Judikatura: Zápis do veřejného rejstříku provedený notářem

Notář, sepisující příslušný notářský zápis, musí – jako jediná autorita, jíž zákon svěřuje vedle soudu oprávnění činit zápisy do veřejného rejstříku – posoudit, zda dotčené právní jednání (rozhodnutí orgánu právnické osoby) splňuje požadavky na něj kladené právními předpisy a případně i příslušným zakladatelským právním jednáním a zda skutečnosti, jež osoba oprávněná k podání návrhu na zápis požaduje zapsat do veřejného rejstříku, odpovídají skutečnému stavu.

Zapíše-li notář postupem podle § 108 a násl. z. v. r. určité skutečnosti do veřejného rejstříku, nejsou soudy oprávněny v rejstříkovém řízení přezkoumávat, zda byly splněny zákonné předpoklady pro takový zápis určené § 108 a násl. z. v. r. Výjimkou je pouze situace, kdy zápis neodpovídá skutečnému stavu (srov. § 78 odst. 1 in fine, § 79, 80 a § 94 odst. 3 z. v. r.), anebo kdy oprávněná osoba podá návrh podle § 117 z. v. r.

Notářský zápis o osvědčení (§ 109 z. v. r.) může být sepsán nejen o právních jednáních uskutečněných až po rozhodnutí orgánu právnické osoby nebo po jiném právním jednání, o kterém je sepsán podkladový notářský zápis (jak výslovně předvídá § 109 z. v. r.), ale taktéž o právních jednáních uskutečněných dříve, jestliže tato právní jednání nebyla (nemohla být) osvědčena v podkladovém notářském zápisu.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3315/2018

[1] Návrhem doručeným Městskému soudu v Praze (dále jen „rejstříkový soud“) dne 30. 5. 2016 se navrhovatelka domáhá výmazu předsedy správní rady a statutárního ředitele Mgr. J. O. (dále též jen „J. O.“) z obchodního rejstříku a obnovení původního zápisu navrhovatelky jakožto předsedkyně správní rady a statutární ředitelky, neboť podle jejího názoru nebyly splněny podmínky pro zápis změn do obchodního rejstříku notářem.

 

[2] Rejstříkový soud usnesením ze dne 6. 6. 2016, č. j. B 20415/RD46/MSPH, Fj 207505/2016/MSPH, návrhu na výmaz předsedy správní rady a statutárního ředitele J. O. a obnovení zápisu navrhovatelky v obchodním rejstříku vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

 

[3] Rejstříkový soud vyšel z toho, že:

1) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 9. 2006, č. j. 39 (10) K 18/2002-1522, prohlásil konkurs na majetek společnosti I., a. s. (dále též jen „úpadce“), a jmenoval Mgr. M. C. správcem konkursní podstaty (dále též jen „správce“).

 

2) Dne 19. 5. 2016 provedl notář zápis změn do obchodního rejstříku, spočívajících ve výmazu navrhovatelky z funkce předsedkyně správní rady a statutární ředitelky a zápisu J. O. do funkce předsedy správní rady a statutárního ředitele.

 

3) Podkladem pro zápis změn do obchodního rejstříku byly:

- prohlášení správce, že sepsal – na pokyn konkursního soudu – 120 615 ks akcií na jméno, v listinné podobě, o jmenovité hodnotě 1 000 Kč, emitovaných úpadcem, do konkursní podstaty úpadce,

- doplnění soupisu konkursní podstaty úpadce ze dne 19. 5. 2016,

-  zápis z jednání správců konkursních podstat Mgr. J. Z. a Mgr. M. C.,

-  listiny osvědčující způsobilost J. O. vykonávat funkci člena voleného orgánu akciové společnosti,

-  notářský zápis ze dne 19. 5. 2016, ze kterého vyplývá, že správce přijal (v působnosti valné hromady) při výkonu práv spojených se sepsanými akciemi úpadce rozhodnutí o odvolání trestně stíhané navrhovatelky z funkce předsedkyně správní rady a jmenování nového předsedy správní rady J. O.,

-  rozhodnutí správní rady ze dne 19. 5. 2016 o odvolání navrhovatelky z funkce statutární ředitelky a jmenování J. O. novým statutárním ředitelem.

 

[4] Na takto ustaveném základě rejstříkový soud – odkazuje na § 309 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“] – uzavřel, že „společnost nesmí, ani prostřednictvím správce konkursní podstaty, vykonávat hlasovací práva“ spojená s jejími vlastními akciemi. Správce konkursní podstaty úpadce proto nebyl osobou oprávněnou přijmout rozhodnutí v působnosti valné hromady a na jím přijaté rozhodnutí se hledí, jako by se nestalo.

[5] O rozhodnutí o odvolání navrhovatelky z funkce statutární ředitelky a jmenování J. O. statutárním ředitelem společnosti navíc nebyl sepsán podkladový notářský zápis v souladu s § 108 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále též jen „z. v. r.“), „což je podmínka, na základě které je notář oprávněn provést zápis do rejstříku“.

[6] Rejstříkový soud proto návrhu vyhověl.

[7] Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání úpadce a J. O. odmítl odvolání J. O. (první výrok), potvrdil usnesení rejstříkového soudu (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

[8] Odvolací soud přisvědčil názoru rejstříkového soudu, podle něhož § 309 odst. 1 z. o. k. dopadá i na správce konkursní podstaty akciové společnosti, jejíž akcie sepíše do soupisu konkursní podstaty.

[9] Účelem označeného ustanovení je zabránit tomu, aby představenstvo či statutární ředitel (spolu)rozhodovali o sobě samých (své volbě či odvolání, odměně atd.). „Stejný účel je sledován zákonem, resp. jeho teleologickým i logickým výkladem, v případě, že práva spojená s vlastními akciemi vykonává podle zákona nikoliv představenstvo, resp. statutární ředitel (…), ale konkursní správce coby subjekt se speciálními oprávněními, vycházejícími z jeho speciálního postavení“. Důvodem soupisu akcií do podstaty je podle odvolacího soudu „možnost zpeněžení těchto akcií (samozřejmě při zachování jejich hodnoty), nikoliv však nepřípustné ovládnutí společnosti co do rozhodování o statusových otázkách včetně těch, které se týkají jejích orgánů“.

