve dvou vydáních a stala se úspěšným průvodcem po praktickém světě notářů. Koncem devadesátých let JUDr. Petr Bílek zorganizoval další komentář notářského řádu, který vyšel za mé účasti v nakladatelství C. H. Beck v letech 2000 až 2010 v celkem čtyřech vydáních. Vedle toho jsem se stal zakládajícím členem redakční rady našeho notářského časopisu, ve které jsem působil téměř dvě desetiletí, mnohokrát v něm publikoval, v poslední době společně s JUDr. Martinem Šešinou a dalšími své fejetony. Časopis mi dělá radost a nepochybuji o tom, že jeho atraktivní forma a pestrý a hodnotný obsah znamenají, že jej notáři rádi čtou. Ptáte se na mé podněty ke zlepšení práce notářů. To mi už asi moc po čtyřech letech v důchodu nepřísluší, ale v myšlenkách se stále vracím k názorovým půtkám ohledně uplatnění principu teritoriality, který chápu jako jednu ze záruk nestrannosti a nezávislosti notáře. To jsem ostatně vyjád­řil již ve svém článku v roce 2000.

V posledních letech probíhá razantní generační obměna notářského stavu. Co byste vzkázal vítězným účastníkům konkursů – novým notářům, a co naopak těm, kteří se dlouhou dobu o post notáře snaží a prozatím nedosáhli té „správné koncovky“?

Poslední velká generační obměna proběhla v sedmdesátých letech minulého století. V té době byl věk přesluhujících notářů vysoký a mladí chyběli. Dovolím si tvrdit, že tehdy nastupující notářská generace byla dobrá parta, a to především přeji i nastupujícím notářům, aby se mezi sebou zbytečně nepohádali a na první místo kladli zájmy notářského stavu jako celku. Mám dojem, že zatím se to pod novým mladým vedením české notářské komory daří. A co bych poradil těm, kteří v konkursech neuspěli? Rozhodně to zkoušejte stále znovu a znovu a nevzdávejte to. Váš den určitě přijde.

Jestli dovolíte, vrátíme se ke kořenům notářství v českých zemích, tam, kde je dnes umístěna pamětní deska protonotáři Přemysla Otakara II. a prvnímu veřejnému notáři Jindřichu z Isernie – na Vyšehrad. Z období Vašeho působení jako notáře v Praze je znám případ, kdy jste se v roce 1997 aktivně podílel na vrácení hřbitovní kaple s kapitulní hrobkou na Vyšehradském hřbitově a jeho částí zpět původnímu vlastníku, tj. Vyšehradské kapitule. Co Vám z tohoto „případu“ utkvělo v paměti?

Jednalo se o letitý případ předávání hrobu s ostatky příslušníka Vyšehradské kapituly přímo u baziliky sv. Petra a Pavla z hlavního města Praha právě na tuto kapitulu. Právní problematika byla složitá a okolnosti podpisu notářského zápisu nadmíru dramatické a pan probošt již oprávněně pobouřen z jednání odcházel, když se podařil malý zázrak a celoroční práce byla s úspěchem završena. Osvědčila se pomoc mého spolužáka a čtenářům Ad Notam dobře známého JUDr. Jana Kotouze, který tehdy působil jako právník kapituly.

Jako dlouholetému aktivnímu členu Pražského sdružení Jednoty českých právníků Vám byla udělena v roce 2015 stříbrná Randova medaile. Co pro Vás toto vysoké ocenění znamená?

Pochopitelně si ocenění velmi vážím, potěšilo mě. K práci ve výboru Pražského sdružení Jednoty českých právníků mě přivedl právě jeho předseda JUDr. Antonín Mokrý, který v dobách mého mládí působil jako vynikající šéf odvolacího dědického senátu Městského soudu v Praze a – dá se říci – jako kamarád tehdy mladých pražských notářů. Ten pak více než dvě desetiletí velmi úspěšně vedl toto zdaleka nejpočetnější sdružení v rámci celé Jednoty. I v tomto orgánu již působím téměř dvacet let, nacházím se ve vybrané společnosti právníků různých oborů a těším se, že se emeritnímu prezidentovi Notářské komory Martinovi Foukalovi jako novému předsedovi pražského sdružení podaří přivést sdružení k dalšímu prohloubení vazeb mezi jednotlivými právnickými profesemi.

Vraťme se prosím k Vašim kořenům. Pocházíte z jižní Moravy. Za jakých okolností jste se objevil v Praze, abyste ji v pozdějším věku opustil? Máte ji ale stále na dosah.

Do maturity jsem žil v Brně v krásném prostředí, které vybudoval můj dědeček a významný brněnský advokát Václav Veselý; ten o svou kancelář přišel počátkem padesátých let. Ze severnější části Moravy, z Lipníku nad Bečvou, pocházel můj druhý „dědoušek“ František Wawerka, velkopodnikatel zejména v oblasti obráběcích strojů. Ve Velkém Újezdě u Olomouce jsem trávil u dědouška a bábinky mnoho nádherných prázdnin svého dětství. Okolnosti svého příchodu do Prahy jsem již popsal. V roce 2010 jsme se s manželkou ocitli v Kamenici, překrásné obci uprostřed lesů, 11 km od hranic Prahy, kde krajinu spoluvytvářel rod barona Ringhoffera.

Vážený pane doktore, jste váženým emeritním notářem, který je stále spojen s českým notářstvím, prožíváte spolu s ním jeho další vývoj, nechybíte na žádné akci Notářské komory, jste aktivním členem Jednoty českých právníků. Jak se Vám vaše odborné aktivity daří skloubit s Vaším zaslouženým odpočinkem?

O sedm našich krásných vnuků se stará hlavně moje žena Madla, já jen vypomáhám. Těší mě, že mám možnost podílet se na výuce seminářů občanského práva na právnické fakultě. Podílím se také na právnických publikacích nakladatelství Wolters Kluwer, přispívám do právnických časopisů. Takže mám docela pestrý život.

Dovolte mi, abych se ještě zastavil u tématu volného času. Při jaké činnosti si nejvíce odpočinete, jaké je Vaše hobby? Např. jakou knihu jste v poslední době přečetl (dočetl). Právnickou literaturu prosím vynechme…

Penze mi umožnila vrátit se intenzivně k četbě. Mám ve zvyku číst paralelně pět knih, preferuji krásnou a memoárovou literaturu včetně politicko-historických publikací. V poslední době na mě nejvíce zapůsobil deník filmového kritika Jiřího Cieslara, který před 10 lety tragicky zemřel. Kniha má název „Matouš“. Mým celoživotním hobby je především divadlo, také film, výtvarné umění a vážná hudba.

Vážený pane doktore, děkuji Vám za Váš čas a příjemný rozhovor s Vámi. Dovolte mi, abych Vám jménem redakční rady Ad Notam a našich čtenářů popřál vše dobré, pevné zdraví a spokojenost. Poslední slovo ale patří Vám: co byste rád vzkázal notářům, resp. čtenářům časopisu Ad Notam?

Jsem přesvědčen, že právě současná doba patří celospolečensky k nejšťastnějším obdobím celého mého života. Proto notáře prosím, aby si toho vážili. Bohužel, nejde o samozřejmost, a to ani společensky, ani v notářské profesi. Držím vám proto palce.

Ing. Jaroslav Šustr, MBA,

tajemník Notářské komory ČR

Zpět