Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 5Ob35/18k

Právní věta: Ust. § 33 odst. 1 písm. d) GBG1 nevyžaduje (z důvodu chybějícího odkazu na § 32 odst. 1 GBG) uvedení přesných údajů o nemovitostech, ohledně nichž má dojít ke vkladu, takže podle procesního knihovního práva konkrétní označení nemovitostí v EDO2 (resp. v jeho opisu) není povinnou náležitostí pro provedení vkladu. Obsah EDO se řídí výhradně čl. 68 nařízení o dědictví3, který údaje, jež je v něm nutné uvést, vymezuje taxativním výčtem, přičemž označení nemovitostí rovněž nevyžaduje; samotná absence těchto údajů nebrání povolení vkladu na základě takového osvědčení.

Skutkový základ a průběh řízení:

1. Zůstavitel, který zemřel již za účinnosti nařízení o dědictví, měl poslední obvyklý pobyt na území SRN, zanechal čtyři dědice, kteří celou pozůstalost, včetně nemovitostí na území Rakouska, nabyli rovnými díly. Od německého soudu si nechali vystavit EDO, které ohledně popisu nemovitostí obsahovalo formulaci „nemovitostní majetek v Rakousku“. Dědici následně podali v Rakousku na základě EDO návrh na zápis vlastnického práva do pozemkové knihy.

2. Soud první instance jejich návrh zamítl a soud druhé instance v rámci odvolacího řízení jeho rozhodnutí potvrdil. Hlavním argumentem obou soudů bylo, že EDO musí obsahovat přesný popis nemovitostí, který odpovídá rakouským předpisům, tedy uvedení parcelního čísla pozemků a kata­strálního území.

3. Nejvyšší soudní dvůr jako soud dovolací předchozí rozhodnutí nižších soudů změnil tak, že vklad vlastnického práva ve prospěch navrhovatelů (dědiců) povolil. Hlavní argumenty vyjádřené v právní větě jsou následující:

3.1. Rakouské předpisy, kterými je upraveno vedení Pozemkové knihy a knihovní řízení, rozlišují z hlediska striktnosti popisu nemovitostí mezi soukromými a veřejnými listinami, přičemž pro veřejné (zahrnujíce mezi ně výslovně i EDO) je úprava (z důvodu onoho chybějícího odkazu citovaného v právní větě) mnohem více benevolentní. Není tedy nutnou podmínkou pro povolení vkladu (z hlediska těchto předpisů), aby byly v EDO nemovitosti označeny parcelním číslem a katastrálním územím.

3.2. Požadavek přesného popisu nemovitostí je dále upraven v zákoně o nesporném řízení, nicméně tato úprava se použije jen pro odevzdací listinu (konečné rozhodnutí v pozůstalostních věcech); tento předpis se na EDO nepoužije.

3.3. Požadavek přesného popisu nemovitostí v EDO není dle názoru soudu stanoven ani samotným nařízením o dědictví. Soud vychází z toho, že popis práv a majetku lze v EDO uvést pouze fakultativně („... EDO může případně obsahovat…“), a to jen pokud se jedná o práva a majetek, který nabývají jednotliví dědici. Soud toto ustanovení vyložil tak, že pokud se dědici mezi sebou nevypořádali a pozůstalost jako celek nabyli do ideálních spoluvlastnických podílů, není dán důvod pro přesný popis toho, co který dědic nabývá. V tomto případě žádná konkrétní věc nepřipadá jednomu konkrétnímu dědici, protože vše je nabýváno do ideálních spoluvlastnických podílů.

3.4. Pro rozhodnutí bylo nepochybné, které nemovitosti tvoří pozůstalost, neboť to vyplývá ze stavu zápisu v Pozemkové knize.              

Dopady rozhodnutí pro pozůstalostní řízení:

1. Vzhledem k závěrům Nejvyššího soudního dvora lze rozhodnutí chápat tak, že v pozůstalostních řízeních, v nichž je dána mezinárodní pravomoc pro jiné než rakouské soudy a součástí pozůstalosti jsou nemovitosti v Rakousku, není pro zápis vlastnického práva v typově shodných případech (nedochází k vypořádání mezi dědici) nutné dodržet požadavky rakouských předpisů a v krajním případě by měla být postačující obecná formulace „nemovitosti v Rakousku“ bez další bližší specifikace. Přitom je však třeba vzít v úvahu další specifika rakouského práva, a to:

1.1. omezení při nabývání bytových jednotek do podílového spoluvlastnictví (v tomto případě žádná bytová jednotka pozůstalost netvořila),

1.2. další případné požadavky na obsahové náležitosti vkladové listiny podle předpisů jednotlivých členských zemí (v tomto případě se jednalo o spolkovou zemi Salcburk, kde se vyžaduje údaj o příbuzenském vztahu zůstavitele a dědiců).

2. V širším kontextu je možné rozhodnutí chápat tak, že se jedná o snahu rakouského soudu za každou cenu dovodit, že i EDO, které neobsahuje absolutně žádný popis nemovitostí, je pro účely vkladu do Pozemkové knihy dostatečné a použitelné. Zřejmě je již obecně známo (a toho si byl asi vědom i rakouský Nejvyšší soudní dvůr), že při vydávání EDO německé soudy odmítají jakýmkoli podrobnějším způsobem popisovat (jako např. v tomto případě) nemovitosti na území jiných států podle příslušných národních předpisů. Důsledkem toho je pro dědice bezvýchodný stav, kdy je pozůstalost sice pravomocně projednána, ale výstupem z tohoto řízení je listina, která je pro zápis do rejstříku v jiném členském státě, který určitý sofistikovanější popis vyžaduje, naprosto nepoužitelná. Toto se týká mimo jiné i České republiky. Rakouský Nejvyšší soudní dvůr, vědom si tohoto problému, možná chtěl dědice ušetřit této patové situace.

3. A to i za cenu vady řízení, spočívající v nesplnění povinnosti předložit Soudnímu dvoru EU (SDEU) předběžnou otázku podle čl. 267 Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie. Nejvyšší soudní dvůr jako soudní instance, proti jejímuž rozhodnutí není řádný opravný prostředek přípustný, byl nikoli jen oprávněn, nýbrž v tomto případě dle mého názoru povinen řízení o předběžné otázce před SDEU iniciovat, neboť pro rozhodnutí bylo potřeba použít unijní předpis, ohledně jehož výkladu panovaly a stále panují pochybnosti. Nejvyšší soudní dvůr ve svém rozhodnutí podal výklad unijního předpisu, když se pokusil odpovědět na otázku, zda EDO musí nebo nemusí obsahovat konkretizovaný popis práv a majetku. Jeho závěr je jasný: nemusí. Nicméně, zda je tento výklad skutečně správný, tak úplně jasné není. Pravomoc k závaznému výkladu předpisů EU náleží výhradně SDEU, který může v budoucnu v této věci zaujmout odlišné stanovisko. Z tohoto pohledu je prezentované rozhodnutí promarněnou šancí ke konečnému, a hlavně závaznému vyřešení otázky ohledně obsahových náležitostí EDO, zejména ve vztahu k německým soudům.

 

Mgr. Martin Říha, notář v Praze, předseda Mezinárodní komise