Prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc.: „Odměnou učitele je spíše potlesk studentů za povedenou přednášku, nikoliv vyplacená finanční částka.“

Jsme velmi rádi, že časopisu Ad Notam poskytl rozhovor dlouholetý člen redakční rady, pan prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc.

Pane profesore, celý Váš profesní život je spjat s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy. Jste velice významný odborník v oblasti občanského práva a vynikající pedagog. Vychoval jste celou řadu právníků, kteří Vám dělají pouze čest. Jaký je to pocit, když vidíte, jak se prosazují a odborně rostou?

Paní prezidentko, děkuji za slova chvály a uznání, ale skutečnost je daleko prozaičtější. I sebelepší učitel, chce-li studentům vysvětlit složitější problematiku a nepovede se mu začátek věty, smysl toho, co chce říct, se ztrácí. Myslím, že to zná každý právník včetně notářů, když mají vysvětlit dědicům, co ze zůstavitelova majetku přijde druhému manželovi a co do dědictví. Občas to každému z nás nemluví. Pokud jde o druhou část otázky, přiznávám, že ze svých žáků mám opravdu radost, řada z nich působí ve vysokých justičních pozicích, jsou úspěšní notáři, advokáti, velmi pečlivě s radostí sleduji i ty, kdo zvolili akademickou dráhu. Vzhledem k tomu, že tento rozhovor bude publikován v notářském časopise, mohlo by čtenáře zajímat, že každý rok vedu alespoň dvě až tři rigorózní práce věnující se problematice dědického práva sepsané perem notářů či notářských kandidátů. Rád konstatuji, že úroveň těchto rigorózních prací se každý rok zvyšuje, a to po všech stránkách. Z toho mám samozřejmě radost.

 

Přemýšlel jste někdy o tom, že byste namísto akademické dráhy zvolil dráhu například soudce, advokáta či notáře?

Přiznávám, že vážně jsem o změně svého profesního zaměření neuvažoval. Pro akademickou dráhu jsem se rozhodl již v prvním ročníku studia a nezlákaly mě ani pozdější nabídky k lukrativnějšímu povolání. Když se někdy sejdu s přáteli, kteří jsou soudci či advokáty nebo notáři, uvědomuji si, jak z každého z nás vyzařují stopy zvoleného povolání. I při běžném přátelském hovoru soudce často soudí, notář řeší otázku, co bude po smrti, a já bohužel poučuji a vychovávám. Nesdílím totiž názor, že učitel by měl jen učit (formovat odborný profil studenta), ale vychovávat by neměl.

 

Ne každý dostane do vínku schopnost předávat své znalosti dalším generacím. Dobrým „učitelem“ se člověk, podle mého názoru, musí nejen narodit, ale musí jím chtít i být, a to ve všech směrech. V praxi tomu tak občas nebývá. Myslíte, že by psychologický posudek pomohl v odhalování osob, které sice mají odborné znalosti a z nejrůznějších důvodů učit chtějí, ale ke studentům by se rozhodně neměly ani přiblížit?

To je obtížná otázka, do nitra uchazeče o učitelské místo nevidíte. Akademické pozice se obsazují výlučně veřejným konkurzem. Nejsem si jist, zda by psychologické testy mohly pomoci. Fakulta má však poměrně dobře vyvinuté obranné, resp. očistné mechanismy. Většina učitelů, kteří konkurzem úspěšně prošli, má zpravidla za sebou minimálně tříleté doktorandské působení na odborné katedře. V jeho průběhu získali i první pedagogické zkušenosti, které umožňují odhalit i jejich zájem o tuto profesi. Pokud přicházejí na výuku externisté, kteří posilují prvek praktických dovedností, tak bez opravdového zájmu studenty něco naučit dlouho pedagogicky působit nevydrží a odcházejí. Katedra občanského práva je naštěstí obklopena stabilním a vynikajícím kádrem externích spolupracovníků, kteří jsou v anonymních průzkumech studenty hodnoceni velmi kladně. Učení je především náročná práce, mnohdy nevděčná, studenti vám nic neprominou. Odměnou učitele je spíše potlesk studentů za povedenou přednášku, nikoliv vyplacená finanční částka.

