Komparace formálních požadavků na závěti, aneb od Lisabonu (Montrealu) po Vladivostok

Po celém světe je lidé dennodenně (zvláště ve vidině brzkého odchodu na věčnost) pořizují. Dennodenně díky nim přicházejí další fyzické, jakož i právnické osoby k majetku nejrůznější hodnoty. A dennodenně se ohledně nich vedou spory, táhnoucí se mnohdy celá léta, řeč se točí kolem závěti. Právního jednání mortis causa, které zákonodárcům napříč širým světem přináší fundamentální otázku, a sice jak má vypadat platná závěť. Konkrétně nás bude zajímat otázka formální platnosti závětí. 

 

JUDr. Ondřej Drachovský, Kristián Fischer

Jak se s touto problematikou normotvůrci popasovali, tentokráte nebudeme zkoumat v českém právním řádu, nýbrž v pramenech práva ostatních evropských států. Právě úprava států, s nimiž sdílíme nejen světadíl, ale mnohdy též členství v mezinárodních společenstvích či kořeny právní kultury, nám totiž může posloužit přinejmenším jako zajímavá inspirace. V závěrečné části tohoto pojednání nahlédneme i za hranice našeho světadílu, konkrétně se blíže zaměříme na právní úpravu Québecu.

Raison d’etre zpřísněných formálních požadavků na poslední pořízení vězí v tom, že jejich původce nám v době jejich výkladu a aplikace již nemůže nic říci. Ve kterém státě je úprava v tomto smyslu nejpřísnější a kde je naopak velmi liberální? Zkoumaná problematika přitom nemá toliko teoretický význam, neboť v důsledku globalizačních tendencí se může přihodit, že český soud (notář) bude muset v řízení aplikovat zahraniční hmotné právo. Co se týče otázek formální platnosti[1] pořízení pro případ smrti, přichází aplikace zahraničního právního řádu v úvahu více než v případě ostatních otázek, a to v důsledku čl. 27 nařízení o dědictví. V něm jsou hraniční určovatelé v duchu zásady favor validitatis určeny alternativně, tudíž stačí, bude-li posuzovaná závěť vyhovovat formálním požadavkům jednoho z tam uvedených právních řádů.[2] To znamená, že ačkoli bude dědickým statutem (ve smyslu čl. 23 nařízení) český právní řád, může se stát, že český soudní komisař bude povinen posuzovat platnost předložené závěti (též) podle právního řadu jiného státu.[3] Formální náležitosti pořízení pro případ smrti musí splňovat rovněž volba práva (čl. 22 odst. 2 nařízení o dědictví) – toto pravidlo bude mít praktický význam tehdy, bude-li volba práva činěna v samostatné listině (tedy mimo závěť).

1. Závěť sepsaná notářem nebo s participací notáře

Obecně se zájemcům o pořízení testamentu doporučuje obstarat jej ve formě notářského zápisu. Tím je totiž v zásadě vyloučeno riziko možného nedodržení předepsaných náležitostí, a tím pádem též neplatnosti samotné listiny. Napříč Evropou však nepanuje shoda na tom, do jaké míry a za jakých podmínek by měla probíhat ingerence notáře při sepisování závěti.[4]

Za obdobných podmínek jako u nás, tedy bez obligatorní přítomnosti svědků (kromě mimořádných situací) a na žádost zůstavitele, jsou notáři oprávněni sepisovat závěť mj. v Belgii,[5] Estonsku,[6] Itálii,[7] Litvě,[8] Maďarsku,[9] Nizozemsku,[10] Polsku,[11] Portugalsku,[12] Rumunsku,[13] Španělsku,[14] jakož i u našich slovenských[15] bratrů.

Notáři ovšem různým způsobem participují při sepisování závěti i v mnoha dalších evropských zemích. Na Maltě[16] či v Bulharsku[17] rovněž mohou zájemci o vlastní závěť vy­užít služeb notáře, avšak při tomto úkonu musí být navíc přítomni ještě dva svědci. Zůstavitel nejprve ústně sdělí notáři, co všechno by jeho závěť měla obsahovat. Notář tyto informace zaznamená a tento záznam je posléze přečten zůstaviteli a svědkům. Splnění této formality pak musí být v textu závěti výslovně zaznamenáno. Výslednou podobu zápisu nakonec musí vlastnoručně podepsat jak zůstavitel, tak dva svědci a notář. Pokud se pořizovatel závěti není s to podepsat, musí být v textu listiny uveden též důvod této skutečnosti.

Jako počátek anekdoty by mohla znít otázka Kolik notářů je třeba k sepsání závěti ve Francii, Lucembursku, Rakousku či Řecku? Tato otázka je však namístě, neboť dědické právo ve všech těchto malebných krajinách zásadně vyžaduje sepsání závěti rovnou dvěma zástupci notářského stavu. Přesněji řečeno, pokud při sepisování závěti ve formě notářského zápisu participují dva notáři, není již ve Francii,[18] Lucembursku[19] a Rakousku[20] třeba přítomnosti žádného svědka. Naproti tomu řecká[21] úprava vyžaduje, aby byl spolu se dvěma notáři přítomen ještě jeden nezávislý svědek. Testament nicméně může ve všech čtyřech shora uvedených státech sepsat toliko jeden notář. V takovém případě je nicméně vyžadována přítomnost svědků – konkrétně ve Francii,[22] Lucembursku[23] Rakousku[24] dvou a v Řecku[25] tří. Italská[26] právní úprava vyžaduje, aby zůstavitel deklaroval svou vůli před notářem a dvěma svědky.

