42 minut
Vítězná povídka 1. ročníku literární soutěže Právnická povídka roku brilantně ilustruje případ, kdy by bylo včasné sepsání závěti posloužilo zájmu zůstavitele, pozůstalých dětí i spravedlnosti.
Publikováno s laskavým svolením autora, Mgr. Martina Mezenského.
Byl to dost nepovedený pokus o rodinný výlet do zoo. A snad poslední, už jsou na to s Vítkem dost staří. Karin pozvedla oči od facebookové konverzace s kamarádkou Vendy na mobilu a pohlédla na zbylé osazenstvo vozu. Malý Mikuláš seděl vedle v autosedačce, nezvykle potichu. Harant. Hodil kamenem po plameňákovi. Pták sotva stihl uskočit. Konečně po něm křičeli oba rodiče a konečně dostal pořádně na zadek. Ti dva teď vepředu mlčky zírali na ubíhající okresku. Táta řídil. „Máma“ od incidentu s kamenem nepromluvila, jen v přehrávači pustila nějaké folkové písničky. („Máma“ není Karinina máma, ta zemřela, když byla Karin ještě malá. Je to Mikulášova máma – a taky Vítkova máma, a Karinin táta je i Mikulášův táta, ale není Vítkův táta. Karin to už unavovalo každému vysvětlovat. „Mámu“ a Vítka ten jejich táta mlátil, tak od něj odešli. Táta a Karin byli sami. Staříci se dali dohromady a bác, Mikuláš. Such wow, very cool, much family, řekl by internetový meme psík Doge. A zase tak vzácný případ beztak nebyli.) Vítek seděl vedle Mikuláše z druhé strany, sluchátka v uších, hlavou pohupoval do pochybného rytmu reggae. Kdyby si ostříhal ty vlasy a nebyl její de facto nevlastní bratr, vypadal by i celkem k světu. Obrátila oči v sloup a raději zaměřila svou pozornost na ubíhající krajinu.
Les, les, mez, mez, les, les, paseka. Do večera toho přitom musí ještě tolik stihnout – načíst si tu stránku o benzenu (francouzsky), těch pět slovních úloh v matice (francouzsky)
a připravit si nějaké povídání k prezentaci o „Le droit constitutionnel français“ do společenských věd. Ještěže prezentaci samotnou udělala včera! Dokonce to bylo zajímavé, práva jsou vůbec zajímavá. Stát se tak právničkou, to by vlastně vůbec nebylo od věci. A samozřejmě, jasně, ještě těch zhruba dalších 700 slovíček na francouzskou konverzaci. To byl vůbec výborný nápad, česko-francouzské bilingvní gymnázium. Kdyby žila máma, byla by to pohodka, máma pocházela z Dijonu. Ale takhle…
Cesta plavně ubíhala. Vyjeli z lesíka na rozlehlou rovinatou pláň, kousek před nimi křižovatka dvou silnic, v okolí prázdno. Jen zleva se rychle blížila obrovská bílá dodávka. Karin na ni nechápavě hleděla. Blížila se příliš rychle. Karin stále bez hlesu zírala. Příliš rychle k nim. K nim a křižovatce.
Ohluchla. Oslepla. Ticho a tma. A tlak. A nádech. A řezavá bolest někde v levém rameni. A nádech. Zvuk! Hukot, křik, supění. Karin otevřela oči. V zorném poli spadané podzimní listí, kopeček, zatažená obloha a plechy. Příkop? Je to příkop, konstatoval zmatený mozek. V sedačce spíše ležela, pás se jí zařezával pod levou klíční kost. Pomalu otočila hlavu doprava. Pohledem
se střetla s vytřeštěnýma očima Mikuláše, stále zakšírovaného v dětské autosedačce. Třásl se. Karin se taky třásla. Vyhrnula pás a vysmekla se ze sedačky. Rozhlédla se – ano, opravdu příkop, a leží v něm jen zadní polovina auta. Kousek dál leží Vítek. Schoulený supí a oběma rukama si drží kotník. Tiše nadává.
