Z rozhodovací praxe odvolacích soudů: K otázce, zda je následný dědic účastníkem předního řízení o pozůstalosti a zda má následný dědic právo na povinný díl
Dne 25. 9. 2020 rozhodl Městský soud v Praze usnesením č. j. 29 Co 286/2020-133 k odvolání pozůstalé manželky VK proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2020, č. j. 34 D 2617/2018-103, takto:
Usnesení soudu 1. stupně se mění tak, že s pozůstalou dcerou MP se nepokračuje v řízení jako s nepominutelnou dědičkou, která má právo na doplatek na povinný díl.
Z odůvodnění:
1. Napadeným usnesením soud 1. stupně rozhodl, že v řízení se pokračuje s pozůstalou dcerou MP rovněž jako s nepominutelnou dědičkou, která má právo na doplatek na povinný díl.
2. V odůvodnění uvedl, že zůstavitel měl manželku VK, syna MŠ (který již zemřel a zanechal dceru – vnučku zůstavitele AN) a dceru MP. Zůstavitel zanechal tři právní jednání pro případ smrti: závěť a prohlášení o vydědění ze dne 14. 6. 2016 (dále jen „pořízení č. 1“), dodatek k závěti ze dne 30. 8. 2017 (dále jen „pořízení č. 2“) a závěť ze dne 2. 8. 2018 (dále jen „pořízení č. 3“), všechny listiny sepsané formou notářského zápisu. Obsah listin je v odůvodnění rozhodnutí podrobně popsán. Ve smyslu § 1576 o. z. se závěť ruší pořízením pozdější závěti v rozsahu, v jakém nemůže vedle ní obstát. Závěť ze dne 14. 6. 2016 byla změněna závětí pozdější (pořízením č. 3). Dále zůstává v platnosti pořízení č. 2, kterým zůstavitel na základě informace o úmrtí syna MŠ, vyděděného pořízením č. 1, vydědil jeho dceru (svoji vnučku) AN i případné další potomky syna MŠ. V pořízení č. 3 povolal zůstavitel za dědičku družstevního podílu v Bytovém družstvu H pozůstalou manželku VK, jejíž práva k tomuto majetku omezil na práva požívání; dceru MP ustanovil svěřenským nástupcem VK s tím, že vlastnické právo na ni přejde okamžikem smrti VK. Ze zákona by byly podle § 1635 odst. 1 a 2 o. z. povolány dědit manželka VK, dcera MP a vnučka AN.
3. Mezi účastnicemi řízení došlo ke sporu o dědické právo. MP, která popírala platnost pořízení č. 2 a č. 3, byla odkázána k podání žaloby, že je dědičkou zůstavitele podle pořízení č. 1 (podle tohoto pořízení byla dědičkou veškerého majetku zůstavitele s tím, že předmětem pozůstalosti je i členský podíl zůstavitele v bytovém družstvu a dcera MP má umožnit VK užívání družstevního bytu zůstavitele). Vnučka AN, která popírala platnost všech tří pořízení (závětí i vydědění), byla odkázána k podání žaloby, že je dědičkou zůstavitele ze zákona. Žádná z odkázaných účastnic žalobu ve stanovené lhůtě nepodala, proto platí, že spor o dědické právo byl rozhodnut v jejich neprospěch. Účast vnučky AN, která byla vyděděna pořízením č. 2, byla ukončena usnesením č. j. 34 D 2617/2018-87, jež nabylo právní moci 20. 2. 2020. Dědičkami zůstavitele ze závěti (podle pořízení č. 3) jsou tak manželka VK k družstevnímu podílu v bytovém družstvu a MP jako následná dědička k tomuto družstevnímu podílu; dcera MP je zároveň závětní dědičkou k ostatnímu majetku (pozn.: podle pořízení č. 1, jež v tomto rozsahu obstojí vedle pozdějšího pořízení č. 3).
4. Mezi VK a MP došlo ke sporu o právo na doplatek na povinný díl. Manželka VK neuznala právo poz. dcery požadovat doplatek na povinný díl, protože hodnota bytu, který MP jako následná dědička zdědí, vysoce přesahuje hodnotu povinného dílu (doplatku na povinný díl), a šlo by tak o neoprávněný majetkový prospěch. Vyřešení sporu závisí na právním posouzení, zda je následný dědic účastníkem předního řízení o pozůstalosti a zda má následný dědic právo na povinný díl.
