Krátké úvahy nad § 59 odst. 2 ZOK po novele – souhlas nebo schválení právního jednání valnou hromadou

Zákonodárce novelou zákona o obchodních korporacích (zákonem č. 33/2020 Sb.) přistoupil i k některým dílčím změnám v rámci institutu smlouvy o výkonu funkce. Pro právní praxi obchodních korporací lze za přínosnou část novelizačních dopadů označit právě i nové znění § 59 odst. 2 ZOK po novele, který bude účinný ode dne 1. ledna 2021.

JUDr. Lukáš Sadecký

I. Obecně k institutu souhlasu nebo schválení valnou hromadou s vazbou na právní jednání

Napříč zákonem o obchodních korporacích můžeme místy zaznamenat taková ustanovení, která jenom pro určitá právní jednání vyžadují souhlas nebo schválení nejvyšším orgánem obchodní korporace. V této souvislosti můžeme hovořit o ukázce tzv. složeného právního jednání, kdy se pouze pro některá právní jednání z důvodu dosažení jejich právní bezvadnosti navíc vyžaduje splnění (přistoupení) další podmínky, kterou je např. udělení souhlasu nebo schválení valnou hromadou kapitálové společnosti.

Složená právní jednání v konečném důsledku odpovídají případům, kdy je ex lege dána či jinak zastoupena spíše zvýšená tendence na ochranu obchodní korporace. Důvod „komplikovat“ některá právní jednání zákonným požadavkem na souhlas či schválení valnou hromadou tak pro obchodní korporaci představuje ochranný nástroj.

Jako základní ukázku ingerence valné hromady směrem k právním jednáním lze označit § 48 ZOK. Jeho dopady ovšem nepůsobí absolutně, jelikož jsou cíleny jen na omezené případy, kdy toliko zákon (nikoli pouhá společenská smlouva nebo pouhé rozhodnutí orgánu obchodní korporace) ke zcela konkrétním právním jednáním obligatorně vyžaduje souhlas nejvyššího orgánu (valné hromady kapitálové společnosti). Nejčastěji se tak bude jednat o některá dílčí právní jednání, která jsou předpokládána v příslušných částech především § 190 odst. 2 ZOK (působnost valné hromady společnosti s ručením omezeným) nebo § 421 odst. 2 ZOK (působnost valné hromady akcio­vé společnosti), když takovéto případy právních jednání jsou normovány právě zákonem, a to s výslovnou vazbou na schvalování valnou hromadou.[1]

Pro účely § 48 ZOK není příliš výkladových pochyb o tom, že jeho nedodržení vyvolává neplatnost právního jednání, a to ovšem jen neplatnost relativní, jelikož je zapotřebí, aby se v prekluzivní lhůtě oprávněná osoba včas dovolala neplatnosti právního jednání učiněného bez souhlasu valné hromady, pokud souhlas valné hromady s právním jednáním vyžaduje (povinně a výlučně) zákon.

Můžeme ovšem nalézt zákonné výjimky ve vztahu k § 48 ZOK s tím, že takovéto výjimky mají aplikační přednost z důvodu jejich speciality. Zákonodárce většinou u těchto výjimek navíc v konečném důsledku přichází s výslovnou sankcí nedostatku účinnosti, čímž se výrazně odlišuje od sankce relativní neplatnosti zmíněné v § 48 ZOK.

Ukázkou takovýchto speciálních výjimek, může být: (a) § 53 odst. 3 ZOK, dle něhož: „Vznikla-li porušením péče řádného hospodáře obchodní korporaci újma, může ji obchodní korporace vypořádat podle smlouvy uzavřené s povinnou osobou; pro účinnost smlouvy se vyžaduje souhlas nejvyššího orgánu obchodní korporace přijatý alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů všech společníků“ nebo (b) § 208 odst. 1 ZOK, dle něhož: „Neurčí-li společenská smlouva jinak, může společník převést podíl na osobu, která není společníkem, jen se souhlasem valné hromady. Smlouva o převodu podílu nenabude účinnosti dříve, než bude souhlas udělen.

