Zmatky způsobené závětí

Jedinou jistotou v našem životě je skutečnost, že jednou zemřeme. Právní teoretik k tomu zřejmě poznamená: „Jisto že, nejisto kdy.“ Právní praktik pomyslí na mnohdy nejistý osud majetku, který nebožtík nahromadil za svého života. Badatel a učitel na právnické fakultě, který se zabývá námětem „krásná literatura a právo“, zjistí, že dědictví a okolnosti s ním spojené jsou častým námětem uměleckých děl, jež pak poskytují podklady pro výzkumnou činnost i příklady pro pedagogické působení.

Různé kategorie právníků by mohl zaujmout, náramně pobavit a v něčem poučit román „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“ (napsal švédský novinář Jonas Jonasson, do češtiny přeložil Zbyněk Černík, v Praze vydalo v roce 2012 nakladatelství Panteon). V rozvětveném a mnohdy přehánějícím ději románu se nachází i stručná epizoda, která vypráví o dědických patáliích dvou bratrů. Z tohoto příběhu vyjímám:

Jednoho dne Bosseho a Bennyho kontaktoval advokát a sdělil jim, že jsou oba uvedeni ve strýčkově závěti, ale že je to komplikované, a proto se budou asi muset sejít. Tak se stalo, že Bosse a Benny se s advokátem setkali v jeho kanceláři a tam se dozvěděli, že na oba bratry bude v den, kdy dokončí postgraduální studium, čekat částka neznámé, ale značné výše. Nejenom to, oba bratři budou během studií přes advokáta dostávat slušnou, o inflaci navyšovanou apanáž, ale studium nesmějí přerušit, protože v tom případě se jim apanáž přestane vyplácet. Vyplácet se přestane taky tomu z bratrů, který složí nějakou zkoušku a bude se moct sám živit.

Bosse a Benny se ihned přihlásili na sedmitýdenní kurs sváření a advokát jim potvrdil, že to podle poslední vůle bude stačit, „i když mám pocit, že váš strýček Frank měl na mysli něco sofistikovanějšího"...

Po nějakém čase „Benny dospěl k závěru, že vůbec svářečem být nechce a že jeho svářečský talent je nepatrný, že nemá smysl vůbec kurs dokončovat. Bratři se kvůli tomu nějakou dobu hádali, načež se Bennymu podařilo vecpat se do kursu botaniky na Stockholmské univerzitě. Podle advokáta se strýčkova závěť nedala interpretovat jinak, než že změna studijního oboru je zcela v pořádku, pokud ovšem nedojde k přerušení studia.

Bosse byl se svým svářečským vzděláním rychle hotový, ale přesto z peněz po strýčku Frankovi nedostal ani pětník, protože bratr Benny pořád ještě studoval. Navíc advokát Bossemu v souladu se závětí okamžitě přestal vyplácet apanáž. Z bratrů se tak samozřejmě stali nepřátelé na život a na smrt. Benny z oboru těsně před zkouškou utekl a místo toho se pustil do něčeho nového; dobře si žil, kdežto jeho despotický a hulvátský bratr musel na svoje peníze dál čekat.

Takhle to Benny provozoval třicet let, až se jednoho dne ozval značně zestárlý advokát a sdělil mu, že jejich dědictví je vyčerpané, že už mu nebude posílat měsíční kapesné a žádné peníze nejsou samozřejmě k dispozici. Oba bratři můžou zkrátka a dobře na celé dědictví zapomenout, informoval ho advokát, kterému teď bylo devadesát let – asi zůstal naživu hlavně kvůli té závěti, poněvadž jen o několik týdnů později v křesle u televize zemřel … Benny skoro složil přinejmenším deset státnic, a přesto musel nakonec, aby měl co dělat, investovat do stánku s občerstvením.

Uvedený příběh lze předestřít současným českým studentům práv, aby ho posoudili, jako by se uskutečnil v naší zemi a řídil se současným českým dědickým právem upraveným v občanském zákoníku. Obdobně si s ním mohou myšlenkově pohrát notáři či advokáti. Nehodlám zde předjímat, k jakým závěrům by ti či oni měli dospět. Jen si dovolím poukázat na § 1494 odst. 2 občanského zákoníku ve znění: Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Jisté pochybnosti o vůli zůstavitele vyjádřil i advokát z uvedeného příběhu, když zmínil svůj pocit, že strýček Frank měl na mysli něco sofistikovanějšího, než byl svářečský kurs. Zároveň advokát usoudil, že postgraduální kurs bude stačit k naplnění zůstavitelovy vůle. Takový závěr by šlo odůvodnit i tím, že v závěti nestálo, o jakou podobu postgraduálního vzdělání se má jednat. Ostatně, ve Švédsku mohl svářečský kurs přinést absolventům vyšší blahobyt, než jaký zajišťují některé vznešenější podoby dalšího vzdělávání. K podobnému závěru vedou i současné poměry na českém pracovním trhu.

Z obsahu strýčkovy závěti se také dalo usoudit, že zůstavitel hodlal prostřednictvím závěti ovlivnit další život svých synovců a učinit jejich vzdělání i jejich osudy podobnými. Synovci tento záměr zřejmě zprvu hodlali respektovat, když se oba přihlásili do kursu sváření. Při různosti lidských povah, sklonů i talentů se však taková stejnost obtížně prosazuje. Zároveň se snáze obcházejí způsoby, které mají zajistit rovnostářské pojetí spravedlnosti či účelnosti. Různý výklad například dovolovala formulace v závěti, podle níž nešlo studium přerušit.

Podmínky ze závěti strýčka Franka by také v současném českém právu podléhaly posouzení podle § 1551 odst. 2 občanského zákoníku. Nabízela by se otázka, zda povinnost absolvovat postgraduální kurs je či není zřejmým obtěžováním dědiců ze zůstavitelovy zjevné svévole, jak tyto neurčité právní pojmy obsahuje uvedené ustanovení občanského zákoníku. Ve wikipedii je slovo „svévolné“ vysvětleno jako „bezohledné uplatňování vlastní vůle“. Dodal bych, že svévole může být i projevem vlastní vůle nedostatečně poučené.

 

prof. Petr Hajn

Zpět