5. K účastenství následného dědice v předním řízení o pozůstalosti poukázal soud 1. stupně na § 6 z. ř. s., podle něhož je účastníkem řízení ten, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno, a na § 185 z. ř. s., dle něhož soud v rozhodnutí o dědictví rovněž uvede, zda byla nařízena dědická posloupnost zřízením svěřenského nástupnictví, kdo byl povolán jako následný dědic a za jakého předpokladu, a také na § 110 z. ř. s, dle něhož jsou účastníky ti, o nichž lze důvodně mít za to, že jsou zůstavitelovými dědici. Následnému dědici nelze např. odejmout právo dědictví odmítnout již v předním dědickém řízení či odejmout právo na výhradu soupisu pozůstalosti. Následný dědic je proto již účastníkem předního dědického řízení.
6. Otázku, zda nepominutelný dědic, který v prvním řízení nebyl zůstavitelem vůbec povolán k dědění, nebo povolán byl, ale byl zkrácen na čisté hodnotě svého povinného dílu, může požadovat vyplacení povinného dílu či doplatku na povinný díl již v předním řízení o pozůstalosti, posuzoval soud 1. stupně podle § 1644 o. z., dle něhož se k omezení povinného dílu nepominutelného dědice nepřihlíží, a dle § 1660 a 1661 o. z., které vypočítávají, co má být na povinný díl započteno. Na povinný díl se má mj. započíst vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl odkazem či jiným zůstavitelovým opatřením. V případě svěřenského nástupnictví nelze pominout možnost, že následný dědic nepřežije dědice předního nebo že za podmínek stanovených v § 1522 o. z. dojde ke zcizení dědictví předním dědicem, a následný dědic tak majetek, k němuž bylo svěřenské nástupnictví zřízeno, vlastně nenabude. Protože následné dědictví dědic ještě nenabyl, nelze je na povinný díl v předním dědickém řízení započíst, a je nutné učinit závěr, že zřízením svěřenského nástupnictví nedochází k omezení práva nepominutelného dědice na jeho povinný díl, a nepominutelný dědic tak své právo na povinný díl, resp. doplatek na něj, může uplatnit již v prvním dědickém řízení.
7. Uvedený spor o právo MP na doplatek na povinný díl lze řešit na základě právního posouzení. Proto soud 1. stupně postupoval analogicky podle § 169 odst. 1 z. ř. s. a (na základě shora uvedené právní úvahy) rozhodl, že s poz. dcerou MP pokračuje v řízení rovněž jako s nepominutelnou dědičkou, která má právo na doplatek na povinný díl.
8. Proti usnesení soudu 1. stupně podala odvolání poz. manželka VK.
9. Uvedla, že závětí ze dne 2. 8. 2018 (pořízením č. 3) ji zůstavitel povolal za přední dědičku družstevního podílu v družstvu Bytové družstvo H, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu č. 24, přičemž její vlastnické právo k tomuto majetku omezil na práva a povinnosti poživatele; jejím svěřenským nástupcem ustanovil svou dceru MV (nyní MP) s tím, že vlastnické právo ke shora uvedenému družstevnímu podílu na ni přejde okamžikem smrti VK. Za dědičku ostatního majetku povolal závětí ze dne 14. 6. 2016 (pořízením č. 1) svou dceru MV (nyní MP). Poz. dcera MP tvrdí, že jako nepominutelný dědic má právo na povinný díl a na to, aby její nárok na povinný díl byl vypořádán již v nyní probíhajícím řízení o pozůstalosti; vzhledem k tomu, že hodnota majetku, který má poz. dcera nabýt dle závěti ze 14. 6. 2016, je menší, než kolik by činil povinný díl, požaduje, aby jí byl rozdíl vyplacen poz. manželkou.
10. Soud 1. stupně zaujal v napadeném usnesení stejný právní názor jako poz. dcera, což odůvodňuje odkazem na § 1644, 1660 a 1661 o. z. s tím, že se nepřihlíží k omezením povinného dílu nepominutelného dědice. Jako další argumenty uvedl, že nelze pominout možnost, že následný dědic nepřežije dědice předního, nebo že za podmínek § 1522 o. z. dojde ke zcizení dědictví předním dědicem a následný dědic majetek nenabude. Protože následný dědic v nynějším řízení následné dědictví nenabývá, nemůže být započteno na povinný díl, a následný dědic má proto dle názoru soudu 1. stupně právo na vyplacení povinného dílu již v tomto řízení.
