„Mladá generace by se měla oprostit od zjednodušujícího přístupu, že hlavní je doslovně aplikovat text zákona a je možné se povznést nad vše ostatní,“ říká JUDr. Ladislav Muzikář

Mgr. Radim Neubauer, prezident Notářské komory

České republiky, notář v Praze

 

Rozhovor s čerstvým držitelem ocenění Právník roku JUDr. Ladislavem Muzikářem se uskutečnil dne 16. 2. a vedl jej prezident Notářské komory České republiky, Mgr. Radim Neubauer.

Vážený pane doktore, děkuji mnohokrát, že jste si našel čas pro nás a pro čtenáře našeho časopisu. Vnímám naše setkání jako unikátní příležitost, protože vím, že příliš rozhovorů neposkytujete, a teď se to ještě sešlo s velmi příjemnou příležitostí, kdy Vám byla udělena cena Právník roku v kategorii Občanské právo. Proto jsem rád, že jsme se tady mohli sejít a pohovořit spolu, takže první otázka: Jaké jsou Vaše dojmy z ceny, kterou jste obdržel na začátku února?

Prvním dojmem, když jsem se dozvěděl, že mám cenu dostat, bylo velké překvapení, protože cenu na této úrovni jsem vůbec neočekával. Je celá řada odborníků z oboru občanského práva, kteří by si tuto cenu zasloužili přinejmenším stejně. Samozřejmě mě udělení ceny velice potěšilo, tím spíš, že v letošním roce mi ze zákona končí funkce soudce a cena představuje určité dovršení mé profesní dráhy. Proto ji vnímám i jako odměnu za mou celoživotní činnost v justici. Cena patří také dědickému právu, už z toho důvodu, že to není poprvé, kdy v oboru občanské právo byla udělena cena někomu, kdo se zabývá především dědickým právem. Je to jistě i tím, že dědické právo je daleko širší, než by se z označení zdálo, protože se do něj promítá celá řada občanskoprávních i jiných vztahů, do kterých člověk během života vstupuje; je zde úzká souvislost s právem rodinným, vlastnickým, závazkovým, obchodním, s právními vztahy k nemovitostem a v případech likvidace předlužených dědictví dokonce s právem insolvenčním.

Už při přebírání ceny jste se zmínil, že jste absolvoval jistou část své profesní kariéry coby notář. Můžete nám tuto svoji životní kapitolu přiblížit?

Státním notářem jsem se stal v roce 1974, kdy jsem byl jmenován na Státní notářství pro Prahu 6. Tomu předcházela čekatelská praxe, kterou jsem nastoupil v roce 1972. V rámci čekatelské praxe Ministerstvo spravedlnosti organizovalo školení pro notářské koncipienty z celé republiky. Pro notáře a notářské koncipienty z Prahy pořádal školení také Městský soud v Praze. V těchto institucích v té době působily pro oblast tehdejšího státního notářství dvě významné osobnosti. Na Ministerstvu spravedlnosti to byl pan doc. JUDr. Jiří Mikeš, který byl nestorem všech notářů a jehož komentář k notářskému řádu, který vyšel v roce 1969, byl na dlouhou dobu základní pomůckou nejen pro koncipienty, ale i pro státní notáře. Tento komentář používám dodnes, neboť obsahuje mnoho cenných myšlenek a dnes jen obtížně dostupných informací. Druhou osobností byl pan JUDr. Antonín Mokrý, pozdější předseda Nejvyššího soudu ČR a následně předseda Vrchního soudu v Praze, který v té době jako předseda odvolacího senátu pro věci státních notářství u Městského soudu v Praze měl hlavní podíl na tvorbě judikatury pro státní notářství a své zkušenosti předával na školeních a na gremiálních poradách. U Státního notářství pro Prahu 6 jsem působil jako státní notář asi 12 let a tato doba patří k nejhezčím v mém životě. Občas během této doby jsem dostával nabídky odejít na jiný úřad, kde bych se zabýval příbuznými tématy (např. na Ministerstvo spravedlnosti, na Ministerstvo financí), ale to mne nelákalo, protože jsem chtěl pracovat v justici. Nejzajímavější byla nabídka JUDr. Mokrého, abych odešel k němu do odvolacího senátu. Možná souvisela s tím, že těsně po justičních zkouškách, než jsem byl jmenován státním notářem pro Prahu 6, jsem byl po dobu asi dvou měsíců na praxi v jeho senátě, kde jsem zpracovával návrhy odvolacích rozhodnutí. Nechtěl jsem ale práci u státního notářství opustit příliš brzy, a tak jsem ani tuto nabídku nepřijal napoprvé. Rozhodující nabídka přišla v polovině osmdesátých let. Vzhledem ke změnám, ke kterým tehdy na pracovišti docházelo, jsem nabídku využil a přešel jsem k Městskému soudu v Praze.

