Časopis Ad Notam

Když jsem 1. 11. 1972 nastoupil na státní notářství, ještě jsme si každé ráno zatápěli v kamnech, topilo se dřívím a uhlím, vynášel se popel. Také jsme psali na psacích strojích, poměrně těžkých. Když jsme měli jít tzv. na místo samé něco sepisovat, museli jsme písařce nosit stroj, protože pro ženu to bylo opravdu těžké. A jak vypadala šestá nebo sedmá kopie rozhodnutí, to se muselo pořádně mlátit do klapek psacího stroje, aby se i ta poslední kopie dala přečíst. A takzvaná lustrace, zda zůstavitel zanechal závěť? To se nedělalo jako dnes pomocí počítačového programu a centrální evidence. Byl písemný seznam a ten se „projížděl“ pěkně ručně a musel se dávat velký pozor, aby se jméno zůstavitele nepřehlédlo.

Jedním z pozapomenutých právních institutů, které byly znovu uvedeny v život novým občanským zákoníkem, je tzv. mystická závěť, upravená § 1495 OZ. Třebaže využití ustanovení o mystické závěti jistě nebude patřit mezi zvlášť frekventované, byla již na mystický testament upřena pozornost i MODERNÍCH ČESKÝCH AUTORŮ. Hlavním cílem příspěvku proto není již publikovaná analýza římskoprávní, ale seznámení s poznatky zejména rakouské, ale i švýcarské literatury a judikatury, které za posledních dvě stě let přinesly různorodé názorové posuny a mohly by mít potenciál i pro českou právní teorii, když právě rakouská úprava zřejmě sloužila českému zákonodárci jako inspirační zdroj.

Právnou teóriu kritizované[1] rozhodnutie 4Ob 194/98b[2] rakúskeho najvyššieho súdu (ďalej len „OGH“) vyvoláva zaujímavé právno-dogmatické otázky aj z pohľadu nového občianskeho zákonníka č. 89/2012 Sb. (ďalej len „NOZ“).

Den 1. 1. 2018 byl dnem čtvrtého výročí účinnosti nového občanského zákoníku, tj. zákona, který (mimo jiné) nově upravil odpovědnost dědiců za pasiva pozůstalosti. Mám za to, že jde o dobu, která poskytla nemálo podkladů k tomu, aby bylo možno utvořit si obraz o dopadu zákonných ustanovení na praxi. Jistě však nemůže jít o obraz definitivní z důvodu zatímního nedostatku judikatury soudů vyšších stupňů.

Čtvrtstoletí, které uplynulo od obnovy tradiční podoby českého notářství 1. 1. 1993, vytváří prostor ke vzpomínkám na osobnosti, které se o tyto události zasloužily. Bohužel již jen část současných českých notářů si spojí se jménem Jiřího Brázdy (1921 až 2001) konkrétního člověka. Je to škoda, neboť Jiří Brázda se výrazně podílel na událostech vedoucích k obnově klasického českého notářství. 

Jubilejní číslo Ad Notam se mimo jiné ohlíží za uplynulými 25 lety svobodného notářství. S kým jiným si připomenout cestu, kterou za toto období urazilo, než s bývalým prezidentem a současným čestným prezidentem Notářské komory České republiky, JUDr. Martinem Foukalem. Rozhovor s ním vedl šéfredaktor Ad Notam JUDr. Ing. Michael Sáblík.

Státní notářství v Československu vznikla sice až 1. 1. 1952, ovšem již celé období po Únoru 1948 bylo poznamenáno postupnou likvidací svobodného notářského povolání, které na našem území v novodobé podobě existovalo od padesátých let 19. století, tedy zhruba po dobu sta let.

Letošního roku, prvního ledna, uběhlo již čtvrt století od obnovení českého notářství v jeho přirozené podobě, v takové, v jaké má z hlediska jeho stěžejních principů v českých zemích staletou historii.

Společné jednání prokuristy a člena statutárního orgánu není přípustným způsobem zastupování obchodní korporace podle § 164 odst. 2 o. z. a nemůže být zapsáno jako způsob, jakým členové statutárního orgánu jednají za obchodní korporaci, do obchodního rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) z. v. r.

Aby byl notář ve svém povolání úspěšný, musí uplatňovat vedle odpovídající znalosti práva i dvě základní dovednosti. Jasně a určitě formulovat závěry jednání a rovněž umění navázat s klientem vztah důvěry. Kromě toho je nezbytnou součástí práce notáře, zejména v dědickém řízení, schopnost být úspěšným mediátorem. V činnosti notáře má nezastupitelné místo notářská kancelář a její pracovníci, zaměstnaní na nejrůznějších pozicích. Zatímco dějinám notariátu a osudu notářů byla a je věnována setrvalá pozornost, tito „dělníci na vinici páně“ zůstávají na okraji zájmu odborníků, i když v praxi jejich potřebnost a zásluhy nikdo nezpochybňuje.

