Časopis Ad Notam

V edici Praktické komentáře vydalo nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s., komentář notářského řádu od autorů Jaromíra Kožiaka, Radka Rubana a Davida Vláčila.

Nový občanský zákoník, jak bývá označován zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, byl mnohokrát komentován, a to snad již v době, než nabyl platnosti. Netřeba zvláště připomínat, že se jedná o právní předpis, provázený na jedné straně až vyumělkovanou gloriolou, na straně druhé značnými rozpaky.

Dojde-li k platnému prodeji věci tvořící součást společného jmění manželů za trvání manželství, je předmětem vypořádání společného jmění částka za prodej získaná, nikoliv tzv. obvyklá cena takové věci zjištěná ke dni zániku společného jmění.

Knížku Anděl na kolečkách (Poloreportáž z USA) od básníka a pracovníka biologického ústavu Akademie věd Miroslava Holuba jsem si koupil a poprvé přečetl krátce poté, co byla vydána. Tehdy jsem nemohl předpokládat, že úryvky z ní uplatním, když budu studentům práv přednášet o interpretaci právních norem, či až budu – mnohem později – uvažovat a psát o námětu „právo a krásná literatura“.

Proč nejsou vlastně zákony vždy jednoznačné? Vždyť jsou jen souborem logických instrukcí. Je to pravda obsáhlý a komplikovaný soubor, ale to jsou třeba počítačové programy také. Proč nemohou zákony fungovat jako program?

Novelou provedenou zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s rekodifikací soukromého práva, byl zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Notářský řád“) mimo jiné doplněn o nové znění § 70 a zcela nový § 70a, jímž se rozšířily náležitosti notářského zápisu o právním jednání, sepisovaného dle § 62 Notářského řádu, má-li tento sloužit jako podklad pro zápis do veřejného rejstříku či veřejného seznamu.

V tomto čísle Ad Notam je A. Talandou představen nový a současně tradiční výklad § 1503 OZ, kterým poněkud snížil dosah a význam tohoto ustanovení (a nutno dodat, že oprávněně). Podle autora nezavádí § 1503 odst. 1 OZ právo reprezentace do dědění ze závěti, ale je „pouhým výkladovým pravidlem zůstavitelem projevené vůle, pokud se týká určení velikosti dědických podílů“. Současně uvádí, že nástupnictví potomků povolaného dědice je možné dovodit spíše „z analogického užití výkladového pravidla § 1618 oz“. Dovolím si na tento závěr navázat.

Notář je překážkou podnikání. Slýchám to poslední dobou takřka denně, ani ne tak od klientů, jako z úst politiků a novinářů. Jak krásné by to prý bylo, kdyby šlo takové "eseróčko" založit za pět minut po internetu, to by se to podnikalo. Notář je prý v celém procesu zbytečnou bariérou.

Současná právní úprava umožňuje vydědit i takového potomka, který je dědicky nezpůsobilý. Takový důvod vydědění zakotvoval již obecný zákoník občanský, tehdy však byl považován za nadbytečný, a proto se již v následujících úpravách neobjevil. Jaký je tedy smysl navrácení této možnosti vydědění do zákonné úpravy? A má vliv na platnost vydědění zůstavitelovo odpuštění?

Nepřihlíží-li se k dědici neznámému nebo neznámého pobytu, protože se ho v řízení o pozůstalosti nepodařilo dohledat, hledí se na takového dědice, jako by ke dni smrti zůstavitele nebyl. Po dědici neznámém nebo neznámého pobytu pak nastává reprezentace, jestliže je to upraveno v té které dědické třídě zákonné dědické posloupnosti (§ 1635, 1637 a 1640 OZ), a potomci takového dědice neznámého nebo neznámého pobytu po zůstaviteli dědí.

Navrhovaná novela zákona o obchodních korporacích se dotýká i otázky omezení převoditelnosti podílu ve společnosti s ručením omezeným, což se může projevit ve větší (širší) variabilitě obsahového znění společenské smlouvy, a to oproti dosavadním možnostem, jelikož novela některé skutečnosti normuje výslovně a nepochybně.