 

Ukázkou více podmíněných (společenská smlouva musí totiž nejdříve výslovně označit jako orgán společnosti, který má udělit souhlas s převodem podílu/akcie, valnou hromadu) speciálních výjimek, může být: (c) § 207 odst. 1 ZOK, dle něhož: „Každý společník může svůj podíl převést na jiného společníka“ ve spojení s § 207 odst. 2 ZOK, dle něhož: „Podmíní-li společenská smlouva převod podílu podle odstavce 1 souhlasem některého z orgánů společnosti (vložená pozn. valná hromada – viz výše) a není-li souhlas udělen do 6 měsíců ode dne uzavření smlouvy o převodu, nastávají tytéž účinky, jako při odstoupení od smlouvy, ledaže je ve smlouvě o převodu určeno jinak. Smlouva o převodu podílu nenabude účinnosti dříve, než bude souhlas udělen“ nebo (d) § 271 odst. 1 ZOK, dle něhož: „V případě, že je převoditelnost akcií na jméno podmíněna souhlasem orgánu společnosti (vložená pozn. valná hromada – viz výše), smlouva o převodu těchto akcií nenabude účinnosti dříve, než bude souhlas udělen.“

V praxi obchodních korporací je tak v případě zákonného požadavku na souhlas či schválení valnou hromadou některého právního jednání (složená právní jednání) vždy zapotřebí pečlivě a důsledně odlišovat právní dopady § 48 ZOK s tím zdůrazněním, že dopady tohoto ustanovení jsou i tak rozsahově (vazba jen na případy předpokládané zákonem) a časově (vazba na prekluzivní lhůty) omezeny; a oproti tomu přednostně aplikovat případné zákonné výjimky, u kterých je zastoupena jejich specialita doprovázená zásadně výslovnou sankcí jen neúčinnosti (zpravidla § 53 odst. 3 a § 208 odst. 1 ZOK, a více podmíněně § 207 odst. 2 a § 271 odst. 1 ZOK).

Pouze pro úplnost je zapotřebí dodat, že § 56 odst. 2 ZOK, tj. uzavření smlouvy obchodní korporací, která by nebyla v zájmu obchodní korporace, může valná hromada sice zakázat (důsledky zákonných pravidel o střetu zájmů), avšak zde se v žádném případě nejedná o jakékoli udělování souhlasu s uzavřením smlouvy nebo schválení smlouvy valnou hromadou. Proto zde § 48 ZOK nenalezne vůbec žádnou aplikační oporu.

 

II. Institut souhlasu nebo schválení valnou hromadou s vazbou na návrh smlouvy jako právního jednání

Za právně velmi zajímavé lze označit rozlišování případné slovní nuance zákonodárce mezi tím, zda valná hromada vyslovuje souhlas či schválení ke smlouvě nebo k návrhu smlouvy, tj. k návrhu právního jednání.

Zákonodárce totiž rozlišuje „návrh“ právního jednání a jeho schválení valnou hromadou v rámci tzv. kapitalizace pohledávky ve vazbě na zvyšování základního kapitálu, a to v § 21 odst. 3 ZOK, dle něhož: „Pohledávka společníka za kapitálovou společností nemůže být předmětem jeho vkladu do této společnosti; započtena proti pohledávce společnosti na splacení emisního kursu může být pouze smluvně. Smlouva o započtení vyžaduje písemnou formu a její návrh schvaluje valná hromada.

Lze mít důvodně za to, že právě s ohledem na zcela neoddiskutovatelnou slovní nuanci vyjádřenou obratem „návrh“ lze jenom velmi stěží jakkoli právně zhojit, pokud valná hromada neschválí skutečně toliko návrh smlouvy (dohody) o započtení. Zákonodárce dal totiž zcela jednoznačně, a navíc i dostatečně, najevo, že trvá na schválení návrhu právního jednání, a ne na schválení již uzavřeného právního jednání (uzavřené smlouvy). V případě nedodržení § 21 odst. 3 ZOK (aspekt nerespektování schválení „návrhu“) by tak o to více do popředí měla vystupovat spíše sankce absolutní neplatnosti, a nikoli jen relativní neplatnosti s poukazem na § 48 ZOK.

K případnému výkladovému „zavírání očí“ nad tím, že napříč zákonem o obchodních korporacích nikde vlastně „není“ rozlišováno mezi schvalováním návrhu právního jednání a právního jednání nikoli jako návrhu, by tak nemělo být přihlíženo. Nejedná se totiž jen o pouhý formalis­mus zákonodárce.

