Časopis Ad Notam

Platné právo mnohdy neobsahuje výslovnou regulaci určitých subtypů právních jednání, jejichž dovolenost však dlouhodobě dovozuje doktrína a judikatura. K takovým patří v oblasti dědického práva i tzv. svěřenské nástupnictví ke zbytku nebo též fideicommissum eius quod supererit. Účelem tohoto příspěvku bude seznámit čtenáře s vývojem právního institutu, se zdroji, z nichž mohl český zákonodárce čerpat, a konečně pozastavit se nad smyslem a významem svěřenského nástupnictví ke zbytku.

Rozhovor s Mgr. Pavlem Bernardem, viceprezidentem NK ČR a čerstvým držitelem ocenění Právník roku, vedl čestný prezident NK ČR, JUDr. Martin Foukal.

K § 1 odst. 1 a § 109j odst. 1 písm. b) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) K § 2 až 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich K § 12 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém

Výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost dědice ve smyslu § 1481 o. z. nemusí spočívat jen v přímém slovním vyjádření zůstavitele, nýbrž je třeba je spatřovat i v jiném jednání zůstavitele, z nějž lze jednoznačně dovodit, že čin dědici odpustil. USNESENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ZE DNE 29. 7. 2024, SP. ZN. 24 CDO 1375/2024

Život tropí hlouposti, na které paragraffy občas nestačí. Příběh, který vám budu vyprávět, se před pár lety opravdu stal.

Říká se, že kdo nezná historii, je odsouzen ji opakovat, zatímco ti, kdo historii znají, jsou odsouzeni se dívat, jak ji jiní opakují. Nevím, který z těchto osudů je milosrdnější, ale když nic jiného, pak ten druhý je alespoň o hodně zajímavější a intelektuálně podnětnější. Člověk může občas dát k dobru nějakou tu historickou paralelu a tvářit se u toho chytře.

Mezi dnem, kdy zůstavitel pořídí závěť, a dnem, kdy odejde na věčnost, častokrát uplyne značný čas a složení zůstavitelova majetku se v tomto období nezřídka značně promění. V příspěvku se zaměřuji právě na to, jaké při rozdělení pozůstalosti vyvolá důsledky, pokud věc, k jejímuž dědění byl dědic povolán závětí, z rozličných příčin není v pozůstalosti v takové podobě, v jaké ji zůstavitel vlastnil k datu pořízení závěti.

Problematika dědění majetkových práv autorských, stejně jako dalších práv zaručených autorským zákonem č. 121/2000 Sb. (AZ) představuje specifickou a často opomíjenou oblast, která v praxi notářů, jakož i dědiců a jiných uživatelů autorských děl a dalších předmětů ochrany, může vyvolat celou řadu teoretických i praktických otázek.

V článku budeme řešit případy, ve kterých není forma dědickoprávních jednání v občanském zákoníku uvedena, nebo není možnost modifikujícího projevu vůle vůbec upravena.

Někteří převodci podílu jakožto společníci kapitálové společnosti, kteří zároveň jsou/byli členy statutárního orgánu, mohou „přirozeně“ více inklinovat k tomu, aby jimi dříve ovládaná či jinak kontrolovaná kapitálová společnost nemohla vůči nim vyvozovat, pokud možno, jakoukoli odpovědnost za výkon jejich funkce člena statutárního orgánu.

Ve svém příspěvku v minulém čísle tohoto periodika jsem slíbil, že se blíže vyjádřím k rozdílům mezi příkazem a podmínkou, neboť tato otázka je jednou ze základních otázek, které se pojí s vedlejšími závětními doložkami. V tomto článku plním svůj slib. Článek strukturuji tak, že (I.) nejprve obecně hovořím o smyslu rozlišování mezi jednotlivými vedlejšími závětními doložkami, (II.) poté se věnuji obecným kritériím, (III.) následně pojednávám právě o rozlišování podmínek a příkazů, (IV.) poté o rozlišování podmínek a odkazů a (V.) nakonec o rozlišování odkazů a příkazů.

„Notáři jsou velmi stabilní a spolehlivou součástí našeho justičního systému.“

Notář může být zproštěn povinnosti mlčenlivosti podle § 56 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, i konkludentním jednáním (§ 546 o. z.), za úplné zproštění povinnosti mlčenlivosti však nelze bez dalšího považovat pouhou účast osoby oprávněné ke zproštění povinnosti mlčenlivosti při výslechu notáře prováděném orgánem veřejné moci.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-102, v souvislosti s řešenou problematikou darování pro případ smrti opětovně rozpoutalo debatu o nabývání dědictví.