Při dědění podle pořízení pro případ smrti určuje okruh dědiců a výši jejich dědických podílů zůstavitel, který se však nemusí vždy vyjádřit dostatečně konkrétně a jeho obecné pokyny pro určení dědiců a jejich dědických podílů pak musí být vyloženy pomocí výkladových pravidel obsažených v § 1494 a násl. OZ.

Rakouský notář Franz Ruschka (1882–1942), který působil zprvu v letech 1918–1932 ve Weyru a poté ve vídeňské městské části Hietzing, byl zároveň známým entomologem. Věnoval se hmyzu, zejména blanokřídlým (Hymenoptera) či lumčíkovitým (Braconidae), sám popsal několik nových druhů. Ruschkova sbírka je uložena v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni (Naturhistorisches Museum in Wien), některé jeho práce, jako např. první část Studie o stehnatkách (Chalcididenstudien) z roku 1920, jsou dostupné též online.

Pan JUDr. Jan Kotous, uznávaný právník a historik poskytl rozhovor paní JUDr. Věře Sáblíkové, prezidentce Notářské komory pro hl. m. Prahu.

Dědictví nemůže podle § 1485 odst. 1 o. z. odmítnout dědic, který po smrti zůstavitele svým chováním dává najevo, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností, mimo jiné tím, že vznese vůči druhému dědici návrh na vzdání se dědického práva v jeho prospěch. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018

Ne, nebojte se, nebudu zde rozebírat nejznámější dílo francouzského filosofa Charlese Louise Montesquieua, ale podíváme se na ducha těch našich, českých, zákonů. A věřte, když se na některé z asi 15 000 zákonů, nařízení a vyhlášek zaměříte, zjistíte, jaké perly také vycházejí z legislativní činnosti.

Jedinou jistotou v našem životě je skutečnost, že jednou zemřeme. Právní teoretik k tomu zřejmě poznamená: „Jisto že, nejisto kdy.“ Právní praktik pomyslí na mnohdy nejistý osud majetku, který nebožtík nahromadil za svého života. Badatel a učitel na právnické fakultě, který se zabývá námětem „krásná literatura a právo“, zjistí, že dědictví a okolnosti s ním spojené jsou častým námětem uměleckých děl, jež pak poskytují podklady pro výzkumnou činnost i příklady pro pedagogické působení.

Postavení nepominutelného dědice podle dědického práva hmotného a procesního je zdrojem nejednotného výkladu v právní teorii i praxi. Sporné je především postavení vyděděného nepominutelného dědice, který se svému vydědění brání.

Majetkové vztahy manželů patří k významným a často citlivým aspektům manželského svazku, a proto je třeba věnovat pozornost i jejich kolizní úpravě. Manželské majetkové právo je v právních řádech členských států EU poměrně rozmanité a řada právních řádů, včetně českého, manželům či budoucím manželům umožňuje, aby si své vzájemné majetkové vztahy sami smluvně upravili.

Na úvod lze konstatovat, že s institutem zastoupení se notář při notářské činnosti setkává dnes a denně, přičemž jde o problematiku velmi rozsáhlou a složitou. Cílem tohoto článku je upozornit a shrnout pouze některé aspekty „pojmu zastupování“ v notářské činnosti.

Charakter a způsob prominutí činu, který zakládá dědickou nezpůsobilost (vylučuje z práva na pozůstalost, odkaz i povinný díl), patří k výkladově nejspornějším otázkám dědického práva. Současně to je problematika, pro jejíž řešení mohou být inspirativní přístupy zahraniční literatury.

