Společné jmění manželů, a co s ním?

JUDr. Martin Šešina

Jedním z institutů, upravených občanským zákoníkem, je i manželské majetkové právo. Nový občanský zákoník v něm opět provedl změny, jejichž podrobné komentování není předmětem tohoto článku. Chtěl bych se zamyslet nad původem, smyslem a oprávněností existence tohoto institutu. Podíváme-li se zpět, zjistíme následující spletitý a dá se říci i strastiplný vývoj.

 

Od 1. 1. 1950 do 31. 3. 1964 platil zákon č. 265/49 Sb., o právu rodinném, který přinesl do našeho právního řádu zákonné majetkové společenství manželů (ZMSM).

Od 1. 4. 1964 občanský zákoník č. 40/1964 Sb. zavedl bezpodílové spoluvlastnictví manželů (BSM), které platilo do 31. 7. 1998.

Od 1. 4. 1983 došlo ke změně ve způsobu vypořádání BSM, když zákon č. 131/1982 Sb. přinesl nevyvratitelnou domněnku vypořádání BSM doplněním § 149 o nový odst. 4.

Od 1. 1. 1992 bylo podle zákona č.  509/1991 Sb. možno provést zúžení a rozšíření BSM dohodou manželů, když do zákoníku byl přidán § 143a.

Od. 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013 novela občanského zákoníku, zákon č. 91/1998 Sb., přeměnil BSM na společné jmění manželů (SJM ).

Od 1. 1. 2014 je účinný nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., upravující SJM v § 708 a násl.

 

Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. co do počtu ustanovení podstatně rozšířil zákonnou úpravu SJM, přinesl změny, ale již také potřebu dalších změn. Za příklad může sloužit např. § 709 odst. 3 – součástí společného jmění je také podíl manžela v obchodní společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva. Dřívější úprava oddělila výkon práv spojených s obchodním podílem od jeho majetkové složky, což se v praxi osvědčilo. To se muselo nyní napravovat novelou občanského zákoníku, zákonem č. 460/2016 Sb.

 

V § 721 odst. 1 je zaváděn další veřejný seznam, seznam smluv o manželském majetkovém režimu. Kolik už různých seznamů máme, a jak je možné, že jsme bez nich mohli dříve žít? Zákoník některé nedostatky dřívější úpravy SJM odstraňuje, jiné problémy zase způsobuje. Čtenář si musí položit otázku, zda lze dosavadní vývoj, kdy v průběhu šedesáti let dochází k neustálým změnám, mnohdy zásadním, jež vyvolávají další a další problémy, považovat za pozitivní.

 

V praxi, zejména pak u společného jmění manželů, dochází k tomu, že se názory a právní cítění občanů dostávají do příkrého rozporu s právem. Každý má za to, že když získá mzdu za svoji práci, jsou to přeci jeho peníze a nepochopí, že jakmile získá možnost s výplatou nakládat, patří tyto peníze i manželovi. Proto také přeživší pozůstalí manželé do aktiv dědictví prakticky nikdy nepřihlašovali vklady na vkladních knížkách a účtech, kam ukládali peněžní prostředky získané vlastní prací. Připomeňme pro ilustraci ještě případ, kdy se manžel odstěhuje, dejme tomu z Ostravy do Chebu, tam žije s družkou a koupí si oba společně televizi. Polovina patří družce a druhá polovina je v SJM s manželkou, žijící v Ostravě. Nebo když si jeden z manželů za svobodna půjčí velký obnos, který je splatný po uzavření sňatku, bude dluh v SJM. Jak má také občan pochopit fikci, že dva lidé vlastní každý celek stejné věci a nejde přitom o věci dvě, nýbrž o věc jedinou. Když se v řízení o pozůstalosti jedná o vypořádání SJM, dědici často mluví o tom, že si pozůstalý manžel ponechá svoji polovinu, ta druhá polovina přijde do aktiv pozůstalosti. O nějakém SJM nemají zpravidla vůbec ponětí.