Zajímavý úděl mají při pořizování závěti dánští notáři. Nutno podotknout, že dánské notáře nelze směšovat s notářskou profesí, jak ji známe ze zemí románsko-germánského okruhu kontinentálního typu právní kultury. To se projevuje též v oblasti posledních vůlí. Tamější notáři nepomáhají vytvářet obsah závěti, ale pouze verifikují, že zůstavitel před nimi svou závěť podepsal nebo určitou listinu za závěť uznal.[27] Notář následně vyhotoví protokol o ověření totožnosti a mentálních schopností zůstavitele, dále o tom, které osoby byly při prohlášení zůstavitele přítomny, a konečně též o dalších okolnostech relevantních pro budoucí posouzení platnosti závěti.[28]

V některých státech jsou k sepisování závěti oprávněny i další orgány veřejné moci, přičemž právní účinky takových závětí jsou obdobné účinkům závětí sepsaných notářem. Jmenovitě lze uvést nejoblíbenější přímořskou destinaci našinců Chorvatsko, kde mohou testament vyhotovit též soudci a soudní úředníci městských soudů, eventuálně za hranicemi zástupci chorvatských konzulárních úřadů.[29] I čl. 69 slovinského zákona o dědění zná tzv. mezinárodní závěť, kterou může jakýkoli občan Slovinské republiky sepsat v zahraničí před diplomatickým nebo konzulárním zástupcem a za přítomnosti dvou svědků.[30] Kuriózní je, že pokud se zůstavitel nemůže na mezinárodní závěť sám podepsat, může požádat jinou osobu, aby závěť podepsala za něj.[31] Když už hovoříme o slovinské právní úpravě, lze uvést tamní pohled na společné závěti, které tamní zákon výslovně neupravuje. Praxe s nimi ovšem pracuje s tím, že odlišuje dvě skupiny případů – zatímco závěť, kterou se dva lidé povolávají za dědice navzájem, bývá považována za neplatnou (pravděpodobně proto, že taková závěť je velmi podobná dědické smlouvě, kterou tamní zákon výslovně zapovídá),[32] společná závěť pořízená ve prospěch třetí osoby bývá připouštěna.[33]

Dalším příkladem je Lotyšsko, kde jsou touto agendou pověřeni jak notáři, tak soudy pro věci rodinné.[34] Zajímavou úpravu zná litevský kodex, který přiznává sílu veřejné listiny též např. závětím vězňů, jsou-li tyto závěti osvědčeny vedoucím příslušné věznice, který je poté povinen takovou závěť bezodkladně předat notáři.[35]

Obecný občanský zákoník rakouský, s nímž jsme bezmála 150 let měli tu čest i u nás, zná soudní závěť, jejíž pořízení je, jak již název napovídá, spojeno se soudem. První možností je podoba ústního prohlášení, o němž je vyhotoven protokol, který je posléze zapečetěn a uložen u soudu.[36] Druhou alternativou soudní závěti je zapečetění a soudní uložení písemné závěti, kterou zůstavitel vlastnoručně podepíše a soudu osobně předá.[37] Důležité je zde dodržení stanovených formálních procedur, které zahrnují např. obligatorní poučení pořizovatele ze strany soudu.[38] Obdobně se postupuje i v Lichtenštejnsku, kde dodnes platí ABGB s drobnými výjimkami (které se projevují především v oblasti úpravy věcných práv).

Pokud se zatouláme směrem k našim východoslovanským souputníkům, narazíme rovněž na interesantní úpravu. V Ruské federaci[39] je předpokladem platnosti závěti (kromě výjimečných situací) její písemná forma a aposteriorní ověření notářem. Ruská doktrína[40] hovoří o tomto řešení jako o rozumném a spravedlivém, např. proto, že sestavení takovéto závěti nevyžaduje ze strany zůstavitele schopnost písemně formulovat své myšlenky. Závěť může sepsat rovněž sám notář na základě přání vyslovených zůstavitelem. V případě nemožnosti podepsání takové závěti může svůj autogram připojit jiná osoba s tím, že v listině budou uvedeny důvody této nemožnosti.[41] Ruští manželé mají navíc též právo pořídit společnou poslední vůli.[42], [43] Podobné rysy lze spatřit i v ukrajinském dědickém právu – i tam je předpokladem platnosti závěti její písemná forma a ověření či přímo sepsání notářem,[44] přičemž pokud v daném samosprávném celku není notáře, může ověření provést úředník samosprávy.[45]

Relativně četným jevem je právo deponovat již sepsanou závěť v notářské úschově.[46] Ve Francii[47] jsou závěti přijímány do úschovy za účasti dvou svědků, kteří se spolu s notářem a zůstavitelem podepisují na zapečetěnou obálku se závětí. I v Itálii[48] je možné, aby zůstavitel sepsal závěť, která bude následně v zapečetěné obálce předána notáři. Doručení obálky zástupcem není možné.[49] Podobně jako v Itálii, avšak navíc s povinnou přítomností svědků při přijímání listiny do úschovy, se postupuje v Lotyšsku.[50] Pokud si uložíte svou závěť k tamnímu notáři nebo soudu pro věci rodinné, získá tento testament navíc charakter veřejné listiny.[51] Také v Estonsku[52] či v Řecku[53] lze deponovat závěť v zapečetěné obálce. Německý[54] Bürgerliches Gesetzbuch pro změnu umožňuje deponovat i listinu, o které zůstavitel prohlásí, že obsahuje jeho poslední vůli, a to bez nutnosti jejího zapečetění.

