„Važte si toho být notářem, poněvadž nic není hezčí než pomáhat lidem v jejich problémech,“ říká JUDr. Zdeněk Sellák

Rozhovor s žijící legendou českého notářství JUDr. Zdeňkem Sellákem vedla Dr. Ivana Demutová a člen redakční rady Ad Notam Mgr. Luboš Holík. Rozhovoru byla přítomna i manželka dr. Selláka (Dr. Jaroslava Selláková, roz. Sušická), bývalá vedoucí státní notářka.

 

Jak jste se dostal ke studiu práv a jaké byly začátky Vaší kariéry?

 

Volit si studium na vysoké škole v jedenácti letech je značně obtížné. Vzhledem k tomu, že otcův bratr byl krajským prokurátorem v Chrudimi, přála si moje maminka, abych studoval gymnázium; otec byl z pošťácké rodiny, jeho maminka, moje babička, byla první ženou – poštmistrovou v Československu, její manžel, můj dědeček, a další jeho dva synové byli listonoši, můj otec byl poštmistrem v Pouchově (dnes část Hradce Králové) a byl toho názoru, že mohu jít také na poštu a že mi bude stačit měšťanka. Nakonec zvítězilo gymnázium, a to klasické v Hradci Králové, neboť reálné bylo jen pro dívky. Celkem jsem měl do kvarty slušné známky, hlavně z jazyků, od kvinty jsem už měl stále vyznamenání a dával jsem kondice hlavně z latiny a později z řečtiny. Oktávu jsem absolvoval v Praze – Žižkově, kde bylo též klasické gymnázium. Během oktávy jsem celý rok navštěvoval jazykovou školu s výukou němčiny. Maturitu jsem absolvoval týden před atentátem na R. Heydricha a pak jsem stál před rozhodnutím, jaké místo hledat. Než jsem napsal žádost na ředitelství pošt, přihlásil se pan ředitel jazykové školy, zda bych nechtěl nastoupit k němu jako učitel němčiny. Poněvadž jsem se znal dobře s učitelem Františkem Malířem, který mě učil němčinu (pozdější děkan Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem), pak také s Láďou Hradeckým, který byl z Hradce Králové a studoval o tři roky výš na našem Rašínově gymnáziu a já jsem se u něho učil ještě angličtinu, bylo rozhodnutí jednoduché. Musel jsem ještě absolvovat státní zkoušku z jazyka a další z pedagogiky a didaktiky, na kterou jsem měl roční odklad. Jazykové školy nám však od 1. 9. 1944 uzavřeli, takže jsem byl nasazen do továrny na karburátory v Praze, zatímco ročník 1924 musel na práci do říše.

A v tu dobu jsem byl už rozhodnut, že půjdu na práva, abych zužitkoval své jazykové znalosti (s Láďou Hradeckým jsem pak ještě od r. 1943 studoval italštinu) – pomýšlel jsem však spíše na obchodní společnosti.

Kariéru (to slovo nemám příliš v lásce, poněvadž jsem nikdy nic jen k vůli kariéře nedělal) jsem ve skutečnosti začal, když mě pan profesor římského práva Dr. Boháček přijal jako pomocnou vědeckou sílu hned od 1. 1. 1946 do římského semináře; to jsem si považoval, poněvadž jsem byl první vědeckou silou po druhé světové válce na PF UK. Ještě v tom roce jsem měl však smůlu, neboť jsem si o Vánocích na lyžích zlámal nohu, takže mi pak uteklo stipendium na dva semestry do Švýcar.