Jedním z věrných posluchačů a příznivců náboženského a politického reformátora a vládce ve florentské Republice sv. Ambrože v letech 1494–1498 Girolama Savonaroly (1452–1498) byl i florentský veřejný notář Lorenzo Violi (1464–?). Ten stenograficky zaznamenal a uchoval Savonarolova kázání, která jsou dnes důležitým historickým pramenem. V roce 1543 byla Savonarolova kázání vydána v Benátkách pod názvem Zásadní kázání: Nově pečlivě vypravená (Prediche quadragesimali: Novissimamente con diligentia corrette) s odkazem na Violiho editorství. Citovaná publikace je k dispozici v Moravské zemské knihovně ve fondu starých tisků.

JUDr. Ondřej Holub patří ke generaci notářů, která se aktivně podílela na odstátnění českého notářství a vzniku notářství, jakožto svobodného povolání. Rozhovor s ním vedl člen redakční rady časopisu AdNotam, Mgr. Šimon Klein.

Ročenka Ústavního soudu 2017 patří spolu se svými předchůdkyněmi k publikacím, které mají zajímavou vypovídací hodnotu nejen o činnosti Ústavního soudu v jednotlivých letech, ale též o tom, jak tuto činnost vyhodnotil Ústavní soud sám.

Žijeme v době tekutých písků… Všichni to známe, všichni jsme si tím prošli. Člověk přijel ze školení a měl dobrý pocit, že ví, jak na to. Za rok přijel ze stejného školení, kde školil stejný školitel stejné téma a popřel, co řekl, a nabídl jiné, samozřejmě správnější řešení, opět výborně vyargumentované. Když o další rok později odvolal školitel, co dříve odvolal, a sliboval, co ještě neslíbil, člověk pochopí... a vlastně už se ani nediví, když o rok později školitel ani neslibuje, ani neujišťuje... 

Ustanovení § 1641 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), stanoví, že: „Je-li někdo se zůstavitelem příbuzný z více než z jedné strany, má z každé strany dědické právo, které by mu náleželo jako příbuznému z této strany.“ V odborných kruzích se objevila otázka, zda se má tzv. několikeré příbuzenství uplatnit též ve třetí dědické třídě, pokud dědí sourozenci zůstavitele, tedy zda má polorodý sourozenec nárok na poloviční podíl na pozůstalosti oproti plnorodému sourozenci. Judikatura odvolacích soudů ani dovolacího soudu k této otázce není dosud známá.

Zákonodárce předkládá dva způsoby omezení převoditelnosti: podmínění převoditelnosti na souhlas orgánu společnosti (§ 271 odst. 1 ZOK) a omezení převoditelnosti jinak (§ 271 odst. 3 ZOK). Lze se důvodně domnívat, že zákonodárce, a to kogentním způsobem, nabízí výlučně tyto dva základní okruhy omezení převoditelnosti, které lze navíc pouze v některých níže uvedených a spíše výjimečných situacích i případně vhodně (současně) zkombinovat. Prostřednictvím úpravy stanov by ovšem nemělo být příliš možné „přispěchat“ s nějakým dalším „inovativním“ způsobem, který by snad v konečném důsledku znamenal třetí způsob omezení převoditelnosti.

Ke zpracování tématu tohoto článku autory vedly opakující se návrhy dědiců na zahájení dodatečného řízení o projednání pozůstalosti z důvodu nutnosti opatření dokladu prokazujícího přechod vlastnického práva k energetickému zařízení – fotovoltaické elektrárně na právní nástupce zůstavitele pro účely licenčního řízení u Energetického regulačního úřadu.

Zákonem č. 368/2016 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, s účinností od 1. 1. 2018 byly opět rozšířeny pravomoci notáře provádět zápisy do (ne)veřejných rejstříků či evidencí, a to konkrétně do Evidence skutečných majitelů. Tyto zápisy má notář oprávnění provádět nejen u obchodních korporací, ale i u nadace, ústavu, nadačního fondu, svěřenského fondu, spolku, obecně prospěšné společnosti, společenství vlastníků jednotek, církve, náboženské společnosti nebo jiné právnické osoby, jež mají svou úpravu ve zvláštním předpisu.[1] Z dosavadní praxe notářů ohledně zapisování do veřejných rejstříků lze usuzovat, že nejčastějším požadavkem na zápis skutečného majitele do Evidence skutečných majitelů bude zápis skutečného majitele obchodních korporací.

V případě ztráty schopnosti člověka samostatně právně jednat není potřeba spoléhat se jen na jmenování opatrovníka vybraného soudem. Nový občanský zákoník umožňuje pro tento případ preventivně projevit vůli, jak nebo kým mají být záležitosti člověka spravovány nebo koho by mu měl soud za opatrovníka jmenovat.