 

A tak bychom mohli pokračovat v kritice jednotlivých ustanovení SJM v tomto zákoníku, ale to není nyní podstatné. Je třeba zamyslet se nad podstatou institutu, který je v našem právním řádu obsažen již přes 60 let, a přesto se ve společnosti nevžil, nepřijala jej za svůj a v některých směrech je pro ni i nepochopitelný a nyní, přiznejme, i nesrozumitelný. Velký podíl na tomto stavu mají nejspíše i časté změny zákonné úpravy.

 

V důvodové zprávě k zákonu o právu rodinném č. 265/1949 Sb. se mimo jiné uvádí, že „Nové manželství je dobrovolným svazkem muže a ženy, uzavřeným svobodnou vůlí, nikoli pod tlakem hospodářských úvah. Muž a žena jsou rovnoprávní v osobních i majetkových vztazích.“ V zákoně jsou majetkové poměry manželů upraveny v § 22 až 29. V důvodové zprávě k § 22, který definuje zákonné společenství majetkové, se uvádí, že „osnova zde odstraňuje radikálně dosavadní stav, podle něhož žena nebyla považována za způsobilou ke správě vlastního jmění a za způsobilou s ním volně nakládat“. Dále se v ní uvádí, že za trvání manželství je veškeré jmění, jehož nabude kterýkoli z manželů, jměním společným (až na určité, v zákoně uvedené výjimky), jmění, jehož nabude kterýkoli z manželů za trvání manželství svým přičiněním, se nazývá získaným majetkem a získané majetky obou manželů pak tvoří zákonné majetkové společenství. Zákon předpokládá, že o tento majetek mají zásluhy pravidelně oba manželé, ať již proto, že oba jsou výdělečně činní, nebo proto, že výdělečná činnost jednoho z nich se mohla uskutečnit a rozvíjet jen za přímé či nepřímé podpory druhého manžela, který pečuje o děti a domácnost. Důvodová zpráva přiznává, že jde o obdobu tzv. koakvizice, která platila na Slovensku, ovládaném dříve uherským právem. I když je zdůvodnění nové zákonné úpravy silně podbarveno tehdejší vládnoucí ideologií, je nutno přiznat, že je na myšlenkách, o které se tato zákonná úprava opírá, nemálo pravdy.

 

Lze říci, že na těchto principech, uvedených v důvodové zprávě k zákonu č. 265/1949 Sb. a jeho ustanoveních se od 1. 1. 1950, odkdy byl zákon účinný, do dnešních dob mnoho nezměnilo. Pouze docházelo k úpravám, jež lze s trochou nadsázky označit jako „přemalování firmy“ se stále stejným obsahem, avšak s menšími či většími změnami, jež reagovaly na problémy, které se v průběhu oněch šedesáti let vyskytovaly. Původní zákonná úprava o osmi paragrafech se nyní rozrostla na třicet pět paragrafů. Jednotlivé zákony a jejich novely reagovaly na vznikající problémy praxe, jež nešly vyřešit judikaturou. Někdy novela přinesla jiné problémy, viz například co se vyrojilo otázek poté, když zákon připustil zúžení či rozšíření SJM. Změny si vyžádala zejména doba po listopadu 1989 v souvislosti s podnikáním, členstvím v obchodních firmách, rostoucím zadlužováním občanů a potřebou ochrany věřitelů. Přiznám se, že úprava, obsažená v zákonu č. 265/1949 Sb., i se svojí stručností (možná právě pro ni), se mi zdá daleko lepší než úprava současná, protože byla jednoduchá, srozumitelná, jasná, nezamořovala text různými „ledaže“, výjimkami a jinými nešvary, jež zamořují současný občanský zákoník.