Na druhou stranu mi pak berle pomohly ve „slavném“ únoru, jak se ještě zmíním, poněvadž estébáci si mysleli, že stále ještě chodím o berlích, když přišli zatýkat Emila Ransdorfa, který byl předsedou národních socialistů na fakultě a šéfem Všehrdu. Tehdy jsme seděli v občanskoprávním semináři, kde byl v tu dobu už asistentem Mirek Pražák, můj spolužák z hradeckého gymnázia a ještě asistent z trestního semináře. Věděli jsme o tom, že před fakultou stojí estébáci a čekají na Emila. Ten byl však už na fakultě a za nějakou chviličku přišel za námi pro radu, jak se dostat ven. Pro nás to bylo jednoduché, poněvadž jsme měli klíč od postranního vchodu. Emila jsme s Mirkem Pražákem odvedli ven a doprovodili až k filozofické fakultě, kde jsme se rozloučili. Emil se pak dostal do USA, kde však po letech zemřel. Mirka Pražáka hned druhý den vyslýchali estébáci, nic se však nedozvěděli. Mě vynechali, poněvadž si mysleli, že jsem stále upoután na berle. Profesora Boháčka z fakulty hned odstranili, mého strýce jako představitele drtinovské justice zbavili funkce, takže nám začalo být na fakultě příliš teplo. Kolega doc. Pepa Klíma nám zprostředkoval přeložení z fakulty na Finanční prokuraturu v Praze, kde jsme my tři asistenti 1. 9. 1948 nastoupili jako právní čekatelé. Za dva roky došlo k dělení Finanční prokuratury v Praze do krajů, a tak jsem putoval do Liberce, poněvadž jsem byl ještě svobodný, ale už aspoň komisařem; to mi však v roce 1951 nepomohlo, takže mě v akci 77 000 úředníků poslali do výroby. Zašel jsem se tedy podívat do továrny LIAZ, poněvadž jsem měl blízko k autům, ale tam mě to nijak nenadchlo.

Začal jsem tedy bojovat s justicí, poněvadž v tu dobu jsem byl už také suspendován a trestně stíhán pro porušení pravomoci. Měl jsem v tu dobu malé autíčko – Pragu Baby bez diferenciálu, kterému praskaly poloosy (a to zásadně při jízdě, takže člověk jel jen na tři kola, než se mu podařilo auto bezpečně zastavit). Když se mi to stalo potřetí, řekl jsem si, že Bejbina musí pryč, ale co jiného sehnat. Kamarád v Liberci, u něhož jsem bydlel, se znal s paní, jejíž manžel byl zavřený a pro dluhy mu exekučně zabavili osobní automobil – BMW 309, což nebylo nic moc, ale byl to bavorák. Dohodl jsem se s tou paní, která s manželem domluvila, že zaplatím exekvovanou částku a ona mi s manželem to auto prodá. Vše proběhlo dobře, jenže za několik dnů na mě přišlo trestní oznámení, že jsem porušil pravomoc, když jsem koupil zabavené auto. Oni měli o to auto zájem policajti, a tak se po mně svezli. Krajský předseda mě hned suspendoval s polovičním platem a pak mě poslali do výroby, jak jsem se shora zmínil. Nikomu bych nepřál být rok stíhaný, když jsem nic neudělal. Auto nebylo zajišťováno naším úřadem, nýbrž exekučně, přesto se rozjelo dlouhé vyšetřování, které prováděl sám předseda (původně holič) Okresního soudu ve Varnsdorfu, kam jsem musel dojíždět, a dozoroval krajský prokurátor v Liberci Dr. Mejdr, s nímž jsem se osobně moc neznal, ale neosobně jsme se znali velmi dobře. S jeho bratrem jsem totiž chodil školy a jeho otec byl listonošem na poště v Pouchově, takže můj otec byl jeho nadřízeným. Proto celé řízení trvalo rok, neboť třikrát bylo na generální prokuratuře, než řízení zastavili. S polovičním platem se dalo těžko vyjít a přitom ještě týdně dojíždět domů do Prahy, aby rodiče nic nevěděli.

