Zákaz zcizení nebo zatížení věci v pořízení pro případ smrti – nařizuje se, nebo rovnou zřizuje?

JUDr. Filip Plašil

Nedávno mi byla položena otázka, zda je možné zákaz zcizení nebo zatížení věci s věcněprávními účinky zřídit přímo pořízením pro případ smrti, anebo se jedná spíše o příkaz dědici či odkazovníku ke zřízení zákazu zcizení. Otázka pramení z ne zcela jasného znění § 1569 NOZ, zejména druhého odstavce, který jako by na první odstavec nenavazoval. V praxi jsem se setkal s několika závěťmi, ve kterých zůstavitel uvedl přímo, že zřizuje zákaz zcizení či zatížení nemovitých věcí, o kterých předpokládal, že budou tvořit součást jeho pozůstalosti. Jedná se tedy o otázku praktickou, a proto není patrně na škodu se nad jejím řešením pozastavit.

I. Východiska

Šešina, Wawerka i Klein jsou názoru, že moderní česká úprava příkazu v § 1569–1574 NOZ je inspirována § 709–711 (712) rakouského ABGB,[1] potažmo § 631–633 osnovy československého občanského zákoníku, s čímž je nutné souhlasit. Zejména podobnost § 1569 odst. 1 NOZ s § 709 odst. 1 ABGB, § 1570 s § 710 ABGB a § 1573 s § 711 ABGB je zcela očividná, ještě více však vynikne při srovnání s textem původního návrhu z roku 2003.[2] Česká právní teorie se shoduje zejména v definici příkazu, kterou odvozuje pravděpodobně ze staré československé literatury – příkaz je popisován jako zůstavitelovo nařízení dědici nebo odkazovníku, aby se zanechaným jměním nakládal určitým způsobem anebo aby něco vykonal, resp. opominul.[3]

Text § 1569 NOZ sestává ze dvou odstavců, které jako by na sebe na první pohled příliš nenavazovaly. Uvedené je způsobeno překotným vývojem návrhu zákonného textu. V původním návrhu OZ z roku 2003, nejvíce se podobajícímu návrhu československého občanského zákoníku z roku 1937, druhý odstavec zařazen vůbec nebyl, v návrzích z let 2005 a 2007 druhý odstavec zákaz zcizení a zatížení v závěti nepřipouštěl („Na příkaz bránící věc z pozůstalosti zcizit nebo zatížit ji se hledí, jako by k závěti nebyl připojen“) a stávající mírnější znění se objevilo teprve v návrhu z ledna 2009.[4] První odstavec, aniž obsahuje legální definici příkazu, reguluje následky jeho nařízení zůstavitelem, zatímco druhý odstavec pojednává již rovnou o zákazu zcizení nebo zatížení věci, resp. spíše o jeho zákonných omezeních. Že je zákaz zcizení nebo zatížení druhem příkazu, lze v samotném zákoně dovodit spíše jenom ze systematického zařazení druhého odstavce, neboť textová provázanost mezi oběma odstavci není. Stará i moderní literatura však vnímá zákaz zcizení nebo zatížení (dále v textu uváděn zkratkou „ZZZ“) nařízený pořízením pro případ smrti jako zvláštní druh příkazu dlouhodobě.[5] Rouček dovozoval, že je-li ZZZ nařízen (ustanoven) pořízením pro případ smrti, je osobou zavázanou ten, kdo z téhož pořízení nabude věc, jíž se ZZZ týká, a ZZZ musí být nabyvateli věci uložen jako povinnost.[6] Podobně Krčmář uváděl, že smluvní i závětní zákaz věc zcizit nebo zatížit zakládá osobní závazek adresáta závazku.[7] Z moderních autorů Fiala a Beerová dospívají k obdobným závěrům: „patrný je zde úmysl zůstavitele zatížit povinností toho, komu byl uložen příkaz…“[8]

ZZZ je tedy podle § 1569 odst. 2 NOZ možné nařídit i v pořízení pro případ smrti a lze jej zřídit i s věcněprávními účinky a zapsat jej do veřejného seznamu. O ZZZ pojednává také v rámci úpravy obecné části závazkového práva ustanovení § 1761 NOZ, které umožňuje zřídit ZZZ smluvně a z něhož lze dovodit podobný závěr – zde se explicitně stanoví, že je možné ZZZ zřídit jako věcné právo.