[10] V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že dlužník (úpadce) je osobou odlišnou od správce konkursní podstaty, a v rámci konkursního řízení má řadu oprávnění (může např. podat návrh na zproštění správce konkursní podstaty, odvolat se proti prohlášení konkursu, popírat pravost, pořadí i výši přihlášených pohledávek atd.). „Dlužník a konkursní správce tak v konkursním řízení mohou být v potenciální či faktické kontrapozici, pročež § 309 odst. 1 z. o. k. nelze v žádném případě vyložit tak, že by konkursní správce měl právo s vlastními akciemi společnosti, jež sepsal do konkursní podstaty (…), vykonávat hlasovací práva v působnosti valné hromady (…). Kdyby měl zákon na mysli takové ovládnutí akciové společnosti konkursním správcem, učinil by z něj rovnou statutární orgán, resp. orgán jednající za akciovou společnost.“

[11] Členové orgánů dosazení správcem konkursní podstaty by podle odvolacího soudu „naplňovali vůli konkursního správce, což je v příkrém rozporu s ustanoveními“ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „z. k. v.“). Účelem § 309 odst. 1 z. o. k. je tedy zamezit konfliktu zájmů konkursního správce a úpadce; to platí i tehdy, sepíše-li vlastní akcie úpadce jako vlastnictví třetí osoby.

[12] K tomuto závěru vede podle odvolacího soudu i eurokonformní výklad označeného ustanovení. To do českého právního řádu promítá čl. 21 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/30/EU, přičemž odst. 6 jejích úvodních ustanovení zdůrazňuje, že omezení nabývat vlastní akcie by se měla vztahovat na nabývání vlastních akcií společností samou i na nabývání prostřednictvím osoby jednající vlastním jménem, ale na účet společnosti. V tomto smyslu je třeba podle odvolacího soudu chápat i jednání správce konkursní podstaty, jenž jedná de facto na účet společnosti.

[13] Odvolací soud dále zdůraznil, že 54 246 akcií emitovaných úpadcem sepsal jako první do konkursní podstaty Mgr. J. Z., správce konkursní podstaty společnosti I., s. r. o. Výkon akcionářských práv tak dle § 18 odst. 3 z. k. v. náleží pouze Mgr. J. Z., přičemž zákon nemůže být měněn dohodou správců konkursních podstat. I proto nemohl Mgr.  M. C., správce konkursní podstaty úpadce, přijmout rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady.

[14] Odvolací soud přisvědčil taktéž názoru, podle něhož nebyly splněny podmínky pro zápis statutárního ředitele vyžadované zákonem; notář neměl v rozporu s § 108 z. v. r. podkladový notářský zápis pro výmaz navrhovatelky jako statutární ředitelky a zápis J. O. jako nového statutárního ředitele.

[15] Navíc notáři nebyl doložen soupis konkursní podstaty, a tudíž mu nebyly doloženy skutečnosti, na základě kterých mohl dojít k závěru, že správce konkursní podstaty byl k výkonu akcionářských práv oprávněn. Notář proto neměl podkladový zápis (o odvolání a volbě člena správní rady) vůbec sepsat. Odvolací soud sice připustil, že soupis konkursní podstaty k datu 19. 5. 2016 existoval, zdůraznil ale, že pro uvedený závěr je podstatné, že nebyl notáři předložen. Nehledě k tomu soupis nesplňuje požadavky na něj kladené zákonem, když neuvádí důvod, pro který byly akcie společnosti do konkursní podstaty zahrnuty. Proto nebyly splněny podmínky pro zápis notářem ani ve vztahu k výmazu a zápisu člena správní rady.

[16] Proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k vyřešení (dovolacím soudem doposud neřešených) otázek, zda:

1) má soupis akcií emitovaných úpadcem (ve vlastnictví třetích osob) do konkursní podstaty úpadce za následek nemožnost správce konkursní podstaty vykonávat hlasovací práva s akciemi spojená ve smyslu § 309 odst. 1 z. o. k., a pokud ano, zda toto omezení platí ve všech případech výkonu hlasovacích práv s akciemi spojených či pouze v některých, a

2) mohou správci konkursních podstat, kteří sepsali (postupně) tytéž akcie do konkursních podstat úpadců, jimž byli ustanoveni konkursními správci, uzavřít v souladu s § 18 odst. 3 z. k. v. dohodu o výkonu akcionářských práv s těmito akciemi jedním z těchto správců.

[17] Dovolatel má za to, že v souladu s § 14a odst. 1 z. k. v. a ustálenou judikaturou (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 24 K 15/2004, uveřejněné pod č. 94/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 1347/2006) je správce konkursní podstaty oprávněn a povinen vykonávat hlasovací práva spojená s akciemi ve vlastnictví třetích osob, sepsaných do konkursní podstaty úpadce. Omezení upravené v § 309 z. o. k. se neuplatní, neboť  akcionáři je zachováno holé vlastnictví, a úpadce tak vlastnické právo k akciím nenabývá. Jelikož se úpadce nestává v důsledku soupisu akcií do konkursní podstaty vlastníkem jím emitovaných akcií, není naplněna hypotéza právní normy obsažené v označeném ustanovení.

[18] Jiná situace by nastala, kdyby akciová společnost nabyla vlastní akcie předtím, než by byl zjištěn její úpadek a prohlášen konkurs na její majetek. Tak tomu ale v projednávané věci není; akcie emitované úpadcem byly do konkursní podstaty sepsány jako majetek třetích osob.

[19] Dovolatel poukazuje na to, že není žádný důvod, aby byl správce konkursní podstaty v důsledku soupisu akcií emitovaných úpadcem povinen vytvořit zvláštní rezervní fond na vlastní akcie, zcizit akcie v určité lhůtě atd.

[20] Jde-li o druhou otázku, dovolatel poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1513/2005, či ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1052/2009), z níž vyplývá oprávnění správců uzavřít dohodu týkající se majetku sepsaného v konkursních podstatách úpadců, s cílem ekonomického prospěchu obou konkursních podstat. Z logiky věci se taková dohoda nemusí podle dovolatele týkat toliko zpeněžení takového majetku, ale taktéž výkonu hlasovacích práv.

[21] Proto i kdyby byl k výkonu práv a povinností souvisejících s 54 246 akcií oprávněn Mgr. J. Z. (který sepsal jako první tyto akcie do konkursní podstaty společnosti I., s. r. o.), mohl správce konkursní podstaty úpadce Mgr. M. C. s těmito akciemi nakládat, neboť disponoval souhlasem Mgr. J. Z., který mu byl udělen v souladu s § 18 odst. 3 z. k. v.

