Časopis Ad Notam

Nejvyšší soud ČR, který je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], z předložených rozhodnutí zjistil, že soudy nepostupují jednotně při posuzování otázek zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti. Po vyhodnocení předložených rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech následující

Závěr, že stanovení povinnosti platit úroky z prodlení „do zaplacení“ v notářském zápise se svolení k vykonatelnosti není řádným určením doby plnění, představuje interpretaci „extrémní“ ve smyslu odchylky z racionálně předjímatelného výkladu ustálené soudní praxe, jakož i kolizi s ústavněprávními požadavky respektu k „autonomii vůle“ subjektů takového notářského zápisu. Totéž však neplatí, je-li v něm vyjádřena v obdobné konstrukci povinnost zaplatit též smluvní pokutu.

Jak tomu v historii nejvýznamnějších objevů v dějinách lidstva bylo, u všeho stála náhoda (nebo alespoň podivná souhra okolností). Archimedes učinil svůj fyzikální objev čirou náhodou ve „vaně“, na Newtona náhodou upadlo jablko, slavnému Alfredu Nobelovi ve vynálezu dynamitu náhodou pomohly dřevěné piliny, které měl rozsypané po zemi (a které mu též zachránily život, když na svém stole zvrhl nádobu s nitroglycerinem), doktoru Flemingovi čirou náhodou dopomohla skutečnost, že nebyl při práci se svým laboratorním náčiním příliš čistotný, mnich Dom Perignon našel v náhodně sekundárně zkvašeném vínu zalíbení, a dal tak světu jeden z největších objevů vůbec – šumivé víno.

V rámci tohoto článku bych se rád zaměřil na zdánlivě jednoduchou otázku, kdo je účastníkem dědického řízení v případě, že dědic zůstavitele zemřel, jaká mu z toho plynou práva a povinnosti a jaká práva a povinnosti plynou zemřelému dědici.

Svěřenské nástupnictví coby staronový institut dědického práva není nutno šířeji představovat. Je upraveno především v § 1512 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „NOZ“) a lze jej stručně charakterizovat jako povolání více postupných dědiců k majetku zůstavitele, který po předním dědici přejde na následného dědice za splnění zůstavitelem stanovených předpokladů. V tomto článku se zaměřím pouze na procesní otázky spjaté se svěřenským nástupnictvím, se kterými se musí notář jako soudní komisař vypořádat v řízení o pozůstalosti, a to chronologicky tak, jak v tomto řízení soudní komisař postupuje. Nejprve se tedy budu zabývat otázkami spojenými s prvním řízením o pozůstalosti, v němž se vypořádává pozůstalost s dědici zůstavitele, z nichž mohou být všichni nebo jen někteří zároveň osobami, kterým byl k jejich dědictví povolán následný dědic, tedy s tzv. předními dědici, a poté otázkami souvisejícími s následným řízením o pozůstalosti, v němž se již řeší především dědické právo následného („zadního“) dědice.

Povinný díl je známý již římskému právu. Je zajímavé sledovat jeho vznik a vývoj. O tom viz například knihu Dějiny a systém soukromého práva římského (Dr. Leopold Heyrovský, 6. vydání, Bratislava 1927, s. 575, 576), ve které je tento vývoj popsán následovně. V zákonu XII tabulí byla zakotvena zásada, že zůstavitel může pořizovat zcela volně. Avšak již v období republikánského Říma se prosazovala zásada, že zůstavitel nesmí v testamentu pominout své nejbližší zákonné dědice, musí je buď ustanovit dědici, nebo je vydědit. Postupem doby se vyvinulo přesvědčení, že zůstavitel, který nezanechal svým blízkým příbuzným bez spravedlivého důvodu nic nebo příliš málo, porušil tím povinnost příbuzenské lásky, zanechal sice testament formálně platný, avšak mravně závadný. Praetor pak přijal stížnost opominutých příbuzných na takové pořízení, přikázal věc k vyřízení soudu pro dědické spory. Soud nahlížel na testament podobně, jako by zůstavitel nebyl při jeho pořízení při zdravém rozumu, a odňal svým výrokem platnost testamentu. Tak se postupně vyvinula zásada, že zůstavitel musí zanechat svým blízkým příbuzným alespoň povinný díl.

Z historicko-komparativní perspektivy má dědické právo výjimečné postavení. Tradičně propojuje aspekt osobní s majetkovým i absolutní s relativním, a proto také spolehlivě reflektuje míru společenských změn i posuny v právním myšlení. Na výkladu posledních pořízení se v římském právu formovala obecná interpretační pravidla pro právní jednání a dodnes se testamentární právo vyznačuje nejvíce speciálními výkladovými ustanoveními a domněnkami. Specifické postavení dědického práva nachází svůj odraz i v právním vzdělávání, kde tradičně uzavírá celou soukromoprávní oblast.