 

II. Nařízení či zřízení zákazu zcizení nebo zatížení?

Přímo z textu § 1569 NOZ nelze bez pochybnosti dovodit, zda ZZZ zřizuje přímo zůstavitel svým pořízením pro případ smrti, anebo v něm spíše ukládá dědici či odkazovníkovi příkaz, aby takový ZZZ zřídil sám (srov. znění odst. 2 – „zákaz zcizení nebo zatížení zavazuje obtíženého, jen je-li nařízen…“). Odst. 2 zmiňuje možnost zapsat ZZZ do veřejného seznamu, přitom však nestanoví, na základě čeho má být ZZZ do veřejného seznamu zapsán a kdo je povinen provedení zápisu zajistit.

Protože, jak bylo demonstrováno výše, vychází moderní česká úprava příkazu zejména z § 709–712 ABGB ve znění účinném do 1. 1. 2017 a také z osnovy a návrhu československého občanského zákoníku z 30. let, je inspirativní uvést, jak otázku zřízení ZZZ pořízením pro případ smrti řešila prvorepubliková literatura. Rouček uvedl, že „...jest přípustno právní jednání, kterým se jiné osobě dává zákaz zcizení (zatížení), a dále jest ... patrno, že takovýmto právním jednáním může býti i smlouva i poslední pořízení. Osobou, která dává zákaz, jest zůstavitel. Zákaz… musí býti v posledním pořízení obmyšlené osobě uložen jako povinnost.[9] Je zjevné, že za tituly pro samotné zřízení ZZZ považoval Rouček smlouvu i pořízení pro případ smrti. ZZZ mohl být dle Roučka zřízen přímo pořízením pro případ smrti, ve kterém samotný zůstavitel ukládal rovnou zákaz, nikoli pouze příkaz k tomu, aby byl zákaz teprve zřízen. Týž názor zastával i Sedláček: „Musíme obtížení osoby obmyšlené chápati jako příkaz. ... Stanovení zákazu musí míti všechny náležitosti posledního pořízení a zákaz musí býti přímo v něm obmyšlené osobě uložen jako povinnost.[10]

V tomto duchu by měl být zřejmě interpretován také § 1569 NOZ, to však ne pouze z důvodu komparace s právním stavem, ze kterého moderní úprava vychází; příkaz nemusí cílit pouze na jednání komisivní, ale také na opomenutí,[11] tedy patrně nikoli pouze tak, aby obtížená osoba zřídila ZZZ, ale i tak, aby se v příkazu vysloveným zákazem sama rovnou řídila. Z definice příkazu, přijaté jednotně aktuální literaturou, plyne, že příkazem může být obtížené osobě uloženo, aby se zanechaným jměním nakládala určitým způsobem[12] – jistě tedy i aby opomenula dispozice s ním. V této souvislosti nelze nezmínit někdejší rozsudek rakouského Nejvyššího soudního dvora z 23. 10. 1902, ve kterém soud dovozoval, že příkazem ve smyslu § 709 ABGB lze uložit jedině pozitivní činnost – konání, nikoli však opomenutí nebo zdržení se určitého jednání, zejména tedy nelze příkazem uložit zákaz zcizení nemovitých věcí. Závěry tohoto rozsudku nebyly pro právní teorii přijatelné už ve 30. letech a rovněž v dnešní době jsou odmítány judikaturou i literaturou.[13]

 

III. Povinnost osoby obtížené zákazem zcizení nebo zatížení a rozvazovací podmínka

Pokus o řešení hlavní otázky položené v úvodu lze učinit také úvahou o povinnosti, kterou má osoba obtížená zůstavitelem nařízeným ZZZ, který má nabýt věcněprávní účinky. Podle § 1569 odst. 1 NOZ je příkaz posuzován jako rozvazovací podmínka, nestanoví-li zůstavitel jinak (shodně s § 709 ABGB, po 1. 1. 2017 § 710 ABGB[14]), a tedy má dědic něco vykonat nebo opominout[15] – něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco strpět, aby nedošlo ke splnění podmínky;[16] ze systematiky ustanovení lze dovodit, že totéž se uplatní i na odst. 2 – tedy na ZZZ (když se v odst. 2 nijak nestanoví, že by se na jím regulované případy odst. 1 neaplikoval, a oba odstavce se svým obsahem vzájemně nevylučují).