11. Právní názor soudu 1. stupně nepovažuje odvolatelka za správný. Podle § 1642 o. z. náleží nepominutelnému dědici z pozůstalosti povinný díl. Není však stanoveno, ve kterém okamžiku musí být právo na povinný díl uspokojeno. Závěť je ve smyslu § 1494 odst. 2 o. z. třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Důsledkem právního názoru soudu 1. stupně by však bylo, že v rozporu s vůlí zůstavitele by poz. dcera jako následný dědic zdědila nejen celý členský podíl v bytovém družstvu, ale vzhledem k tomu, že ostatní majetek zůstavitele je zanedbatelné hodnoty, nabyla by jako bonus navíc ještě hodnotu jedné čtvrtiny ceny svého dědického podílu na podílu v bytovém družstvu. Přitom následným nabytím podílu v bytovém družstvu zdědí mnohonásobně více, než kolik činí její povinný díl, a tento násobek povinného dílu zdědí nezatížený. Za zatížení povinného dílu ve smyslu § 1644 o. z. je třeba považovat následek projevu vůle zůstavitele, obsaženého v pořízení pro případ smrti, kterým se snižuje hodnota povinného dílu např. zřízením odkazu nebo příkazu ve prospěch třetích osob.
12. Vyplacením povinného dílu již v nynějším řízení a následným nabytím družstevního podílu by poz. dcera v rozporu s dobrými mravy získala víc, než kolik jí po právu náleží, a takto získané bezdůvodné obohacení by musela vydat. Osobou oprávněnou k převzetí bezdůvodného obohacení by byla poz. manželka, jíž by vyplacením povinného dílu vznikla újma. Skutková podstata bezdůvodného obohacení by však byla naplněna až okamžikem nabytí družstevního podílu poz. dcerou, který nastane teprve v důsledku smrti poz. manželky, a poz. dcera by tak neměla komu plnit. Argument, že k převzetí plnění by byli oprávněni právní nástupci poz. manželky, by stěží obstál. Vyplacením povinného dílu v nynějším řízení by došlo k významnému zásahu do života poz. manželky, a nikoliv jejích právních nástupců. Poz. manželka je vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu odkázána na starobní důchod a nedisponuje prostředky, z nichž by mohla eventuální výplatu povinného dílu provést. Pokud by k tomu byla nucena, byla by to ona, jejíž majetkové poměry by byly zásadně negativně dotčeny a komu za to náleží zadostiučinění. Vyplacením bezdůvodného obohacení jejím právním nástupcům by sotva mohla být kompenzována újma, kterou utrpěla ona v rozporu s vůlí zůstavitele. Z textu obou závětí je přitom nepochybné, že zůstavitelovou vůlí bylo, aby poz. manželce bylo umožněno v klidu dožít v bytě, kde dříve se zůstavitelem 32 let společně žila a nyní sama žije, a současně nezkrátit v nároku na dědictví poz. dceru. V žádném případě nelze dovozovat, že zůstavitelovou vůlí bylo, aby se poz. dceři na úkor poz. manželky dostalo více.
13. Možnost poz. manželky zděděný majetek zcizit jí zůstavitel odepřel přímo v textu závěti ze dne 2. 8. 2018 (pořízení č. 3), kterou její právo nakládat se zděděným členským podílem výslovně omezil na právo poživatele. Ke zcizení by podle § 1522 o. z. bylo třeba souhlasu poz. dcery jako následného dědice ve formě veřejné listiny. Pokud by přední dědic věc zcizil nebo zatížil bez souhlasu následného dědice, může se ten dovolat relativní neúčinnosti takového jednání a svého práva na děděný majetek se domoci.
14. Správný není ani závěr, že nárok na vyplacení povinného dílu v nynějším řízení je odůvodněn možností dřívějšího úmrtí poz. dcery. Tím, že zůstavitel povolal poz. dceru jako následnou dědičku, podmínil pro ni nabytí dědictví tím, že bude muset akceptovat odklad výkonu svého práva až na dobu po smrti poz. manželky. V situaci, kdy mají právní účinky pro určitou osobu nastat až po splnění odkládací podmínky a tato osoba se splnění podmínky nedožije, právní účinky vůči ní nastat nemohou. Analogicky je dle názoru odvolatelky třeba pohlížet i na situaci, kdy se následný dědic nedožije přechodu dědictví z předního dědice na sebe.
