Mimořádné dědické právo odkazovníků

JUDr. Adam Talanda

Nezanechá-li zůstavitel žádné dědice podle pořízení pro případ smrti ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu podle § 1634 OZ. V případě, že zůstavitel nařídil odkazy, jsou ještě před připadnutím dědictví státu k dědění povoláni odkazovníci podle § 1633 odst. 1 věty druhé OZ: „Není-li zákonný dědic, nebo nenabude-li dědictví, stávají se dědici odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů.“

Názory na dědění odkazovníků

Důvodová zpráva konstatuje dědění odkazovníků s tím, že v případě dědění budou mít odkazovníci vůči jim odkázaným věcem postavení odkazovníků a vůči zbylé pozůstalosti postavení dědiců.[1] J. Svoboda a O. Klička uvádějí, že se jedná o vytvoření sedmé dědické třídy. Dále vypočítávají podmínky pro dědění odkazovníků a uvádějí, že odkazovníci zůstanou odkazovníky ve vztahu k jim odkázaným věcem, ale ve vztahu k celé pozůstalosti budou dědici. Určující pro stanovení velikosti dědického podílu odkazovníků je podle nich obvyklá cena hodnoty odkazu, resp. podíl součtu hodnot všech odkazů odkazovníka vůči součtu hodnot všech odkazů všech odkazovníků.[2] Podle O. Kličky se odkazovníci stávají dědici se všemi důsledky včetně povinnosti hradit dluhy zůstavitele. Odkazovníci pak nezůstávají odkazovníky ani k věcem jim odkázaným, ale jsou jen dědici. Také zmiňuje, že zákon vytváří sedmou dědickou třídu, ale za dědický titul zřejmě považuje pořízení pro případ smrti.[3] J. Svoboda konstatuje dědění odkazovníků podle poměru jejich odkazů a uvádí, že jde o snahu oddálit nabytí dědictví státem.[4] M. Šešina (s L. Muzikářem a P. Dobiášem) konstatuje, že odkazovníci za určitých podmínek dědí s tím, že jde o oddálení nabytí dědictví státem.[5]

Dědění odkazovníků, třebaže nepůjde jistě o častý případ, je svou povahou výjimkou z úpravy dědických titulů, a zaslouží si proto o něco podrobnější úvahu, a to především s ohledem na inspirační zdroj úpravy.

 

Inspirační zdroj

Inspiračním zdrojem[6] úpravy dědění odkazovníků podle § 1633 odst. 1 věty druhé OZ je nepochybně § 648 odst. 1 věta druhá vládní osnovy občanského zákoníku z roku 1931,[7] který byl toliko se stylistickými změnami[8] převzat z § 726 věty poslední rakouského ABGB.[9] Uvedená úprava přetrvala v ABGB dodnes a po novele ErbRÄG 2015 je nyní se stylistickými změnami obsažena v § 749 ABGB.[10] Účelem mimořádného dědického práva odkazovníků[11] je odsunutí nabytí dědictví státem s argumentem, že zůstavitel by dědictví raději přenechal odkazovníkům než státu. Z tohoto důvodu pak také bylo analogicky dovozeno vztažení stejného mimořádného dědického práva i ve prospěch závětních dědiců, kterým zůstavitel zanechal konkrétní část pozůstalosti, a u kterých se proto neuplatnila akrescence uvolněného dědického podílu.[12]

Při přípravách vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 byla úprava dědění odkazovníků vypuštěna s odůvodněním, že neodpovídá vůli zůstavitele, aby osoby, kterým zanechal pouze odkaz, často představující jen malý zlomek pozůstalosti, nabývaly celou pozůstalost. Rozhodující měla být vůle zůstavitele, a pokud zanechal odkaz, ale mínil osobu povolat k dědění, měla taková osoba být povolána za dědice. Dalším argumentem bylo, že dědění odkazovníků nastávalo jen výjimečně.[13]

 

Podmínky dědění odkazovníků a jejich postavení

Úprava mimořádného dědického práva odkazovníků v § 1633 odst. 1 větě druhé OZ určuje další dědice pro případ, že dědictví nenabude žádný z dědiců šesti zákonných tříd podle § 1635 až 1640 OZ; s opatrností by tak bylo možné mimořádné dědické právo odkazovníků označit jako určení sedmé zákonné dědické třídy.[14] Smyslem a účelem ustanovení nepochybně je, aby dědictví po zůstaviteli nabyly spíše osoby, které zůstavitel sám povolal k nabytí věcí z pozůstalosti, než aby pozůstalost nabyl stát podle § 1634 OZ. V tom lze vnímat zdůraznění principu přechodu pozůstalosti na jednotlivce a upozadění principu přechodu na společnost; tím zákonodárce dává každému člověku najevo, že má význam se za života snažit a rozmnožovat vlastní majetek, neboť po smrti člověka nenabude takový majetek stát, ale osoby, ke kterým měl zůstavitel nějaký vztah.[15]