Měl jsem zase v tomto případě výjimečné štěstí, neboť jsem v Liberci náhodou potkal spolužáka z pražské oktávy, který byl likvidátorem všech prodejních velkoobchodních domů v Jablonci nad Nisou. Ten mě okamžitě zaměstnal s platem dvakrát vyšším, než jsem měl na fin. prokuratuře, což tehdy nebyl žádný problém. Po roce skončilo trestní řízení, a poněvadž v tu dobu už bylo rozhodnuto o další reorganizaci finančních prokuratur, nabídl mi předseda Krajského soudu v Liberci – zeť Kl. Gottwalda – místo předsedy Okresního soudu ve Frýdlantě v Č., což by pro mě znamenalo soudit trestní a ještě politické věci. To jsem považoval za nepřijatelné, a tak jsem vyvinul všechny síly, jak se z této situace dostat. Měl jsem zájem o státní notářství, neboť práci notářů jsem znal z praxe finanční prokuratury. Naštěstí si mě kádrovák na Ministerstvu spravedlnosti nedal dohromady s mým strýcem, takže mi nabídli místo státního notáře a dali mi vybrat, zda chci do Ostravy, Litvínova nebo Loun. Poněvadž Louny jsou nejblíže Praze, kde jsem měl ještě rodiče, byla volba jasná, a tak jsem 1. 10. 1952 nastoupil v Lounech, kde jsem se dočkal zániku státních notářství. Poněvadž mně v tu dobu chybělo pár měsíců do sedmdesátky, nemohl jsem už pokračovat jako soukromý notář. Můj kolega z Teplic šel ke komerčním právníkům, poněvadž nás někdo informoval, že advokátní komora nepřijímá, což ovšem nebyla pravda. Poněvadž jsem se zabýval především nespornými věcmi a restitucemi, což nebyla agenda pro komerční právníky, měl jsem zájem dostat se k advokátům, což bylo pak velmi jednoduché, poněvadž hned na první dopis mi poslali přihlášku, takže jsem byl pak ještě měsíc jak komerčním právníkem, tak už advokátem, kdy moje kariéra 31. 12. 2011 skončila.

 

Proč jste si zvolil právě profesi notáře a co Vás na ní nejvíce bavilo?

 

Jak jsem uvedl v předchozí odpovědi, byla cesta k profesi notáře zvláště klikatá a trnitá, ovšem o práci notáře jsem věděl z praxe u finanční prokuratury. Především se mi na ní líbí, že člověk stojí mezi stranami, kterým může nestranně poradit a ne na straně soudce nebo žalobce.

 

Na které zajímavé kauzy ze své praxe vzpomínáte?

 

Těch kauz by byla velká spousta, třeba jsem v jednom případě musel jednomu neústupnému dědici říci, že za něho dědický podíl (pár tisícovek) zaplatím sám, když jsme jednali celé odpoledne a blížila se devatenáctá hodina a my pořád nebyli schopni uzavřít dědickou dohodu mezi sourozenci.

Na jeden případ však zvlášť nezapomenu. To bylo ještě za starých okresů, kdy jsme se s žateckým státním notářem vzájemně zastupovali. Jednoho rána mi telefonovali ze Žatce z národního výboru, že přijeli ze Slovenska dědicové po sestře, kterou zavraždil její manžel, a že je třeba s nimi věc vyřídit. Nastartoval jsem tedy auto a jel do Žatce. Když jsem dojel k domu, kde se případ udál, viděl jsem z dálky shluk několika cikánů (tehdy se ještě neříkalo Romů) – tak jsem si řekl, no to jdeš do pěkné jámy lvové. Zažil jsem však velké překvapení. Polovina z toho shluku byli pouze známí těch dědiců, takže jich zbylo jen pět, s nimiž jsem šel do bytu. Všichni byli slušní, dalo se s nimi rozumně mluvit. Další překvapení mě čekalo v bytě. S tak neskutečně čistým bytem jsem se setkal málokdy. Byt měl dvě místnosti – ložnici – stejnou, jakou jsme měli s manželkou, a kuchyň. Vše uspořádané, čisté, takže si člověk mohl sednout ke stolu a vše bez použití nějakých rukavic prohlédnout. Kluci cikánský chtěli, abych dědictví hned projednal, aby si mohli věci odvézt. Neměl jsem ani zapisovatelku, jen psací stroj a papír. Tak jsem to projednal, a když došlo na placení notářského poplatku v kolcích, řekli mi, že nemají peníze. Tak já na to, že byt zapečetím a přijedou si pro věci, až zaplatí. Tak začali škemrat, nakonec mě požádali, zda bych hodinu počkal, že si peníze od známých v Žatci vypůjčí a kolky přinesou. Tak se nedalo nic dělat než počkat a kluci cikánský skutečně s kolky přišli, takže jsme věc dokončili podle jejich prosby.