15. Odvolatelka navrhovala, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že v řízení se pokračuje s poz. dcerou MP jako s následnou dědičkou, která nemá právo na doplatek na povinný díl.
16. K odvolání poz. manželky VK se vyjádřila poz. dcera MP. Uvedla, že se plně ztotožňuje s napadeným usnesením i s jeho odůvodněním.
17. Poukázala na to, že zůstavitel v závěti ze dne 2. 8. 2018 (v pořízení č. 3) jasně a srozumitelně projevil svou poslední vůli, když stanovil, že dědička VK bude po smrti zůstavitele poživatelem práva vlastnictví družstevního podílu v Bytovém družstvu H, s právem nájmu bytu č. 24 v 9. NP domu na adrese xxxxx, a dcera zůstavitele jako druhý dědic je nepominutelným dědicem. S ohledem na existenci závěti je MP jako zletilý nepominutelný dědic oprávněná dědit podle § 1643 odst. 2 o. z. Její dědický podíl činí příslušný podíl na dědictví, které bylo ve výlučném vlastnictví zůstavitele, a na dědictví, které spadalo do SJM zůstavitele MŠ a druhé dědičky. V takovém případě je dědička VK povinna určenou výši podílů nepominutelné dědičce vyplatit v penězích, a to v rámci aktuálního dědického řízení po zůstaviteli.
18. Další část závěti, která ustanovuje dceru zůstavitele MP (dříve MV) svěřenským nástupcem manželky zůstavitele VK s tím, že po smrti VK přejde vlastnické právo k družstevnímu podílu s právem nájmu bytu výše specifikované, je ve vztahu k projednávanému dědictví po zemřelém MŠ nedůležitá a také nikdy v budoucnu nemusí být vykonatelná z důvodu případného úmrtí MP před VK nebo zániku předmětu dědění. Předmět dědění může zaniknout i jinými způsoby, než je zcizení manželkou zůstavitele, např. insolvencí bytového družstva vlastnícího předmětný byt. Pokud by MP zemřela dříve než VK, pak družstevní podíl s právem nájmu bytu bude dědit dcera VK, bude-li v daný okamžik dědicem. Předmětem aktuálního řízení není řízení budoucí, neboť nikdo nedokáže předpovědět, jakou bude mít v budoucnu podobu.
19. Tvrzení odvolatelky, že v § 1642 o. z. není stanoveno, ve kterém okamžiku musí být právo na povinný díl uspokojeno, není správné. Tato právní úprava hovoří o dědici a dědictví, a tak musí v daný okamžik existovat zůstavitel, tj. zemřelý. Nepominutelný dědic musí být tedy uspokojen na svých právech právě z aktuálně probíhajícího dědického řízení. Odvolatelka ve svém odvolání připouští existenci řízení následného s tím, že dcera zůstavitele je stále oprávněným dědicem v případném následném řízení. Odvolatelka tak již nyní řeší průběh případného následného dědického řízení, ke kterému vůbec nemusí dojít, nemusí dojít k postupu dle závěti zůstavitele a stav popisovaný odvolatelkou nikdy nemusí nastat. Pokud by dcera zůstavitele jako nepominutelný dědic nebyla na svých právech uspokojena již v rámci současného řízení, může nastat stav, že v následném dědickém řízení již nepominutelná dědička nebude dědit a její práva nebudou nikdy naplněna. Neoprávněně se pak obohatí někdo jiný. Ve vztahu k dceři zůstavitele nemůže jít o bezdůvodné obohacení také proto, že právo na plnění je dáno příslušným právním předpisem a rozhodnutím soudu.
20. Finanční situace odvolatelky není předmětem tohoto řízení a nelze ji v tomto řízení zohledňovat.
21. Již při sepisování závěti dne 2. 8. 2018 by notář poučil zůstavitele o neplatnosti obsahu jeho poslední vůle, pokud by obsahovala nevykonatelná ustanovení.