Zákon výslovně uvádí, že dědění odkazovníků nastává v případech, kdy žádný zákonný dědic není, i v případech, kdy žádný zákonný dědic dědictví nenabude.[16] Není přitom rozhodující, z jakého důvodu žádný zákonný dědic dědictví nenabude, ať už ho nabýt nemůže v důsledku dědické nezpůsobilosti, negativní závěti či vydědění, nebo ho nabýt nechce v důsledku zřeknutí se dědického práva či odmítnutí dědictví. Zároveň musí být naplněna podmínka, že alespoň část pozůstalosti nedědí dědicové podle pořízení pro případ smrti, a existuje tedy ještě nějaká část pozůstalosti, kterou mohou odkazovníci jako dědicové nabýt.

Podmínkou dědění odkazovníků je nařízení odkazů a povolání odkazovníků v pořízení pro případ smrti. Osoby odkazovníků jsou určeny zůstavitelem a tyto zůstavitelem určené odkazovníky pak zákon povolává k dědění; proto je v případě mimořádného dědického práva odkazovníků dědickým titulem vždy zákon, neboť jsou to ustanovení zákonné dědické posloupnosti, na základě kterých zvolené osoby nabývají dědictví.[17] Konečně i z § 1476 OZ vyplývá taxativní výčet dědických titulů, mezi nimiž dovětek není. Nařízení odkazu je nutné vždy vyložit v souladu s vůlí zůstavitele (§ 1494 odst. 2 OZ) a posoudit, zda se nejedná spíše o povolání k dědění (§ 1477 a § 1594 a násl. OZ), které má přednost před zákonnou dědickou posloupností i před děděním odkazovníků. Ustanovení o dědění odkazovníků je dispozitivní normou, jejíž užití může zůstavitel vyloučit v pořízení pro případ smrti. Nařízení odkazu je proto nutné zkoumat také z toho hlediska, zda zůstavitel neměl v úmyslu odkazovníku zanechat pouze vymezenou věc a pro případy předpokládané v § 1633 odst. 1 OZ odkazovníka z dědění vyloučit (např. zůstavitelka uvede: „Svému bývalému manželovi odkazuji šperky, které mi daroval za trvání našeho manželství, ale nic jiného se mu z mého majetku nesmí dostat.“).[18]

Odkazovníci se mohou stát dědici jen v případě, že odkazy byly nařízeny platně (§ 1594, 1595 OZ), odkazovníci jsou způsobilí dědit (§ 1481, 1482, 1484, § 1646 a násl. OZ), a pokud zároveň odkazy nebyly odvolány (§ 1602 a 1603 OZ).[19] Odkazovníkem, který se stává dědicem, může být jen osoba konkrétně určená zůstavitelem, neboť zůstavitel nemůže svěřit jiné osobě, aby určila jeho dědice (§ 1496 OZ). Proto nařídil-li zůstavitel odkazy ve prospěch skupiny osob (§ 1600 OZ), mohou se tyto osoby stát dědici, jen pokud je lze určit podle zůstavitelovy vůle nebo podle vykládacích ustanovení (§ 1503 a 1618 OZ[20]); nemůže se jednat o osoby určené jinou osobou.

Ne zcela jasné jsou případy, kdy zůstavitel nařídil odkazy, které se však podle zákonných vykládacích ustanovení považují za odvolané. Takovým případem je např. zanechání odkazu věci určitého druhu z pozůstalosti, která však v pozůstalosti není (§ 1605 OZ), nebo zanechání odkazu věci patřící odkazovníkovi a věci, kterou zůstavitel později odkazovníkovi daroval (§ 1609 OZ). Rozhodující pro určení, zda se odkazovník může stát dědicem, je, zda zůstavitel skutečně chtěl, aby se odkazovníkovi něčeho dostalo, neboť právě osoby, kterým chtěl zůstavitel něco zanechat, mají pozůstalost nabýt spíše než stát. Proto i v uvedených případech, které by jinak znamenaly zánik nařízeného odkazu, může dojít k dědění odkazovníka, kterému skutečně zůstavitel chtěl něco zanechat.[21]