Já myslím, že tak jako Vás inspirovaly osobnosti doktora Mokrého a docenta Mikeše, naopak dnešní generaci notářů inspirují Vaše názory, které publikujete třeba v knize Dědické právo v teorii a praxi, která je samozřejmě vybavením každé notářské kanceláře. Uvažujete o nějaké další tvůrčí akademické činnosti v tomto směru?

Nakladatelství Leges, které zmíněnou publikaci vydalo naposled, by chtělo připravit další vydání. V mezidobí došlo ale k zásadní změně, neboť nové občanskoprávní předpisy staví vše do úplně jiného světla. Je také třeba připomenout, že autorem celé hmotněprávní části publikace byl pan doc. JUDr. Jiří Mikeš, který v prosinci loňského roku zemřel. Dosavadní vydání mohla stavět na praktických zkušenostech z dlouhodobé aplikace poměrně stálé právní úpravy a na obsáhlé judikatuře k této úpravě. Dědické právo hmotné i procesní platilo od roku 1964 jen s nepatrnými změnami. I po privatizaci notářství od 1. 1. 1993 došlo jen k přesunu téměř nezměněné úpravy dědického řízení z dřívějšího notářského řádu (zák. č. 95/1963 Sb.) do občanského soudního řádu. Za necelé čtyři roky účinnosti nových občanskoprávních předpisů žádné dlouhodobé zkušenosti s jejich aplikací nejsou, judikatura k nové úpravě je minimální a dřívější judikatura je použitelná jen v omezeném rozsahu. Shrnutí dlouhodobých praktických poznatků z aplikace nových právních předpisů bude úkolem pro nastupující generaci. Moje případná další publikační činnost může být založena převážně jen na úvahách, na hledání výkladu nového dědického práva, upozorňování na případné nedostatky a na možnost jejich řešení.

Vy jste zmínil novou právní úpravu, kdy se nyní nacházíme ve čtvrtém roce její účinnosti. Při ohlédnutí zpět, jak ji hodnotíte Vy, z Vašeho pohledu odvolacího soudce?

V rámci odvolací agendy k nám dorazila nová právní úprava až později, a to poté, kdy byla aplikována na prvním stupni soudními komisaři. Některé problémy jsou však evidentní. Nová právní úprava je sice založena na teoretických a ideologických zásadách a východiscích, se kterými lze jen těžko polemizovat, ale nebere příliš ohledy na praktický dopad nových institutů. To nakonec vede i k otázce, zda prosazení jednoho teoreticky odůvodnitelného práva nevede k potlačení neméně důležitého práva jiného. Bohužel to jsou problémy, na které již upozorňovala praxe v období přípravy nového občanského zákoníku. Autoři na to příliš nereagovali a důsledky se projevují. Nová úprava podle mého názoru značně prodlužuje dědické řízení, a to v době, kdy je kladen mimořádný důraz na to, aby veškerá soudní řízení probíhala co nejrychleji. Jako příklad lze uvést zákonem stanovenou tříměsíční lhůtu k odmítnutí dědictví u dědiců, kteří mají jediné bydliště v zahraničí, vyloučení náhradního doručení při vyrozumívání o dědickém právu, lhůtu nejméně šesti měsíců pro přihlášení dědiců neznámého pobytu, i rozšíření okruhu dědiců ze zákona o další osoby, zejména má-li soudní komisař postupně všechny dědice vypátrat a poučit je o dědickém právu. Množství dědiců tak často narůstá do desítek a při postupném odmítání dědictví může uplynout několik let, než se nakonec zjistí, komu má dědictví připadnout. Některé obnovené problematické instituty, po kterých nebyla ze strany veřejnosti poptávka, nejsou nebo nemohou být v praxi z různých důvodů využívány v tom rozsahu, jak zákonodárce předpokládal (např. dědická smlouva, odkazy, skutečné soupisy pozůstalosti). Velmi kladně však hodnotím novou úpravu likvidace pozůstalosti v zákoně o zvláštních řízeních soudních, protože předcházející strohá úprava ve třech paragrafech občanského soudního řádu byla už dlouho nedostačující.