Otočila se a vyrazila k patě příkopu, začala se škrábat zpět na silnici. Listí klouzalo a klíční kost bolela jako ďas. Čelo auta leželo pohozené jako opuštěná hračka jen pár metrů od ní. Bílá dodávka visela v protějším příkopě. Mátoživě se vydala k autu. Dveře řidiče jsou hluboko promáčklé dovnitř kabiny. Za sebou slyší neurčité hlasy.
„Tati… Tati! Tati…“ Obešla vůz, nebo alespoň tu polovinu z něj, která zůstala na cestě, a nahlédla do zejícího prostoru pro cestující. Byl stále připásán, tělo uvězněné v troskách přístrojové desky, hlava svěšená v nepřirozeném úhlu. „Tati! Tati! Táto!“ Nereagoval. Žena vedle něj se však pohnula. Karin přeběhla na stranu spolujezdce. Lomcovala s dveřmi, nešly otevřít. Lomcovala dál, povolily. Hlasy vzadu se přibližovaly. „Máma“ se držela za břicho, sténala. „Ka… Karin. Karin!“ zachroptěla, „Karin… volej rychle…“ Byla bledá, bílá, zpoza vlasů jí stékala po spánku krev. Oči třeštila na Karin.
Kdosi ji chytil za paži a smýkl s ní. „Slečno, jděte odsud, jděte pryč! Pryč, stáním tady ničemu nepomůžete,“ zavelel rázný mužský hlas a jeho majitel s Karin smýkl podruhé. Dovlála až do náruče nějaké starší ženy, ta ji vedla pryč od trosek auta a něco konejšivě mumlala. Nechápala to. Karin nechápala vůbec nic. Kolem proběhli tři muži v zářivých bundách.
Otočila se a vyrazila k patě příkopu, začala se škrábat zpět na silnici. Listí klouzalo a klíční kost bolela jako ďas. Čelo auta leželo pohozené jako opuštěná hračka jen pár metrů od ní. Bílá dodávka visela v protějším příkopě. Mátoživě se vydala k autu. Dveře řidiče jsou hluboko promáčklé dovnitř kabiny. Za sebou slyší neurčité hlasy.
„Tati… Tati! Tati…“ Obešla vůz, nebo alespoň tu polovinu z něj, která zůstala na cestě, a nahlédla do zejícího prostoru pro cestující. Byl stále připásán, tělo uvězněné v troskách přístrojové desky. Otočil hlavou. „Ka… Karin. Karin!“ zachroptěl, „Karin… volej rychle…,“ zamumlal a pokusil se v sedadle posunout. Karin přeběhla na stranu spolujezdce. Lomcovala s dveřmi, nešly otevřít. Lomcovala dál, povolily. Hlasy vzadu se přibližovaly. „Máma“ seděla bez hnutí, hlavu svěšenou v nepřirozeném úhlu. Byla bledá, bílá, spánek zalitý krví, prázdný pohled upřený na rozbité čelní sklo.
Karin kdosi chytil za paži a smýkl s ní. „Slečno, jděte odsud, jděte pryč! Pryč, stáním tady ničemu nepomůžete,“ zavelel rázný mužský hlas a jeho majitel s ní smýkl podruhé. Dovlála až do náruče nějaké starší ženy, ta ji vedla pryč od trosek auta a něco konejšivě mumlala. Nechápala to. Karin nechápala vůbec nic. Kolem proběhli tři muži v zářivých bundách.
Jeden druhého přežil o 42 minut. Utrpěná mnohačetná poranění v oblasti hlavy, trupu a končetin nebyla slučitelná se životem. Lékař konstatoval v jednom případě smrt na místě, v druhém případě nastala po převozu do nemocnice.
Hodiny a dny plynuly. Prvotní mediální humbuk okolo děsivé nehody opadl. Babičky se sjely, aby se postaraly o Mikuláše a pohřby. Škrábance a oděrky se hojily. Policisté už všechny dvakrát vyzpovídali. Pojišťováci už všechny vyzpovídali třikrát. Nepotřebovala vědět, kdo je viníkem. Tátu ani „mámu“ jí to stejně nevrátí.