22. Poz. dcera MP navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil.
23. Odvolací soud přezkoumal podle § 28 z. ř. s. a § 212 a 212a o. s. ř. správnost napadeného usnesení soudu 1. stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
24. Z § 1642 a násl. o. z. lze dovodit, že právo na povinný díl náleží pouze těm potomkům zůstavitele uvedeným v § 1643 odst. 1 o. z., kteří byli pořízením zůstavitele pro případ smrti zcela opomenuti, tj. kteří nebyli zůstavitelem vůbec povoláni za dědice. Obdobně právo na doplatek na povinný díl pak náleží pouze těm, kteří byli opomenuti alespoň zčásti, tj. kterým se v důsledku pořízení zůstavitele pro případ smrti má jako dědicům dostat méně, než je uvedeno v § 1643 odst. 2 o. z. (tj. nezletilému méně než činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu, zletilému méně než činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu). Povinný díl může být zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu a musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen (§ 1644 odst. 1 o. z.). Zůstaví-li se nepominutelnému dědici více než povinný díl, platí případná omezující nařízení zůstavitele na část, která přesahuje hodnotu povinného dílu (§ 1644 odst. 2 věta druhá o. z.). Na povinný díl se započte vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným zůstavitelovým opatřením (§ 1660 odst. 1 o. z.).
25. Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní (§ 1475 odst. 1 o. z.). Komu náleží dědické právo, je dědic a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím (§ 1475 odst. 3 o. z.). Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 věta první o. z.). Nedědí pouze ten, kdo zemřel před zůstavitelem nebo současně s ním (§ 1479 věta druhá o. z.). Nepominutelný dědic má právo odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu (§ 1485 odst. 1 věta druhá o. z.).
26. Otázku, zda potomek zůstavitele, který byl pořízením zůstavitele pro případ smrti podle § 1512 odst. 1 o. z. povolán dědit jako svěřenský nástupce (tj. následný dědic), má v původním řízení o projednání pozůstalosti právo na to, aby mu přední dědic uhradil, resp. doplatil povinný díl, je nutné posuzovat se zřetelem ke shora uvedeným ustanovením zákona.
27. V projednávané věci zůstavitel v závěti ze dne 2. 8. 2018 (v pořízení č. 3) povolal za dědičku družstevního podílu v Bytovém družstvu H VK, jejíž právo k tomuto majetku omezil na právo poživatele; dceru MP povolal jako svěřenského nástupce s tím, že vlastnictví k uvedenému majetku na ni přejde okamžikem smrti VK. MP je rovněž povolána k dědění ostatního majetku zůstavitele na základě závěti ze dne 14. 6. 2016 (pořízení č. 1), která v tomto rozsahu obstojí vedle pozdější závěti z 2. 8. 2018 (srov. § 1576 o. z.).
28. Ten, kdo byl povolán zůstavitelem, aby dědil jako svěřenský nástupce, je nepochybně dědicem zůstavitele. Pojmu „dědic“ („následný dědic“) výslovně používá i § 1512 odst. 1 o. z. o svěřenském nástupnictví. Svěřenský nástupce má právo na pozůstalost, resp. na poměrný podíl z ní (v tomto případě má jako svěřenský nástupce právo na družstevní podíl v BD, s odkládací podmínkou, kterou je úmrtí přední dědičky), má tedy dědické právo ve smyslu § 1475 odst. 1 o. z. Protože mu náleží dědické právo, je dědicem (§ 1475 odst. 3 o. z.). Toto dědické právo vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 věta první o. z.), nevzniklo by, jen kdyby svěřenský nástupce zemřel před zůstavitelem nebo současně s ním (§ 1479 věta druhá). Jde-li o svěřenského nástupce, který v době smrti zůstavitele jako osoba ještě neexistuje (srov. § 1515 o. z.), nevznikne mu dědické právo jako následnému dědici až úmrtím předního dědice, ale již okamžikem, kdy získá právní osobnost (u fyzické osoby okamžikem početí ve smyslu § 23 a 25 o. z., narodí-li se živá). V projednávané věci MP zůstavitele přežila, vzniklo jí proto smrtí zůstavitele dědické právo (k družstevnímu podílu v BD) jako právo následného dědice (svěřenského nástupce). Kromě toho je dědičkou ostatního majetku podle závěti ze 14. 6. 2016 (což by pro posouzení sporné otázky mělo význam jen z hlediska kvantitativního, neboť samotné právo svěřenského nástupce na doplatek na povinný díl je třeba posuzovat obdobně jako právo na povinný díl).