Smyslem tohoto článku je přivést čtenáře k zamyšlení nad tímto právním institutem, který je dle mého názoru buď opomíjen z důvodu mylné domněnky, že uplatnění výhrady soupisu je dostatečnou ochranou dědiců před dluhy zůstavitele, nebo, možná častěji, nadužíván z přehnané opatrnosti tam, kde praktický význam pro dědice nemá. Či má, svým samotným užitím či třeba jen zvoleným způsobem doručování, pouze ten důsledek, že zkomplikuje, prodlouží a prodraží pozůstalostní řízení a pozůstalostní spis nabude opakovanými přihláškami věřitelů úctyhodné obsáhlosti, často za cenu ztráty přehlednosti.

Když jsem jako penzista měl tu čest procházet se rozsáhlými prostorami Rudolfina, v nichž probíhal raut letošní notářské konference pořádané v souvislosti se čtvrtstoletím obnovy klasického notářství, napadalo mě mnoho věcí. Co mě však do očí udeřilo nejvíce, bylo neuvěřitelné mládí dominující většiny přítomných. Brzy jsem si ovšem uvědomil, že mezi přítomnými nejsou jen notáři, ale i notářští koncipienti a kandidáti.

Statistické údaje o notářství v Haliči, která spadala do rakouského záboru Polska, zpracoval pro léta 1859–1914 v časopise Kresy Południowo-Wschodnie (č. 1/2005–2006) Szczepan Kozak.

Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., po úspěšné monografii o advokátním právu přistoupilo k vydání další praktické příručky, která poslouží tentokrát všem, kdož přicházejí do styku s nemovitými věcmi, ať už jako notáři, advokáti, realitní makléři, daňoví poradci, či třeba jako makléři pojišťovací.

Uvádí se, že v ČR je cca 826 tisíc lidí postiženo exekucí, přičemž čtyřicet procent z nich má tři a více exekucí současně. Je proto vcelku pravděpodobné, že se někteří z nich ocitnou v pozici potenciálních dědiců. Takoví dědicové se pak mohou snažit o uchování majetku v rodině, k čemuž mohou využít (či zneužít) některé z dispozičních právních jednání. Tento článek si klade za cíl analyzovat, k jakým právním následkům mohou taková právní jednání vést. Položím si postupně několik otázek, které se pokusím uspokojivě zodpovědět.

Vývoj notářství před rokem 1918 byl u nás poznamenán zásadní skutečností – emancipací českého jazyka v právnickém prostředí. Byla zahájena rozdělením původní pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na část českou a německou. Právě na její české části začíná studovat generace později poznamenaná válečnými událostmi 1914-1918 a následným rozpadem staré monarchie. V osobě notáře Ladislava Brábka, který působil po většinu svého života v jihočeském městečku Kamenice nad Lipou, se právě tyto události dají velmi dobře sledovat. Jeho životní příběh je psán prostředím, ze kterého vzešel, rodinou, která jej od narození formovala, válečnými událostmi, kterých se jako důstojník císařské armády účastnil, a konečně jeho zapojením v novém československém státě, se kterým byl bytostně spjat. Pokusme se tedy poodhrnout závoj, kterým milosrdná historie většinou halí osudy svých hrdinů, a převyprávět životní příběh jednoho z nich.

Dne 5. října 2018 proběhla v Národním domě na Vinohradech notářská konference k 25. výročí obnovy svobodného notářství.

Jednou z nutných podmínek pro existenci právnické osoby je určení jejího sídla, které bude uvedeno ve veřejném rejstříku. Při zakládání právnické osoby (a podobně i při změně sídla právnické osoby) je nutno prokázat právní důvod užívání prostor, ve kterých je, či bude, umístěno sídlo právnické osoby. Takovým právním důvodem bývá zpravidla vlastnické právo, nájemní smlouva nebo podobné právní důvody. I přesto, že se právní úprava sídla právnické osoby zdá být nekomplikovaná, lze se v praxi setkat se situacemi, které přinášejí při zápisu sídla právnické osoby do veřejného rejstříku problémy.

Při určení výše vypořádacího podílu bytové družstvo zásadně musí přihlédnout k obvyklé (tržní) hodnotě členského podílu bývalého člena družstva tak, aby mezi touto hodnotou a výší vypořádacího podílu nebyly neodůvodněné rozdíly.