Je-li dědic věci nebo odkazovník příkazem zavázán opominout zcizení nebo zatížení věci, ale ZZZ zároveň není zapsán ve veřejném seznamu, a nepůsobí tak vůči třetím osobám, fakticky dědici nic nebrání tuto povinnost porušit a věc zatížit nebo zcizit, čímž nastane splnění rozvazovací podmínky ve vztahu k dědění nebo odkazu věci.[17] Tak i Dvořák uvádí, že „zákaz zatížení nebo zcizení věci vůči třetí osobě – byť byl sjednán jako věcněprávní – nepůsobí, neměla-li a nemohla-li o něm třetí osoba vědět".[18] Bude-li naopak ZZZ ve veřejném seznamu zapsán, nebudou třetí osoby v dobré víře, neboť neznalost zapsaného údaje nikoho neomlouvá (§ 980 NOZ), a zejména by proti zapsanému ZZZ nemělo být již žádné zcizení nebo zatížení zapsáno[19] – ke zcizení nebo zatížení věci tudíž nedojde. Zápis ZZZ do veřejného seznamu takto způsobuje faktické omezení vlastnictví či vlastníkovy dispozice a nikdo nemůže nabýt vlastnictví nebo práva ze zatížení proti takovému zákazu s věcněprávními účinky,[20] a nemůže tedy ani dojít ke splnění rozvazovací podmínky.

Pokud má být ale ZZZ zřízen s věcněprávními účinky, jaká vlastně povinnost pak tíží příkazem obtíženou osobu? Je v takovém případě vůbec možné splnit rozvazovací podmínku ve smyslu § 1569 NOZ? Nabízejí se pravděpodobně tři varianty, jak § 1569 a 1761 NOZ v souvislosti s nařízením ZZZ v pořízení pro případ smrti interpretovat; každá z nich ale naráží na teoretické nebo praktické problémy:

a) příkazem obtížená osoba má povinnost zřídit ZZZ s věcněprávními účinky vlastním hmotněprávním jednáním a následně jej nechat zapsat do veřejného seznamu, přičemž nesplněním těchto povinností se splní rozvazovací podmínka,

b) samotný ZZZ je zřízen již pořízením pro případ smrti a obtížená osoba má pouze povinnost nechat jej zapsat do veřejného seznamu, aby nabyl věcněprávní účinky, a při nesplnění této povinnosti se splní rozvazovací podmínka;

c) samotný ZZZ je zřízen již pořízením pro případ smrti a zápis ZZZ do veřejného seznamu má zajistit soudní komisař současně se zápisem vlastnického práva dědice ke zděděné věci poté, co nabude právní moci konečné usnesení o dědictví, čímž teprve nabude ZZZ věcněprávní účinky.

varianty a) a b) je možné nalézt jakousi povinnost dědice, která by mu ze zůstavitelova příkazu mohla vyplynout, navíc je u obou variant i možné, aby dědic v rozporu s příkazem věc buď zcizil, či zatížil, a byla tím splněna rozvazovací podmínka. Z teoretického pohledu by tedy uvedené varianty vyhovovaly právní povaze příkazu. Řešení obou variant se však poněkud rozchází s potřebami praxe.

Protože splnění zůstavitelových nařízení nebo zajištění jejich splnění je dle § 184 ZŘS jedním z předpokladů pro vydání rozhodnutí soudu o dědictví,[21] je pochybné, zda by případně dostačovalo, aby dědic či odkazovník navrhl zápis ZZZ do veřejného seznamu (či dokonce hmotněprávním jednáním zřídil ZZZ) teprve poté, co mu bude potvrzeno nabytí dědictví. Není ani zcela zřejmé, zda by dědic vůbec fakticky docílil splnění povinnosti uložené mu příkazem, tedy provedení zápisu ZZZ do veřejného seznamu; např. dědic dosud nezapsaný jako vlastník dosáhne provedení zápisu v katastru nemovitostí před vydáním usnesení o potvrzení nabytí dědictví obtížně, naopak u dědice již zapsaného jako vlastníka věci je nejasné, co by bylo vkladovou listinou. Praktické obtíže s provedením zápisu by snad mohlo vyřešit potvrzení vykonavatele závěti nebo soudního komisaře, že navrhovateli byl uložen příkaz spočívající ve zřízení ZZZ jako věcného práva (jako jistá analogie k § 1621 NOZ, týkajícímu se nabytí odkazu); eventuálně by snad zápisu mohl dosáhnout případný vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti, které lze podle § 1571 NOZ považovat za osoby oprávněné vymáhat splnění příkazu.

