Český právní řád pohledem notáře

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

Je to bezesporu troufalost psát o českém právním řádu jako celku. Správně můžete namítnout, že takové vznešené úvahy obyčejnému notáři nepřísluší, natož pak notáři emeritnímu. Ten sotva může pochopit, natožpak hodnotit smysl právního řádu jako celku.

Ke své úvaze jsem byl ale trochu vyprovokován třemi fejetony, které v poslední době v Ad Notam již vyšly. Již v čísle 3/2016 se David Kittel s notnou dávkou sarkasmu snažil vypočítat, co všechno možné i nemožné je zapotřebí udělat k tomu, abychom porozuměli problematickým místům občanského zákoníku. V čísle 5/2016 pojala Lenka Holíková občanský zákoník přímo jako intelektuální výzvu k překonání jeho vzájemně nesladitelných partií. Konečně pak Šimon Klein v čísle 1/2017 se dostal nejdále, když vyletěl dokonce za hranice práva a porovnal zákonné texty s dadaistickou básní. Přiznejme si, že asi každý z nás se v určité chvíli při studiu nesrozumitelných právních vět dostal do situace, kterou dobře vystihuje sto let starý umělecký směr dadaismus. Právo se pak mění v předmět uměleckého díla a nezbývá, než se mu smát.

Škoda, že nemohu čtenářům předvést v autentické podobě možná 20 let starý kreslený vtip dnes již bohužel zesnulého populárního karikaturisty Vladimíra Jiránka,v němž obrýlená postavička sice ošuntělého, ale evidentního intelektuála divoce gestikuluje a obrací se na osobu druhou, nejspíše soudce, s parafrázi známého výroku filozofa Immanuela Kanta : „Dvě věci mne naplňují úžasem, pane: Hvězdné nebe nade mnou a náš právní řád…“. Je zřejmé, že co platilo před 20 lety, platí i dnes.

Právnické povolání má oproti jiným vysokoškolským profesím tu zvláštnost (a řekl bych přímo smůlu), že znalosti právníka jsou silně omezeny na právní řád státu, v němž právník vystudoval a žije. Jenom samotná představa, že v 27 státech Evropské unie existuje 27 odlišných ústav či 27 odlišných občanských zákoníků, vzbuzuje pocit úzkosti nad relativitou právních znalostí. A to ani nemluvím o právním řádu z EU odcházející Velké Británie, jejíž právo Common law je odlišné od našeho pojetí ze samé podstaty. Právo je tedy omezeno na území a jeho obyvatele. Každý právní řád v podobě kontinentálního práva navazujícího na tradice římského práva tvoří celek završený ústavou. Uplatnění právníka mimo jeho vlast je značně omezené a soustřeďuje se většinou jen do oblasti evropského či mezinárodního práva.

Náš právní řád jako celek je hmatatelným odrazem české politiky v posledních sedmdesáti letech. Stále ještě platí řada zákonů vzniklých v době Československa. Jen ve sféře občanského práva bych mohl jmenovat zákon směnečný a šekový z roku 1950 či občanský soudní řád z roku 1963, který představoval na svou dobu promyšlené dílo. K jeho autorům náležel věhlasný procesualista občanského práva JUDr. Josef Rubeš, který po krátké kariéře na Nejvyšším soudu od roku 1968 postupně klesal ve svém profesním zařazení k Městskému soudu v Praze v sedmdesátých a k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v osmdesátých letech.Po roce 1989 se stal vedoucím legislativní komise a jednou z hlavních osobností legislativní skupiny „starých pánů“, která brzy po listopadu 1989 připravovala na Ministerstvu spravedlnosti první a zdařilé legislativní změny vydané začátkem devadesátých let. Měl jsem osobně příležitost seznámit se s touto legendární osobností a nedivím se, že jím koncipovaný občanský soudní řád, byť dnes se stojedenácti novelami, i 54 let po svém vydání stále ještě formuje činnost našeho civilního soudnictví.

Ještě jako součást československého práva byl vydán i náš notářský řád číslo 358/1992 Sb., který byl přijat Českou národní radou právě před čtvrtstoletím, a to konkrétně 7. května 1992 a platnosti nabyl dne 7. července 1992. V účinnost pak notářský řád vstoupil shodou okolností ve stejném okamžiku, kdy zanikla československá federace a vznikla samostatná Česká republika, tedy 1. ledna 1993.