Odkazovníci se stávají dědici podle poměru hodnoty každého odkazu ve vztahu k hodnotě všech odkazů; rozhodující je proto určení hodnoty odkazů.[22] Jestliže zůstavitel někomu zanechal věc bez hodnoty (např. rodinné fotografie), nestává se takový odkazovník dědicem vedle jiných odkazovníků; pokud by se však jednalo o jediného odkazovníka, stane se i on sám dědicem ve vztahu k celé (zbývající) pozůstalosti, než aby dědictví nabyl stát. Hodnotou odkazu je nutné rozumět skutečnou hodnotu toho, co by odkazovník podle nařízení zůstavitele nabýval, neboť dědicem se může stát jen ten odkazovník, kterému zůstavitel skutečně chtěl něco zanechat. V případě nařízení pododkazu (§ 1599 OZ) pak jde o čistou hodnotu odkazu po odečtení hodnoty pododkazu. Hlavní odkazovník se v takovém případě stává dědicem co do poměru čisté hodnoty odkazu a pododkazovník se stává dědicem co do poměru hodnoty jeho pododkazu. Jestliže hodnota pododkazu převyšuje hodnotu hlavního odkazu, stává se dědicem jen pododkazovník co do výše převyšující hlavní odkaz, neboť jen pododkazovníku zůstavitel skutečně něco zanechal. Stanovil-li zůstavitel odkazovníkovi odkládací podmínku, musí být podmínka vyplněna, pokud ji má vyplnit odkazovník (např. zůstavitel uvede: „Své neteři odkazuji 30 000 Kč, pokud se o mě bude do konce života starat“), jinak se může stát odkazovník dědicem i bez splnění podmínky (např. zůstavitele uvede: „Pokud od svého bratra dostanu hodinky, odkazuji všechny hodinky svému synovci“). Určil-li zůstavitel odkazovníkovi náhradníka, stává se dědicem jen ten z nich, kdo by skutečně měl odkaz nabýt. Určil-li zůstavitel ve vztahu k odkazu svěřenské nástupnictví, záleží opět na zůstavitelem zvolené podmínce. Pokud má podmínku nastoupení následného odkazovníka vyplnit následný odkazovník, uplatní se svěřenské nástupnictví i v případě dědění odkazovníků; pokud nemá podmínku vyplnit následný odkazovník, stávají se dědici přední i následní odkazovníci podle poměru předpokládané doby trvání jejich práva k odkazu v závislosti na pravděpodobnosti vyplnění podmínky.

Lze mít za to, že mimořádné dědické právo odkazovníka může svědčit také právnické osobě, které byl zanechán odkaz, což je výjimkou z obecného pravidla, podle kterého jsou k dědění podle zákonné posloupnosti povolány jen fyzické osoby.

Odkazovníci povolaní k dědění se, stejně jako jiní dědicové, vyjadřují k odmítnutí dědického práva podle § 1485 a násl. OZ a k výhradě soupisu podle § 1674 a násl. OZ. Odkazovníci v takovém případě budou účastníky řízení o pozůstalosti podle § 110 ZŘS jako ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a o právu odmítnout dědictví a uplatnit výhradu soupisu je bude vyrozumívat soud. Tím se výrazně mění jejich postavení, protože odkazovníci jsou jinak věřiteli dědice a jako takoví nejsou účastníky řízení o pozůstalosti a o existenci odkazu je vyrozumívá ten, kdo spravuje pozůstalost podle § 1678 odst. 2 OZ. Každý z odkazovníků může dědictví odmítnout, a pokud tak učiní, zůstává mu stále právo na odkaz,[23] který případně může také odmítnout podle § 1623 OZ. V případě odmítnutí dědictví jedním z odkazovníků se pozůstalost rozdělí mezi ostatní odkazovníky podle poměru hodnoty jejich odkazů. Pokud by odkazovník odmítl dědictví i odkaz a měl zároveň náhradníka, nastupuje na jeho místo náhradník podle § 1628 OZ, který se bude vyjadřovat k dědickému právu.

Při dědění odkazovníků již zpravidla nebude důvod aplikovat ochranná ustanovení § 1598, 1630 a 1631 OZ, ledaže by některý z odkazovníků dědictví odmítl a ponechal si právo na odkaz.