Je přirozené, že trestní právo, a to v jakékoliv podobě, není oborem práva, kterým se notář běžně zaobírá a ve kterém by byl odborníkem. Zdánlivě pak notář v tomto směru při sepisování příslušného notářského zápisu o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace, žádnou povinnost zkoumání v oblasti trestněprávních předpisů nemá.

Nedávno mi byla položena otázka, zda je možné zákaz zcizení nebo zatížení věci s věcněprávními účinky zřídit přímo pořízením pro případ smrti, anebo se jedná spíše o příkaz dědici či odkazovníku ke zřízení zákazu zcizení. Otázka pramení z ne zcela jasného znění § 1569 NOZ, zejména druhého odstavce, který jako by na první odstavec nenavazoval. V praxi jsem se setkal s několika závěťmi, ve kterých zůstavitel uvedl přímo, že zřizuje zákaz zcizení či zatížení nemovitých věcí, o kterých předpokládal, že budou tvořit součást jeho pozůstalosti. Jedná se tedy o otázku praktickou, a proto není patrně na škodu se nad jejím řešením pozastavit.

Evropou obchází strašidlo – strašidlo blockchainu. Nemine den, abychom si v denním tisku nepřečetli, co vše v zářivé budoucnosti blockchain nahradí. Zítra to prý budou banky, pozítří notáři a hned potom katastry nemovitostí.

Právní vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014 na základě časově neomezeného práva mít na cizím pozemku stavbu, které později zaniklo (zejména v důsledku změny právní úpravy), nelze posuzovat analogicky podle § 135c obč. zák. ani  podle § 1084 až 1086 o. z.; to platí i pro stavbu zřízenou v té době na vlastním pozemku, jestliže vlastnické právo vlastníka stavby k pozemku později zaniklo.

Jednotlivá plnění, která je možno započítat, i doba, ve které toto plnění bylo poskytnuto, musí platit stejně pro započtení na povinný díl i pro započtení na dědický podíl.

V časopise Právník z roku 1903 je ve stejnojmenné rubrice k dispozici zajímavý praktický případ, týkající se sepsání darovací smlouvy formou notářského zápisu.

Pět let po komentáři zákona o advokacii přichází nakladatelství C. H. Beck v Praze s odbornou kolektivní publikací nazvanou Advokátní právo a zabývající se zčásti stejným tématem.

V edici Právní monografie nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s. vydalo na první pohled nenápadnou, ale o to zajímavější (po obsahové stránce) monografii doc. JUDr. Mgr. Magdaleny Pfeiffer, Ph.D., která se mezinárodnímu právu soukromému věnuje řadu let, pravidelně přednáší jak v tuzemsku, tak i v zahraničí, podílela se na řadě odborných publikací, a v poslední době obrátila svůj profesní zájem i na problematiku dědických poměrů se zahraničním prvkem.

JUDr. et PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., představuje v českém právnickém světě originální a mnohavrstevnatou osobnost, v níž se pojí současný svět platného českého práva s právní historií, a to zejména ve sféře dějin jednotlivých právních profesí. Ačkoli je profesně činný jako advokát, sehrál značnou roli i ve vztahu k naší notářské profesi, když se ujal jako vedoucí autorského kolektivu přípravy publikace "Dějiny notářství v českých zemích" vydané v roce 2014, která podává souhrnnou historickou výpověď o české historii notářství. Na stránkách notářského časopisu se pravidelně setkáváme s jeho historickými příspěvky a jsme rádi, že se časopisu i dlouhodobě věnuje jako člen redakční rady.

Pod titulkem „Vzácný odkaz Jonákově nadaci“ informoval časopis Právník v roce 1900 o tom, že „zvěčnělý pražský notář pan Bedřich Adam, jenž v posledním svém pořízení štědře vzpomněl sobě na různé spolky dobročinné, získal sobě též vděk chudých právníků pražské fakulty, odkázav Jonákově nadaci značnou částku 8 000 K“.

Blíží se Vánoce a Nový rok, což nás nutí k přemýšlení, hodnocení celého roku a také ke vzpomínkám. V paměti mi utkvěly tzv. benešovské roráty. Jedná se o skladbu, která se od nepaměti hraje v našem kostele sv. Mikuláše v Benešově při mši vždy ráno po čtyři neděle před Štědrým dnem. Jako chlapec jsem hrál na housle, a když jsem se to trochu naučil, vzal nás několik školáků pan učitel do orchestru, který hraje tuto skladbu na kůru v kostele. Skladba je to hezká, není příliš náročná, a tak jsme ji snad svým hraním moc nekazili. Byl nás plný kůr i s varhaníkem. Byl počátek šedesátých let, ty nejhorší represe poněkud opadly, kostel býval plný.