Protože ohlášení katastrálnímu úřadu po nabytí právní moci konečného usnesení v řízení o pozůstalosti provádí podle § 190 odst. 1 ve spojení s § 100 ZŘS soudní komisař, jeví se postup dle varianty b) a potažmo i varianty a) nepraktickým a neekonomickým, když by za použití těchto variant měl soudní komisař nejprve provést ohlášení nabytí vlastnického práva dědicem, a teprve po jeho zápisu by musel dědic navrhnout zápis ZZZ.

Variantě c) by odpovídala letitá rakouská praxe i nová rakouská právní úprava a také praxe prvorepublikového Československa. Za zmínku stojí starý rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 2. 1935, sp. zn. R I 1697/34,[22] ve kterém se dovozuje, že byl-li zůstavitelem nařízen ZZZ, mohl být dědic zapsán do pozemkové knihy jako vlastník zděděné nemovitosti jen za současného zápisu poznámky ZZZ, protože na základě takového posledního pořízení nenabývá dědic neomezené vlastnictví zděděné věci, ale vlastnické právo rovnou omezené ZZZ. Taková praxe se vyvinula i v Rakousku, kde pozůstalostní soud na základě pořízení pro případ smrti odevzdá dědici nemovitost s poznámkou, že je k ní zřízen ZZZ (aniž by tento zákaz musel v průběhu pozůstalostního řízení zřizovat zvláštním hmotněprávním jednáním dědic nebo odkazovník), a na základě takové odevzdací listiny provede knihovní soud zápis vlastnického práva dědice s omezením ZZZ do pozemkové knihy.[23] Návrh na zápis podávají přímo oprávněné osoby, v případě jejich prodlení s podáním návrhu déle než rok podá návrh soudní komisař s vyměřením příslušného poplatku (§ 182 odst. 1 a 2 AußStrG); Sedláček se zamýšlel dokonce nad tím, zda by neměl být zápis ZZZ zřízeného pořízením pro případ smrti do pozemkové knihy proveden z moci úřední.[24] Pokud dědic nebo odkazovník i přes zapsaný zákaz uzavře smlouvu o zcizení či zatížení nemovitosti, nebude sice smlouva neplatná, ale nezpůsobilá ke knihovnímu zápisu.[25] V § 178 odst. 2 bodu 1. nového AußStrG již je výslovně zakotveno, že odevzdací listina má obsahovat každé omezení práva dědice fideikomisionární substitucí nebo rovnocenným nařízením – s explicitním odkazem na § 707–709 ABGB, které upravují mj. právě příkazy.[26]

Uvedená rakouská (potažmo československá) praxe by zřejmě mohla dobře fungovat i v poměrech nového českého práva. Bude-li ve veřejném seznamu současně s vlastnickým právem dědice zapsán ZZZ, neměl by již následně katastrální úřad provést zápis vyplývající z převodu vlastnického práva nebo zatížení věci, i kdyby snad byla v tom smyslu již před provedením zápisu ZZZ mezi dědicem a třetí osobou uzavřena dřívější smlouva (viz výše). V takovém případě zůstává ovšem otázkou, jaká vlastně povinnost by zbyla na dědice nebo odkazovníka, který by stejně nemohl dosáhnout jejího porušení a splnění rozvazovací podmínky, když po zápisu ZZZ do veřejného seznamu na základě ohlášení notáře jako soudního komisaře (§ 190 ZŘS) fakticky nemůže věc zcizit nebo zatížit v rozporu s vůlí zůstavitele. Jedná se v takovém případě vůbec o příkaz? Ačkoli varianta c) má předobraz ve fungující rakouské praxi, přináší s sebou uvedený teoretický problém, který rakouskou doktrínu ponechává zřejmě chladnou.