Důvodová zpráva a někteří autoři (viz výše) uvádějí, že odkazovníci, kteří se stali dědici, nabývají dědictví podle poměru hodnot jejich odkazů a vůči původně odkázaným věcem vystupují jako odkazovníci a vůči ostatní pozůstalosti jako dědicové. Pro tento závěr však znění § 1633 odst. 1 věty druhé OZ nesvědčí, neboť žádné takové pravidlo v něm obsaženo není. Pro takový závěr pak nesvědčí ani pravidlo o odkazech zanechaných dědicům, tedy o přednostních odkazech (prelegátech), které je obsaženo v § 1596 OZ, podle kterého může zůstavitel dědici nebo spoludědicům zanechat přednostní odkaz, a vzhledem k tomuto odkazu se budou posuzovat jako odkazovníci. V případě dědění odkazovníků však zůstavitel přednostní odkaz nenařídil. Argumentem pro postavení odkazovníků jako odkazovníků k odkázaným věcem a jako dědiců ke zbytku dědictví je zřejmě vůle zůstavitele, který chtěl, aby odkazovníci nabyli odkaz. V případě mimořádného dědického práva odkazovníků je však dědickým titulem zákon, tedy vůle zůstavitele je respektována jen co do výběru osob. Zákon totiž úmyslně povolává k dědění odkazovníky jako osoby, o kterých se zůstavitel nevyjádřil, že by se měly stát dědici. To vše za obecného předpokladu, že zůstavitel by raději zanechal pozůstalost odkazovníkům než státu. Zákon tedy jde nad rámec zůstavitelem projevené vůle a výslovně stanoví, že odkazovníci se stávají dědici, nikoli že odkazovníci vedle nabytí odkazů také dědí.[24] Jestliže se odkazovníci stanou dědici i bez projevené vůle zůstavitele, není důvod, aby zároveň vedle dědictví nabývali také jim původně zanechaný odkaz jako přednostní odkaz, pro který nedal zůstavitel pokyn. Odkazovníkům je ale ponecháno na vůli, zda se stanou dědici, zda si ponechají pouze právo na odkaz, nebo zda z pozůstalosti nebudou žádat nic. Vůli zůstavitele o tom, který z odkazovníků má nabýt kterou věc, je pak třeba brát v potaz při rozdělení pozůstalosti (§ 1694 a násl. OZ), kdy musí být přání zůstavitele respektováno, přestože se zákonní dědicové jinak mohou o rozdělení pozůstalosti dohodnout libovolně.

Může nastat situace, že se po potvrzení nabytí dědictví odkazovníkům dodatečně nalezne závěť a pravý závětní dědic se bude domáhat svých práv k pozůstalosti podle § 189 odst. 2 ZŘS.[25] V takovém případě se pravý dědic může svých práv domoci vůči odkazovníkům, kterým však „obživne“ jejich postavení odkazovníků podle původního pořízení pro případ smrti, jestliže bude slučitelné s nově nalezenou závětí. Původní pořízení pro případ smrti, na základě kterého jsou určeni odkazovníci, kteří se pak podle § 1633 odst. 1 věty druhé OZ stali dědici, totiž samo od sebe nezanikne, a pokud se ukáže, že skutečným dědicem je jiná osoba, musí odkazovníkům svědčit jejich právo k odkazu. Zákonná fikce, že se odkazovníci považují za dědice, která by zanikla s nalezením skutečně oprávněného dědice, nemůže převážit nad vůlí zůstavitele, že se určité osobě mělo dostat odkazu.