S Rómy jsme se setkávali velmi často, aspoň u nás byli slušní, mě zdravili všichni z celého okresu.

 

Můžete popsat Vaši pedagogickou činnost?

 

Poměrně brzy – někdy na začátku 60. let jsem byl delegován do poradního sboru ministra spravedlnosti pro věci stáních notářství, kde jsem byl nejmladším členem, a hned nato do poradního sboru předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem, kde jsem pak léta vykonával funkci předsedy. Ještě před rokem 1968 jsem byl vybrán s vedoucím státním notářem v Mělníku JUDr. Jiřím Brázdou za školitele notářských čekatelů, pro něž se konalo každým rokem celorepublikové školení, kterého se s námi zúčastňovali dva soudci Nejvyššího soudu. Dále jsem byl jmenován oponentem pro mladé státní notáře, čehož jsem se zúčastňoval s dalšími dvěma civilními soudci z Nejvyššího soudu. Několikrát jsem zkoušel čekatele při notářských zkouškách na Ministerstvu spravedlnosti.

Když naše ministerstvo obdrželo první japonskou kopírku, bylo mi umožněno v přestávce jednání poradního sboru provést úpravu tiskopisu kvartálního hlášení státních notářství pro ministerstvo spravedlnosti.

Pak mi starosti činil protokol pro projednání dědictví, v němž se několikrát opakovaly stejné věty. Nejprve jsem si udělal několik protokolů sám na psacím stroji, pak mi předseda našeho soudu dovolil udělat kopie na rozmnožovacím stroji, což byla zvlášť hlídaná mašina. Když se mi to osvědčilo a udělal jsem pár posledních úprav, povolil mi předseda, abych na účet soudu objednal balík protokolů od místní tiskárny.

Tiskopis užívaly samozřejmě všechny notářky na našem notářství, a poněvadž se osvědčil, byl přijat ministerstvem pro celou českou republiku. Neuvěřitelnou radost mi pak za krátký čas udělalo slovenské Ministerstvo spravedlnosti v Bratislavě, když mě požádalo, zda bych souhlasil s překladem protokolu do slovenštiny a jeho používáním na Slovensku. S radostí jsem souhlasil a ještě jsem od nich dostal finanční odměnu.

S vedoucím státním notářem v Ústí nad Labem JUDr. Richardem Brandeisem jsme pak pro celostátní použití vytvořili všechny smlouvy, protokoly a ostatní tiskopisy, potřebné pro smluvní a registrační agendu.

S vedoucími státními notáři dr. Richardem Brandeisem a dr. Jiřím Brázdou jsme jeden celý týden na Ministerstvu spravedlnosti prováděli hloubkovou prověrku několika vybraných státních notářství, které jsme pak osobně navštívili a probrali s nimi své připomínky.

Pokud jde o naše státní notářství v Lounech, probírali jsme všechny závazné a nové věci na pravidelných poradách, takže všechny kolegyně byly o všem informovány; zvláště jsme pečovali o výchovu svých zapisovatelek.

 

Jak vzpomínáte s odstupem času obecně na práci v minulém režimu?

 

Na svoji činnost na státním notářství v Lounech vzpomínám kladně nejen já, ale všechny kolegyně notářky a ostatní pracovnice. Byli jsme uzavřená společnost stejného smýšlení, takže jsme prováděli svoji práci tak, aby všichni účastnici kteréhokoliv řízení byli s námi spokojeni. Museli jsme samozřejmě dodržovat zákony, ale vždy takovým způsobem, aby především lidé neutrpěli nějakou újmu.

Každoročně se několikrát scházíme, při větších příležitostech se stoprocentní účastí všech bývalých pracovníků.