 

IV. Zřízení zákazu zcizení nebo zatížení dohodou o rozdělení pozůstalosti

Poslední věta § 1696 odst. 2 NOZ stanoví, že dohodou o rozdělení pozůstalosti lze zřídit i věcné břemeno nebo zástavní či jiné věcné právo, i když o něm zůstavitel nepořídil. Obecně znějící ustanovení nedává přímou odpověď, zda by bylo možné tímto způsobem zřídit i ZZZ s věcněprávními účinky.

I přestože dle § 1761 NOZ může být ZZZ sjednán jako právo věcné, nemusí být jasné, zda nejde pouze o závazkové právo s věcněprávními účinky (s ohledem na systematické zařazení § 1761 či znění § 977 NOZ a numerus clausus absolutních práv); spíše se lze ale připojit k publikovaným názorům Roučka a z moderních autorů Petrova a Dvořáka, kteří ZZZ vnímají jako skutečné právo věcné, pokud je jako právo věcné zřízen, resp. dle Dvořáka se o ZZZ rozšiřuje numerus clausus věcných práv.[27]

Lze-li tedy ZZZ zřízený s věcněprávními účinky považovat za věcné právo a zároveň § 1696 odst. 2 NOZ umožňuje zřídit v dohodě o rozdělení pozůstalosti i „jiná“ blíže neurčitá věcná práva, pak zřejmě bude možné i právně teoreticky odůvodnit zřízení ZZZ tímto způsobem.

 

V. Závěr

S ohledem na výše představenou argumentaci mám za to, že ZZZ v pořízení pro případ smrti lze považovat za druh příkazu a že ZZZ lze zřídit přímo pořízením pro případ smrti a není nutné další právní jednání obtížené osoby, které byl ZZZ jako příkaz nařízen. Zápis ZZZ do veřejného seznamu má podle § 190 ZŘS zajistit soudní komisař současně se zápisem vlastnického práva dědice ke zděděné věci, poté, co nabude právní moci konečné usnesení o dědictví, čímž teprve získá ZZZ věcněprávní účinky.

Uvedený závěr, podporovaný rakouskou právní praxí, se jeví patrně nejpřijatelnější, a to i přes určitou disharmonii s právně teoretickou povahou příkazu, kterým se obtížené osobě ukládá povinnost a její nesplnění má být považováno za rozvazovací podmínku. Při uvedeném řešení totiž lze obtížně zodpovědět, jakou má vlastně obtížená osoba povinnost ve vztahu k ZZZ, který je zřízen již samotným zůstavitelovým pořízením a jeho zápis do veřejného seznamu zajistí soudní komisař, a je pochybné, zda vůbec někdy dojde ke splnění rozvazovací podmínky, když ZZZ zapsaný ve veřejném seznamu účinně brání v zatížení nebo zcizení věci, které se zákaz týká (byť rakouská a stará československá právní teorie i praxe tento problém zřejmě nevnímaly). Přijatelnost tohoto závěru je podporována i praktickými důvody – byl-li by v pořízení pro případ smrti nařízen jako příkaz ZZZ, který má nabýt věcněprávní účinky, jeví se zbytečné, aby dědic nebo odkazovník byl nucen znovu „opsat týž text“ a zajistit vklad zákazu do veřejného seznamu. Nabízí se také otázka, jakou formou by vůbec dědic nebo odkazovník mohl jednostranným právním jednáním ZZZ zřídit a docílit jeho zápis např. do katastru nemovitostí.

Konečně lze mít za to, že ZZZ s věcněprávními účinky lze zřídit i dohodou o rozdělení pozůstalosti.

 


[1] Ve znění účinném do 1. 1. 2017, avšak novelizovaná podoba ustanovení zachovala jejich obsah, změna se projevila spíše modernějším vyjádřením téhož.

[2] Výjimky představuje úprava § 1571 a 1572, v rakouském ABGB nemající obdobu, která vymezuje oprávnění domáhat se splnění příkazu, a druhý odstavec § 1569, který může být velmi obecně inspirován snad § 364c ABGB, představujícím také určité omezení účinků příkazu spočívajícího v zákazu zcizení nebo zatížení – byť v jiné podobě. Rakouské úpravě příkazu v hlavních rysech odpovídají také úprava německá v § 1940 a 2192–2196 BGB a stručná švýcarská úprava v čl. 482 ZGB – v krátkosti srov. např. Brox, H., Walker, W.-D. Erbrecht. 23. vydání. Köln: Carl Heymanns Verlag, 2009, s. 252–256, a Druey, J. N. Grundriss des Erbrechts. 2. vydání. Bern: Stämpfli & Cie, 1988, s. 131–134. Právě v čl. 482 ZGB a § 2194 BGB by se zřejmě nalezl původ některých částí § 1571 a 1572 NOZ.