 

Z toho, že zákonné majetkové společenství manželů bylo u nás zavedeno po únorovém puči, k němuž došlo v roce 1948, nelze usuzovat, že jde výlučně o socialistický výdobytek. Společné jmění manželů řeší a upravuje celá řada států s vyspělou právní kulturou, jež socialismus nebo komunis­mus vůbec nepoznaly. Společným jmenovatelem všech zákonných úprav byla patrně skutečná potřeba zrovnoprávnit muže a ženu, spojené manželstvím, i v majetkové oblasti tak, aby jeden partner (zpravidla manželka) nebyl hospodářsky závislý (a tím i podřízený) na druhém. Lze říci, že zásada rovného postavení a z toho vyplývající požadavek stejné životní úrovně obou manželů, je stále platná, nadčasová a správná bez ohledu na panující společenské zřízení, alespoň v našem civilizačním okruhu. Otázkou však je, zda se tak musí stát pomocí takové zákonné úpravy, jakou nyní máme.

 

Co se změnilo od doby zavedení ZMSM? V roce 1950 bylo ještě poměrně málo žen v pracovním poměru, byly v domácnosti a staraly se o děti. Bylo by ale velmi hrubé říci, že nepracovaly, prostě nevydělávaly si. Postupně docházelo k jejich zapojování do pracovního procesu, v důsledku čehož měly svůj vlastní příjem. Tím se také stávaly méně závislými na svých mužích. Přešel socialismus, po roce 1989 proces emancipace pokračuje a nezřídka dochází k tomu, že manželky mají větší příjem než jejich muži. Také více mužů zůstává v domácnosti, stará se o děti a manželka, vydělávající podstatně více než manžel, obstarává finanční prostředky pro rodinu.

 

Občanský zákoník v § 3 odst. 2 písm. b) uvádí, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany, aniž by kdekoli konkrétně sdělil, v čem ta ochrana má spočívat. Spíše to působí jako výsměch v porovnání s § 3020, který stanoví, že ustanovení částí první, třetí a čtvrté o manželství a o právech a povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva a povinnosti partnerů. Také v dědickém právu platí ona „zvláštní zákonná ochrana“, když ve druhé dědické třídě mohou vedle sebe dědit současně manželka i případná družka zůstavitele, a to dokonce rovným dílem, budou-li samy dědit. Vypadá tak, že současná podoba zákonné úpravy SJM od uzavírání manželství občany spíše odrazuje, než aby je do manželství lákala. Možná je to i tím, že současnost, nahrávající především individualismu, a tím v podstatě i sobectví, vede občany k tomu, že si chtějí chránit své příjmy a ostatní majetek a nechtějí se o něj dělit s druhým.

 

Občanský zákoník sice umožňuje volnou úpravu SJM, dokonce i vyloučení jeho existence, jenomže to je výjimka. Vyžaduje to jednání, sepsání notářského zápisu, případně i zápis do veřejného seznamu (§ 721) a to něco stojí. Také jednání tohoto typu před sňatkem řada občanů bere jako nepatřičné, vždyť se chtějí brát a už mají spekulovat o majetku, předem počítat s rozvodem a snažit se jedna strana stranu druhou přechytračit? Navíc § 262a o. s. ř. stanoví, že za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že SJM bylo rozhodnutím soudu zrušeno nebo zúženo, nebo že byl rozsah SJM zúžen smlouvou manželů, případně když byl ujednán režim oddělených jmění nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik SJM až ke dni zániku manželství. Totéž stanoví § 42 exekučního řádu. Také toto napravuje novela zák. č. 139/2015 Sb. V takovýchto případech jsou jakékoli změny v režimu SJM k ničemu, nemají-li manželé smlouvu o manželském majetkovém režimu nebo rozhodnutí soudu o manželském majetkovém režimu zapsány v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, vedeném Notářskou komorou ČR. Přitom občané uzavírají zejména smlouvy o zúžení SJM proto, aby se ochránili před exekucemi pro dluhy, jež založí jeden z nich.