29. Právo svěřenského nástupce na dědictví je právem na dědictví po zůstaviteli, nikoliv právem na dědictví po předním dědici. Svěřenský nástupce je tedy dědicem zůstavitele. K tomuto závěru dospěla i judikatura k § 608 o. z. o., který upravoval svěřenecké náhradnictví obdobně jako § 1512 o. z., podle níž „substituční jmění není pozůstalostí předního dědice“ (Gl. U. 6604). „Substituční jmění náleží k pozůstalosti prvního zůstavitele, nikoliv ustanoveného dědice“ (Z. Bl. 1917, č. 58). Rovněž odborná literatura zastávala stanovisko, že „substitut (svěřenský nástupce) je skutečným dědicem, a to dědicem zůstavitele“ (srov. Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v podkarpatské Rusi. Díl III. Praha 1936, s. 175). Vyplývá to i z procesní úpravy, která v tomto případě počítá s projednáním dědictví po původním zůstaviteli s následným dědicem (§ 194 odst. 1 z. ř. s.).
30. Je-li nepominutelný dědic jako svěřenský nástupce povolán za dědice majetku zůstavitele, jehož cena převyšuje povinný díl, nelze mít za to, že by se mu dostávalo méně, než se mu musí dostat podle § 1643 odst. 2 o. z., a že by mu tedy příslušelo právo na povinný díl, popř. na dorovnání povinného dílu. V tomto případě je pozůstalá dcera MP dokonce povolána k celé pozůstalosti, a to k družstevnímu podílu v BD jako svěřenský nástupce (který je dědicem, jak je shora uvedeno) a k ostatnímu majetku jako přímá dědička. Její dědický podíl není tedy zkrácen, když se jí má dostat na základě pořízení zůstavitele více, než činí její povinný díl (její povinný díl by odpovídal pouze jedné dvanáctině pozůstalosti, tj. jedné čtvrtině z jedné třetiny dědictví, neboť ze zákona by dědili rovným dílem 3 dědici, tj. manželka, dcera a také vnučka AN, která byla sice vyděděna, ale ve smyslu § 1645 o. z. je při výpočtu povinných dílů ostatních dědiců třeba hledět na její podíl, jako by z dědického práva nebyla vyloučena).
31. Skutečnost, že následný dědic se nestává vlastníkem ihned, ale až po úmrtí předního dědice, představuje odkládací podmínku a nemění nic na jeho dědickém právu, které vzniklo již smrtí zůstavitele (viz shora). Stanoví-li § 1660 odst. 1 o. z., že na povinný díl se započte vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným zůstavitelovým opatřením, lze ustanovení nepominutelného dědice fideikomisárním substitutem považovat za „jiné zůstavitelovo opatření“ a právo následného dědice na to, aby mu po úmrtí předního dědice ze zůstavitelovy pozůstalosti připadl majetek, který je předmětem substituce, a další práva týkající se tohoto majetku již za života předního dědice (zejména právo zabránit přednímu dědici, jehož právo je omezeno na právo poživatele, v nakládání s předmětem substituce podle § 1522 odst. 1 o. z.; právo požadovat, aby soud stanovil dědici způsob a rozsah hospodaření s věcí nebo požívání věci) za to, co nepominutelný dědic „z pozůstalosti skutečně nabyl“, a za práva, jejichž hodnota přesahuje hodnotu jeho povinného dílu. Práva následného dědice jsou předmětem rozhodnutí o dědictví (§ 1692 odst. 3 o. z., § 185 odst. 4 z. ř. s.). Je-li podle výslovného ustanovení § 1660 odst. 1 o. z. při započtení na povinný díl třeba přihlížet i k odkazům, které nepominutelný dědic rovněž nenabývá ihned (srov. § 1621 a 1624 o. z.), a na rozdíl od fideikomisární substituce nejde o dědické právo, ale o pohledávku vůči dědicům, pak tím spíše (arg. a minore ad maius) je třeba vzít v úvahu fideikomisární substituci, která je skutečným dědickým právem. Z ustanovení zákona o zcizení dědictví (§ 1714 a násl. o. z.) nevyplývá, že by následný dědic nebyl po smrti zůstavitele oprávněn za života předního dědice své právo na dědictví zcizit, a to i za úplatu; nabyvatel by vstoupil do jeho práva povinností k pozůstalosti (§ 1714 odst. 1 o. z.) a byl by následným dědicem místo něj, a původní následný dědic by tak získal majetkový prospěch již za života předního dědice. Viz též judikatura k obecnému zákoníku občanskému citovaná v publikaci Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, 2014, komentář k § 1512: „Svěřenský náhradník [nyní svěřenský nástupce] může svůj nárok ze svěřenského náhradnictví [nyní svěřenského nástupnictví] postoupiti před tím, než nastal substituční případ“ (Gl. U. 2855), a odborná literatura, podle níž zcizení poddědického práva (tj. práva následného dědice) za života institutova (tj. za života předního dědice) není zakázáno (srov. Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v podkarpatské Rusi. Díl III. Praha 1936, s. 175).