Analogické užití pravidla

Rakouští autoři dospěli k tomu, že pravidlo o dědění odkazovníků je možné analogicky vztáhnout také na případ dědiců podle pořízení pro případ smrti, kterým byl zanechán určitý dědický podíl, a kteří proto nemají právo na přírůstek uvolněného podílu (§ 1504 a 1505 OZ). V případě analogického uplatnění mimořádného dědického práva odkazovníků též na zákonné dědice, u kterých se neuplatní akrescence uvolněného dědického podílu, přicházejí v úvahu tři možnosti. První možností je, že závětní dědicové budou mít přednost při dědění uvolněného dědického podílu před odkazovníky. Druhou možností je, že závětní dědicové budou nastupovat k dědění uvolněného dědického podílu až v případě, že odkazovníci se dědici z jakéhokoli důvodu nestanou. Třetí možností je, že závětní dědicové budou analogicky postaveni na roveň odkazovníkům a obě skupiny se stanou dědici i ve vztahu k uvolněné části pozůstalosti současně.[26] Při hodnocení uvedených možností je třeba vzít v potaz zejména již zmiňovaný smysl a účel mimořádného dědického práva odkazovníků, kterým je nabytí dědictví osobami, kterým zůstavitel chtěl něco zanechat při současném oddálení nabytí dědictví státem. Z tohoto hlediska se jeví nejlepší variantou možnost první, neboť jsou to právě závětní dědicové, kterým zůstavitel skutečně chtěl zanechat podíl na pozůstalosti, zatímco odkazovníkům chtěl zanechat jen konkrétně určené věci (§ 1475 a 1477 OZ). Proto se jeví nejvhodnější, aby uvolněný dědický podíl nabývali podle velikosti svých dědických podílů nejprve závětní dědicové, a až pokud žádní nejsou, aby se uplatnilo mimořádné dědické právo odkazovníků. Proti tomu lze však namítnout, že i závětním dědicům, kterým zůstavitel zanechal konkrétně vymezené podíly, nechtěl zanechat více, že zákon výslovně uvádí, že těmto závětním dědicům nemá k jejich dědickému podílu nic přirůstat, a že právě pro tyto případy je určeno mimořádné dědické právo odkazovníků. Z tohoto hlediska se proto jeví nejvhodnější možnost druhá, že závětní dědicové budou analogicky povoláni k dědění až tehdy, pokud z jakéhokoli důvodu nenastane dědění odkazovníků. Obě předchozí možnosti pak do jisté míry vyvažuje možnost třetí, tedy skutečně analogické přidání závětních dědiců k mimořádnému dědickému právu odkazovníků. V takovém případě uvolněný dědický podíl nabudou podle hodnoty jim zanechaných dědických podílů a odkazů současně závětní dědicové a odkazovníci, a tím se co nejvíce zohlední zůstavitelova vůle co do míry „obdarování“ závětních dědiců i odkazovníků.[27]

Pro případ, že zůstavitel nezanechá ani závětní dědice, u kterých se neuplatní akrescence uvolněného dědického podílu, ani odkazovníky, lze dále uvažovat nad analogickým vztažením mimořádného dědického práva odkazovníků i na jiné osoby, které mají právo na majetkové hodnoty z pozůstalosti (z majetku zůstavitele), a to např. obdarovaného z darování pro případ smrti (§ 2063 OZ),[28] nepominutelného dědice s právem na povinný díl (§ 1642 a násl. OZ),[29] osoby oprávněné z práva na zaopatření (§ 1665 a násl. OZ) nebo osoby oprávněné z pojistných smluv (např. § 2829 OZ). Všechny tyto osoby mají k zůstaviteli určitý vztah, který by mohl odůvodňovat, aby nabyly pozůstalost spíše než stát, avšak je otázkou, zda by takové analogické rozšíření mimořádného dědického práva odkazovníků nebylo už příliš široké a v některých případech i zcela proti vůli zůstavitele.

Závěr

Mimořádné dědické právo odkazovníků je projevem principu přechodu pozůstalosti na jednotlivce, neboť sleduje odsunutí nabytí dědictví státem v případě, že nejsou žádní zákonní dědicové a zároveň zůstavitel určil odkazovníky jako osoby, kterým chtěl nějaký majetek zanechat. Uvedené pravidlo je v § 1633 odst. 1 větě druhé OZ zakotveno velmi obecně a přináší mnoho výkladových nejasností, které se tento příspěvek pokusil objasnit s využitím závěrů rakouské právní vědy, neboť právě rakouský ABGB je skrze vládní osnovu občanského zákoníku z roku 1931 inspiračním zdrojem úpravy mimořádného dědického práva odkazovníků.

Lze shrnout, že mimořádné dědické právo odkazovníků je dispozitivní normou, kterou může zůstavitel svým projevem vůle vyloučit. Pokud zůstavitel dědění odkazovníků nevyloučí, nastane na základě zůstavitelovy vůle určení osob odkazovníků, ale dědickým titulem je zákonná dědická posloupnost. K dědění mohou být povoláni jen odkazovníci, kteří jsou způsobilí dědit, jejichž odkaz byl určen platně a nebyl odvolán. Při posuzování odvolání odkazů podle výkladových ustanovení je vždy rozhodující, zda zůstavitel chtěl skutečně odkazovníkům něco zanechat. Odkazovníci pak mohou dědictví odmítnout s výhradou odkazu, a pokud dědictví neodmítnou, tak nabývají dědictví a přestávají být odkazovníky. Mimořádné dědické právo odkazovníků lze analogicky vztáhnout také na závětní dědice povolané k určitému dědickému podílu, u kterých proto nenastává akrescence uvolněného dědického podílu.

 

[1] Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 664.

[2] Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 111.