Každému notáři se jistě nesčetněkrát stalo, že v průběhu vedení řízení o pozůstalosti ho oslovila pojišťovna s žádostí o sdělení, kterým osobám svědčí dědické právo po zemřelém.

S ohledem na značnou podobnost českého a vietnamského občanského práva není dle mého názoru aplikace VOZ a dalších předpisů v řízení o pozůstalosti nepřekonatelným problémem. Naopak lze dospět k závěru, že minimálně v oblasti odpovědnosti za dluhy je vietnamská úprava jednodušší a srozumitelnější než výhrada soupisu pozůstalosti.

Nejvyšší soud v nedávné době připomněl, že pozůstalostnímu soudu jsou vyhrazeny jen určité úkony v řízení o pozůstalosti a jiné si nemůže pro sebe atrahovat, ale musí k jejich provedení pověřit notáře, kterému je svěřeno provedení řízení jako celku.

Příkaz představuje vedlejší závětní doložku, skrze kterou zůstavitel ukládá dědici či odkazovníkovi povinnost k určitému jednání nebo opomenutí. Na rozdíl od podmínek či doložení času příkaz bezprostředně nezasahuje do nabytí dědictví či odkazu.

V návaznosti na rozsáhlý diskurs v několika číslech časopisu Ad Notam věnovaný problematice práva na vypořádání ve smyslu § 1693 odst. 3 o. z. se následující příspěvek pokusí přiblížit možné přístupy aplikované v zahraničí na spory mezi dědici pramenící z uplatnění tohoto institutu.

Zákonné omezení pořizovací volnosti v době, kdy byl zůstavitel v péči zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, anebo kdy jinak přijímal jeho služby, se nevztahuje na situaci, kdy je za závětního dědice povolán asistent sociální péče (§ 83 zákona č. 108/2006 Sb.), který poskytuje zůstaviteli příležitostné sociální služby nemající kontinuální a intenzivní charakter, pokud v takovém případě nevzniká stav závislosti zůstavitele na asistentovi coby osobě povolané za dědice nebo odkazovníka ve smyslu § 1493 o. z.

Ve svém článku jsem se zaměřila na empirické hodnocení reálného využití výhrady soupisu pozůstalosti v praxi. JEHO VNÍMÁNÍ ODBORNOU VEŘEJNOSTÍ NAPŘÍČ ČESKOU REPUBLIKOU BYLO ZPRACOVÁNO NA ZÁKLADĚ ODPOVĚDÍ ANKETY NOTÁŘSKÝCH KANCELÁŘÍ.

Problematice výkonu hlasovacího práva společníka kapitálové společnosti je v odborné literatuře věnována značná pozornost. Existují však určité dílčí otázky, kterými se odborná literatura ani judikatura vyšších soudů nezabývala buď vůbec, nebo, z našeho pohledu, nikoli do potřebné hloubky.

V rámci řízení o pozůstalosti, a stejně tak i v listinné agendě, se střetáváme se základními instituty práva rodinného, a je tedy užitečné si připomenout, že od 1. 1. 2025 dojde k několika změnám či novotám v oblasti rodinného práva.

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 267/2023-152 vyplývá, že do aktiv pozůstalosti je třeba zařadit i dary vyplývající ze smluv o darování pro případ smrti a do pasiv pozůstalosti pak závazek umožnit obdarovanému nabytí vlastnického práva k předmětu daru. Odměna soudního komisaře se počítá z obvyklé ceny pozůstalosti zahrnující též dary pro případ smrti.

Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, kterým má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, je notářským zápisem ve smyslu § 71b notářského řádu a může být exekučním titulem. USNESENÍ VELKÉHO SENÁTU NEJVYŠŠÍHO SOUDU SP. ZN. 31 CDO 225/2024-543

V tomto diskusním příspěvku bych se rád zabýval nedávným rozhodnutím Nejvyššího soudu o náhradnictví. Týká se sice předchozí právní úpravy, mohlo by však mít také širší dosah, kritický rozbor proto považuji za důležitý.

Spor o dědické právo v řízení o pozůstalosti ve smyslu § 1672 a 1673 ObčZ a § 168 až 170 ZŘS nastává, pokud si právo na dědictví činí více osob a jejich práva si odporují, tedy pokud více osob tvrdí, že jim svědčí dědický titul k téže části pozůstalosti. Může se jednat o konflikt jakýchkoliv dědických titulů, které vedle sebe nemohou alespoň částečně obstát.

Jedním z nosných principů dědického práva od roku 2014 je ochrana vůle zůstavitele. Zákonodárce se tím odchyloval od dřívějšího, notně restriktivního až autoritativního pojetí socialistického dědického práva a „usiluje (o to), aby byl v duchu evropských kulturních tradic dán větší průchod úctě k projevu poslední vůle zůstavitele“.