32. Za účinnosti obecného zákoníku občanského se právem na povinný díl ve vztahu k jiným právům nepominutelného dědice zabývala judikatura k § 762 o. z. o. s tímto závěrem: „Kto sa domáha povinného dielu, nemôže okrem toho uplatňovat aj iný nárok na základe závetu“ (Kúria č. 4813/1903). Výslovně řešilo vztah substituce a práva na povinný díl rozhodnutí, podle kterého „Substitúciu neľze považovať za obmedzenie povinného dielu, jestli substitúciou obdrží osoba, oprávnená k povinnému dielu) hodnotu, ktorá sa rovná povinnému dielu alebo ho prevyšuje“ (Kúria č. 2541/1912). Tato rozhodnutí lze aplikovat i za současné právní úpravy.
33. V projednávané věci se dcera zůstavitele domáhá povinného dílu, resp. jeho dorovnání (doplatku), přestože část pozůstalosti obdrží již nyní a zbývající část, tj. družstevní podíl v BD, má obdržet substitucí. Celková hodnota toho, co má z pozůstalosti obdržet, se tak rovná hodnotě celého dědictví a výrazně převyšuje hodnotu jejího povinného dílu, která by odpovídala pouze jedné dvanáctině dědictví (viz shora). Za situace, kdy trvá na svém dědickém právu jako následná dědička povolaná závětí ze dne 2. 8. 2018 a dědictví neodmítla, nemůže uplatňovat nárok na povinný díl. Jak již bylo uvedeno, nic nebrání nepominutelnému dědici, který je povolán dědit jako substitut, aby dědictví odmítl s výhradou povinného dílu (§ 1485 odst. 1 věta druhá o. z.); nepominutelný dědic, který je jako svěřenský nástupce zároveň následným dědicem, se tak může zcela svobodně rozhodnout, zda dá přednost dědickému právu následného dědice s odloženým nabytím vlastnictví nebo okamžitému uspokojení svého práva již v prvním řízení v podobě práva na povinný díl. V projednávané věci byla dcera zůstavitele MP řádně poučena o svém dědickém právu a o možnosti odmítnout dědictví (včetně možnosti odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu).
34. Pokud poz. dcera poukazuje na možnost, že následný dědic se nedožije úmrtí předního dědice, a dědictví tak nenabude, je namístě připomenout, že v dědickém právu je zcela běžné, že vznik, změna či zánik práv a povinností je závislý na právní události, o níž není známo, kdy nastane (především na okamžiku úmrtí zůstavitele).
35. Odvolací soud má také za to, že by bylo v rozporu se základním smyslem institutu svěřenského nástupnictví, jež má přednímu dědici zajistit pouze právo požívání k majetku nabytému dědictvím bez možnosti s tímto majetkem disponovat, kdyby měla být přednímu dědici ukládána povinnost k výplatě povinného dílu nepominutelnému dědici, který je jeho substitutem. Smyslem takového pořízení není zkrátit nepominutelného dědice, ale zajistit přednímu dědici, aby za svého života mohl předmět substituce užívat. Spojovat takové řešení s povinností předního dědice vyplatit následnému dědici povinný díl by mohlo být pro předního dědice často likvidační (přední dědic nemusí mít dostatek prostředků a s nabytým majetkem nemůže bez souhlasu následného dědice nakládat). Ve skutečnosti by tak pro něj bylo toto řešení nepříznivější než zřízení věcného břemene v jeho prospěch tam, kde to zákon umožňuje, neboť při zřízení věcného břemene žádnou povinnost k výplatě nemá. V projednávané věci je zcela evidentní, že zůstaviteli se jednalo o zajištění užívacího práva VK k bytu v bytovém družstvu, bez krácení dcery MP, když v závěti ze 14. 6. 2016 (v pořízení č. 1) vyslovil přání, aby jeho dcera umožnila VK dožít v bytě, jehož užívání je spojeno s družstevním podílem v BD, a později v závěti z 2. 8. 2018 (v pořízení č. 3) ustanovil VK přední dědičkou a dceru MP následnou dědičkou družstevního podílu v BD (zřízení tohoto práva formou věcného břemene ve prospěch VK nepřicházelo v úvahu, neboť nejde o byt ve vlastnictví zůstavitele). Zde je třeba poukázat i na § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je závěť třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele.