Jinak řečeno, z důvodu rarity § 21 odst. 3 ZOK a v rámci něho schvalování „návrhu“ právního jednání valnou hromadou by nemělo být zase až takovým právním pochybením, pokud v ostatních (veškerých zbývajících) případech, kdy zákon pro určitá právní jednání vyžaduje schválení či souhlas valnou hromadou, jestliže by valná hromada vyslovila schválení či udělila souhlas k již uzavřenému právnímu jednání.

Z důvodu větší právní jistoty a eliminace případných výkladových potíží lze samozřejmě jenom doporučit, aby každé právní jednání, které má schvalovat či s ním vyslovovat souhlas valná hromada, bylo uzavřeno, tedy podepsáno, nejdříve až v okamžik (v den), kdy jej valná hromada schválila či s ním vyslovila souhlas. Tímto totiž dojde zásadně i k tomu, že okamžik uzavření právního jednání zásadně splyne s okamžikem účinnosti právního jednání.

 

III. Ustanovení § 59 odst. 2 ZOK po novele

Zákonodárce přistoupil novelou zákona o obchodních korporacích k rozšíření a specifikaci § 59 odst. 2 ZOK, dle něhož po novele: „Smlouva o výkonu funkce se v kapitálové společnosti sjednává písemně a schvaluje ji, včetně jejích změn, nejvyšší orgán společnosti; bez tohoto schválení nenabude smlouva účinnosti. Nerozhodl-li nejvyšší orgán společnosti jinak, je schválená smlouva účinná ode dne jejího uzavření, nebo ode dne vzniku funkce, podle toho, který z těchto dnů nastal později.

Zde můžeme na prvním místě vidět, že dochází k „vyvazování“ schvalování právního jednání, tedy smlouvy o výkonu funkce, valnou hromadu, a to z právních dopadů § 48 ZOK, jelikož jako sankce je zmiňován nedostatek účinnosti smlouvy. Takováto skutečnost sama o sobě nepochybně přináší větší míru právní jistoty, jelikož tímto došlo k upozadění výkladů o případné neplatnosti právního jednání (smlouvy o výkonu funkce), které nebylo schváleno valnou hromadou kapitálové společnosti.

Za výkladově zajímavou lze označit celou větu druhou § 59 odst. 2 ZOK po novele, která toliko dispozitivně (nerozhodl-li totiž nejvyšší orgán společnosti jinak) ohledně okamžiku účinnosti schválené smlouvy o výkonu funkce normuje, že účinnost takovéto smlouvy nastává ode dne jejího uzavření, nebo ode dne vzniku funkce, podle toho, který z těchto dnů nastal později. Zákonodárce tak správně upřednostňuje a váže okamžik účinnosti smlouvy o výkonu funkce až na pozdější časovou skutečnost, potažmo pozdější den.

Vzhledem k tomu, že valná hromada je oprávněna ohledně okamžiku účinnosti smlouvy o výkonu funkce rozhodnout i jinak; může valná hromada rozhodnout klidně i tak, že schválená smlouva o výkonu funkce bude účinná již ode dne vzniku funkce člena voleného orgánu (dále časově zpětně z logiky věci nemůže valná hromada ani jít). Uvědomíme-li si navíc, že smlouva o výkonu funkce mohla následně být mezi členem voleného orgánu a posuzovanou společností uzavřena, tedy podepsána a korektně i s tím datována, klidně až za týden po jejím schválení valnou hromadou, může tak nastat právní stav, kdy okamžik účinnosti smlouvy rozhodnutý valnou hromadou společnosti (nejvíce zpětně ke dni vzniku funkce člena voleného orgánu) bude předcházet dni vlastního uzavření, tedy podepsání a korektního datování, smlouvy.

Třebaže to nepochybně nebylo a priori úmyslem zákonodárce, tak právě přiznáním oprávnění valné hromadě „… Nerozhodne-li nejvyšší orgán společnosti jinak, …“ může v odstavci bezprostředně výše popsaném případě nastat právně sporným způsobem účinnost smlouvy dříve (ke dni vzniku funkce člena voleného orgánu), než byla smlouva o něco později vůbec uzavřena, resp. později podepsána a korektně takto datována.

Zákonodárce ve větě druhé § 59 odst. 2 ZOK po novele používá obrat „…, je schválená smlouva účinná …“, čímž je cíleno na „smlouvu“ jako celek, a nikoli pouze na některá její dílčí ustanovení, tj. třeba jen na ustanovení smlouvy o výkonu funkce ohledně odměny či odměňování.