Právě jedna z věcí, o níž se často diskutuje, byl obrat z přemíry hájení práv dědiců ve prospěch přemíry hájení práv zůstavitele. Říkalo se s nadsázkou, že úpravu tvořil zahořklý člověk, který se nemohl smířit s tím, že jednou zemře. My na to narážíme ve své praxi také, typicky při psaní závěti, kdy v drtivé většině případů za námi přicházejí lidé s tím, že chtějí rozdělit pozů­stalost po jednotlivých věcech, a ne pouze určit podíly dědicům. Mně se zdá, že je vhodnější rozumný a logický výklad a více brát v potaz smysl, který tato úprava má mít, než se držet ustanovení formalisticky. Obdobně tak nemožnost dohodnout se o rozdělení pozůstalosti jinak, pokud to výslovně neumožní zůstavitel, mně přijde ve vztahu k dědicům příliš omezující, zvláště když na tom panuje shoda. Zajímal by mne také Váš názor, jak podle Vás funguje v realitě vztah hmotného a procesního práva v oblasti dědictví?

Procesní právo by mělo sloužit rychlému a účinnému nalézání a prosazování práva hmotného. Ochrana procesních práv účastníků je však někdy tak bezbřehá, že se namísto adekvátního prostředku k uplatnění práv stává zbraní v rukou účastníků, kteří se jejím prostřednictvím snaží oddálit či znemožnit konečné rozhodnutí ve věci, prodlužovat řízení, šikanovat další účastníky a v konečné fázi se vyhýbat splnění uložené povinnosti (podáváním nejrůznějších návrhů a opravných prostředků, návrhů na vyloučení soudního komisaře apod.).

V průběhu posledních osmi let nabývala na významu nová role soudního komisaře a od roku 2014 může sám vydávat usnesení. My sledujeme, že je s tím spojen velký nárůst byrokracie. Můžete potvrdit, že opravdu formalistické nároky na notáře v tomto směru vzrostly?

Jisté je, že po přenesení plné rozhodovací kompetence na soudní komisaře jim narostlo množství práce, takže musí vykonávat úkony, které dřív nevykonávali. U některých úkonů dochází i k dohadům mezi soudem a soudním komisařem, kdo z nich má takový úkon provést, a chybí úprava, jak takový „kompetenční konflikt“ řešit. Také nový katastrální zákon přinesl komplikace, neboť po jeho přijetí se již rozhodnutí soudu (soudního komisaře) nezapisují záznamem, kdy mohl katastrální úřad požadovat nanejvýš opravu chyby. Katastrální úřad dnes i v těchto případech rozhoduje o vkladu a má právo vklad práva k nemovitosti podle rozhodnutí soudního komisaře zamítnout, je-li v katastru nemovitostí zapsána osoba, která se dědického řízení nezúčastnila. Právní závěry soudu nebo soudního komisaře se tak v katastru neprojeví, i když mohou být evidentně správné (např. aplikace zákonné domněnky vypořádání zaniklého společného jmění zůstavitele a jeho bývalého manžela).

Pokud hovoříme o kvalitě právní úpravy, zaznamenal jsem i diskuze o tom, kdo by měl novou právní úpravu vlastně tvořit. Zda by se na tom měli podílet soudci, kteří s tím mají praktickou zkušenost, anebo to má být přenecháno odborníkům daného rezortu. Jaký na to máte názor?