Ruský občanský zákoník pak v této souvislosti používá přiléhavého označení uzavřená závěť. Tím se rozumí vlastnoručně sepsaná a podepsaná závěť, která je za přítomnosti dvou svědků předána notáři v zalepené obálce, na níž jsou oni svědci podepsaní. Notář následně před přítomnými vloží tuto obálku do další obálky, na které se uvedou identifikační údaje o zůstaviteli, svědcích a závěti.[55] Právo pořídit takovouto závěť ovšem nesvědčí těm, kteří neumí či nemohou psát.[56]

2. Holografní závěť

Většina právních řádů starého kontinentu umožňuje i sepsání holografu. Zákonem předepsané podmínky se zpravidla příliš neliší: závěť musí být v celém rozsahu napsána zůstavitelem, jím podepsána a (zpravidla i) datována. Tak je problematika upravena třeba v Belgii,[57] Litvě,[58] Estonsku,[59] Chorvatsku,[60] Řecku[61] a mnoha dalších státech. Odlišný postoj zaujímá finské[62] soukromé právo, které za standardních podmínek povoluje pouze závěť sepsanou a podepsanou zůstavitelem samým za stálé přítomnosti dvou svědků, kteří se na závěr pod listinu též podepíší. Holografní závěť pořízená bez svědků je přípustná jen tehdy, nelze-li po zůstaviteli z odůvodněných příčin (zvláště nemoci) požadovat, aby závěť sepsal před svědky.[63] Pakliže nicméně zůstavitel do tří měsíců od odpadnutí předmětné překážky nepořídí holografní závěť se svědky, pozbývá závěť platnost.[64]

V Dánsku je možnost pořizovat vlastní rukou bez přítomnosti svědků či notáře významně omezena. Tamní právní úprava totiž umožňuje pořízení holografní závěti toliko ohledně rozdělení osobních věcí a vybavení domácnosti.[65]

Zmiňme ještě úpravu v zemích našich sousedů, zejména s ohledem na požadavek datování závětí. V Polsku není datum (ostatně stejně jako u nás) nezbytnou náležitostí závěti. Tou se stává toliko v případě pochybností o duševních schopnostech zůstavitele či o obsahu závěti, nebo pokud je kvůli existenci vícero závětí třeba určit jejich chronologii.[66] ABGB stanoví, že holograf musí zůstavitel sám napsat a podepsat svým jménem.[67] Připojení data a místa sepisu sice není vysloveně nutné, ale je záhodno (v ABGB se v tomto duchu nachází kvazinorma).[68] Právní normy Spolkové republiky Německo vytvářejí podobný rámec – závěť musí být vlastnoručně napsána a podepsána zůstavitelem, jenž má („soll“) uvést den, měsíc, rok a místo jejího pořízení.[69] Nicméně pokud datum pořízení v listině chybí a nelze jej zjistit jinak a pokud zároveň existuje více vzájemně si odporujících závětí, může to vést (a zpravidla to i povede) k jejich neplatnosti.

3. Závěť se svědky

Jak jsme již uvedli výše, přítomnost svědků je v některých státech presumovanou podmínkou platnosti závěti, a to i té, kterou sepsal notář. Svědci jsou též nezbytní při pořizování alografů. Státy napříč Evropou ovšem mnohdy umožňují rovněž pořídit závěť bez ingerence notáře nebo jiného orgánu veřejné moci, při které musí být přítomen svědek nebo svědci a která zároveň nemusí nutně naplňovat základní charakteristiku alografu. Jako příklad lze uvést Dánské království,[70] kde je možno sestavit také závěť, kterou lze označit přívlastkem svědecká. Taková listina musí mít písemnou podobu a být pořízena za současné přítomnosti dvou svědků. Svědci musí být svéprávní a starší 18 let, dále si musí být vědomi své svědecké role a zároveň ani oni, ani jejich osoby blízké, ani s nimi svázané právnické osoby nesmí být dědici z této závěti.[71] Podobně v Chorvatsku[72] je za platnou závěť pokládána listina, o níž zůstavitel přede dvěma současně přítomnými svědky prohlásí, že je jeho závětí, nehledě na to, kým či jak je tato listina sepsána.

V žádném z výše uvedených oddílů jsme se dosud nezmínili o Kypru, a to z prostého důvodu: recentní kyperské právo totiž dovoluje pouze závěť sepsanou za kooperace svědků.[73] Konkrétně jsou vyžadováni dva svědci, kteří musí být přítomni současně – zejména v okamžiku, kdy zůstavitel svou závěť podepisuje.[74] Autogramy svědků pak samozřejmě tvoří nedílný předpoklad platnosti závěti. Závěť může být sepsána rozličnou formou – zůstavitelovou vlastní rukou (či dokonce nohou), třetí osobou nebo na počítači či obdobném médiu.[75] Hotovou závěť lze následně vložit do zapečetěné obálky a předat zvláštní registrační kanceláři do depozita. Velice podobná je situace v Irské republice. I tamní zůstavitelé mohou pořídit testament toliko před dvěma svědky, přičemž i tento může být napsán osobou odlišnou od zůstavitele.[76] Zajímavostí je, že závěť ex lege pozbývá platnosti v případě, když její pořizovatel uzavře manželství, ledaže zůstavitel již v dané závěti s uzavřením manželství počítal.[77]