[3] O. Klička uvádí: „… jde o ustanovení sedmé dědické třídy zákonné dědické posloupnosti. V tomto případě se tedy dědickým titulem z pořízení pro případ smrti stává vedle závěti a dědické smlouvy též dovětek.“ Klička, O. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1679.

[4] Svoboda, J. in Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 378.

[5] Šešina, M. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 346; Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P. Dědické právo. Praktická příručka. Praha: Leges, 2019, s. 202.

[6] Pravděpodobný „myšlenkový prapůvod“ mimořádného dědického práva odkazovníků uvádí O. Horák, který zmiňuje sbližování postavení dědice a odkazovníka v římském justiniánském právu, ve kterém se dědic povolaný k dědění konkrétní věci (heres ex re certa) považoval za odkazovníka, ale pokud (ostatní) závětní dědicové nenabyli dědictví, nedědili místo nich zákonní dědicové, ale právě dědic povolaný k dědění konkrétní věci. Horák, O. Dědictví a odkaz (k přechodu majetkových práv a povinností pro případ smrti). Právní rozhledy, 2015, č. 9, s. 305 a literatura tam uvedená.

[7] § 648 odst. 1 osnovy: „Nechce-li nebo nemůže-li pozůstalost přijmouti ani dědic ani náhradník, napadne právo dědické zákonným dědicům. Není-li zákonných dědiců nebo nenabudou-li dědictví, jsou odkazovníci dědici podle poměru hodnoty svých odkazů.“ Citováno podle Rouček, F. in Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. (§§ 531 až 858). Praha: V. Linhart, 1936, s. 321.

[8] Podle důvodové zprávy k § 648 osnovy nebyl přijat návrh, aby pozůstalost odmítnutá dědici nepřipadla odkazovníkům, ale rovnou státu jako odúmrť, protože navrhovaný občanský zákoník „nemá jistě tendenci státi se fiskálnějším, než byl občanský zákoník z roku 1811“. Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Návrh superrevisní komise. Díl II. Důvodová zpráva. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1931, s. 181.

[9] § 726 ABGB: „Jestli nechce nebo nemůže ani dědic ani náhradník pozůstalost přijmouti, napadne dědické právo zákonným dědicům. Ti jsou však povinni vyhověti ostatním zůstavitelovým opatřením. Zřeknou-li se i oni dědictví, považují se odkazovníci poměrně za dědice.“ Citováno podle Rouček, F. in Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 7, s. 321.

[10] § 749 ABGB po novele ErbRÄG 2015: „Nedědí-li ani zákonný dědic, ani životní druh zůstavitele, považují se odkazovníci určení zůstavitelem poměrně za dědice.“ Překlad autora, původní text zní: „Gelangt weder ein gesetzlicher Erbe noch der Lebensgefährte des Verstorbenen zur Verlassenschaft, so werden die vom Verstorbenen bedachten Vermächtnisnehmer verhältnismäßig als Erben betrachtet.“ Zmínka o životním druhovi zůstavitele (tj. spolužijící osobě) je učiněna proto, že nově má podle § 748 ABGB druh zůstavitele, který se zůstavitelem žil nejméně tři roky ve společné domácnosti, mimořádné dědické právo, nedědí-li žádný jiný zákonný dědic.

[11] „Außerordentliches Erbrecht der Vermächtnisnehmer.“

[12] Blíže ze starších autorů viz Stubenrauch von, M. Commentar zum österreichischen allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuche. Erster Band. 8. Auflage. Wien: Manzsche k. u k. Hof-Verlags- und Universitäts-Buchhandlung, 1902, s. 908; Krainz, J., Pfaff, L., Ehrenzwieg, A. System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. Zwieter Band: Zweite Hälfte: Familien- und Erbrecht. 5. Auflage. Wien: Manzsche k. u. k. Hof- Verlags- und Universitäts-Buchhandlung, 1917, s. 407–408; Unger, J. System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. Sechster Band. Das österreichische Erbrecht. Liepzig: Druck und Verlag von Breitkopf und Härtel, 1864, s. 113–114; Mayr, R. Soustava občanského práva. Kniha pátá: právo dědické. Brno: Barvič & Novotný, 1927, s. 63–64. Z novějších autorů viz Kralik, W. System des österreichischen allgemeinen Privatrechts IV. Das Erbrecht. 3. Auflage. Wien: Manz, 1983, s. 81–84; Welser, R. in Rummel, P., Lukas, M. (eds.) Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Teilband §§ 531–824 ABGB (Erbrecht). 4. Auflage. Wien: Manz, 2014, s. 160–161; Eccher, B. in Kodek, G., Schwimann, M. (eds.) ABGB Praxiskommentar. Band 3. §§ 531-858 ABGB. 4. Auflage. Wien: LexisNexis Verlag, 2013, s. 162–163; Völkl, Ch., Bardeau, A. Erben NEU. Erbrechtsänderungsgesetz 2015. Wien: Manz, 2016, s. 20–21; Důvodová zpráva k novele ErbRÄG 2015. In: Deixler-Hübner, A., Schauer, M. (eds.) Erbrecht NEU. Wien: LexisNexis Verlag, 2015, s. 183; Welser, R. Der Erbrechts-Kommentars. Wien: Manz-Verlag, 2019, s. 285–287.

