Fejeton: Jak se pan Novák na mě zlobil

„Můžete mi tohleto vysvětlit?“ vrazil pan Novák do mé kanceláře, bílý vzteky a neúspěšně zadržován zoufalou tajemnicí. V ruce křečovitě svíral jakýsi dokument, kterým hned nato udeřil do mého stolu. 26 Cdo 2085/2019, zvláštní čtení. Nejvyšší soud tam vysvětluje, že když se zavážete vyklidit nemovitost, tak se vlastně nejedná o závazek, protože by se to nevymáhalo žalobou na plnění, ale žalobou reivindikační. Nu a protože se nejedná o závazek, nelze o tom sepsat notářský zápis se svolením k vykonatelnosti závazku. „No tak mluvte!“

Nedivím se, že se pan Novák zlobí. Nedaleko mé kanceláře má činžovní dům, který pronajímá. Z noční můry neustálých soudních tahanic s bývalými nájemníky se změnil v pravidelný zdroj příjmů až díky vykonatelným notářským zápisům, o nichž jsem mu já sám tvrdil, že jej účinně ochrání.

Naivní teoretik by možná řekl, že se Nejvyšší soud mýlí, neboť druh procesního nástroje použitého k ochraně práva nevypovídá ani o charakteru, natožpak o existenci či neexistenci hmotněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Pokud si vypůjčím tužku a vypůjčiteli slíbím, že ji do druhého dne vrátím, tak mám závazek ji ve sjednané lhůtě vrátit bez ohledu na to, že vypůjčitel by takový závazek vymáhal žalobou na vydání věci. Náš hmotněprávní vztah není funkcí práva procesního.

Pragmatický teoretik by možná podotkl, že notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti jsou mimosoudním ekvivalentem soudního smíru. Pokud by v rámci žaloby na vyklizení uznal žalovaný svou povinnost věc vyklidit a uzavřel s žalobcem smír, v němž by se zavázal, do kdy věc vyklidí, jistě by soud takový smír rád schválil, aniž by se zabýval divokými teoriemi o tom, že k vyklizení věci se nelze platně zavázat.

Co mám ale říci já, prachsprostý praktik?

Pan Novák mě nenechal dlouho přemýšlet a přešel do nové ofenzivy. „Jestli to dobře chápu, tak všechny tyhle zápisy, které jste mi udělal a které jsem vám zaplatil, jsou teď jen cár papíru! Tak k čemu vás notáře vůbec máme?!“

Těžko říct. Většina zemí v západní Evropě, Jižní Americe, či dokonce v Africe, které se už jednou rozhodly, že chtějí mít notáře, tím zamýšlela dát lidem možnost uzavřít dohodu, přes kterou prostě nejede vlak. Dohodu, která bude uzavřená před orgánem státu a stát za její nedotknutelnost bude ručit. Obvyklé dokonce bývá, že soudy vůbec nejsou oprávněny platnost notářských zápisů přezkoumávat. Notářský zápis je považován za rovnocenný s pravomocným rozsudkem; prostě platí a basta.

Dává to ostatně smysl. Pokud soud jednou pravomocně schválí soudní smír, také pak nemůže jiný soud, ba ani ten nejvyšší, říci, že to ten první soud špatně schválil a dohoda neplatí. Takové notářské zápisy jsou potom veřejnosti k užitku. Lidem, protože mohou přijít k relativně příjemnému orgánu v době, kdy jsou ještě ve shodě a nemusejí se obávat, že budou muset k podstatně méně příjemnému orgánu v době, kdy již ve shodě nebudou. Soudům, protože nemusí řešit zbytečné spory, kterým šlo snadno předejít, a mohou se tak zabývat případy zajímavějšími a podstatnějšími. Konečně pak státu je to k užitku, protože nemusí takové zbytečné spory platit ze svého rozpočtu.

K čemu jsou však veřejnosti notářské zápisy, se kterými se nenakládá jako s veřejnou listinou, ale jako s „cárem papíru“, jak to pan Novák výstižně pojmenoval? K čemu je notář, který takové listiny vydává? Připadal jsem si jako hasič, kterému sebrali všechno vybavení a který jen bezmocně přihlíží běsnícímu požáru a smutně přemýšlí, jak by využil svého náročného výcviku a odborných dovedností, kdyby ho jen nechali. „Víte, pane Nováku, situace na bojišti práva se mění každým okamžikem.“

Nic z toho se naštěstí nestalo. Příběh je smyšlený a není zatím mnoho důvodů se domnívat, že by se citovaný judikát měl dotýkat i dohod o vykonatelnosti vyklizením, sepsaných na základě smlouvy nájemní. 26 Cdo 2085/2019 řeší situaci velmi specifickou a z pohledu vykonatelných notářských zápisů spíše exotickou. Přes to všechno však vyvolalo rozhodnutí Nejvyššího soudu na poli nájemních smluv paniku, ba až neskonalou hrůzu. To je známkou, že v každodenním právním životě naší společnosti něco zoufale chybí. To něco je stabilita a právní jistota; statky, které do právního řádu máme vnášet právě my, notáři.

Pokud tedy někdy slýcháme, že role notářů je v naší zemi hypertrofovaná, že máme příliš mnoho kompetencí, které v naší zemi činí obchodní styk a právo vůbec zkostnatělým, můžeme i s poukazem na tuto paniku říci, že je tomu právě naopak. Našemu právu ještě stále tu a tam chybí nějaká ta kost, o kterou by bylo možné se opřít.

Mgr. Šimon Klein, člen redakční rady

Ad Notam, notář v Praze