4. Alografní závěť

Dalším druhem poslední vůle je závěť sepsaná jinak než zůstavitelovou vlastní rukou. Maďarský[78] občanský zákoník výslovně uvádí, že výsledkem psaní na stroji není vlastnoruční písmo, byť by text takto napsal sám zůstavitel. Závěť napsaná elektronicky, popř. třetí osobou, musí být podepsána zůstavitelem za současné přítomnosti dvou svědků; postačuje však též, uzná-li zůstavitel před posledně uvedenými svůj podpis za vlastní. Maďarský zákon dále vyžaduje, aby každá strana alografní závěti byla nejen průběžně číslována, nýbrž i podepsána zůstavitelem a oběma svědky.[79] I ve Španělsku[80] platí, že pokud je závěť sepsána strojově nebo osobou odlišnou od zůstavitele, musí ji zůstavitel podepsat nejen na samém konci, nýbrž i na každé jednotlivé straně.[81] V Polsku[82] mohou závěti sepsat taxativně stanovení úředníci (např. starostové obcí nebo vedoucí matričních úřadů) na základě sdělení zůstavitele. Sepsaná listina je pak daným úředníkem přečtena zůstaviteli a dvěma svědkům, načež ji všichni zmínění podepíší.

Rakouská právní úprava vyžaduje, aby zůstavitel alograf za současné přítomnosti tří svědků vlastnoručně podepsal a navíc opatřil vlastnoručně napsaným dodatkem v duchu, že jde o jeho poslední vůli. Rovněž svědkové musí testament vlastnoručně podepsat a připojit vlastnoručně sepsaný dodatek poukazující na jejich svědeckou roli.[83] Platí, že svědci nemusí znát obsah závěti,[84] což je v mnoha situa­cích jistě žádoucí.

Lichtenštejnská podoba ABGB obsahuje (v důsledku novelizace proběhlé v Rakousku) určité odlišnosti: zůstavitel musí prohlásit listinu za svou závěť před třemi svědky, z nichž nejméně dva musí být přítomní současně.[85] Svědci i zůstavitel také musí listinu samostatně podepsat, přičemž svědci nemusejí znát její obsah. Nepřipouštějí se jejich podpisy mimo samotnou závěť (třeba na obálce).[86]

5. Privilegovaná závěť

Již římské právo znalo např. morový nebo vojenský testament, u nichž nebyly s ohledem na mimořádné situace požadovány některé, jinak standardní náležitosti. I recentní právo mnoha evropských zemí na takovéto nepředvídatelné situace pamatuje a umožňuje sepsání privilegované závěti. Např. v Dánsku[87] lze pořídit tzv. nouzovou závěť v případě nemoci či jiných mimořádných okolností. Na tuto závěť nejsou kladeny žádné zvláštní formální požadavky, ovšem platí jen po dobu tří měsíců od odpadnutí předmětné překážky.[88] Jestliže se zůstavitel v Maďarsku[89] nachází v ohrožení života, je mu umožněna ústní[90] závěť. Povinnou náležitostí je ovšem přítomnost dvou svědků, kteří rozumějí jazyku (může se jednat i o jazyk znakový), v němž pořizovatel testamentu vyslovil svou poslední vůli.[91] Na Maltě je zase povolena provizorní závěť, kterou lze pořídit kupř. během plavby lodí a kterou je posléze povinen zaregistrovat kapitán lodi.[92]

Poměrně rozsáhlé podmínky pro platnost privilegované závěti požaduje polské právo.[93] Privilegovanou závěť v ústní podobě lze pořídit pouze v případě strachu z bezprostřední smrti. Zároveň platí, že vnější okolnosti musí signifikantně znemožňovat pořízení závěti v běžné formě. Ústnímu prohlášení navíc musejí být přítomni tři svědci (mezi nimiž přitom nesmí být ani dědici, ani příbuzní zůstavitele) s tím, že jeden z nich poté sdělené skutečnosti písemně zaznamená. Tento záznam musí být podepsán všemi zúčastněnými. I přes nevyhotovení tohoto záznamu může být brána orální závěť v potaz, a to pokud svědci souhlasným prohlášením učiněným před soudem do šesti měsíců od zahájení dědického řízení potvrdí zůstavitelovu vůli.[94] V duchu tamní judikatury si zůstavitel musí být vědom brzké smrti (byť toto vědomí je dozajista do značné míry subjektivní), přičemž kupř. (zpravidla) nepostačuje úzkost pociťovaná před sebevraždou.[95]Chorvatsku lze v krizové situaci a za přítomnosti dvou svědků pořídit ústní závěť, jež platí ještě 30 dnů od pominutí předmětných mimořádností.[96] Svým způsobem nadčasovou úpravu zná rumunský zákoník, jenž umožňuje sepsat závěť před primářem, lékařem či ředitelem zdravotnického zařízení, je-li pořizovatel hospitalizován a nemůže-li se za ním dostavit notář.[97]

Dále uveďme ruský občanský zákoník, jenž na roveň notářsky ověřené závěti klade např. závěť účastníka vojenské mise, kterou verifikuje vojenský velitel, nebo závěť participanta průzkumné mise potvrzenou velitelem mise. Rozsáhlou úpravu privilegovaných závětí můžeme najít ve španělském občanském zákoníku – během války mohou představitelé armády, eventuálně jiní účastníci války pořídit pro případ své smrti před vojákem s hodností kapitána a vyšší (a před dvěma svědky), přičemž tento testament platí ještě čtyři měsíce po ukončení účasti zůstavitele ve válce.[98] Analogicky se postupuje při hrozícím ztroskotání lodi.[99] Také již zmíněné Finsko připouští, aby nelze-li pořídit vlastnoruční závěť před svědky, byla tato substituo­vána časově omezenou orální závětí před dvěma svědky.[100]Německu pro změnu může závěť sepsat starosta obce za asistence dvou svědků, hrozí-li, že zůstavitel zemře dříve, než by ji mohl sepsat s notářem.[101] Závěť pozbývá účinků tehdy, když od pominutí hrozby uplynuly tři měsíce a zůstavitel je stále naživu.[102] Podrobnou úpravu privilegované závěti obsahuje kupř. i italské právo (viz čl. 609 a násl. Codice Civile).