Ve škole se dál učivo probíralo raketovým tempem. Kamarádi dál pořádali akce. Nejrůznější úřady neustále potřebovaly Karinin vlastnoruční podpis na bílá i barevná lejstra. Svět se, zdá se, nezastavil. Karin se to trochu dotýkalo. Chtěla a potřebovala na chvíli zastavit. Stát mimo. Přebrat si to všechno, utřídit si pocity, nezvykle rozevlátě přeskakující v mysli. Nechtěla si povídat s psycholožkami. Potřebovala zastavit a zhluboka se nadechnout. Veškerý shon kolem ji nezajímal. Připadal jí jaksi vedlejší.
Nejvíce času trávila na rehabilitacích s Vítkem, pomáhala mu rozchodit rozlámanou nohu v přilehlém zámeckém parku. Nechtěla nic z toho řešit a nechtěla se k ničemu vracet. Přesto to nešlo – ať už volal někdo z kanceláře notářky ohledně pozůstalosti („No co vím, tak náš dům, rodinný účet, možná nějaké spoření, to jsem se nikdy nezajímala, to, co mi táta ještě s mojí biologickou mámou spořili na studia ve Francii a „máma“ měla myslím chalupu v Jizerských horách, já tam moc nebývala, to se spíše zeptejte Vítka, ten tam jezdil pořád.“) nebo ji hned po návratu mezi školní lavice učitelé zasypávali úkoly (dle slov francouzštinářky: „Osiření není důvod nepsat komparační esej, et j´exprime mes sincères condoléances.“) nebo se ukřičený a ubrečený Mikuláš neustále dožadoval její pozornosti, potřebný klid a čas na vstřebání neměla. Nelíbilo se jí to. A nelibost se pomalu hromadila. Sem tam se projevovala slzami a nerudnou náladu, ale celkově ji na uzdě držela vyhlídka onoho vysokoškolského studia ve Francii – coby nastávající maturantka měla nejvyšší čas k řešení přihlášek na univerzity, rozmýšlení lettres de motivation a dohánění známek na kýžený prospěch. Vyřeší se to tam – ve Francii. Tam se s tím nějak srovná. Tam se zastaví. Pojede tam už o prázdninách. Zastaví se. Rozmyslí se. A hned zase vyběhne žádoucím směrem.
Uběhlo dalších deset týdnů. Karinini prarodiče se nastěhovali k nim domů, Vítkova babička pravidelně docházela. Mikuláš už tolik nevřískal a Vítek berle odhodil. Během pochmurného úterý dorazily obálky s razítkem JUDr. Ivany Recmannové, notářky – předvolání k jednání v pozůstalostním řízení. „Inu, čas uzavřít jednu kapitolu,“ zamumlala nad dopisem Karin. „Už se vážně potřebuju soustředit na maturitu a přijímačky.“ Nebylo to však jen tak (jako obvykle) – prarodiče předtím zařizovali ještě nějaké „kolizní opatrovnice“. Prý by se zájmy babiček a dědečka mohly dostat do rozporu se zájmy Vítka a Mikuláše. „Směšné a zbytečné,“ opáčila by Karin, kdyby se jí někdo zeptal na názor. „Takhle nemožně ta práva přeci fungovat nemůžou,“ říkala si. Navržené kolizní opatrovnice si pamatovala z předcházejících jednání o opatrovnictví nad pětiletým Mikulášem a sedmnáctiletým Vítkem – zástupkyně místního Orgánu sociálně-právní ochrany dětí. V duchu jim říkala Bečka a Hučka, se zapamatováním si jejich jmen se neobtěžovala. Bečka byla mohutná padesátnice, tmavovlasá, s hřmotným hlubokým hlasem a trpící knírkem nad rtem a naprostým nevkusem co do odívání. Hučka byla drobná, sotva pětadvacetiletá žínka, která se vyžívala v batice, nejrůznějších pletených pokrývkách hlavy (odtud ona přezdívka), dlouhých upřených pohledech a chápavých úsměvech. Karin se nedokázala rozhodnout, která ji irituje víc. Bečka kolizně opatrovala Mikuláše, Hučka zase Vítka. Karin bylo již před nehodou osmnáct, takže nikoho s sebou na jednání nepotřebovala.