[13] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu z roku 1937 uvádí, že ještě v osnově z roku 1931 bylo dědění odkazovníků zařazeno, ale s odkazem na vůli zůstavitele bylo ve vládním návrhu z roku 1937 vypuštěno. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Národní shromáždění ČSR, 1937, důvodová zpráva k hlavě 19 (§§ 511 až 547). Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0844_14.htm.

[14] Shodně Svoboda, J., Klička, O., op. cit. sub 3, s. 111; Klička, O. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., op. cit. sub 3, s. 1679.

[15] K základním principům dědického práva viz zejména Tilsch, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I. Praha: Bursík & Kohout, 1905, s. 9–38.

[16] Rakouská literatura řešila otázku, zda odkazovníci k dědění nastupují jen v případě, že se dědicové ze zákona dědického práva zřeknou (odmítnou ho), nebo v jakémkoli případě, kdy zákonní dědicové nedědí (k tomu viz znění § 726 poslední věty ABGB před novelou ErbRÄG 2015 citované výše). Všichni autoři se shodují, že dědění odkazovníků nastává v jakémkoli případě, kdy nedědí zákonní dědicové, neboť účelem je oddálení nabytí dědictví státem. Viz např. Krainz, J., Pfaff, L., Ehrenzwieg, A., op. cit. sub 12, s. 407; Eccher, B. in Kodek, G., Schwimann, M. (eds.), op. cit. sub 12, s. 162; Kralik, W., op. cit. sub 12, s. 81; Welser, R., op. cit. sub 12, s. 286. Ke kritice nového znění § 749 ABGB po novele ErbRÄG 2015 viz Welser, R., op. cit. sub 12, s. 286.

[17] Je otázkou, zda bude mít skutečnost, zda je dědickým titulem zákon nebo pořízení pro případ smrti, na něco praktický vliv. Dědický titul je rozlišujícím kritériem např. při sporech o dědické právo (koho soud odkáže k podání žaloby podle § 1672 a 1673 OZ) nebo při rozdělení pozůstalosti (§ 1694 a násl. OZ, ale při rozdělení pozůstalosti bude zřejmě nutné přihlédnout k původnímu rozdělení odkazů). Zákon za dědický titul pro dědění odkazovníků považuje shodně Kralik, W., op. cit. sub 12, s. 82. R. Welser uvádí, že dědickým titulem při dědění odkazovníků je zákon, ale mají postavení jako dědicové závětní. Welser, R. in Rummel, P., Lukas, M. (eds.), op. cit. sub 12, s. 161 a Welser, R., op. cit. sub 12, s. 287. Pořízení pro případ smrti jako dědický titul pro dědění odkazovníků uvádí Eccher, B. in Kodek, G., Schwimann, M. (eds.), op. cit. sub 12, s. 162. Pořízení pro případ smrti jako dědický titul pro dědění odkazovníků patrně považuje také Klička, O. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., op. cit. sub 3, s. 1679 (viz citaci výše).

[18] Kralik, W., op. cit. sub 12, s. 82.