[3] Šešina a Wawerka in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. (eds.). Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV (§ 1475 až 1720). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 185, podobně Klein in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. C. H. Beck: Praha, 2017, s. 1534, Fiala a Beerová in Fiala, R., Drápal, L. (eds.). Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Praha: C. H. Beck 2014, s. 258, i Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 78.

[4] § 456A návrhu paragrafového znění a důvodové zprávy z roku 2003. Dostupné online: internetový archiv portálu www.juristic.cz, <https://web.archive.org/web/20030906032149/http:obcanskepravo.juristic.cz/85171/clanek > [cit. 8. 1. 2018], § 1312 návrhu z roku 2005 – srov. Návrh zákoníku a důvodové zprávy z roku 2005. Dostupné online: Internetové stránky Nový občanský zákoník, <http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/OZ_verze_2005.pdf> [cit. 8. 1. 2018], § 1355 návrhu z roku 2007 – srov. Návrh občanského zákoníku – verze 03.06.2007. Dostupné online: Internetové stránky Nový občanský zákoník, <http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/OZ_s_DZ_verze_2007.06.03.pdf> [cit. 8. 1. 2018], a § 1428 vládního návrhu OZ. Dostupné online: Internetové stránky Nový občanský zákoník, <http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Navrh_obcanskeho_zakoniku__duben_2009_.pdf> [cit. 8. 1. 2018]. Právě v této době (leden 2009) se do návrhu dostaly i dnešní § 1570 a 1571 NOZ.

[5] Ze starší literatury Rouček in Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 2. Praha: V. Linhart, 1935, s. 265, Sedláček, J. Vlastnické právo. Komentář k §§ 353–446 všeob. obč. zák. se zřetelem ku právu na Slovensku a Podkarpatské Rusi platnému. Praha: V. Linhart, 1935, s. 131; jako příklad příkazu uvádí zákaz zcizení nebo zatížení majetku i Handl in Klang, H. a kol. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Dritter Band, §§ 1090 bis 1292. Wien: Österreichische Staatsdruckerei, 1932, s. 531; z nové české literatury Klein in Petrov, op. cit. sub 3, s. 1534, nebo Svoboda a Klička, op. cit. sub 3, s. 79, v Rakousku Gschnitzer, F., Faistenberger, Ch. Österreichisches Erbrecht. 2. vydání. Wien, New York: Springer Verlag, 1984, s. 93, a to přímo s odkazem na § 364c ABGB, nebo Apathy in Koziol, H., Bydlinski, P., Bollenberger, R. (eds.). Kurzkommentar zum ABGB. Wien, New York: Springer Verlag, 2005, s. 532.

[6] Rouček in Rouček, Sedláček, op. cit. sub 5, s. 264; Rouček in Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 5. Praha: V. Linhart 1937, s. 304. Tak i Sedláček, J. Vlastnické právo, op. cit. sub 5, s. 130, nebo Handl in Klang, op. cit. sub 5, s. 528.

[7] Krčmář, J. Právo občanské. V. Právo dědické. 3. vydání. Praha: Všehrd, 1937, s. 126. Na rozdíl od odkazu však příkaz nezakládá pohledávku oprávněné osoby proti příkazem obtížené osobě – srov. Svoboda a Klička, op. cit. sub 3, s. 115, nebo z rakouské literatury Eccher, B. Bürgerliches Recht. Band VI: Erbrecht. 4. vydání. Wien, New York: Springer 2010, s. 79.

[8] Fiala a Beerová in Drápal, Fiala, op. cit. sub 3, s. 258, podobně Svoboda a Klička, op. cit. sub 3, s. 78, nebo v Rakousku Welser in Rummel, P.; Lukas, M. (red.). Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch mit wichtigen Nebengesetzen und EU-Verordnungen. Teilband §§ 531–824 ABGB (Erbrecht). 4. vyd. Wien: Manz, 2014, s. 146.

