Období temna: české notářství za komunismu
V letošním roce si připomínáme třicet let od konce komunismu. Co se vlastně dělo s notáři během dlouhých čtyř dekád komunistické diktatury? Jak zasáhly dobové předpisy do výkonu notářské činnosti a jak se s tím notáři vyrovnávali? Obsáhlejší text na toto téma z publikace Komunistické právo v Československu: Kapitoly z dějin bezpráví najdete na https://bit.ly/2sMdx6x, zde přinášíme jen stručný přehled.
První změna nenastala bezprostředně po únorovém převratu v roce 1948, ale až na konci roku 1949, kdy se notáři museli začít řídit zákonem č. 201/1949. Notářská činnost jako taková ještě nebyla tímto předpisem zcela okleštěna, ale už první paragraf naznačoval budoucí vývoj: „Notáři jsou povinni přispívat k zachovávání a upevňování lidově demokratického právního řádu.“
Zásadní omezení notářů znamenal až zákon č. 116/1951 Sb., o státním notářství – notářská činnost byla upravena v pouhých deseti paragrafech. Teprve nyní museli notáři odevzdat justiční správě vybavení svých kanceláří a zbavit se veškerých rysů nezávislého svobodného povolání.
Skutečnou likvidaci notářství v tradičním slova smyslu dovršil teprve zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím, který udělal z notářů jakési pomocníky soudů, závislé do značné míry na národních výborech. Listinná činnost notářů (např. sepisování smluv) byla omezena na minimum – v přímě úměrnosti ke snižujícímu se významu a objemu soukromého vlastnictví, zatímco vzrostla požadovaná politická agenda: notáři měli pečovat o dodržování socialistické zákonnosti. Konkrétně byla politická funkce notářů formulována například takto: „Je-li předmětem dědictví zemědělský podnik anebo zemědělská půda, vede státní notářství za součinnosti místního národního výboru dědice k takové dohodě, která by nejlépe vyhovovala potřebám zemědělské (lesní) výroby.“ Další politicky významnou oblastí byla dědická řízení, kdy se některý z dědiců nacházel v cizině, resp. byl odsouzen za neoprávněné opuštění republiky – trestem bylo propadnutí majetku. Pokud byl dědic pravomocně odsouzen ještě před úmrtím zůstavitele, propadnutí se na dědický podíl nevztahovalo. Pokud však nabyl rozsudek právní moci až po úmrtí zůstavitele, dědic nabyl svůj dědický podíl, který pak propadl spolu s ostatním majetkem.
Významnou činností, kterou komunistický zákonodárce svěřil do kompetence notářů, byla registrace smluv – notář nejen sepisoval příslušné smlouvy o převodu či přechodu nemovitostí, ale vybíral i veškeré související poplatky. Jednoduše proto, takto se veškerá právní jednání ohledně nemovitostí dala lépe kontrolovat, moc mohla v případě potřeby lépe ingerovat, vše bylo, jaksi přehlednější. JUDr. Martin Šešina vzpomíná na převody konfiskovaného majetku, na němž se tímto způsobem notáři museli také podílet a považovali to za největší zlo, kterým je komunistické předpisy zatížily: „Když někdo odešel z republiky, na národním výboru už měli pořadí, kdo ten zabavený majetek dostane. Podle restitučního zákona se pak zkoumalo, kdo zaplatil jakou cenu, ale já vám říkám, že každý takový nabyvatel dobře věděl, co je to za majetek.“ Řada majitelů hodnotných nemovitostí byla neformálně manipulována k jejich převodu. Lidé se v bezradnosti často obraceli na notáře, kteří si především v menších městech a na vesnicích uchovali vysokou společenskou vážnost a snažili se lidem pomoci čelit odporným praktikám, poučovali majitele o jejich právech a nabádali je vytrvat, nenechat se vmanipulovat do nevýhodného převodu a raději vyřešit přechod vlastnictví sepsáním závěti. V kontextu permanentního dozoru národních výborů šlo o větší odvahu, než se může na první pohled zdát.
S ohledem na hloubku a objem změn, kterými komunistický režim notářství deformoval, trvala obnova notářství v duchu původních demokratických tradic vlastně poměrně krátce – nový notářský řád nabyl účinnosti 1.1.1993. Cestu k této obnově od roku 1989 popsal JUDr. Jindřich v článku zde: https://bit.ly/36TPIZ5.
- Štítky:
- 2019