[22] Dovolatel má dále za to, že rejstříkovému soudu nepřísluší přezkoumávat, zda osoba, která přijala rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady, tak byla oprávněna učinit. Poukazuje na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1104/2016, uveřejněném pod č. 62/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dovozuje, že jeho rozhodnutí o odvolání a jmenování člena správní rady ani rozhodnutí o odvolání a jmenování statutárního ředitele, netrpí žádnou vadou, pro niž by bylo třeba na něj hledět, jako by nebylo přijato. To, zda byly splněny předpoklady pro přijetí těchto rozhodnutí, již přezkoumal notář.

[23] Za nesprávný pak dovolatel považuje i závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyly splněny předpoklady pro provedení zápisu do obchodního rejstříku notářem předvídané § 108 a 109 z. v. r. Předně není správný názor odvolacího soudu, že notáři nebylo předloženo doplnění soupisu konkursní podstaty ze dne 19. 5. 2016; opačný závěr (že notáři tato listina doložena byla) plyne jak z rozhodnutí rejstříkového soudu, tak z obsahu rejstříkového spisu. Navíc rejstříkovému soudu nepřísluší přezkoumávat podklady, z nichž vyšel notář při zápisu podle § 108 a násl. z. v. r. Taktéž nesprávný je názor odvolacího soudu, že soupis konkursní podstaty nemá zákonné náležitosti (tj. že neobsahuje důvod soupisu majetku). Jako důvod soupisu je uvedeno usnesení konkursního soudu, jímž bylo správci uloženo tyto akcie sepsat; v něm jsou přitom důvody soupisu podrobně popsány.

[24] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a návrh navrhovatelky zamítl, popř. aby rozhodnutí odvolacího soudu i rejstříkového soudu zrušil a věc vrátil rejstříkovému soudu k dalšímu řízení.

[25] Navrhovatelka má za to, že J. O. nebyl oprávněn za úpadce podat dovolání, neboť jeho jmenování do funkce statutárního ředitele učinila osoba, jež k tomu nebyla oprávněna; Nejvyšší soud by měl proto dovolání odmítnout jako podané osobou, jež k tomu není oprávněna. Současně po­ukazuje na to, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2018, č. j. 81 Cm 71/2016, 81 Cm 76/2016-97, rozhodl tak, že na rozhodnutí učiněné dne 19. 5. 2016 Mgr. M. C. ve funkci správce konkursní podstaty úpadce při výkonu působnosti valné hromady se hledí, jako by nebylo přijato.

[26] Nejvyšší soud předesílá, že nepřihlédl ke zpětvzetí dovolání, jež za úpadce dne 2. 4. 2018 učinila navrhovatelka (jako statutární ředitelka), neboť v projednávané věci není oprávněna jménem dovolatele jednat (§ 21 odst. 4 o. s. ř.).

[27] K námitce navrhovatelky týkající se nedostatku oprávnění J. O. zastupovat dovolatele v dovolacím řízení Nejvyšší soud podotýká, že otázka, zda byl J. O. jmenován do funkce statutárního ředitele [a je tak oprávněn zastupovat dovolatele podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] či nikoliv, je předmětem řízení v projednávané věci, a to včetně řízení dovolacího. Nelze proto prejudiciálně uzavřít, že J. O. není oprávněn dovolatele zastupovat v dovolacím řízení, a z tohoto důvodu zastavit řízení pro nedostatek podmínek řízení podle § 243b a § 104 odst. 2 o. s. ř.

[28] Jelikož je pro rozhodnutí o dovolání rozhodující stav v době vydání napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), nemůže Nejvyšší soud přihlížet ani k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018.

[29] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení jím otevřených otázek, jež dosud nebyly v judikatuře Nejvyšší soudu vyřešeny.

 

1. K výkladu § 309 odst. 1 z. o. k.

[30] Podle označeného ustanovení společnost, která nabyla vlastní akcie, nevykonává s nimi spojená hlasovací práva.

[31] Zákonná úprava omezení možnosti akciové společnosti nabývat vlastní akcie (§ 298 a násl. z. o. k.) provádí v českém právním řádu požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. 6. 2017 o některých aspektech práva obchodních společností (dále jen „směrnice“). Jejím účelem je (zejména) zajistit (spolu s dalšími ustanoveními) zachování základního kapitálu, který představuje (do jisté míry) „záruku“ pro věřitele (odst. 40 úvodních ustanovení směrnice). Pozastavení hlasovacích práv [obecně vyžadované čl. 63 odst. 1 písm. a) směrnice] přitom představuje „minimální opatření pro dosažení cílů této směrnice“ (odst. 44 úvodních ustanovení směrnice).

[32] Sistace hlasovacích práv současně brání nežádoucí „samokontrole“ společnosti, tedy situaci, kdy by členové statutárního orgánu (kteří by vykonávali hlasovací práva spojená s vlastními akciemi vlastněnými společností) rozhodovali „sami o sobě“ [např. by (spolu)rozhodovali o svém jmenování či odvolání, o svých odměnách a podmínkách výkonu funkce, o schválení jimi učiněných právních jednání ve věcech, kdy to vyžaduje zákon či stanovy, o udělení pokynu k obchodnímu vedení v režimu § 51 odst. 2 z. o. k., o strategických pokynech atd.].

[33] Obecně platí, že pozastavení (sistace) výkonu hlasovacích práv představuje významný zásah do jednoho ze základních práv akcionářů; zákonná ustanovení upravující sistaci jsou proto výjimkou z pravidla, podle něhož akcionáři náleží hlasovací právo (v rozsahu určeném stanovami; jinak tomu bude zásadně pouze v případě druhu akcií, s nimiž podle stanov není spojeno hlasovací právo). Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod č. 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3387/2013, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1922/2017, a judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu v nich citovanou). Mimo jiné i proto Nejvyšší soud v minulosti odmítl analogickou aplikaci zákazu výkonu hlasovacího práva, obsaženou v § 186c odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), resp. v § 427 odst. 1 z. o. k., i na společníky společnosti s ručením omezeným, jednající ve shodě se společníkem, jemuž svědčí zákaz výkonu hlasovacího práva podle § 127 odst. 5 písm. c) obch. zák., resp. § 173 odst. 1 písm. c) z. o. k. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3387/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 649/2015, uveřejněné pod č. 21/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[34] Není pochyb o tom, že sepíše-li správce konkursní podstaty akciové společnosti akcie emitované touto společností (úpadcem) jako majetek třetích osob (§ 6 odst. 3 z. k. v.), nestává se z tohoto důvodu akciová společnost (úpadce) vlastníkem jí emitovaných akcií. Hypotéza právní normy obsažené v § 309 odst. 1 z. o. k. tak není naplněna (na tuto situaci označené pravidlo nedopadá).