 

Když možnost úpravy SJM snoubenci nebo manželé nevyužijí, platí zákonný režim. A ten současným požadavkům občanů na úpravu majetkových vztahů v manželství, nejen pro svou komplikovanost, příliš nakloněn není. Je to stále o tomtéž – vydání zákona, zjištění nedostatků, náprava novelami, vytváření další nové judikatury, poté opět nová zákonná úprava a další takové kolečko, a to už poněkolikáté.

 

Takže co s tím ? Objevují se různé návrhy, počínaje od úplného zrušení SJM a existence oddělených majetků manželů, až po návrh „otočit“ úpravu tak, že prvotní bude oddělené vlastnictví manželů a SJM bude mezi nimi platit jen tehdy, když o tom manželé uzavřou smlouvu. Dalším návrhem je, aby do manželství občané vstupovali až po kvalifikovaném poučení o manželských majetkových režimech u notáře, kde by si současně zvolili režim, který by pro ně uzavřením manželství platil.

K dosažení cíle (stejná životní úroveň) postačí zákonná povinnost stanovená v § 690, kde se praví, že „každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná“. Je však nutné, aby pro naplnění tohoto cíle musela sloužit tak složitá, někdy

též zdravému rozumu nepochopitelná, právní úprava?

 

V případě oddělených majetků, kdyby jeden z manželů byl, řekněme „bohatý“ podnikatel a druhý manžel by byl odkázán na minimální příjem z pracovního poměru, lze těžko mluvit o rovném postavení. Majetkově „silnější“ manžel by rozhodoval o tom, co se koupí, protože by to také ze svého platil a koupená věc by byla jen v jeho vlastnictví. Také by rozhodoval, kdy se co prodá, kdyby šlo o věc v jeho vlastnictví, rozhodoval by také třeba i o tom, kam se pojede na dovolenou, protože by to také sám z větší části ze svého platil (vzpomeňme na film Knoflíkáři, kde manželka říká manželovi, Rudolfu Hrušínskému, „neplatíš, tak nepřepínej”). A to je velký problém, svědčící spíše pro zachování rovnoprávnosti obou manželů v majetkových vztazích. Lze toto vyřešit jinak? Myslím, že tento problém by se vyřešil, pokud by se SJM nahradilo tím, čemu lidé rozumí, tedy podílovým spoluvlastnictvím ke všemu, co manželé získají za trvání manželství, ovšem s výjimkami, jako je tomu dnes v SJM (dědictví, darování apod.). Obsah tohoto institutu by se tím pádem řídil v podstatě zcela § 1115 a násl. OZ.

 

Úprava odpovědnosti za dluhy by mohla být založena na zákonem výslovně formulované zásadě, že dluží ten z manželů, který se smlouvou sám zavázal nebo který učinil jiné právní či protiprávní jednání, z něhož mu připadla povinnost splnit závazek. Pokud by manželé jednali společně, pak by bylo místo pro společné a nerozdílné zavázání obou manželů.

 

Navrhované řešení by mimo jiné osvobodilo soudy od spousty incidenčních žalob v exekucích, i samotná exekuce a též insolvence by se zjednodušila – kdo z manželů si půjčil, ten by sám dlužil, jeho dluh by se také hradil pouze z jeho majetku. Možná by i stoupl počet uzavíraných manželství, když by již manželům nehrozilo takové majetkové riziko, jako je tomu nyní při nezodpovědném zadlužování jedním z manželů. I věřitelé by třeba byli opatrnější při poskytování půjček. Přínosem by bylo i to, že by se nemuselo obligatorně provádět vypořádání, jako je tomu při rozvodu a při smrti jednoho z manželů. 

 

Nutno dodat, že nad všechny tyto úvahy, návrhy, konstrukce a nevím co ještě, je rozhodující vztah oněch dvou lidí, manželů, který když je naplněn láskou, vzájemným porozuměním a pomocí, nepotřebuje složité právní normy, v podstatě nepotřebuje právní úpravu vůbec. Ta je určena těm ostatním.