„Za jeden z výdobytků evropské civilizace považuji koncepty univerzálních lidských práv a liberálního demokratického právního státu,“ říká JUDr. Jan M. Passer, Ph.D., LL.M.

Se soudcem Tribunálu Soudního dvora Evropské unie hovořil prezident Notářské komory České republiky, Mgr. Radim Neubauer.

Do funkce soudce Tribunálu Soudního dvora Evropské unie jste byl jmenován v září 2016. Člověk vyrůstá v určitém sociálním a právním prostředí a často řadu věcí považuje za danou. Až při střetu s jiným prostředím si toto uvědomí. Co pro Vás bylo – ve spojení s nástupem do funkce v Lucemburku – největším osobním překvapením?
V rámci studií i pozdější praxe jsem měl za sebou zkušenost dlouhodobých pobytů v zahraničí. Mimo jiné jsem byl v letech 2000 až 2001 a znovu v roce 2003 u Soudního dvora na dlouhodobých stážích a s řadou kolegů jsem i poté udržoval kontakt. Nenastupoval jsem proto do úplně neznámého prostředí.
Soudy jsou ze své povahy konzervativní instituce a i Soudní dvůr zůstal v podstatě takový, jak jsem si jej pamatoval. Mnoho lidí, s nimiž jsem se tehdy potkával, již odešlo, ale dost jich zůstalo, někteří se podobně jako já vrátili po jiném profesním působení. Na druhé straně bylo zajímavé zblízka vidět, jak svým způsobem „rodinnou instituci“, v níž každý znal kaž­dého, proměnilo velké rozšíření Unie v roce 2004 a Tribunál i probíhající navyšování počtu soudců na plánovaný dvojnásobek. Soudní dvůr má dnes více než dva tisíce zaměstnanců, je spíše velikou továrnou než rodinným podnikem.

U Soudního dvora Evrospké unie jsou zastoupeny všechny její členské státy. Mají soudci z jednoho členského státu tendenci držet při sobě nebo již v dněšní době nehraje národnost podstatnou roli?
Pracovní vztahy na soudu jsou velmi korektní a profesionální. Předsedové senátů jsou voleni plénem a národnost soudců nehraje žádnou roli, pouze zkušenost v instituci a odborná reputace mezi kolegy. Při následném skládání senátů se mj. k národnosti přihlíží, dva soudci z jedné země by neměli být v jednom senátu. Co do pestrosti, např. mému senátu předsedá Ir, dalšími členy jsou Nizozemec, Bulharka a po jeho pravděpodobném jmenování v září 2017 Belgičan. Přes geografickou rozrůzněnost nám to spolu hraje.
Kontakty mimo soud se odvíjejí spíše od osobních sympatií než podle národnostních klíčů. Původ a podobná historická zkušenost určitého regionu může v těch sympatiích hrát roli, zatím se mi však nezdá, že zásadní.

Odlišuje se nějak komunikace mezi jednotlivými soudci Tribunálu a soudci Nejvyššího správního soudu ČR, kde jste působil od roku 2005?
Vlastně se příliš neliší – s výjimkou toho, že drtivá většina komunikace mezi soudci Tribunálu probíhá francouzsky a projednávání případů, resp. celý proces, je formalizovanější. Nejvyšší správní soud byl a je mezi českými soudy výjimečnou institucí mj. z hlediska podílu soudců, kteří na něj nastoupili z jiných právnických profesí. Diskuse nad případy, které odrážejí tato různá profesní zázemí, jsou velmi obohacující a zkvalitňují rozhodování. Podobná barevnost panuje i u Tribunálu, je však navíc obohacena i pohledy různých právních kultur. Ve svém základu ale soudcovské řemeslo zůstává stejné či podobné.

Jaká je průměrná délka řízení o žalobách u Tribunálu Soudního dvora Evropské unie? Jaký průměrný počet žalob jednotlivců a právnických osob připadá na jednotlivé státy EU podle poměru k počtu obyvatel? Jak si v tomto směru stojí Česká republika?
Nemám v hlavě přesná čísla, ale pokud si dobře vybavuji, průměrná délka řízení je necelých 21 měsíců. Co se týká českých účastníků řízení, jedná se o zanedbatelné počty, nepatříme zde mezi frekventované „sudiče“.

Máte pocit, že při tvorbě odůvodnění rozhodnutí dbá Tribunál na to, aby byla srozumitelná přímo účastníkům řízení, nejen jejich odborně vzdělaným právním zástupcům?
Tribunál je zjednodušeně řečeno správním soudem Unie a jeho agenda vychází do značné míry z oblastí, ve kterých mají orgány Unie pravomoc rozhodovat bezprostředně o právech a povinnostech jednotlivců. Typicky se jedná o technické právo typu hospodářské soutěže, dumpingu, veřejných podpor, duševního vlastnictví apod., účastníky řízení bývají především velké právnické osoby. To samozřejmě ovlivňuje i podobu odůvodnění… Výjimku představují zejména spory ze služebního poměru zaměstnanců Unie.

Existuje rozdíl v přístupu k právu jako fenoménu v justici České republiky a u Tribunálu Soudního dvora EU?
Budeme-li hovořit o samotné podstatě, pak myslím nikoliv. Což neznamená neexistenci rozdílů, samozřejmě. Již jsem zmínil formalizovanější proces – s patrnými francouzskými kořeny. Co se týče přístupu k právu a jeho výkladu, rozdíly vyplývají z různých právních systémů, které jsou v osobách soudců zastoupeny, i z  předchozích profesních působení soudců. Fundamentální odlišnosti v přístupu k právu jako takovému ale nevidím.