 

Vaše paní je notářkou a já vím, že velice dobrou. Jaké ale je být manželem notářky? Je to s námi jednoduché, nebo to chce velkou dávku tolerance a pochopení?

Manželství s notářku mně, kromě jiného, umožnilo sledovat vývoj notářského povolání v proměnách času. Zatímco státní notářství bylo kdysi považováno za poslední složku justice, připomeňme, jak obrovský dopad měla registrační činnost státního notariátu na smluvní právo. Vždyť podle původního znění občanského zákoníku z roku 1964 smlouvy o převodu vlastnického práva, které vyžadovaly registraci státním notářstvím, vznikaly až touto registrací, konsensus stran nepostačoval. Až novelou občanského zákoníku z roku 1982 registrace smluv státním notářstvím neznamenala již vznik smlouvy, nýbrž její účinnost. Takové legislativní konstrukce vzniku a účinnosti smlouvy dnešní studenti nejsou s to vůbec pochopit. A nelze opomenout přínos notářské praxe při prolamování zákonného zákazu spočívajícího v nemožnosti převádět nezastavěné stavební pozemky podle původní právní úpravy. Stanovení doby, kdy se z nezastavěného pozemku stával pozemek zastavěný, a tudíž převoditelný, je téma na historickou diplomovou práci.

 

Společné jmění manželů. To je takový evergreen v tématech hovorů mezi právníky i veřejností. Nedávno mi jeden účastník říkal: „Včera jsem byl majetkově svobodný a dneska je v chomoutu i moje peněženka.“ Spolu jsme se tomu zasmáli a já jsem pak pánovi vysvětlila, že ani on, ani jeho paní být majetkovými otroky nutně nemusí, a popovídali jsme si o různých typech modifikačních smluv, které by jim mohly v tomto směru pomoci.

Při tvorbě nového občanského zákoníku notáři pro automatické společné jmění manželů nebyli. Spíše jsme se naopak přikláněli k možnosti společné jmění smluvně mezi manžely zavést, a ne jim tento institut zákonem vnutit. Jaký je Váš názor na tuto věc, mělo společné jmění manželů v dnešní podobě přežít rok 2014?

Pravda je, že zákonný režim oddělených (samostatných) jmění existuje v kontinentální Evropě jen ojediněle. Pomineme-li Rakousko, odkud tradice pochází, tak podle mých údajů přežívá jako zákonný režim ještě v Řecku. Běžněji se v Evropě lze setkat z některou z forem majetkového společenství, která je podmíněna kulturou, historií i zvyky té které národní úpravy. Každý režim má své výhody a nevýhody, které byly již v řadě odborných prací popsány. Proto upřednostňuji spíše model zákonné úpravy německé, který je fakultativně používán ve Francii i ve Švýcarsku, a byl doporučován národním úpravám jako fakultativní i evropskými institucemi. Zjednodušeně ho lze popsat tak, že při uzavření manželství se provede soupis majetku každého manžela. Po dobu trvání manželství každý z manželů nakládá se svým majetkem samostatně, a sám také odpovídá za dluhy, které převzal. Při zániku manželství se opět provede soupis majetku každého manžela, a ten z manželů, který byl majetkově méně úspěšný, má pohledávku na polovinu přírůstku majetku druhého manžela. Ale chápu, že když se vysloví před notářem slovo soupis, už o takovém institutu nechce slyšet.

 

Pokud byste měl takovou moc a mohl v rámci občanského práva něco změnit či zavést, co by to bylo?

Najal bych armádu sociologů a empirických pracovníků s jedním úkolem. Aby zjistili, proč se lidé chovají tak, jak se chovají, jak se změnily jejich životní hodnoty po roce 1989 a zda pro své chování nalézají odpovídající právní rámec. Jinými slovy, domnívám se, že pro závěr o potřebě změny soukromoprávní úpravy nemáme dostatek přesvědčivých důvodů. V současné Evropě došlo k zásadním změnám především v oblasti rodinného práva (manželství osob stejného pohlaví, adopce dětí stejnopohlavními páry aj.). V pohybu jsou legislativní změny i v oblasti dědického práva (Rakousko, Belgie). Dědické právo respektuje, že lidé se dožívají vyššího věku, takže nepominutelným dědicům napadá dědictví (při obvyklém běhu života) v době, kdy již dávno zahájili profesionální i osobní kariéru, nejsou proto na nabytí dědictví osobně ani profesionálně zcela závislí, a proto nápad dědictví pro ně neznamená totéž, co pro dědice před sto lety. Řada evropských států přistoupila a přistupuje k omezení výše povinného dílu pro nepominutelné dědice. Pokud by kategorie nepominutelných dědiců v evropském kontextu (tj. zda vůbec tuto kategorii dědiců zachovat, přiznávat jí nějaké výhody či nikoliv) někoho z notářů zvláště zaujala, rád toto téma vypíšu příští rok pro zájemce o doktorské studium.