[35] Na rozdíl od odvolacího soudu pak Nejvyšší soud neshledává opodstatnění pro rozšiřující výklad, resp. pro analogickou aplikaci, tohoto pravidla i na situaci řešenou v projednávané věci. Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že mezi úpadcem a správcem konkursní podstaty může v rámci konkursního řízení docházet ke střetu zájmů (jak zdůrazňuje odvolací soud). Avšak účelem § 309 odst. 1 z. o. k. není řešit případné střety zájmů, k nimž dochází v konkursním řízení mezi úpadcem a správcem konkursní podstaty. Řečené platí i pro směrnici, jejíž požadavky uvedené ustanovení provádí; v tomto směru má Nejvyšší soud směrnici za acte claire (srov. výklad podaný výše), v důsledku čehož není povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie postupem podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie s žádostí o výklad čl. 63 odst. 1 písm. a) směrnice.

[36] Nejvyšší soud proto uzavírá, že pravidlo upravující pozastavení výkonu hlasovacích práv, obsažené v § 309 odst. 1 z. o. k., nedopadá na správce konkursní podstaty akciové společnosti, který sepíše jí emitované akcie ve vlastnictví třetích osob do konkursní podstaty postupem podle § 6 odst. 3 z. k. v. Toto ustanovení (představující výjimku z pravidla, podle něhož jsou s akciemi spojena hlasovací práva, neurčují-li stanovy v souladu se zákonem jinak) pak nelze na danou situaci aplikovat ani per analogiam, resp. na základě rozšiřujícího výkladu. Správce konkursní podstaty je tudíž v souladu s § 14a odst. 1 větou druhou z. k. v. oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty akciové společnosti jako majetek třetích osob, byť by šlo o akcie emitované touto společností.

[37] Lze dodat, že odlišná situace by nastala tehdy, nabyla-li by akciová společnost vlastní akcie před prohlášením konkursu na její majetek a byly-li by tyto akcie po prohlášení konkursu pojaty do její konkursní podstaty jako její majetek. Nemohla-li hlasovací práva spojená s těmito akciemi vykonávat ani sama společnost, nemůže je (po prohlášení konkursu a sepsání těchto akcií do konkursní podstaty) vykonávat ani správce její konkursní podstaty.

 

2. K dohodě správců konkursních podstat dvou úpadců, kteří sepsali (postupně) tytéž akcie do konkursních podstat „svých“ úpadců, o výkonu akcionářských práv s těmito akciemi spojených jedním z těchto správců

[38] Jak přiléhavě uvádí dovolatel, Nejvyšší soud již v rozsudcích sp. zn. 29 Odo 1513/2005 a 29 Cdo 1052/2009 vysvětlil, že správci konkursních podstat osobního dlužníka a zástavního dlužníka mohou uzavřít platnou (prospěchem obou konkursních podstat motivovanou) dohodu o tom, že zástava bude zpeněžena v konkursní podstatě zástavního dlužníka, ač by ke zpeněžení (v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů) měl jinak přistoupit správce konkursní podstaty dlužníka osobního. Kdyby dohoda správců určovala příslušnost konkrétního majetku k té které konkursní podstatě smluvních stran, pak by bylo třeba ji interpretovat tak, že odstranila střet soupisů a že po platném uzavření dohody příslušelo právo nakládat s majetkem v dohodě označeným správci té konkursní podstaty, do které byl majetek dohodou přikázán.

[39] Mohou-li se správci konkursních podstat dvou různých úpadců dohodnout na tom, ve které konkursní podstatě bude určitý majetek, sepsaný jimi do obou konkursních podstat, zpeněžen, resp. do které z obou konkursních podstat bude nadále náležet, mohou se tím spíše dohodnout na tom, který z nich bude vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi sepsanými do obou konkursních podstat. Správce konkursní podstaty, jenž je dle dohody oprávněn vykonávat akcionářská práva spojená s takovými akciemi, je pak oprávněn vykonávat také hlasovací práva na valné hromadě, popř. (svědčí-li mu právo vykonávat práva se všemi akciemi emitovanými dotčenou společností) rozhodovat jako jediný akcionář v působnosti valné hromady.

[40] Právní posouzení, na jehož základě odvolací soud dospěl k závěru, že správce konkursní podstaty nemohl vykonávat akcionářská práva spojená s jím sepsanými akciemi emitovanými úpadcem, a tudíž nemohl ani přijmout rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady o odvolání a volbě člena správní rady, tudíž není správné.

[41] S ohledem na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud považuje za potřebné doplnit následující:

[42] Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů umožňuje v § 108 až 118, aby zápis do veřejného rejstříku provedl přímo notář (a nikoliv rejstříkový soud). Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že jedním z předpokladů takového postupu je, že zapisované skutečnosti mají podklad v tzv. podkladovém notářském zápisu [§ 108 písm. a) z. v. r.], popř. také (vedle podkladového zápisu) v tzv. notářském zápisu o osvědčení (§ 109 z. v. r.).

[43] Účelem požadavku na sepsání podkladového notářského zápisu, popř. také notářského zápisu o osvědčení, je zajistit, aby skutečnosti zapisované do veřejného rejstříku odpovídaly skutečnému stavu a aby zápisy do veřejného rejstříku byly činěny toliko na podkladě takových rozhodnutí orgánu právnické osoby, popř. jiných právních jednání, jež vyhovují požadavkům kladeným na ně právními předpisy, popř. i zakladatelskými právními jednáními.

[44] Jinými slovy, notář, sepisující příslušný notářský zápis, musí – jako jediná autorita, jíž zákon svěřuje vedle soudu oprávnění činit zápisy do veřejného rejstříku – posoudit, zda dotčené právní jednání (rozhodnutí orgánu právnické osoby) splňuje požadavky na něj kladené právními předpisy a případně i příslušným zakladatelským právním jednáním a zda skutečnosti, jež osoba oprávněná k podání návrhu na zápis požaduje zapsat do veřejného rejstříku, odpovídají skutečnému stavu.