Úlevy pro závěti pořízené v nouzové situaci zná i rakouská právní úprava. Platí, že existuje-li na straně osoby chtějící pořídit závěť bezprostřední nebezpečí, že ztratí schopnost pořídit závěť či že odejde do věčných lovišť dříve, než stačí pořídit pro případ své smrti jiným způsobem, smí závěť učinit ústním prohlášením za přítomnosti dvou svědků. Druhou variantou je alograf za přítomnosti téhož počtu svědků (tedy o jednoho méně, než kolik je vyžadováno v případě alografu řádného).[103] Platnost těchto závětí končí tři měsíce po odpadnutí oné hrozby[104] a podle ústní závěti se může postupovat, jen pokud její znění potvrdí svědci svým souhlasným prohlášením.[105] Svědky privilegované závěti se mohou stát (na rozdíl od běžného alografu) i mladiství, jsou-li dostatečně rozumově a volně vyspělí.[106]Lichtenštejnsku byly § 584 až 586 ABGB vypuštěny novelou z roku 2012 – úprava nouzové závěti se nyní nachází v § 590 tamního znění ABGB, podle něhož mohou v případech nouze navštívit pořizovatele soudní úředníci a zaznamenat jeho poslední vůli do protokolu.

V některých státech byla ustanovení umožňující privilegovanou závěť úplně derogována – šlo např. o Estonsko[107] či Irsko,[108] kde takovouto závěť pořídit nelze.[109]

6. Krátké nahlédnutí do registru závětí

Ještě před samotným závěrem si udělejme malý exkurz do problematiky evidencí právních jednání pro případ smrti, které jsou obzvláště v dnešní technologicky laděné době na vzestupu. Evidencí, podobnou té, kterou u nás vede Notářská komora ČR, však ani v roce 2021 nedisponují všechny evropské státy. Kupř. ve Finsku[110] dosud takový registr neexistuje, ač se snahy o jeho zavedení táhnou již přes 15 let. Menší míru právní jistoty vyplývající ze současného stavu snad netřeba zdůrazňovat.

V zemích, kde již evidence zavedeny jsou, se pak liší konkrétní přístupy k jejich využívání. Například v Bulharsku[111] se lustrace provádí pouze tehdy, požádají-li o to pozůstalí. Ve zbytku Evropy je pravidlem povinná lustrace. Kupř. v Estonsku[112] navíc existuje zvláštní možnost, aby testátor oznámil registrátorovi (notářské komoře), že pořídil holografní závěť, též skrze zvláštní webovou službu. Ve Francii[113] mohou do registru nahlížet i potenciální dědici, a to dokonce i online, samozřejmě s tím, že jakýkoli požadavek vyžaduje předložení originálu úmrtního listu nebo jeho ověřené kopie.

 

7. Liberální přístup québecké právní úpravy

Cílem této pasáže je poukázat na to, že formální pravidla by neměla být vnímána jako samoúčelná a že i při výkladu a aplikaci těchto pravidel musíme přihlížet k jejich účelu a smyslu. Velmi zajímavou úpravu lze nalézt v občanském zákoníku kanadské provincie Québec. Tamní občanský zákoník (CCQ) zná podobné formy závěti jako česká právní úprava, obsahuje však jedno ustanovení navíc. Jedná se o čl. 714 CCQ, který stanoví, že „holografní závěť nebo závěť pořízená před svědky[114] je platná i přes nedodržení všech formálních náležitostí, pakliže splňuje alespoň základní (‚essential‘) náležitosti a pakliže nepochybně a jednoznačně obsahuje poslední vůli zemřelého.[115] Nezbytnou podmínkou aplikace čl. 714 CCQ je existence alespoň nějaké listiny, nelze tedy takto přiznat váhu ústnímu pořízení.[116]

Tamní judikatura a doktrína[117] se pod vlivem této legislativní úpravy zabývají tím, jakou funkci formální požadavky plní a zda jsou in concreto tyto funkce naplněny v důsledku nedodržení některého formálního požadavku či nikoli. Funkce zpřísněných formálních požadavků[118] kladených na závěti jsou přinejmenším tři: 1. důkazní; 2. varovná (upozorňují zůstavitele na významnost dané dispozice); 3. ochranná [chrání před podvodnými manévry – proto např. musí být (alografní) závěti podepsány „na konci“, aby byly chráněny před přidáním textu jinými osobami než zůstavitelem].[119]

Soudům je čl. 714 CCQ dána poměrně široká možnost ke korekcím nespravedlností, k nimž by při striktní aplikaci formálních pravidel docházelo. Takto byla jako platný dědický titul posouzena např. závěť, jež nebyla podepsána na konci, nýbrž toliko na začátku,[120] či listina, která byla zčásti napsána zůstavitelem, zčásti jinou osobou (ačkoli nebyli přítomni žádní svědci).[121] V dalším případu přiznaly soudy platnost nepodepsanému vlastnoručně sepsanému testamentu v podobě dopisu, jenž byl prokazatelně pořízen bezprostředně před testátorovou smrtí a byl nalezen poblíž jeho těla.[122]