V příjemně vytopené kanceláři vyzdobené šanony a sbírkami zákonů je přivítal notářský kandidát Mgr. Ivo Bouda. Hubený, prostovlasý, se silnými brýlemi a nepříjemně vysoko postaveným drnčivým hlasem. Oblek, nakolik sahaly Karininy znalosti pánské módy, měl však nádherný, v odstínu námořnické modři. „Takže, dobrý den, je, heh, příjemné, že jste se dnes všichni zde sešli, abychom vyřešili tuto, heh, záležitost,“ projel rychlým pohledem Karin, Vítka, Hučku, Bečku, Karinina dědečka a Vítkovu babičku a pokračoval: „Samozřejmě, heh, smutnou záležitost. Upřímnou soustrast.“
Začal s vysvětlováním procesních náležitostí pozůstalostního řízení. Karin notářského kandidáta poslouchala jen chvílemi, na půl ucha, kanceláří sálalo otupující a uspávající teplo. Přesunuli se k pozůstalosti jako takové. „…zapsán na listu vlastnictví č. 153…, …spořicí bankovní účet č. 4078602012/3030 na jméno zemřelého otce…, …rodinný dům, patrně, heh, chalupa, že ano, v katastrálním území…, …běžný účet s dispozicí obou zemřelých u bankovního domu…“ Žádné překvapení, žádné šokující sumy ani tajné fondy na Kajmanských ostrovech. Ani žádné dluhy. Táta i „máma“ byli spořádaní lidé.
„Vystudovat práva a dělat tohle, tak po půl roce vyskočím z okna,“ pomyslela si Karin, nahlas však jen třikrát zdvořile odtušila „Ano,“ na otázku, zdali je seznam úplný a správný, zdali platí, že se dědictví nevzdává a zdali uplatňuje výhradu soupisu.
Drnčivý hlas Mgr. Boudy pokračoval: „Vaši rodiče nezanechali žádné, heh, pořízení pro případ smrti, v tomto případě tedy budeme postupovat podle, heh, zákonné posloupnosti. Váš případ je, heh, zajímavý, a…“
„Zajímavý?! Vy ho považujete na zajímavý?!“ sykla Karin na notářského kandidáta. Nelibost na chvíli přemohla dobré vychování. Samotnou ji to zarazilo. Zaskočený reakcí byl i Mgr. Bouda. Jeho výraz ztvrdl, do tváře se mu nahrnula barva. Nebyl to hezký pohled.
„Heh, tedy, já jsem to nemyslel nijak… nevhodně… ale… nýbrž profesně! Omlouvám se, tedy. Nicméně, heh, k věci.“ Dosud drnčivý hlas ztratil své vibráto. Náhle zněl mnohem rázněji.
„Občanský zákoník hovoří jasně. Dle ustanovení § 1479 vzniká dědické právo dědiců smrtí zůstavitele, ledaže dědic zemřel současně s ním. Tu současnost dále upravují další ustanovení zákona.
Nicméně časy úmrtí vašich rodičů jsou doložené v lékařských zprávách a zřetelně se liší. Otec onoho dne zemřel v 17:02, matka v 17:44.
Rozdíl 42 minut je dostatečně jasný pro určení, kdo byl ve kterém okamžiku ještě naživu. V okamžiku smrti vašeho otce tak byla dědicem jeho žena a jeho dvě děti – zletilá Karin a nezletilý Mikuláš.“
„Kam tím míříte?“ opáčila Karin nechápavě. „Smrtí manželky vašeho otce nastupují coby dědicové její děti – nezletilý Mikuláš a nezletilý Vít.“
„Stále nechápu, kam tím míříte.“ „Vzhledem k tomu, že zde nemám záznam o odlišném ujednání, vypořádání společného jmění manželů vede k rozdělení společního jmění rovným dílem. Ve společném jmění eviduji rodinný dům a jeho vybavení, společný běžný účet, stavební spoření a některé další drobnosti.