36. Odvolacímu soudu je znám i názor opačný, který vychází z toho, že následnému dědici vznikne dědické právo až úmrtím předního dědice, s argumentací, že jde o odkládací podmínku podle § 548 o. z., na jejímž splnění závisí vznik dědického práva. Tento názor poukazuje i na to, že v § 194 odst. 1 z. ř. s., který upravuje řízení s následným dědicem, se používá výrazu „odsunutí dědického práva“. Z toho pak dovozuje, že svěřenský nástupce má v původním řízení právo na výplatu povinného dílu, protože není dědicem. Skutečnost, že svěřenský nástupce by takto v jednom řízení získal povinný díl a v následném řízení by ještě nabyl vlastnictví k předmětu substituce, navrhuje řešit podle § 194 odst. 2 z. ř. s., tj. tak, že v následném řízení se podle tohoto ustanovení rozhodne o povinnosti následného dědice přispět poměrně přednímu dědici mj. na to, co splnil na úhradu nepominutelnému dědici na povinný díl (tedy ve skutečnosti o povinnosti následného dědice „vrátit“ přednímu dědici to, co mu přední dědic v prvním řízení zaplatil). Odvolací soud tento názor nesdílí, neboť ze shora uvedených důvodů má za to, že následný dědic je skutečným dědicem zůstavitele a vznik jeho dědického práva není závislý na úmrtí předního dědice, nýbrž na úmrtí zůstavitele. Právním následkem jednání zůstavitele, který nastane splněním odkládací podmínky (§ 548 odst. 2 o. z.), není vznik dědického práva (které vznikne zásadně již úmrtím zůstavitele, výjimečně později vznikem osoby povolané za svěřenského nástupce, jestliže v době smrti zůstavitele neexistovala); právním následkem vázaným na odkládací podmínku je nabytí dědictví, tj. nabytí vlastnictví k předmětu substituce. Ustanovení § 194 z. ř. s. je ustanovením procesního práva, které nemůže při řešení této otázky převážit nad ustanoveními práva hmotného. Nadto nelze přeceňovat použití výrazu „odsunutí dědického práva“, když podle nadpisu tohoto ustanovení jde v tomto řízení o „nabytí dědictví“, a nikoli o nabytí dědického práva. V případě postupu podle § 194 odst. 2 z. ř. s. se zákon zmiňuje o poměrném přispění následného dědice na to, co přední dědic plnil nepominutelnému dědici na povinný díl. Pokud by se mělo jednat o plnění toho, co obdržel jako povinný díl sám následný dědic, nešlo by o přispění, ale o vrácení toho, co sám obdržel (v plném rozsahu). Smyslem § 194 odst. 2 z. ř. s. je zajistit, aby se následný dědic poměrně podílel na plněních, která přední dědic uskutečnil a ke kterým by byl jinak povinen následný dědic sám, kdyby nebylo předního dědice (dluhy, výplata povinného dílu opomenutým nepominutelným dědicům); protože by nebyl povinen vyplácet povinný díl sám sobě, aplikace § 194 odst. 2 z. ř. s. o přispění na povinný díl přichází v úvahu jen tehdy, jde-li o jiné nepominutelné dědice, než je dědic následný.
37. Postavení následného dědice jako účastníka původního („předního“) řízení nebylo odvoláním zpochybňováno. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu 1. stupně, že následný dědic (je-li ve smyslu § 19 o. s. ř. způsobilý být účastníkem) je účastníkem již v řízení původním, a v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení (viz také shora bod 5).
38. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadeným usnesením soud 1. stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Proto napadené usnesení změnil tak, že s pozůstalou dcerou MP nebude v řízení pokračováno jako s nepominutelnou dědičkou, která má právo na doplatek na povinný díl [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
39. Pro úplnost odvolací soud zdůrazňuje, že toto usnesení nemá vliv na to, že s pozůstalou dcerou MP bude nadále v tomto řízení jednáno jako s dědičkou, včetně jejího postavení jako následné dědičky. O její účasti bylo pravomocně rozhodnuto výrokem II. usnesení soudu 1. stupně ze dne 30. 1. 2020, č. j. 34 D 2617/2018-87.
Rozhodnutí zpracovala JUDr. Věra Sáblíková, členka redakční rady Ad Notam, notářka v Praze
- Štítky:
- 2020