Pro zajímavost lze zmínit, že podobné pravidlo jako CCQ obsahuje též zákon v jižní Austrálii, kde se přihodil případ vskutku kuriózní. Manželé simultánně pořizovali závěti, jimiž povolávali za univerzální dědice jeden druhého, nicméně před podpisem si listiny omylem prohodili, čili došlo k tomu, že manžel podepsal manželčinu závěť a vice versa. Přesto soud posléze přiznal manželovi dědické právo po zesnulé manželce z titulu předmětné závěti.[123]

Pravidlo obsažené v čl. 714 CCQ umožňuje odhlédnout od formálních požadavků v případech, kdy smysl a účel, jemuž formální požadavky slouží, může být saturován jinak. Pokud se tedy in concreto podaří kupř. ověřit, že text pochází od zůstavitele, že zůstavitel nebyl manipulován jinou osobou či že rozuměl povaze a významu sepisovaného dokumentu, je možné za závěť pokládat i formálně vadnou listinu.[124] Jedná se jistě o pravidlo, které je nutno aplikovat zdrženlivě, na stranu druhou může být do určité míry inspirativní i pro nás, neboť akcentuje teleologický výklad, a tím umožňuje, aby obsah zvítězil nad formou.[125] Absence některé z formálních náležitostí závěti (např. jejího podpisu) tak zpravidla bude pro osud dané listiny fatální – nikoli ovšem proto, že by daná formální náležitost znamenala condicionem sine qua non, leč spíše proto, že soudu často nezbývá žádný jiný způsob, jak zjistit, zda onen formálně nedokonalý dokument byl zůstavitelem zamýšlen jako jeho poslední vůle.[126]

8. Závěrečná slova

Jak jsme se pokusili nastínit v tomto komparativním pojednání, v oblasti forem závěti existuje mezi evropskými státy značná diskrepance – množstvím akceptovaných typů závěti počínaje a konkrétními požadavky na ně konče. Nelze ovšem říci, že by neexistovala snaha o sjednocení této agendy – prvním příkladem budiž Washingtonská úmluva o formě mezinárodní závěti z roku 1973, jež vstoupila v platnost o pět let později a jejímž cílem bylo zavedení mezinárodně uznávané standardizované závěti. Další ukázkou této snahy je mezinárodní asociace European Net­work of Registers of Wills Association, vytvořená notářskými samosprávami Belgie, Francie a Slovinska před patnácti lety, v současnosti čítající členy ze 13 členských států (členskými státy jsou mimochodem všichni naši sousedé) a usilující o mezinárodní propojení evidencí právních jednání pro případ smrti.

Úspěšnost těchto snah ale nyní ponechme stranou a pouze dodejme závěrečné konstatování, že právní úprava forem závěti v ostatních evropských zemích nám může posloužit jako cenná ukázka, jak případně eliminovat problémy, které recentní dědické právo přináší, nýbrž i jako ukázka, čeho se vyvarovat. Zároveň může být praktickým návodem pro případ, kdy musíme řešit pozůstalostní řízení, v němž se vyskytne relevantní cizí prvek. Vzhledem k tomu, že kolizní úprava nařízení o dědictví vychází ze zásady favor validitatis, postačí pro formální platnost závěti, když objevivší se poslední pořízení vyhoví formálním požadavkům alespoň jednoho z relevantních právních řádů. Proto i notáře-praktika musí zajímat právní úprava formálních náležitostí v zahraničních právních řádech, zvláště pokud se jedná o právní řády, které jsou z hlediska formálních požadavků shovívavější než ta naše. Tento text nepřináší vyčerpávající přehled všech v úvahu přicházejících otázek ve všech právních úpravách, nicméně snad by mohl sloužit alespoň jako základní východisko či rozcestník pro kohokoli, kdo bude postaven před otázku posouzení formální platnosti závěti v případu s cizím prvkem.

 


[1] K tomu, co vše spadá pod pojem formální platnost, srov. Pfeiffer, M. Dědický statut – právo rozhodné pro přeshraniční dědické poměry. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 170–171.

[2] Zpětný a další odkaz ve vztahu k právu určenému dle kolizní normy zakotvené v čl. 27 je výslovně vyloučen, a to v čl. 34 odst. 2 nařízení.

[3] Tak tomu bude tehdy, nebude-li závěť splňovat formální náležitosti vyžadované českým zákoníkem, avšak zůstavitel ji např. pořídí v zahraničí nebo se bude týkat nemovitosti nacházející se na území jiného státu.

[4] Dle nařízení o dědictví by veřejné listiny sepsané dle práva jednoho členského státu měly mít na území ostatních členských států stejné nebo co nejvíce srovnatelné důkazní účinky jako v členském státě původu (srov. recitál 61 preambule nařízení o dědictví).

[5] Čl. 971 belgického občanského zákoníku – Burgerlijk Wetboek. Od 30. 4. 2020 stačí jediný notář. Před tímto datem vyžadoval zákon též přítomnost svědka, eventuálně dvou notářů.

[6] Liin, U. On Reform of Estonian Succession Law. Juridica International Juridica Int‘l, 1998, č. 3, s. 106.

[7] Čl. 603 italského Codice Civile.

[8] Čl. 5.28 litevského občanského zákoníku (Lietuvos Respublikos civilinis kodeksas). Toto ustanovení vyžaduje, aby závěť byla vypracována ve dvou vyhotoveních – jedno obdrží účastník, druhé zůstane u notáře. V případě sporu bude upřednostněna závěť uložená u notáře za předpokladu, že neobsahuje žádné opravy nebo výmazy, které nebyly dohodnuty (čl. 5.28 odst. 4). Podobnou úpravu lze nalézt v lotyšském občanském zákoníku (Civillikums), konkrétně v čl. 437.