Zkušenosti soudců nebo lidí z praxe by v každém případě měly být brány v úvahu. Argumentovat tím, že zákonodárná moc přísluší někomu jinému, není namístě. Konečné slovo v přijetí úpravy stejně patří zákonodárcům. Účast soudců se týká spíše přípravy návrhů právních předpisů nebo novelizací právních předpisů. Soudci právní předpisy aplikují v praxi, a mají tak z první ruky informace o tom, co je třeba změnit nebo opravit. Znají i judikaturu, která musela například překlenout mezery v právních předpisech, a mohou navrhnout její využití při tvorbě zákonů. Není pochyb o tom, že na tvorbě právních předpisů se musí podílet odborníci z právnických fakult nebo z Ministerstva spravedlnosti, ale mělo by být využíváno praktických zkušeností z činnosti soudců vyšších soudů i z činnosti notářů.

Tím se dostáváme k otázce stavovských organizací v České republice a jejich členech. Co si myslíte o dnešní nastupující právnické generaci? Pozorujete obměnu v justici? Jak hodnotíte stávající trend obměny justice jako takové?

Dochází k velké generační obměně. Moje generace byla poměrně silná, nastupovala do justice hromadně a nyní ji stejně hromadně opouští. To platí i o notářích. Je to patrné i z množství konkurzů na obsazování notářských úřadů. U nové právnické generace mne často překvapuje vysoká úroveň jejich teoretických znalostí, se kterou se setkávám při konkurzech na obsazování notářských úřadů i při přezkoumávání rozhodnutí začínajících soudců a notářů v odvolacím řízení. Někteří ale sami uznávají, že teoretická vybavenost nestačí a je nutné nabýt zkušenosti, které se získávají teprve praxí. Nejde jen o zkušenosti z jednání s účastníky, ale i o běžné životní zkušenosti, které jsou při rozhodování rovněž důležité. Mladá generace by se měla oprostit od zjednodušujícího přístupu, že hlavní je doslovně aplikovat text zákona a je možné se povznést nad všechno ostatní. Vždy je třeba brát v úvahu zvláštnosti konkrétního případu a snažit se o takový výklad zákona, který přihlíží ke všem okolnostem, má opodstatnění a vede k rozumnému výsledku. Takový výklad může být velmi často i extenzivní. Určité obavy mám z přílišného rozmachu výpočetní techniky, takže v nejhorších orwellovských vizích vidím počítače, do kterých se na jedné straně vloží žaloba, vyjádření k žalobě a pár listin a na druhé straně vyjede hotový rozsudek. Doufám, že k tomu nedojde a v řízení a rozhodování bude mít i nadále hlavní roli lidský prvek.

Já toto vnímám jako roli notáře v dědickém řízení a to je důvod, proč stát svěřil soudní řízení do rukou notáře, aby se odehrálo v neformální atmosféře a aby lidé, kteří se nechtějí soudit, nemuseli k soudu. Pro notáře je nezbytný přesně ten přístup, který jste Vy zmínil.

Vždycky se tradovalo, že notář má být mezi stranami, zatímco soud je nad stranami a advokát je s některou ze stran. Úkolem soudních komisařů by proto měla být snaha vést účastníky k dohodě a předejít sporu.

Já se na závěr vrátím k první otázce, která směřovala na Vaše ocenění coby Právník roku. Všechny, včetně Vašich kolegů, jste překvapil Vaším koníčkem, kterému se věnujete. Ani ti Vaši kolegové, kteří s Vámi sdílejí stejné chodby budovy soudu, to netušili. Můžete zmínit, jak dlouho se věnujete hře na klavír, jak jste se k ní dostal? Také by mne zajímalo, jaké jsou Vaše plány do další životní kapitoly?