Díky zvláštní shodě náhod, která možná však skrývá symbolický podtext, ve stejném okamžiku, kdy na počátku příštího roku 2018 budeme slavit čtvrtstoletí existence našeho stále ještě mladého státu a účinnosti jeho ústavy č. 1/1993 Sb., si současně připomeneme i čtvrtstoletí, které nás dělí od nabytí účinnosti notářského řádu a s tím spojené obnovy klasické podoby notářského povolání.

Ostatně samotná česká ústava vznikala v rekordně krátké době 4 měsíců následujících po slavném setkání Václava Klause a Vladimíra Mečiara ve vile Tugendhat v srpnu 1992. Zajímavé detaily o průběhu přípravy ústavy podává nedávno v nakladatelství Leges vydaná publikace Jana Broze a Jana Chmela „Pohled za oponu: studie o vzniku Ústavy České republiky a o kontextu její interpretace“. V právnickém světě panuje převažující názor, že se ústava povedla, nejspíše také proto, že má pouhých 113 článků. Autoři se navíc mohli vyhnout citlivé otázce základních práv a svobod, když Listina základních práv a svobod přijatá Federálním shromážděním v roce 1991 byla převzata jako součást ústavního pořádku České republiky.  

Ze zákonů občanskoprávního charakteru vydaných v éře samostatného českého státu lze jmenovat samozřejmě především platný občanský zákoník z roku 2012, v němž jsou zahrnuty i dříve samostatné zákony o vlastnictví bytů či o rodině, a dále zákon o obchodních korporacích z roku 2012 či zákon o zvláštních řízeních soudních, katastrální zákon a zákon o veřejných rejstřících roku 2013, zákoník práce z roku 2006, případně zákon o mezinárodním právu soukromém z roku 2012.

Nedávno jsem se v článku zveřejněném ve Zpravodaji Jednoty českých právníků č. 3/2016 zabýval odhadem, kolik asi dnes žije v Česku právníků. Na základě různých metod výpočtu jsem dopěl k počtu 55 000 žijících českých právníků. Tolik lidí (zhruba více než půl procenta všech obyvatel) by tedy mělo českému právnímu řádu profesně rozumět.

S ohledem na přirozenou specializaci jednotlivých právnických povolání však tak tomu není a ani být nemůže. My notáři můžeme tvrdit, že svými praktickými znalostmi zahrnujeme téměř celou soukromoprávní sféru, možná však bychom jako činitelé nesporného charakteru mohli mít jisté potíže se znalostmi o sporném řízení soudním. Na rozdíl od nás se zase např. státní zástupci zcela zjevně zaměřují spíše na veřejnoprávní oblast a zejména na právo trestní.

Nemám v přílišné oblibě lidové rčení, že co lékař to jiný názor a podobně co právník, to jiný právní výklad. Jestliže tomu tak však občas je, lze to často připsat na vrub nejednoznačnosti a zbytečné komplikovanosti právní úpravy a nedostatečné vzájemné propojenosti jednotlivých právních předpisů. Jen to nejprostší: stejný právní termín má často jiný význam či naopak dva odlišné pojmy jsou definovány téměř stejně – vezměte si jen, že pojem majetek je definován v § 495 OZ jako souhrn všeho, co osobě patří a pojem vlastnictví je vymezen v § 1011 OZ téměř totožně jako vše, co někomu patří. Znamená to, že pojmy vlastnictví a majetek jsou totožné? 

Naše právo tradičně trpí nadměrnou kazustikou. Častým jevem je nepřiměřeně detailní popis situací, k nimž dochází v praxi zcela ojediněle (např. § 1544 odst. 2 OZ, který popisuje pořízení závěti na palubě námořního plavidla či dokonce letadla). Rovněž neúměrně detailistické a kazuistické mi připadají popisy např. v odstavci 1 § 1019 OZ (voda tekoucí ze sousedního pozemku), v § 1068 a násl.(naplavenina a strž). 