Díl náležící manželce připadá po její smrti rovným dílem nezletilému Mikuláši a nezletilému Vítovi. Druhá polovina společného jmění směřuje do dědictví, kam patří i majetek ve výlučném vlastnictví zůstavitele, kupříkladu tady ten spořicí účet, kde vy a nezletilý Mikuláš dědíte po jedné třetině, a po zemřelé, které by jinak díl náležel, dělí poslední třetinu rovným dílem nezletilý Mikuláš a nezletilý Vít. Majetek ve výlučném vlastnictví zemřelé, kupříkladu tady ta chata, připadá opět rovným dílem mezi její potomky, nezletilého Mikuláše a nezletilého Víta.“
V té změti slov Karin většina vyřčeného vůbec nezajímala. Ať se to rozdělí, jak chce, stejně v Česku neplánuje být – jenže… „Co myslíte tím spořicím účtem děleným na třetiny? To mi přeci šetřil táta na školu ve Francii. Byly v tom i peníze mojí mámy, než umřela.“
„No, no, no, no, přece nebudeš tak sobecká!“ zaburácela Bečka. „Tvůj otec neměl jen tebe, ale i toho malého, nezapomínej na něj! Jak by on k tomu přišel? Byl přece taky jeho syn!“
Mgr. Bouda jí přisvědčil: „Ano, vskutku, pokud se bavíme o tom spořicím účtu, tak zletilé Karin připadne 1/3, nezletilému Mikuláši 1/2 a nezletilému Vítovi 1/6 předmětné částky.“ Na volný list papíru začal kreslit kružnice a vyznačovat jednotlivé dědické podíly. Karin ho na chvíli zaraženě sledovala. „Ale táta ty peníze měl pro mě, ne pro Mikuláše.“
„Vážně, ty peníze byly pro Karin, já s tím nemám nic společného,“ hlesl tiše Vítek.
Hučka na něj upřela významný pohled, tvář jí rozjasnil chápavý úsměv a medovým hláskem zašveholila: „Ale zákon tak hovoří. Přeci se nemůžeme vzdát prostředků, které bys mohl využít například pro své vzdělání nebo zájmy. Nikde nebylo uvedeno, že ten účet patří jenom Karin. Byl to obyčejný spořicí účet a vy jste všichni žili v jedné domácnosti jako jedna velká rodina. Ne, ne, s žádnými změnami v tomto bodě nebudu souhlasit.“
„Já také ne,“ přisadila si Bečka, „postupujme dál dle platných zákonů! Nepřipustím, aby můj opatrovanec byl na svých právech krácen!“ Hučka přikývla. Vítek svěsil hlavu.
Horoucí nelibost z Boudy, Bečky a Hučky v ní zápasila s chladnou beznadějí ohlašující konec vyhlídek na Francii a nový start. A Vítek navíc vypadá jako hromádka neštěstí. To si nezasloužil. Točila se jí hlava, horko v místnosti bylo nesnesitelné.
„Občanský zákoník hovoří jasně. Dle ustanovení § 1479 vzniká dědické právo dědiců smrtí zůstavitele, ledaže dědic zemřel současně s ním. Tu současnost dále upravují další ustanovení zákona.
Nicméně časy úmrtí vašich rodičů jsou doložené v lékařských zprávách a zřetelně se liší. Matka onoho dne zemřela v 17:02, otec v 17:44.
Rozdíl 42 minut je dostatečně jasný pro určení, kdo byl ve kterém okamžiku ještě naživu. V okamžiku smrti vaší matky tak byl dědicem její muž a její dvě děti – nezletilý Vít a nezletilý Mikuláš.“
„Kam tím míříte?“ opáčila Karin nechápavě. „Smrtí manžela zůstavitelky nastupují coby dědicové jeho děti – nezletilý Mikuláš a zletilá Karin.“
„Stále nechápu, kam tím míříte.“ „Vzhledem k tomu, že zde nemám záznam o odlišném ujednání, vypořádání společného jmění manželů vede k rozdělení společného jmění rovným dílem. Ve společném jmění eviduji rodinný dům a jeho vybavení, společný běžný účet, stavební spoření a některé další drobnosti.