V neposlední řadě je dobré zmínit, že nikde jinde, a to kromě věty druhé v § 59 odst. 2 ZOK po novele, zákonodárce právo „hýbat“ s okamžikem účinnosti valnou hromadou schvalovaného právního jednání (smlouvy) nepřiznává. Naopak zákonodárce na některých místech v případě složeného právního jednání správně zdůrazňuje: „… nenabude účinnosti dříve, než bude souhlas udělen …“ (viz § 207 odst. 2, § 208 odst. 1 nebo § 271 odst. 1 ZOK). Posledně uváděným dochází k přesnému a lepšímu zachování vlastní podstaty a významu okamžiku účinnosti smlouvy jako takové.

Lze tedy pouze doporučit, aby se pro účely § 59 odst. 2 ZOK po novele nejvyšší orgán společnosti raději příliš nepouštěl do přílišného experimentování ohledně „ohýbání“ vlastního okamžiku účinnosti jinak schválené smlouvy o výkonu funkce, aby účinnost takovéto smlouvy nepředcházela okamžiku jejího uzavření. Dotčená kapitálová společnost by tak raději měla nechat působit zákonodárcem předpokládaný okamžik účinnosti valnou hromadou schválené smlouvy o výkonu funkce na pozdější okamžik (den) normovaný ve větě druhé § 59 odst. 2 ZOK po novele.

IV. Závěry

Složené právní jednání v podobě ex lege provázání určitého právního jednání (smlouvy) na souhlas nebo schválení valnou hromadou nemusí v případě nedodržení či porušení vždy podléhat sankci relativní neplatnosti dle § 48 ZOK, ale může se ocitnout v rovině jen neúčinnosti právního jednání (skupina některých speciálních výjimek). Do skupiny speciální výjimky lze nově zařadit právě i § 59 odst. 2 ZOK po novele.

V rámci složeného právního jednání, kdy se vyžaduje schválení toliko návrhu konkrétního právního jednání valnou hromadou, by naopak do popředí měla vystupovat sankce spíše absolutní neplatnosti (§ 21 odst. 3 ZOK). Zákonodárce zde totiž využívá slovní nuanci schválení „návrhu“.

Kromě případu předpokládaného § 21 odst. 3 ZOK může valná hromada ohledně složeného právního jednání vyslovit schválení či udělit souhlas klidně již k uzavřenému právnímu jednání.

Zákonodárce nikde jinde, a to kromě právě § 59 odst. 2 ZOK po novele (smlouva o výkonu funkce), neumožňuje, aby došlo k „ohýbání“ okamžiku účinnosti právního jednání, které je součástí složeného právního jednání. V takovémto časovém „ohýbání“ okamžiku účinnosti smlouvy o výkonu funkce valná hromada kapitálové společnosti nemůže jít více zpětně než do okamžiku (dne) vzniku funkce člena voleného orgánu.

Jako právně sporná a pochybná by měla být označena každá situace, kdy by v důsledku rozhodnutí valné hromady ohledně „ohýbání“ okamžiku účinnosti smlouvy o výkonu funkce nastala účinnost takovéto smlouvy dříve (časově více zpětně), než bude okamžik (den) jejího uzavření, a tudíž podepsání a korektního datování. Kapitálová společnost by tak raději měla upozadit přílišnou „kreativitu“ ohledně „ohýbání“ a nechat působit zákonodárcem jinak předpokládaný okamžik účinnosti valnou hromadou schválené smlouvy o výkonu funkce na pozdější okamžik (den) normovaný ve větě druhé § 59 odst. 2 ZOK po novele.

Na úplný závěr se jako potřebné jeví zopakovat, že z důvodu větší právní jistoty a eliminace případných výkladových potíží lze jenom doporučit, aby každé právní jednání, které má schvalovat či s ním vyslovovat souhlas valná hromada, bylo uzavřeno, tedy podepsáno, nejdříve až v okamžik (v den), kdy jej valná hromada schválila či s ním vyslovila souhlas. Tímto totiž dojde zásadně i k tomu, že okamžik uzavření právního jednání zásadně splyne s okamžikem účinnosti právního jednání.

 

 

 


[1] V podrobnostech např. Sadecký, L. Právní jednání podmíněné na souhlas valné hromady. Právní rádce, 2016, č. 5, s. 34–36.