Naopak některé záležitosti velmi podstatné jsou v právní úpravě zmiňovány velmi lakonicky. Jestliže vezmeme v úvahu, že pojem „právní skutečnosti“ představuje jeden z klíčových pojmů občanského práva, pak nutně zaráží, že vysvětlení pojmu samotného není věnováno ani jediné zákonné ustanovení a pojem se vyskytuje pouze v nadpise v označení hlavy V části první občanského zákoníku. Rovněž vymezení pojmu závěti jako velmi frekventovaného a v dědickém právu klíčového pojmu v nyní již proslavené větě první odstavce 1 § 1494 je s ohledem na závažnost tohoto vymezení neadekvátně lakonické a navíc problematické.

Vycházím z prostého předpokladu, že právní řád slouží lidem a měl by být vytvářen s úctou a ohledem k jeho uživatelům. I když jistě neplatí historicky znemožněná teze, že právu by měla rozumět každá kuchařka, měli bychom přesto trvat na požadavku, aby právním normám měla šanci porozumět alespoň většina právníků.

Občas se nemohu zbavit pocitu, že někteří autoři našich legislativních textů přímo programově směřují k tomu, aby se právní norma stala rebusem, jehož řešením se ve volném čase mohou ostatní právníci zabývat. Jako klasický příklad může posloužit § 1694 OZ o rozdělení pozůstalosti, jehož dva odstavce si navzájem téměř dokonale protiřečí. V takových případech se nelze ubránit dojmu, že takové případy působí přímo jako pomsta některých legislativců vůči ostatním právníkům.

Věčné novelizace zákonů a novelizace jejich novelizací rozhodně nesvědčí o promyšlené legislativní práci. Pořídil jsem si jednoduchou statistiku o počtu právních předpisů vydávaných každoročně od obnovy samostatného českého státu v roce 1993. Zatímco ještě v devadesátých letech bylo ve Sbírce zákonů publikováno jakž takž únosné průměrné množství 320 právních předpisů ročně, v prvním desetiletí současného století nastal ten pravý hodokvas novelizací a právních předpisů vůbec (ročně bylo vydáno v průměru 530 předpisů) a konečně v druhém právě probíhajícím desetiletí zatím došlo jen k nepatrnému vystřízlivění, když průměrný počet předpisů ve Sbírce zákonů činí „jen“ 440 předpisů.

Příčina takového stavu je však bezesporu hlubší. Nacházíme se právě v předvolebním období a každá politická strana se ve volebním boji honosí tím, co všechno v legislativě po převzetí moci změní. A když pak nová vláda nastoupí, každoročně se vychloubá, co všechno již v právním řádu změnila. Zda šlo o změny skutečně nezbytné a užitečné, to je evidentně podružné.

Marně hledám politickou stranu, která by se ucházela o přízeň voličů tím, že slíbí vydání jen opravdu nezbytného množství zákonů a zachování stability stávajícího právního řádu. K přednostem každého konzervativce by měla přece patřit obhajoba toho, co se průběhem času již osvědčilo.

Jsem dlouhodobě přesvědčen o tom, že délka platnosti právní normy v nezměněné podobě je vlastně lékem a jakousi přidanou hodnotou, kterou často plynutím času nabývá i předpis původně nezdařilý, jehož aplikace se již vyjasnila díky vlivu judikatury a právní literatury. Občané tak získávají to nejcenější – stabilní představu o tom, co v právu platí. Netvrdím, že každá změna musí být nutně změnou k horšímu, ale chaotický úprk ke stále novému a opětovně nepromyšlenému právnímu řešení určitě právnímu řádu jako celku škodí.

Je mi ovšem jasné, že s případným  heslem „Omezením legislativy ke kvalitě právního řádu“ sotva ve volebním boji prorazíte. A tak nám nejspíš nezbývá než se smířit s dopady demokratické soutěže o moc na kvalitu právního řádu a věřit, že průběhem času se úcta k platnému právnímu řádu zvýší natolik, že potřeba stále nových a nových právních předpisů již nebude tak intenzivní.

Náš český právní řád patří k těm malým, ovlivňuje životy jen pouhých deseti milionů lidí. Přesto však tvoří jeden z našich národních pokladů, o který je nutno s pokorou pečovat. Nedělám si iluze o tom, že jiné právní řády jsou o mnoho hodnotnější než právní řád český. Svědčí o tom např. komplikovanost samotného unijního práva. Jistě neexistuje zázračný lék, který by kvalitu našeho právního řádu zvýšil. Je to cesta na dlouhou trať, pro začátek si však možná stačí uvědomit, že heslo „méně je více“ platí i v oblasti práva.

• Štítky:
• 2017