 

Pojďme ale od práva. Nedávno jsem se dozvěděla, že máte velice rád hudbu. Jste v tomto směru nějak vyhraněn? Co nejraději posloucháte? A jste pasivní posluchač nebo i aktivní muzikant?

Bohužel jsem jen pasivní posluchač, a to jak vážné hudby, tak i modernějších trendů, i když rodina se mi někdy směje, že jsem ustrnul v 90. letech. Výběr hudby odvisí od duševního rozpoložení, někdy je to Beethoven, jindy Verdi či Händel, ve volnějších chvílích Elán. Ale árie vodníka v podání Eduarda Hakena či jeho duety s Ivo Žídkem z Prodané nevěsty nikdy nezklamou.

 

Každý člověk si někdy potřebuje pořádně vyčistit hlavu. Jak nejraději, pane profesore, relaxujete Vy? Samozřejmě kromě hudby.

Odpočinu si nejlépe fyzickou prací. Přes silný odpor zbytku rodiny pracuji na chalupě s cirkulárkou, motorovými pilami, sekyrami. Když je dříví uklizeno, dojde na sečení trávy a její úklid, když není ani to, tak kolo nebo procházky. Musím však podotknout, že ke všem nástrojům přistupuji s velkou pokorou a opatrností.

 

Blíží se Vánoce a s nimi i Štědrý den. Co máte na štědrovečerní tabuli nejraději?

Nemohu říci nic jiného, než že jsem vypjatý konzervativec. Na Štědrý den odpoledne procházka, kdysi se synem, nyní s vnoučaty. K večeři česká klasika, tj. kapr a salát. Ale základem vánoční pohody je rodinná pospolitost. Tou rozumím přítomnost všech u štědrovečerního stolu, od 7letého vnuka po 94letou maminku manželky. A nemůže chybět ani některá z vánočních mší.

 

Rok 2020 je za dveřmi. Co byste si přál, aby přinesl?

Mnohé věci pokládáme za samozřejmé, i když samozřejmé být vůbec nemusí. Ale to si uvědomíme zpravidla tehdy, když ty samozřejmé věci ztratíme. Přál bych si proto, abychom si i těch zdánlivě obyčejných každodenních věcí dokázali více vážit. Život, zdraví, lásku, důvěru, přátelství nelze vůbec pokládat za samozřejmost. A také bych si přál, abychom udělali dobrý skutek jiné živé bytosti, můžeme-li. Protože jak říkal Jan Pivec, nikdy nevíme, zda se nám ještě jednou podaří jít po stejné stezce, a nevíme, zda možnost někomu prospět nám bude znovu ponechána.

 

Vážený pane profesore, moc Vám děkuji za poskytnutý rozhovor, přeji Vám krásné a klidné svátky a v novém roce spoustu šikovných studentů zapálených pro studium občanského práva. n

JUDr. Věra Sáblíková, prezidentka

Notářské komory pro hl. m. Prahu,

notářka v Praze

 

 

prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc.

• vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• působí jako vedoucí katedry občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, proděkan pro státní rigorózní zkoušky, habilitační a jmenovací řízení, člen vědecké rady a oborový garant pro občanské právo

• je také členem vědecké rady Fakulty právnické ZČU Plzeň

• dále působí jako člen redakčních rad časopisů Ad Notam, Právník a Bulletin advokacie

• je autorem více než 130 publikací, zejména učebnic, komentářů k občanskému zákoníku a odborných článků

• v roce 2019 vyšla učebnice Občanské právo hmotné 4: Dědické právo, jejímž je spoluautorem