[45] Popsaný účel § 108 a 109 z. v. r. odůvodňuje např. rozšiřující výklad § 109 z. v. r., podle něhož tzv. notářský zápis o osvědčení může být sepsán nejen o právních jednáních uskutečněných až po rozhodnutí orgánu právnické osoby nebo po jiném právním jednání, o kterém je sepsán podkladový notářský zápis (jak výslovně předvídá § 109 z. v. r.), ale taktéž o právních jednáních uskutečněných dříve, jestliže tato právní jednání nebyla (nemohla být) osvědčena v podkladovém notářském zápisu. I v tomto případě je totiž účel právní úpravy tzv. přímých notářských zápisů naplněn (je zajištěno, že notář ověří splnění zákonných předpokladů pro zápis dotčených skutečností do veřejného rejstříku).

[46] Zapíše-li notář postupem podle § 108 a násl. z. v. r. určité skutečnosti do veřejného rejstříku, nejsou soudy oprávněny v rejstříkovém řízení přezkoumávat, zda byly splněny zákonné předpoklady pro takový zápis určené § 108 a násl. z. v. r.

[47] První výjimkou je pouze situace, kdy zápis neodpovídá skutečnému stavu (srov. § 78 odst. 1 in fine, § 79, 80 a § 94 odst. 3 z. v. r.). Odpovídá-li zápis ve veřejném rejstříku provedený notářem skutečnému stavu, přezkum rejstříkovým soudem již nepřichází v úvahu. Opačný výklad by vedl mimo jiné k absurdním důsledkům, kdy rejstříkový soud takový zápis (odpovídající skutečnému stavu) vymaže, následně jej postupem podle § 78 odst. 1 in fine, § 79 a 80 z. v. r. opětovně zapíše a uloží zapsané osobě, aby (opětovně) zaplatila soudní poplatek za zápis (tentokrát provedený soudem).

[48] Druhou výjimku pak představuje přezkum zápisu notářem v řízení o návrhu podle § 117 z. v. r. Jelikož se zapsaná osoba, jakož i osoby zapisované v souvislosti s jejím zápisem, mohou u rejstříkového soudu domáhat výmazu nebo změny zápisu provedeného notářem nebo obnovení původního zápisu za stejných podmínek, za jakých se téhož mohou domáhat proti zápisu rejstříkovým soudem, platí i pro přezkum zápisu notářem stejné limity jako v řízení podle § 101 z. v. r.

[49] I v řízení o návrhu podle § 117 z. v. r. tudíž mohou navrhovatelé uplatnit proti zápisu provedenému notářem zásadně pouze námitky spočívající v tom, že návrh na zápis měl být notářem odmítnut (notář jej neměl provést) z některého z důvodů uvedených v § 86 z. v. r., nebo v tom, že notář neměl zápis provést, neboť údaje o skutečnostech zapisovaných na návrh oprávněné osoby do obchodního rejstříku nevyplývají z listin, které oprávněná osoba k návrhu doložila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3796/2017).

[50] Dovolateli však nelze přisvědčit v názoru, podle něhož rejstříkovému soudu nepřísluší posuzovat, zda osoba, jež učinila rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady, byla skutečně jediným akcionářem.

[51] Přijme-li rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady osoba, jež není jediným akcionářem společnosti, nemá její „rozhodnutí“ žádné právní účinky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3914/2008, či ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3247/2009). Podává-li se z listin předložených rejstříkovému soudu, že rozhodnutí v působnosti valné hromady (zakládající skutečnosti zapisované do obchodního rejstříku) přijala osoba, která není jediným akcionářem společnosti, rejstříkový soud k tomuto zjištění přihlédne (z listiny zachycující takové „rozhodnutí“ by nevyplývaly údaje o skutečnostech, jež mají být zapsány do obchodního rejstříku). Jelikož nejde o posuzování platnosti usnesení valné hromady, resp. rozhodnutí jediného akcionáře přijatého v působnosti valné hromady, neuplatní se omezení předvídané § 429 odst. 2 z. o. k. [jak je vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1104/2016 (uveřejněném pod č. 62/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4525/2016].

[52] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu (výroky II. a III.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení rejstříkového soudu, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil rejstříkovému soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). n

JUDr. Petr Šuk, soudce Nejvyššího soudu ČR

 předseda senátu NS, předseda senátu občanskoprávního

a obchodního kolegia NS

K rozhodování nejvyššího orgánu obchodní korporace[1]

 

Je-li pro přijetí usnesení nejvyššího orgánu obchodní korporace nutná (prostá či vyšší) většina hlasů počítaná z hlasů přítomných členů (společníků), znamená to, že hlasy (přítomných) členů (společníků), které nebyly odevzdány pro návrh usnesení, neovlivní čitatele ve zlomku, jímž se počítá (určuje), zda bylo usnesení přijato potřebnou většinou, ale budou započteny mezi hlasy přítomných členů (společníků), tedy promítnou se ve jmenovateli uvedeného zlomku. Z řečeného se podává, že zdržení se hlasování (stejně jako odevzdání neplatného hlasu či neodevzdání žádného hlasu) má obdobné důsledky jako hlasování proti návrhu usnesení.

Zakladatelské právní jednání obchodní korporace se může od tohoto pravidla odchýlit a určit, že se pro účely počítání většiny potřebné pro přijetí usnesení nejvyššího orgánu hledí na ty členy (společníky), kteří neodevzdali hlasy ani pro, ani proti návrhu usnesení, jako by nebyli (při hlasování o dotčeném návrhu usnesení) přítomni. V takovém případě pak zdržení se hlasování má (může mít) vliv jak na usnášeníschopnost nejvyššího orgánu, tak i na počet hlasů, z něhož se počítá většina potřebná pro přijetí usnesení. Zdržení se hlasování má v tomto případě obdobné důsledky, jako by takto hlasující členové (společníci) před hlasováním o návrhu usnesení opustili prostory, kde se zasedání koná.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1951/2018

[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2016, č. j. 81 Cm 134/2014-88, prohlásil za nicotné usnesení shromáždění delegátů Stavebního bytového družstva POKROK (dále též jen „družstvo“) ze dne 24. 11. 2012, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatelů proti rozhodnutí představenstva ze dne 22. 6. 2011 o jejich vyloučení z družstva (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[2] Vyšel přitom z toho, že:

1) Představenstvo družstva dne 22. 6. 2011 rozhodlo o vyloučení navrhovatelů z družstva z důvodu neplacení nájemného. Rozhodnutí bylo navrhovatelům doručeno.