[9] Rouček in Rouček, Sedláček, op. cit. sub 5, s. 264.

[10] Sedláček, op. cit. sub 6, s. 130 a 131.

[11] Šešina a Wawerka in Švestka, Dvořák, Fiala, op. cit. sub 3, s. 185, Svoboda a Klička, op. cit. sub 3, s. 79, Fiala a Beerová in Drápal, Fiala, op. cit. sub 3, s. 258. Z rakouské literatury Eccher, op. cit. sub 7, s. 79, Apathy in Koziol, Bydlinski, Bollenberger, op. cit. sub 5, s. 532 aj.

[12] Srov. pozn. 3.

[13] Zařazeno ve sbírce Glaser-Unger, nová řada, pod č. 2070. Handl in Klang, op. cit. sub 5, s. 530, pozn. 20, Welser in Rummel, Lukas, op. cit. sub 8, s. 146, usnesení rakouského Nejvyššího soudního dvora (OGH) ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 6 Ob 313/98t, aj.

[14] Eccher in Schwimann, M., Kodek, G. (eds.). ABGB. Praxiskommentar. Band 5. § 1090–1292 ABGB, GesbR-RG, KSchG, HernFinG, TNG. 4. vydání. Wien: LexisNexis, 2014, s. 150.

[15] Fiala a Beerová in Drápal, Fiala, op. cit. sub 3, s. 258.

[16] Šešina a Wawerka in Švestka, Dvořák, Fiala, op. cit. sub 3, s. 185.

[17] Tamtéž.

[18] Dvořák in Petrov, op. cit. sub 3, s. 1715.

[19] Sedláček, op. cit. sub 6, s. 134. Dovodit lze též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1928, sp. zn. R I 556/28, Vážného sbírka č. 8260.

[20] Rouček in Rouček, Sedláček, op. cit. sub 5, s. 265, Sedláček, op. cit. sub 6, s. 128; o nemožnosti zapsat zástavní právo při zapsaném zákazu zcizení nebo zatížení Hartmann, A. Obecný knihovní zákon ze dne 25. července 1871, č. 95 ř.z., a jiné předpisy knihovního práva a katastrální zákon. 2. vydání. Praha: Kompas, 1934, s. 62.

[21] Srov. i Fiala a Beerová in Drápal, Fiala, op. cit. sub 3, s. 263.

[22] Vážného sbírka č. 14133.

[23] Usnesení OGH ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 6 Ob 313/98t.

[24] Bittner in Rechberger, W. Kommentar zum Außerstreitgesetz. 2. vydání Verlag. Österreich: Wien, 2013, s. 629, Feil, E. AußStrG. Außerstreitgesetz. Kommentar für die Praxis. 3. vydání. Linde: Wien, 2016, s. 689, Sedláček, op. cit. sub 6, s. 132.

[25] Rozhodnutí OGH ze dne 20. 6. 1989, sp. zn. 5 Ob 42/89.

[26] V případě, že takové omezení vlastnického práva existuje, je jeho uvedení nutnou náležitostí odevzdací listiny; Sailer in Gitschthaller, E., Höllwerth, J. AußStrG. Kommentar zum Außerstreitgesetz. Manz: Wien, 2013, s. 2037. Ustanovení § 158 starého AußStrG 1854 bylo v novém AußStrG nahrazeno podstatně zjednodušujícím § 176, dle kterého již není splnění nebo zajištění příkazů zůstavitele podmínkou pro odevzdání pozůstalosti. Srov. Bittner in Rechberger, op. cit. sub 24, s. 613, 618 a 628.

[27] Rouček in Rouček, Sedláček, op. cit. sub 5, s. 266: byl-li zákaz zapsán ve veřejné knize, propůjčuje se tím obligačnímu právu „kvalifikace práva věcného, což plně odpovídá obč. zákoníku (neboť podle něho zápisem do pozemkové knihy také právo předkupní, zpětného prodeje, zpětné koupě a právo nájemní se stávají právy věcnými)“. Petrov in Petrov, op. cit. sub 3, s. 965, argumentuje mj. také předkupním právem jako právem věcným. Dvořák in Petrov, op. cit. sub 3, s. 1714.