[19] Mezi rakouskými autory nebyla shoda, zda se mimořádné dědické právo odkazovníků vztahuje také na přednostní zákonný odkaz manžela podle § 758 ABGB (po novele ErbRÄG 2015 upraveno v § 745 ABGB). Tento spor vyřešilo nové znění ustanovení o mimořádném dědickém právu odkazovníků po novele ErbRÄG 2015, které v novém § 749 ABGB nyní výslovně uvádí, že musí jít o odkazovníky určené zůstavitelem (znění nového § 749 ABGB viz výše). Právo odpovídající přednostnímu zákonnému odkazu manžela je obsaženo také v § 1667 OZ a lze mít za to, že ani podle české úpravy se manžel z tohoto důvodu nemůže stát dědicem podle § 1633 odst. 1 OZ, neboť účelem mimořádného dědického práva odkazovníků je, aby dědictví nabyly osoby, kterým zůstavitel chtěl něco zanechat z vlastní vůle. Bylo by však možné uvažovat i nad tím, aby raději nabyl dědictví manžel na základě zákonného přednostního odkazu, než aby dědictví připadlo státu (viz dále). Vztažení mimořádného dědického práva odkazovníků na přednostní odkaz manžela připouští Mayr, R., op. cit. sub 12, s. 64; Unger, J., op. cit. sub 12, s. 114 (pozn. 3); Welser, R. in Rummel, P., Lukas, M. (eds.), op. cit. sub 12, s. 160. Opačně Eccher, B. in Kodek, G., Schwimann, M. (eds.), op. cit. sub 12, s. 162; Völkl, Ch., Bardeau, A., op. cit. sub 12, s. 21; Důvodová zpráva k novele ErbRÄG 2015. In: Deixler-Hübner, A., Schauer, M. (eds.), op. cit. sub 12, s. 183. S vyloučením zákonných odkazovníků z mimořádného dědického práva odkazovníků podle nového znění § 749 ABGB nesouhlasí Welser, R., op. cit. sub 12, s. 287.

[20] K výkladu § 1503 a 1618 OZ viz Talanda, A. K výkladu § 1503 odst. 1 OZ. Ad Notam, 2019, č. 2, s. 13–17; Horák, O. Reprezentace při dědění ze závěti? (Ke smyslu a výkladu § 1618 OZ). Ad Notam, 2019, č. 2, s. 21–22.

[21] Kralik, W., op. cit. sub 12, s. 83; Welser, R. in Rummel, P., Lukas, M. (eds.), op. cit. sub 12, s. 160. V novějším komentáři R. Welser uvádí, že pokud se podle zákona považuje odkaz za odvolaný, nemůže odkazovník dědit, protože „blízký vztah“ mezi zůstavitelem a odkazovníkem k mimořádnému dědickému právu nestačí; v případě zániku odkazu proto, že zůstavitel odkázanou věc za života daroval odkazovníkovi, však mimořádné dědické právo odkazovníka připouští. Welser, R., op. cit. sub 12, s. 286.

[22] Poměr hodnot jednotlivých odkazů a dále uvedené situace rozebírá Kralik, W., op. cit. sub 12, s. 83–84.

[23] Shodně Welser, R., op. cit. sub 12, s. 287. Naopak možnost odmítnout dědické právo a ponechat si odkaz v minulosti vylučovali Krainz, J., Pfaff, L., Ehrenzwieg, A., op. cit. sub 12, s. 408.

[24] Shodně Klička, O. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., op. cit. sub 3, s. 1679.

[25] K žalobě oprávněného dědice viz Plašil, F., Talandová, I., Talanda, A. Žaloba oprávněného dědice. Bulletin advokacie, 2020, č. 1–2, s. 30–38.

[26] Přednost závětních dědiců před odkazovníky uvádí Kralik, W., op. cit. sub 12, s. 84. Stejné postavení závětních dědiců a odkazovníků uvádí Welser, R. in Rummel, P., Lukas, M. (eds.), op. cit. sub 12, s. 161; Mayr, R., op. cit. sub 12, s. 64; Krainz, J., Pfaff, L., Ehrenzwieg, A., op. cit. sub 12, s. 407–408. Analogické užití mimořádného dědického práva odkazovníků i na závětní dědice bez dalšího vysvětlení uvádí Eccher, B. in Kodek, G., Schwimann, M. (eds.), op. cit. sub 12, s. 162.

[27] W. Kralik zmiňuje praktické problémy výpočtu poměru vzájemných podílů takto mimořádně nastoupivších dědiců společně s odkazovníky. Kralik, W., op. cit. sub 12, s. 84.

[28] Možnost vztažení mimořádného dědického práva odkazovníků na obdarovaného z pravého darování pro případ smrti W. Kralik výslovně vylučuje, neboť na rozdíl od povolání odkazovníka je darování pro případ smrti neodvolatelné. Kralik, W., op. cit. sub 12, s. 83. Podle R. Welsera by po novele ErbRÄG 2015 už nemělo být s obdarovaným pro případ smrti zacházeno jako s odkazovníkem. Welser, R., op. cit. sub 12, s. 287.

[29] Nepominutelné dědice v souvislosti s analogickým vztažením mimořádného dědického práva odkazovníků zmiňuje R. Welser, uvádí ale jen, že je to sporné. Welser, R., op. cit. sub 12, s. 287.