2) Navrhovatelé podali proti rozhodnutí představenstva odvolání ke shromáždění delegátů.

3) Dne 26. 11. 2011 se konalo shromáždění delegátů, které (mimo jiné) rozhodovalo o návrhu usnesení (předloženého představenstvem) tohoto znění: „Shromáždění delegátů zamítá odvolání vyloučených D. M. (…) a M. M. (…) a potvrzuje rozhodnutí o jejich vyloučení přijaté na zasedání představenstva dne 22. 6. 2011 (…).“

4) Shromáždění se účastnilo 127 ze 172 delegátů, pro návrh usnesení hlasovalo 57 delegátů, proti návrhu usnesení 39 delegátů, 26 delegátů se zdrželo hlasování a 2 hlasy byly neplatné. V zápise ze shromáždění delegátů je uvedeno, že usnesení nebylo přijato.

5) Dopisem ze dne 13. 12. 2011 sdělilo družstvo navrhovatelům výsledek hlasování delegátů a uvedlo, že o jejich odvolání bude opětovně hlasováno na nejbližším zasedání shromáždění delegátů.

6) Navrhovatel M. M. odeslal družstvu dne 21. 12. 2011 částku 21 100 Kč.

7) Shromáždění delegátů na zasedání konaném dne 24. 11. 2012 zamítlo odvolání navrhovatelů proti rozhodnutí představenstva ze dne 22. 6. 2011 o vyloučení navrhovatelů a potvrdilo toto rozhodnutí představenstva. Dopisem z téhož dne družstvo navrhovatelům oznámilo rozhodnutí shromáždění delegátů.

8) Navrhovatelé požádali podle čl. 98 stanov o zrušení rozhodnutí o vyloučení z družstva. Dne 20. 6. 2015 rozhodlo shromáždění delegátů o tom, že se touto žádostí nebude zabývat.

[3] Soud prvního stupně nejprve vyložil, že návrh na vyslovení neplatnosti napadeného usnesení shromáždění delegátů byl podán opožděně, po marném uplynutí tříměsíční subjektivní, resp. roční objektivní, prekluzivní lhůty určené § 231 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).

[4] Jelikož však marné uplynutí prekluzivní lhůty nebrání vyslovení nicotnosti usnesení shromáždění delegátů, soud prvního stupně – odkazuje na § 200e odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3656/2012 – posuzoval, zda napadené usnesení není nicotné.

[5] Shromáždění delegátů rozhodovalo o odvolání navrhovatelů již dne 26. 11. 2011; jelikož návrh na zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí představenstva nebyl přijat, rozhodlo shromáždění delegátů tak, že odvolání nebylo zamítnuto a navrhovatelé zůstali členy družstva. Rozhodovat znovu o témže odvolání navrhovatelů již shromáždění delegátů nepříslušelo, a napadené usnesení je tak podle soudu prvního stupně nicotné.

[6] K odvolání družstva Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[7] Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož marné uplynutí prekluzivní lhůty určené § 231 odst. 5 obch. zák. nebrání posouzení případné nicotnosti napadeného usnesení shromáždění delegátů; s ohledem na datum zahájení řízení (23. 6. 2014) však na rozdíl od soudu prvního stupně odkázal na § 90 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“).

[8] Odvolací soud zdůraznil, že proces vyloučení navrhovatelů z družstva byl završen usnesením shromáždění delegátů ze dne 26. 11. 2011; jelikož odvolání navrhovatelů nebylo zamítnuto a rozhodnutí představenstva nebylo potvrzeno, zůstali navrhovatelé členy družstva. Do působnosti shromáždění delegátů již nepatří rozhodovat opětovně o téže otázce, aniž by předchozí usnesení bylo revokováno. Proto shodně se soudem prvního stupně shledal napadené usnesení nicotným.

[9] Proti usnesení odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení (dovolacím soudem dosud neřešené) otázky „výkladu vůle hlasujících členů družstva na shromáždění delegátů, kteří se zdrží hlasování o konkrétním návrhu, (…) tedy zda má počet zdrživších se hlasů vliv na výsledek celkové volby a jaký“.

[10] Dovolatel dále vymezuje navazující otázku (při jejímž řešení se odvolací soud podle jeho přesvědčení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudkem ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněným pod č. 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 70/2005“), zda lze znovu hlasovat o návrhu, který nebyl většinou přítomných hlasů přijat ani odmítnut, na následujícím shromáždění delegátů.

[11] Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně připočetl hlasy 26 delegátů, kteří se zdrželi hlasování, k hlasům 39 delegátů, kteří hlasovali proti přijetí usnesení o zamítnutí odvolání. Delegáti, kteří se zdrželi hlasování, se podle názoru dovolatele nechtěli přiklonit ani k jedné variantě. Je tak v rozporu s jejich vůlí připočítat jejich hlasy ať už k hlasům pro přijetí usnesení, anebo k hlasům proti přijetí usnesení.

[12] Uvedený závěr odporuje podle názoru dovolatele § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“); každý delegát projevil svou vůli výslovně a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl projevit. Vzhledem k tomu, že delegáti „zaškrtávají jednu z možností PRO, PROTI nebo ZDRŽEL SE, nelze mít o jejich vůli jakékoli pochybnosti“.

[13] Protože pro žádnou z variant nehlasovala nadpoloviční většina přítomných delegátů, nebylo o odvolání navrhovatelů rozhodnuto. Podle dovolatele však nelze z takové situace dovodit, že nepřijali-li delegáti usnesení o zamítnutí odvolání navrhovatelů, pak automaticky zrušili rozhodnutí představenstva o jejich vyloučení z družstva, neboť takový výklad by byl v rozporu se zásadou „mlčení neznamená souhlas“.

[14] Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že zákon neumožňuje shromáždění delegátů znovu rozhodovat o návrhu usnesení. Odvolací soud tento svůj závěr blíže neodůvodnil, a proto je napadené usnesení ve svém odůvodnění nepřezkoumatelné.

[15] Pro soukromé právo (kam spadá i úprava bytových družstev) je vůdčí zásada zakotvená v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, podle níž může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Zákon ani stanovy družstva nezakazují opakovat hlasování o návrhu usnesení, které nebylo přijato, protože pro něj nehlasovalo stanovami určené množství hlasů. Také Nejvyšší soud v R 70/2005 připustil možnost opakovat rozhodování shromáždění delegátů (byť ve skutkově odlišném případě).