 

Které období z Vaší kariéry pro Vás bylo nejpřínosnější a na které nejraději vzpomínáte?

 

Nejpřínosnější období pro mě byla doba, kdy jsem mohl pracovat pro užitek všech státních notářů, ale jinak rád vzpomínám na celou dobu své praxe, když opomenu politickou buzeraci.

 

Jak se díváte na současnou právní úpravu NOZ a problémy současného notářství?

 

Pokud jde o nový občanský zákoník, tak mám samozřejmě výhrady. Když jsem mluvil s Jirkou Mikešem naposledy koncem roku 2013 a bavili jsme se právě o výmazu osobních služebností, tak mi Jirka říkal: Ty jsi snad jediný, kdo si přeje, aby NOZ platil od 1. 1. 2014. Já jsem mu na to jen řekl, že se budu modlit, aby to neodložili, poněvadž pak bychom čekali dalších 20 let, na což mi Jirka řekl, že mám pravdu. Mám spoustu výhrad – hlavně na textaci a špatnou češtinu, ale to se dá opravit, i když mám pochybnosti, zda máme ještě nějaké lepší zákonodárce.

K problému nynějších notářství je těžké se vyjadřovat, když už nejsem v praxi. Vadí mi však obsazování notářských míst. Samozřejmě je nutné použít výběrové řízení, ale notářští kandidáti, kteří pracují u notáře, na jehož místo pak aspirují, musí mít přednost; nedovedu si představit, že by můj potomek, který u mě pracuje, nemohl pak převzít místo po mně (jako je to u lékařů). Za to by se měla notářská komora postavit.

 

Jste stále velmi aktivní, čím se nyní zabýváte? Můžete nám popsat ústavní stížnost, kterou připravujete?

 

Zatím nejde o ústavní stížnost, tak daleko ještě nejsem. Válčím však s Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním v Praze, poněvadž podle mého názoru provádějí výmaz osobní služebnosti, která zanikla podle § 1300 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. smrtí oprávněné osoby, vkladem, zatímco mají použít ust. § 23 odst. 1 písm. r) katastrálního zákona č. 256/2013 Sb. Jde jim jen o to, aby mohli vybrat 1 000 Kč, a vůbec jim nevadí, že porušují analogicky rem iudicatam a že vůbec nemohou rozhodovat o zániku práva, které už neexistuje. Poslední třetí velké povídání mám pro ně připraveno a odešlu je z určitého důvodu po 12. 10. t. r. a pak už na ně půjdu soudní cestou až k ústavnímu soudu; poněvadž jsem jen o dva roky mladší než Jirka Mikeš, tak mi moc času nezbývá, přinejhorším se bude muset najít nový Mikeš nebo Sellák, aby se ta věc dotáhla do konce.

 

Kde vidíte budoucnost českého notářství a co byste vzkázal začínajícím notářům?

 

České notářství patří nesporně mezi evropská notářství a mělo by se u nás přizpůsobit vzoru západoněmeckému, t.j. notáři by měli být jediným úřadem, který smí provádět převody nemovitostí. Samozřejmě mnoho advokátů by mohlo přejít k notářství, ale pak by byl absolutní pořádek nejen v nemovitostech, ale i ve vybraných a zaplacených poplatcích. V roce 1989 jsem přivezl ze SRN všechny pomůcky, které by bylo třeba k novým vložkám pozemkových knih (kromě toho jsou všechny záznamy na počítačích, ale co je psáno, to je dáno). Pozemkovou knihu mají vést soudy, a ne technické úřady. Tenkrát pro to nebyla vůle předsedů soudů, kteří nechtěli zpět pozemkové knihy, aniž věděli proč, ale měli hlavní slovo, i když všichni byli u komunistů.

Můj vzkaz začínajícím notářům: Važte si toho být notářem, poněvadž nic není hezčí než pomáhat lidem v jejich problémech.

 

Vážený pane doktore, děkujeme Vám za rozhovor a přejeme pevné zdraví.