Díl náležící manželi připadá po jeho smrti rovným dílem nezletilému Mikuláši a zletilé Karin. Druhá polovina společného jmění směřuje do dědictví, kam patří i majetek ve výlučném vlastnictví zůstavitelky, kupříkladu tady ta chata, kde nezletilý Vít a nezletilý Mikuláš dědí po jedné třetině, a po zemřelém, kterému by jinak díl náležel, dělí poslední třetinu rovným dílem nezletilý Mikuláš a zletilá Karin. Majetek ve výlučném vlastnictví zemřelého, kupříkladu tady ten spořicí účet, připadá opět rovným dílem mezi jeho potomky, nezletilého Mikuláše a zletilou Karin.“
V té změti slov Karin většina vyřčeného vůbec nezajímala. Ať se to rozdělí, jak chce, stejně v Česku neplánuje být – jenže… „Co myslíte tím spořicím účtem děleným na polovinu? To mi přeci šetřil táta na školu ve Francii. Byly v tom i peníze mojí mámy, než umřela.“
„No, no, no, no, přece nebudeš tak sobecká!“ zaburácela Bečka. „Tvůj otec neměl jen tebe, ale i toho malého, nezapomínej na něj! Jak by on k tomu přišel? Byl přece taky jeho syn!“
Mgr. Bouda přisvědčil: „Ano, vskutku, pokud se bavíme o tom spořicím účtu, tak zletilé Karin a nezletilému Mikulášovi připadá každému 1/2 částky.“ Na volný list papíru začal kreslit kružnice a vyznačovat jednotlivé dědické podíly. „Ale táta ty peníze měl pro mě, ne pro Mikuláše.“
Hučka se předklonila a zazubila. „Nikde nebylo uvedeno, že ten účet patří jenom tobě, Karin. Byl to obyčejný spořicí účet a vy jste všichni žili v jedné domácnosti jako jedna velká rodina. Ne, ne, s žádnými změnami v tomto bodě nebudeme souhlasit.“
Karin Boudu chvíli sledovala, pak se zarazila: „A co ta chata? Já s ní nemám nic společného, vždyť ta patřila Vítkově mámě a ne nám. Já potřebuju peníze na studium v cizině, ne chatu, která mi nepatří.“
„A nešlo by to vyměnit, ty podíly? Že Karin dostane spoření a já s Mikulášem chatu?“ hlesl Vítek. Bečce se po tváři rozlil nesouhlasný výraz a zahalasila: „Nešlo, zákon tak hovoří. Nepřipustím, aby můj opatrovanec byl krácen na svých právech. Postupujme dál dle platných zákonů!“ Hučka přikývla. Vítek svěsil hlavu.
Horoucí nelibost z Boudy, Bečky a Hučky v Karin zápasila s chladnou beznadějí ohlašující konec vyhlídek na Francii a nový start. A Vítek navíc vypadá jako hromádka neštěstí. To si nezasloužil. Točila se jí hlava, horko v místnosti bylo nesnesitelné.
„Ale…,“ hlesla Karin. „To tak nemělo být! To není fér.“ „To je právo,“ opáčil jí Mgr. Bouda a vrátil se k rozpočítávání jednotlivých podílů, vypořádávání společného jmění, dílčích částek, vlastnických práv, …
Karin jej už vůbec neposlouchala. Hlavou ji prolétávaly myšlenky, které měsíce potlačovala, kroužily kolem dokola a pištivě připomínaly, že teď už žádoucím směrem nevyběhne. Nevyběhne nikam. Vrávoravě vstala.
„Je tady hrozné dusno, potřebuju na čerstvý vzduch. Omluvte mne prosím, jenom na chvilku.“ Vyrazila z místnosti. Na chodbě byl příjemný chládek. V rohu stála plná nádržka na pitnou vodu. Vydala se k ní.
Z kohoutku na teplou vodu v pravidelných intervalech padaly drobné kapky. Kap, kap, kap. Do kelímku si nalila ledovou vodu. Kap, kap, kap. Někdo by to měl asi opravit. Ačkoli… Je to celkem uklidňující. Kap, kap, kap. Karin nevěděla, co s ní teď bude. Ale věděla naprosto přesně, co z ní nikdy nebude. Kap, kap, kap.
Právnička.