[16] Dovolatel nesouhlasí s názorem, že napadené usnesení shromáždění delegátů je nicotné, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, návrh zamítl a dovolateli přiznal náhradu nákladů řízení.

[17] Navrhovatelé považují závěry soudů obou stupňů za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

[18] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[19] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení (v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, jaký význam mají hlasy těch delegátů, kteří se zúčastnili zasedání shromáždění delegátů a zdrželi se hlasování o návrhu usnesení, pro výsledné rozhodnutí shromáždění delegátů o návrhu usnesení, a dále pro řešení (v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu taktéž dosud beze zbytku neřešené) otázky, zda (a pokud ano, za jakých podmínek) může shromáždění delegátů rozhodovat opětovně o tomtéž odvolání člena družstva proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení.

[20] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný obchodní zákoník a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].

1.
K významu hlasů těch delegátů, kteří se zúčastnili zasedání shromáždění delegátů a zdrželi se hlasování o návrhu usnesení, pro výsledné rozhodnutí shromáždění delegátů o návrhu usnesení

[21] Nejvyšším orgánem družstva je schůze členů družstva (členská schůze) [§ 239 odst. 1 obch. zák.]. Určí-li tak v souladu s § 239 odst. 7 obch. zák. stanovy družstva, plní působnost členské schůze shromáždění delegátů. Neurčují-li zákon či stanovy jinak, je členská schůze (shromáždění delegátů) usnášeníschopná, je-li na jejím zasedání přítomna většina členů (delegátů), rozhodnutí přijímá většinou hlasů přítomných členů (delegátů) [§ 238 odst. 3 obch. zák.] a kaž­dý člen (delegát) má jeden hlas (§ 240 odst. 1 obch. zák.).

[22] Členská schůze (shromáždění delegátů) rozhoduje o tom, zda přijme určité usnesení, tak, že přítomní členové (delegáti) hlasují o návrhu usnesení, předloženém zpravidla představenstvem. Členové (delegáti) mají možnost hlasovat pro přijetí navrhovaného usnesení, proti přijetí navrhovaného usnesení, anebo se mohou hlasování zdržet. Aby bylo usnesení platně přijato, musí být pro jeho přijetí odevzdána většina hlasů přítomných členů (delegátů). Neurčuje-li zákon či stanovy jinak, postačí prostá většina hlasů (více než 50 % hlasů přítomných členů či delegátů).

[23] Je-li pro přijetí usnesení nutná (prostá či vyšší) většina hlasů počítaná z hlasů přítomných členů (delegátů), znamená to, že hlasy (přítomných) členů (delegátů), které nebyly odevzdány pro návrh usnesení, neovlivní čitatele ve zlomku, jímž se počítá (určuje), zda bylo usnesení přijato potřebnou většinou, ale budou započteny mezi hlasy přítomných členů (delegátů), tedy promítnou se ve jmenovateli uvedeného zlomku. Z řečeného se podává, že zdržení se hlasování (stejně jako odevzdání neplatného hlasu či neodevzdání žádného hlasu) má obdobné důsledky jako hlasování proti návrhu usnesení.

[24] Stanovy družstva se mohou od tohoto pravidla odchýlit a určit, že se pro účely počítání většiny potřebné pro přijetí usnesení členské schůze (shromáždění delegátů) hledí na ty členy (delegáty), kteří neodevzdali hlasy ani pro, ani proti návrhu usnesení, jako by nebyli (při hlasování o dotčeném návrhu usnesení) přítomni. V takovém případě pak zdržení se hlasování má (může mít) vliv jak na usnášeníschopnost členské schůze (shromáždění delegátů), tak i na počet hlasů, z něhož se počítá většina potřebná pro přijetí usnesení. Při posuzování kvora se na daného člena (delegáta) hledí, jako by nebyl (při hlasování o návrhu dotčeného usnesení) přítomen, a schopnost členské schůze (shromáždění delegátů) přijmout navrhované usnesení se posuzuje toliko ve vztahu k těm členům (delegátům), kteří hlasují buď pro, nebo proti návrhu usnesení. Také při výpočtu většiny potřebné pro přijetí navrhovaného usnesení se vychází toliko z hlasů členů (delegátů), kteří hlasovali buď pro, nebo proti návrhu usnesení. Jinak řečeno, zdržení se hlasování má v tomto případě obdobné důsledky, jako by takto hlasující členové (delegáti) před hlasováním o návrhu usnesení opustili prostory, kde se zasedání koná.

[25] Má-li např. shromáždění celkem 100 delegátů a účastní-li se zasedání 60 z nich, pak za předpokladu, že pro návrh usnesení hlasuje 28 delegátů, proti návrhu 23 delegátů a hlasování se zdrží 9 delegátů, by usnesení bylo přijato pouze tehdy, kdyby stanovy upravovaly pravidlo pro posuzování přítomnosti na shromáždění delegátů (a hlasování o návrhu usnesení) shora popsaným způsobem. V tom případě by totiž pro účely usnášeníschopnosti shromáždění delegátů bylo přítomno 51 delegátů ze 100 (součet těch, kteří hlasovali pro a proti), přičemž 28 hlasů pro návrh usnesení představuje dostatečnou většinu potřebnou pro přijetí usnesení (postačí-li prostá většina počítaná z hlasů přítomných delegátů). Na zbývajících 9 delegátů by se hledělo tak, jako by nebyli při rozhodování o návrhu usnesení přítomni. V případě mlčení stanov by se však jak do čitatele zlomku, jímž se určuje usnášeníschopnost shromáždění delegátů, tak do jmenovatele zlomku, jímž se určuje, zda pro návrh usnesení byla odevzdána většina hlasů – tedy do počtu hlasů přítomných delegátů – započetly i hlasy těch delegátů, kteří se zdrželi hlasování; pro návrh usnesení by tudíž nebyla odevzdána většina hlasů přítomných delegátů (28 hlasů z 60 představuje toliko 46,66 % hlasů přítomných delegátů).