Co je podle Vás podstatou evropanství ne ve smyslu právním, ale ve smyslu lidském a kulturním?
Evropa je pro mne spíše civilizační než geografický koncept. Jsem v pokušení použít klišé o helénských a židovsko-křesťanských kořenech Evropy, ale obávám se, že by to bylo nemístně zjednodušující – jakkoliv je nepochybné, že tyto kořeny jsou někdy viditelněji a někdy skrytěji přítomné v hodnotovém rámci evropských společností. Nejsou však jediné, z nichž tento hodnotový rámec rostl.
Za jeden z moderních výdobytků evropské (či euroatlantické, chcete-li) civilizace považuji koncepty univerzálních lidských práv a liberálního demokratického právního státu. Ty jsou v současné době oblíbeným předmětem kritiky, ale jejich koncepční opuštění (nikoliv dílčí úpravy) bych považoval za civilizační krok zpět, od evropanství ve smyslu Vaší otázky.
Dějiny nás bohužel učí, že vývoj nejde jen kupředu, a i proto bychom měli velmi opatrně naslouchat vábení proroků, často falešných.

V Evropě v posledních letech sílí liberalizační tendence inspirované angloamerickým právem, a to mimo jiné i v oblasti práva obchodních společností. Domníváte se, že notář vykonávající veřejnou moc, jakožto nestranný a nezávislý garant zákonnosti právního jednání, zjištění existence, totožnosti a svéprávnosti účastníků a jejich pravé vůle, a v neposlední řadě jako pojistka proti možnému praní špinavých peněz a financování terorismu, má při zakládání kapitálových společností a osvědčování jejich nejvýznamnějších rozhodnutí stále své místo?
Zjednodušení podnikatelského prostředí je nejen souladné s tepem doby, ale jistě i vhodné. Na druhé straně je třeba si klást otázku, jaké důsledky z takového zjednodušení vyplynou. Důvodem vstupu veřejné moci, v podobě notáře, do některých právních vztahů, je garance určitých skutečností, tedy zprostředkovaně ochrana účastníků v dalších právních vztazích. Liberalizace vedoucí ke snížení zmíněných garancí musí velmi opatrně zkoumat, kdy povede ke zjednodušení podnikatelského prostředí a kdy již může vyvolat krizi důvěry mezi podnikatelskými subjekty.

Notářství bývá často využíváno státem k odbřemenění od jeho určitých agend. Čeští notáři tak např. před dvěma lety začali provádět zápisy notářem do veřejných rejstříků, což vedlo ke zrychlení a zlevnění celého procesu pro občany a firmy na straně jedné a k finančním i personálním úsporám u rejstříkových soudů na straně druhé. Vidíte ještě jiné oblasti, kde by bylo možné potenciál notářů jakožto důvěryhodných odborníků využít?
Principiálně to nevylučuji. Ostatně notáři jsou právnickým stavem, jemuž se zatím vyhýbaly větší skandály, takže se k podobnému outsourcingu přímo nabízejí. Ke konkrétním oblastem bych se ovšem bez přílišného zjednodušení těžko vyjadřoval.

Evropská unie nyní prochází zátěžovou zkouškou akceschopnosti. Je zřejmé, že ochrana vnějších hranic funguje jen omezeně a masivní uprchlická vlna nevyhnutelně změní tvář Evropy. Jaký je Váš názor na budoucí vývoj celé situace?
Unie má sice harmonizovaný systém azylového práva, ale ochrana vnější hranice je v zásadě v pravomoci členských států, v tomto směru jsou kompetence Unie více než omezené. Navíc ochrana vnějších hranic někde funguje bezproblémově a jen někde neobstála. Hovoříme-li především o středomořských státech, je přitom třeba připomenout specifika mořské hranice. Chceme kvůli uprchlické krizi opustit základní zásady mořského práva? Budeme se dívat na potápějící se lodě nebo je budeme sami potápět? Nepopřeme tím samotnou podstatu toho, čím jsme nebo chceme být?
Relativní je i dopad uprchlické vlny. Např. v Německu jistě, ale buďme k sobě upřímní, České republiky se krize zatím prakticky nedotkla. Převládající emoce stejně jako populistické zneužívání tématu bohužel nesvědčí racionální diskusi a věcnému uchopení problému.
Tím nechci říci, že se nás problém netýká – mimo jiné proto, že řada ukazatelů nasvědčuje tomu, že opravdová uprchlická vlna teprve přijde. Zásadní je ale stabilizace blízkého okolí Evropy i potenciálních rizikových oblastí ve vzdálenějším okolí – prevence, chcete-li. Restrikce samy o sobě nepomohou. Ale jaká bude realita, nevím, bylo by unfair předstírat, že mám křišťálovou kouli. To, co považuji za zásadní, je, že máme budoucnost ve svých rukou. V rámci svého institucionálního uspořádání Unie nabízí malým a středním státům postavení, jakého by samostatně ve vztahu k větším sousedům jen těžko dosáhly. Stěžujeme-li si na Unii, poukazujeme tím mnohdy na vlastní neschopnost využít potenciál, který nám nabízí.

Opusťme vážná témata. Čím ve svém životě vyvažujete náročnou práci soudce? Máte čas na sport nebo jiné koníčky?
Méně, než bych si přál, a méně, než jsem měl v Česku, ale v rámci principu kalokagathie se snažím…

Mgr. Radim Neubauer, prezident Notářské komory ČR, notář v Praze