Předtím, než jsem nastoupil na právnickou fakultu, mne vůbec nenapadlo, že budu někdy právníkem. Moje zaměření se orientovalo spíše na hudbu a na uměleckou činnost. Na klavír jsem se začal učit asi v osmi letech. Souběžně s gymnáziem jsem studoval tehdejší Lidovou konzervatoř, což byla předchůdkyně dnešní Konzervatoře Jaroslava Ježka. Mým záměrem nebylo věnovat se profesionálně klavírní interpretaci klasické hudby. Uvažoval jsem spíše o tom, že nastoupím na filozofickou fakultu na obor dějiny hudby, po ukončení studia se věnuji hudební publicistice a zároveň amatérské hudební činnosti. V té době jsem hrál v několika skupinách. První jsme zakládali, když jsem chodil na základní školu, asi v 15 letech. Bylo to období neopakovatelné atmosféry 60. let, kdy k nám v hudbě a v kultuře vůbec začínaly pronikat nové vlivy, do té doby nevídané nebo nedostupné. Najednou bylo možné sehnat desky Elvise Presleyho, později Beatles, vznikala divadla malých forem, zakládaly se nové hudební skupiny rockové, beatové, objevovaly se první country skupiny. Důvodem, proč jsem na dějiny hudby nenastoupil, bylo to, že v roce, kdy jsem maturoval, nebyl tento obor na filozofické fakultě otevřen. Rozhodoval jsem se proto pro jinou alternativu. K volbě právnické fakulty mne motivovalo i to, že řada lidí, kteří měli vztah k hudbě, studovala práva, jako například Dr. Václav Holzknecht, který byl ředitelem Pražské konzervatoře, nebo Jiří Šlitr, o kterém je obecně známo, že byl právníkem. Ze současnosti lze uvést Ivo Jahelku. Myslím si, že vztah k umělecké činnosti je mezi právníky poměrně rozšířen (známá je např. literární činnost JUDr. Daniely Kovářové, Notářský pitaval JUDr. Jiřího Brázdy aj.). Předtím, než jsem nastoupil na právnickou fakultu, jsme s hudební skupinou skládali poloprofesionální zkoušky, které nám umožňovaly vystupovat za honorář. To mi při studiu pomáhalo i finančně. Po ukončení studia a nástupu do zaměstnání jsem se již hudbě nemohl věnovat v takovém rozsahu jako ostatní členové skupiny, kteří měli zájem jezdit po zájezdech nebo si vzít neplacenou dovolenou a odjet v létě na dva měsíce hrát do Bulharska apod. To už bylo nad rámec mých možností. Naposledy jsem působil ve skupině v době základní vojenské služby, kde na to byl čas a kde jsme hráli na posádkovém plese a později s jinou skupinou jsme se zúčastnili armádní soutěže. Od té doby jsem si zahrál už jen příležitostně. Po ukončení profesní činnosti bych se rád tomuto zájmu věnoval víc, ale spíš jen pro radost.

Který hudební žánr Vám byl nejbližší?

Se skupinou jsme hráli většinou k tanci na různých zábavách, často i mimo Prahu. Museli jsme proto zvládnout nejrůznější žánry a zařadit na přání například i dechovku nebo moravské lidovky. Nejvíc a nejraději jsme hráli swing, pro vlastní potěšení pak jazz při občasných jam sessions, kde jsme se dohodli jen na tématu, na které se improvizovalo. Vždycky jsem tíhnul spíše k tvůrčí hudební činnosti, k improvizacím, kde na jedné straně jsou dána přesná pravidla, a v jejich rámci je prostor pro vlastní nápady. Myslím, že podobné je to i v právu, kde v rámci daných pravidel je možné tvůrčím způsobem hledat vhodná řešení. Pomáhá mi to tedy i v současné práci.

Mohu potvrdit, že v oblasti soudního komisariátu někdy nezbývá nic jiného než improvizovat. Pane doktore, děkuji mnohokrát za rozhovor, děkuji mnohokrát za léta náklonnosti k notářskému stavu, kdy jste se podílel na vzdělání notářských koncipientů, kandidátů na nové notáře. Publikačně jste přispěl mnohokrát do našeho časopisu, takže za všechnu Vaši činnost pro náš stav Vám chci poděkovat. Ještě jednou gratuluji k ocenění, které jste obdržel, i jménem doktora Foukala, se kterým jsem mluvil před chvílí a požádal mne o to. A věřím, že i když nebudete od nového roku soudcem, tak nám zůstanete nakloněn a vždy Vás v našich řadách přivítáme při jakékoliv příležitosti.

Děkuji za pozvání a za rozhovor.

Zpět