[26] V poměrech projednávané věci se podle obsahu spisu stanovy družstva neodchýlily od zákonem určeného způsobu počítání většiny potřebné pro přijetí návrhu usnesení. To je ostatně zjevné i z hlasování o napadeném usnesení shromáždění delegátů. Všichni účastníci projednávané věci totiž shodně vycházejí z toho, že delegáti, kteří se na zasedání konaném dne 26. 11. 2011 zdrželi hlasování o návrhu usnesení, mají být započteni mezi přítomné delegáty jak pro účely posuzování kvora, tak (zejména) i pro účely posuzování většiny potřebné k přijetí usnesení. Kdyby stanovy družstva určovaly, že se pro účely počítání většiny potřebné pro přijetí usnesení shromáždění delegátů hledí na ty delegáty, kteří neodevzdali hlasy ani pro, ani proti návrhu usnesení, jako by nebyli (při hlasování o dotčeném návrhu usnesení) přítomni, byl by návrh usnesení (o zamítnutí odvolání navrhovatelů a potvrzení rozhodnutí představenstva o jejich vyloučení) přijat (pro účely kvora by bylo přítomno 96 z celkového počtu 172 delegátů, tedy více než polovina, a pro návrh usnesení by bylo odevzdáno 57 hlasů z 96 přítomných, tedy potřebná většina).

[27] Jakkoliv delegáti zdržující se hlasování neodevzdali hlasy proti návrhu usnesení, z toho, že se hlasování zdrželi, plyne, že nebyli ani pro návrh usnesení. Pro posouzení, zda návrh usnesení byl přijat, je přitom rozhodné, zda pro návrh usnesení byla odevzdána nadpoloviční většina hlasů přítomných delegátů. Jelikož se tak nestalo, návrh nebyl přijat. Tvrzení dovolatele, že „pro žádnou z variant nehlasovala nadpoloviční většina přítomných delegátů“, je nepřesné. O žádných variantách se na shromáždění delegátů nehlasovalo. Byl předložen jediný návrh usnesení (na zamítnutí odvolání navrhovatelů a potvrzení rozhodnutí představenstva o jejich vyloučení), a ten přijat nebyl (nebyla pro něj odevzdána potřebná většina hlasů).

2.
K opětovnému rozhodování shromáždění delegátů o odvolání člena družstva proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení

[28] Z § 231 odst. 4 obch. zák., jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. R 70/2005 či rozsudek ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1139/2018) se podává, že nesvěří-li stanovy družstva rozhodování o vyloučení člena z družstva přímo členské schůzi (shromáždění delegátů), je proces vyloučení člena družstva dvouetapový. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze (shromáždění delegátů) o vyloučení člena, popř. (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání ke členské schůzi (shromáždění delegátů).

[29] Zákon neurčuje, jakým způsobem má členská schůze (shromáždění delegátů) vypořádat odvolání člena družstva proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení, a podrobnější úpravu ponechává na stanovách družstva [viz § 226 odst. 1 písm. c) obch. zák.]. Obecně přitom přicházejí v úvahu dvě varianty. Buď rozhoduje o návrhu usnesení na zrušení rozhodnutí představenstva o vyloučení (či na „vyhovění“ odvolání apod.), anebo – jako tomu bylo v projednávané věci – o návrhu usnesení na zamítnutí odvolání (či potvrzení rozhodnutí představenstva).

[30] Není-li pro návrh usnesení na zrušení rozhodnutí představenstva o vyloučení člena družstva (či na „vyhovění“ odvolání) odevzdána potřebná většina hlasů přítomných členů družstva (delegátů), anebo naopak je-li odevzdána potřebná většina hlasů pro návrh usnesení na zamítnutí odvolání (potvrzení rozhodnutí představenstva), účast člena družstva zaniká.

[31] Jestliže však členská schůze (shromáždění delegátů) přijme potřebnou většinou návrh usnesení na zrušení rozhodnutí představenstva o vyloučení člena družstva (či na „vyhovění“ odvolání), anebo naopak není-li odevzdána potřebná většina hlasů pro návrh usnesení na zamítnutí odvolání (potvrzení rozhodnutí představenstva), rozhodnutí představenstva o vyloučení pozbývá účinků, proces vyloučení je ukončen a dotčený člen družstva zůstává nadále členem družstva (jeho účast nezaniká).

[32] Je-li odvolání podané vylučovaným členem k členské schůzi (shromáždění delegátů) vypořádáno popsaným způsobem, nepřísluší již členské schůzi (shromáždění delegátů), aby o tomtéž odvolání rozhodovala opětovně (např. proto, že představenstvo není spokojeno s výsledkem hlasování). Učiní-li tak, rozhodne o záležitosti, jež nespadá do její (jeho) působnosti; jde tak o rozhodnutí nicotné. Je-li již o odvolání rozhodnuto, je proces vyloučení člena ukončen a členské schůzi (shromáždění delegátů) nepřísluší (aniž by zde bylo další rozhodnutí představenstva o vyloučení a další odvolání dotčeného člena proti tomuto rozhodnutí) opětovně rozhodovat o tom, zda dotčený člen má být vyloučen z družstva.

[33] V úvahu nepřipadá ani revokace (změna) přijatého usnesení následným (později přijatým) usnesením členské schůze (shromáždění delegátů). Jakmile v důsledku usnesení členské schůze (shromáždění delegátů) pozbude rozhodnutí představenstva o vyloučení člena družstva účinků a proces vyloučení je ukončen, bylo by následnou revokací tohoto usnesení nepřípustně zasaženo do práv dotčeného člena družstva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 540/2004).

[34] Stejně tak, jako by dovolatel zcela jistě neusiloval o opětovné rozhodování o odvolání v případě, kdy by pro návrh usnesení na zrušení rozhodnutí představenstva o vyloučení člena družstva (či na „vyhovění“ odvolání) nebyla odevzdána potřebná většina hlasů přítomných členů družstva (delegátů), nelze opětovně hlasovat ani o návrhu usnesení na zamítnutí odvolání (potvrzení rozhodnutí představenstva). Ad absurdum by takto představenstvo družstva mohlo předkládat členské schůzi (shromáždění delegátů) návrh usnesení o zamítnutí téhož odvolání tak dlouho, dokud by mu členská schůze (shromáždění delegátů) nevyhověla.

[35] Dovolatelem prosazovaný postup (opětovné rozhodování o tomtéž odvolání) odporuje úpravě vyloučení člena družstva, jež předpokládá – jak vysvětleno výše –, že hlasováním členské schůze (shromáždění delegátů) o návrhu usnesení, jímž má být rozhodnuto o odvolání člena družstva, je proces vyloučení člena družstva ukončen.

[36] Dovolatelův poukaz na R 70/2005 je nepřípadný, neboť v označené věci šlo o skutkově odlišnou situaci (k opětovnému rozhodování o odvolání vyloučené členky družstva došlo v označené věci poté, kdy původní usnesení členské schůze – jímž b

• Štítky:
• 2020