Nad starým judikátem

JUDr. PhDr. Stanislav Balík,

člen redakční rady Ad Notam

 

Pod názvem Smlouva dědičná? přinesl časopis Právník v roce 1887 zajímavý praktický případ, který vyústil v „rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 6. října 1886 č. 9924“.

Jednalo se o spor pozůstalého manžela se dvěma nezletilými dětmi z manželství se zůstavitelkou o platnost zůstavitelčiny poslední vůle ze dne 25. února 1883, „v které zůstavitelka celé své jmění, sestávající z polovice usedlosti č. pop. 23 ve Lhotě Š. s příslušenstvím jim stejným dílem odkazovala“.

Žalující pozůstalý manžel tvrdil, že citovaná poslední vůle je v částech, v nichž odporuje postupní, svatební a dědičné smlouvě ze dne 12. června 1878, neplatná, a že jemu tak přísluší ¼ pozůstalosti k doživotnímu požívání. Podle odstavce 9. citované smlouvy ze dne 12. června 1878:

„a) Kdyby jedna neb druhá strana ta těchto nastávajících manželů druhé straně předemřela bez zanechání dítěte z tohoto manželství, připadne pozůstalostní jmění zemřelé strany straně na živu pozůstalé, která však za to povinna bude dědicům strany zemřelé vyplatiti částku 2 000 zl.

b) Kdyby z tohoto manželství děti ale pozůstaly, má býti pozů­stalost dle posloupnosti zákonné pojednána.“

Žalovaní „zastoupeni opatrovníkem ad actum“ namítali, že smlouva ze dne 12. června 1878 není smlouvou dědičnou, ale vzájemným testamentem, neboť účastníci vzájemně povolaní „sebe za dědice vzájemně nepřijímají a se nevzdávají práva ustanovení dědice odvolati“. Namítali dále, že není ustanoven dědic ani dědický podíl, a proto se jedná o „testamentum mysticum“ bez právního významu.

C. k. okresní soud v Hořicích rozsudkem ze dne 31. ledna 1886 č. 879 žalobě vyhověl. Dovodil, že úmyslem stran smlouvy bylo i s ohledem na její název uzavřít dědičnou smlouvu, a nikoliv pořídit vzájemný testament. Slib přijmout dědictví byl učiněn podpisem smlouvy, a „tím vyhověno veškerým předpisům § 1349. ob. zák. obč., který nic jiného nepředepisuje a zejména nevyžaduje, že smlouva dědičná musí obsahovati též zřeknutí se práva smlouvu tu odvolati“. Podle soudu první instance bylo možné smlouvu ze dne 12. června 1878 změnit pouze novou smlouvou. Neodvolatelnost je omezena pouze v rozsahu práv nepominutelných dědiců, jimž v případě jejich zkrácení zůstávají stejná práva jako v případě, že by se jednalo o poslední vůli.

Rozhodnutím ze dne 6. května 1886 č. 114577 „změnil c. k. vrchní soud zemský ku odvolání žalovaných rozsudek ten a zamítl žalobu“. Odvolací soud dovodil, že smlouvou ze dne 12. června 1878 se budoucí manželé nezřekli práva „o pozůstalosti své poslední pořízení učiniti“, smlouva navíc byla neplatná i pro neurčitost. Za této situace zůstavitelka mohla o své pozůstalosti „volně pořizovati“.

C. k. nejvyšší soud pak shora uvedeným rozhodnutím zamítl dovolání žalobce a potvrdil rozsudek soudu druhé stolice. Uzavřel, že „v ustanovení odstavce 9. lit. b) smlouvy lit. A ddto 12. června 1878 … v příčině zamýšleného sňatku uzavřené nelze, srovná-li se s ustanovením §§ 602. a 1249. ob. zák. obč., shledati smlouvu dědičnou, poněvadž se v případě v odstavci tom uvedeném, že by totiž z manželství toho děti zůstaly, straně na živu pozůstalé neslibuje ani budoucí pozůstalost ani její alikvotní, t. j. hledě k celku, určitý díl“.

Nelze sice přehlédnout, že všechna rozhodnutí stála především na právním posouzení věci, nicméně i tak je dnes prakticky nemyslitelné, aby od vyhlášení rozsudku soudu I. stolice do meritorního rozhodnutí dovolacího soudu uplynulo pouhých osm měsíců a šest dnů. Podle dnes platné právní úpravy, respektive podle § 1590 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb své povinnosti z dědické smlouvy může zůstavitel zrušit i pořízením závěti. K účinnosti zrušení se vyžaduje souhlas smluvního dědice učiněný ve formě veřejné listiny.

Rozhodný je však § 1582 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá. V souzené věci totiž ujednání v odstavci 9. písm. b) smlouvy ze dne 12. června 1878 toto citované ustanovení nenaplňuje, neboť pouhý odkaz na zákonnou posloupnost není konkrétním a jasným povoláním za dědice.

Zbývá tak jen dodat, že pozůstalý manžel by tedy neuspěl ani dnes, a to i přesto, že zrušení povinnosti z dědické smlouvy je dnes výslovně upraveno a bez formalizovaného souhlasu smluvního dědice by zůstalo neúčinné.

 

Zpět