[9] § 7:14 maďarského občanského zákoníku (Polgári törvénykönyv).

[10] Čl. 4:94 nizozemského občanského zákoníku (Burgerlijk Wetboek).

[11] Čl. 950 polského občanského zákoníku (Kodeks cywilny).

[12] Čl. 2205 portugalského občanského zákoníku (Código Civil).

[13] Čl. 1043 a 1044 rumunského občanského zákoníku (Codul civil).

[14] Čl. 685 a násl. španělského Código Civil. Je ovšem nutno mít na paměti, že ve Španělsku existuje sedm různých dědických režimů (je proto nutné se zabývat vnitrostátní kolizí právních úprav, která se řeší dle čl. 36 nařízení o dědictví). Seznam místních právních úprav je dostupný na: <http://www.boe.es/legislacion/codigos/codigo.php?id=48&modo=1&nota=0&tab=2>.

[15] § 476d slovenského občanského zákoníku.

[16] Čl. 655 maltského občanského zákoníku.

[17] Čl. 24 bulharského zákona o dědění.

[18] Čl. 971 francouzského Code Civil.

[19] Čl. 971 Code Civil, platného a účinného v Lucembursku.

[20] § 583 ABGB.

[21] Čl. 1724 řeckého občanského zákoníku (ΑΣΤΙΚΟΣ ΚΩΔΙΚΑΣ).

[22] Čl. 971 francouzského Code Civil. Blíže k právní úpravě závětí ve francouzském právu srov. Malá, L. Základní rámec hmotného dědického práva ve Francii. Ad Notam, 2014, č. 5, s. 9.

[23] Čl. 971 Code Civil, platného a účinného v Lucembursku.

[24] § 583 ABGB.

[25] Čl. 1724 řeckého občanského zákoníku. Bližší podrobnosti v čl. 1725–1737.

[26] Pokud je zůstavitel hluchý nebo němý a zároveň neumí číst, musí být přítomni dokonce čtyři svědci – čl. 603 i. f. italského Codice Civile.

[27] § 63 dánského zákona o dědění (Arveloven).

[28] § 63 odst. 2 dánského zákona o dědění.

[29] Čl. 32 odst. 2 chorvatského zákona o dědění (zakon o nasljeđivanju). Rovněž litevský konzulární úředník může sepsat závěť mající formu veřejné listiny (čl. 5.28 litevského občanského zákoníku).

[30] Čl. 69 v souvislosti s čl. 71a odst. 5 slovinského zákona o dědění (zakon o dedovanju).

[31] Čl. 71a odst. 6 druhá věta slovinského zákona o dědění.

[32] Čl. 103 slovinského zákona o dědění.

[33] Srov. Zupančič, K., Žnidaršič Skubic, V. Dedno pravo. 3. vydání. Uradni list, 2009, s. 127–128.

[34] Čl. 433 a násl. lotyšského občanského zákoníku.

[35] Blíže viz čl. 5.28 odst. 6 a 7 litevského občanského zákoníku.

[36] § 581 odst. 3 ABGB.

[37] § 581 odst. 2 ABGB.

[38] Blíže viz § 581–582 ABGB.

[39] Čl. 1124 ruského občanského zákoníku (Гражданский кодекс Российской Федерации).

[40] Gongalo, J. B. Testament form in russian and french legislation (comparativeaspect). Russian Juridical Journal, 2007, č. 1, s. 83.

[41] Čl. 1125 odst. 2 a 3 ruského občanského zákoníku.

[42] Čl. 1118 odst. 4 ruského občanského zákoníku.

[43] Společnou závěť umožňuje i právní úprava v Estonsku, a to mezi manželi, kteří se musí povolat za dědice navzájem – viz Liin, U., op. cit. sub 6, s. 107. Společnou závěť manželů zná mj. též čl. 5.43 a násl. litevského kodexu. Ještě širší možnosti poskytuje např. čl. 968 belgického občanského zákoníku. Naopak výslovný zákaz lze nalézt např. v čl. 589 italského Codice Civile, čl. 1036 rumunského, čl. 1717 řeckého, potažmo v čl. 4:93 nizozemského občanského zákoníku.

[44] Čl. 1248 ukrajinského občanského zákoníku (Цивільний кодекс України).

[45] Čl. 1251 ukrajinského občanského zákoníku.

[46] Někdy je úschova závěti sepsané ve formě soukromé listiny notářem dokonce obligatorní (čl. 4.95 nizozemského občanského zákoníku či čl. 25 bulharského zákona o dědění).

[47] Čl. 976 až 979 Code Civil.

[48] Čl. 604 Codice Civile, který tuto formu nazývá tajnou závětí („Il testamento segreto“). Závěť nesplňující všechny náležitosti tajné závěti může ex lege konvertovat na holograf – čl. 607 Codice Civile.

[49] Čl. 605 Codice Civile.

[50] Čl. 438 až 442 lotyšského občanského zákoníku.

[51] Bližší podmínky stanoví čl. 439 lotyšského občanského zákoníku. Podobnou úpravu zná i čl. 5.31 občanského zákoníku Litvy.

[52] Liin, U., op. cit., sub 6, s. 106–107.

[53] Čl. 1738 řeckého občanského zákoníku.

[54] § 2248 německého BGB.

[55] Uzavřená závěť, rusky закрытое завещание, je upravena v čl. 1126 ruského občanského zákoníku.

[56] Gongalo, J. B., op. cit. sub 40, s. 85.

[57] Čl. 970 belgického občanského zákoníku.

[58] Čl. 5.30 litevského občanského zákoníku.

[59] Liin, U. op. cit. sub 6, s. 106–107; § 24 estonského zákona o dědění. Zde je ovšem nutno podotknout, že tzv. domácké závěti (tedy závěti ve formě soukromé listiny) mají platnost toliko po dobu 6 měsíců (§ 25 zmíněného zákona o dědění).

[60] Čl. 30 chorvatského zákona o dědění.

[61] Čl. 1721 až 1723 řeckého občanského zákoníku.

[62] Kapitola 10 Oddíl 1 finského zákona č. 40/1965, o dědění (Perintökaari).

[63] Kapitola 10 Oddíl 3 finského zákona o dědění. Tam je upravena i další alternativní možnost, a sice ústní pořízení před dvěma svědky.

[64] Kapitola 10 Oddíl 3 odst. 2 finského zákona o dědění.

[65] § 66 dánského zákona o dědění.

[66] Čl. 949 odst. 1 polského občanského zákoníku.

[67] § 578 ABGB.

[68] § 578 ABGB in fine. Naše prvorepubliková civilistika psala o takových kvazinormách jako „o obřadnostech předepsaných toliko jako ‚opatrnost‘“, viz Mayr, R. Soustava občanského práva. Kniha pátá. Právo dědické. Barvič & Novotný, 1927, s. 34.

[69] § 2247 odst. 2 BGB.

[70] V originálním znění Vidnetestamente – § 64 dánského zákona o dědění.

[71] § 64 odst. 1 až 3 dánského zákona o dědění.

[72] Čl. 31 chorvatského zákona o dědění.

[73] § 23 kyperského zákona o závětech a dědění, Cap. 195 (The Wills and Succession Law).

[74] Požadavky na jejich způsobilost stanoví § 24 a 25 téhož zákona.

[75] § 23 písm. a) kyperského zákona o závětech a dědění.

[76] Čl. 78 irského zákona o dědění z roku 1965 (Succession Act).

[77] Čl. 85 irského zákona o dědění.

[78] § 7:17 bod 1 písm. b) maďarského občanského zákoníku.

[79] § 7:17 bod 2 maďarského občanského zákoníku.

[80] Čl. 706 španělského občanského zákoníku.

[81] Podobnou úpravu zná § 23 písm. d) kyperského zákona o závětech a dědění.

[82] Čl. 951 polského občanského zákoníku.

[83] § 579 ABGB.

[84] § 579 odst. 2 ABGB in fine.

[85] § 579 lichtenštejnského ABGB (jakož i ABGB v původním znění).

[86] § 579 lichtenštejnského ABGB (jakož i ABGB v původním znění) in fine.

[87] § 65 dánského zákona o dědění.

[88] § 65 odst. 2 dánského zákona o dědění.

[89] § 7:20 maďarského občanského zákoníku.

[90] Zde je nutno podotknout, že otázka formální platnosti ústně provedených pořízení pro případ smrti je vyloučena z působnosti nařízení o dědictví, jak plyne z jeho čl. 1 odst. 2 písm. f). Formální platnost ústních pořízení tak musíme posuzovat podle kolizních norem plynoucích z dvoustranných smluv o právní pomoci, potažmo z kolizních norem legis fori (tj. u nás dle § 77 odst. 2 ZMPS).

[91] Jak plyne z § 7:21 maďarského občanského zákoníku. Výjimečná povaha ústních závětí je dále zdůrazněna tím, že podle zákona je takováto závěť neplatná, měl-li zůstavitel bez obtíží možnost pořídit závěť písemně v období třiceti po sobě jdoucích dnů poté, kdy skončila situace, která odůvodňovala pořízení závěti v ústní formě – § 7:45 zákoníku.

[92] Čl. 676 až 680 maltského občanského zákoníku.

[93] Čl. 952 polského občanského zákoníku.

[94] Čl. 952 odst. 3 polského občanského zákoníku.

[95] Rozhodnutí polského Nejvyššího soudu ze dne 5. 7. 2006, sp. zn. IV CSK 74/06.

[96] Čl. 37 chorvatského zákona o dědění.

[97] Čl. 1047 odst. 1 písm. d) rumunského občanského zákoníku. Odst. 3 téhož ustanovení navíc vyžaduje přítomnost dvou svědků.

[98] Čl. 716 a 719 španělského občanského zákoníku.

[99] Čl. 722 a násl. španělského občanského zákoníku.

[100] Kapitola 10 Oddíl 3 finského zákona o dědění.

[101] § 2249 odst. 1 BGB. Jedná se o tzv. venkovský testament (Dorf-Testament).

[102] Toto časové omezení platí pro všechny privilegované závěti pořízené dle německého práva – § 2252 odst. 1 BGB.

[103] § 584 odst. 1 ABGB.

[104] § 584 odst. 2 ABGB.

[105] § 584 odst. 1 ABGB in fine.

[106] § 587 ABGB in fine.

[107] Liin, U. op. cit. sub 6, s. 107.

[108] Čl. 78 irského zákona o dědění a contrario.

[109] Pro bližší informace k privilegovaným závětem v různých právních řádech srov. Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník zpráva k občanskému zákoníku. Ostrava: Sagit, 2012, s. 635–638.

[110] Härkönen, A. Vainajan viimeinen ta