Synem notáře byl nejeden italský renesanční malíř. Kromě Leonarda da Vinciho pocházel z notářské rodiny i Francesco Squarcione (1394–1474). Po návratu z cest, z nichž ho nejvíce inspirovalo putování po Řecku, si otevřel v Padově uměleckou dílnu, v níž zaměstnával řadu malířů a sochařů. Říká se, že vychoval 137 umělců a získal přízvisko „otec malířů“. Squarcione vedl své žáky ke vzorům z řeckého sochařství, jeho škola i díky tomu úspěšně konkurovala soudobé škole florentské. Ze Squarcionových žáků dosáhl největšího věhlasu Andrea Mantegna, který však byl i žákem Donatellovým.

Doc. JUDr. Jiří Mikeš je české notářské veřejnosti dobře znám, a to především z velkého množství přednáškových vystoupení a rozsáhlé publikační činnosti, z nichž většina se týkala notářství anebo na notářský obor úzce navazovala. Na jaře letošního roku oslavil v dobré zdravotní kondici již úctyhodného 95. životního jubilea. Je pamětníkem sedmdesátiletého vývoje českého právního prostředí. Proto jsme využili jeho ochoty odpovědět na několik našich otázek.

Anotovaná publikace je druhým a rozšířeným vydáním titulu, který byl poprvé úspěšně vydán v roce 2007. Autorský kolektiv publikace tvoří vesměs právní historikové z Právnické fakulty UK, vedoucím autorského kolektivu byl právní romanista Michal Skřejpek.

Družstva (ať již podnikatelská, bytová, nebo sociální) jsou ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „zákon o obchodních korporacích“ nebo „ZOK“] obchodními korporacemi, a tedy na ně dopadá úprava v tomto zákoně obsažená. Ustanovení § 575 odst. 1 písm. b) ZOK pak stanoví, že člen (družstva) má v souladu se zákonem a stanovami družstva právo účastnit se řízení a rozhodování v družstvu. Toto právo člena družstva je jedním z jeho základních práv, a jako takové jej člen družstva realizuje zejména prostřednictvím účasti a hlasováním na členské schůzi. Stejně jako valná hromada jakožto nejvyšší orgán v kapitálových společnostech i členská schůze jakožto nejvyšší orgán družstva není stálým orgánem obchodní korporace, který by každodenně řídil chod právnické osoby, a není proto možné, aby se členové družstva nahodile dle svého uvážení sešli a rozhodovali, ale je nutné členskou schůzi pokaždé zvlášť svolat.

Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, dochází dle § 133 odst. 3 obč. zák. k nabytí vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy; zákon neumožňuje, aby strany sjednaly odklad účinků převodu vlastnického práva prostřednictvím výhrady vlastnictví.

Už dva a půl roku je tomu, kdy vstoupila v život nová civilní legislativa. Ve svých více než 3 000 paragrafech nový občanský zákoník skrývá řadu tajů. Pro právní praktiky ne vždy pochopitelná, pro teoretiky jistě zajímavá a pro zákonodárce zcela jasná ustanovení bývají v odborných diskuzích výkladovými oříšky. Přes zřejmé stanovisko zákonodárce, že na případné bolestivé instituty se nalezne tišící lék v podobě budoucí judikatury, zůstává otázkou, kolik let se na tento aspirin bude čekat a zda vůbec přijde včas.

V souvislosti s rekodifikací soukromého práva byla s účinností od 1. ledna 2014 do českého právního řádu zavedena celá řada pojmů, které si lidé v dnešní moderní společnosti obvykle spojují spíše s minulostí. Mezi ně můžeme zařadit i tzv. výměnek.

V České republice je poměrně běžnou praxí zůstavitelů pořizovat pro případ své smrti závětí tak, že povolají své budoucí právní nástupce dědici jednotlivých věcí tvořících pozůstalost, a to i přesto, že pro zůstavení jednotlivých věcí z pozůstalosti pořízením pro případ smrti preferuje občanský zákoník[1] institut odkazu, a tedy formu kodicilu, ať již testamentárního, jež je součástí závěti, nebo intestátního, jež je samostatnou listinou. S ohledem na zmíněnou praxi se otevírá otázka, zda může zůstavitel závětí povolat svého právního nástupce též za dědice věci, která mu nepatří, případně jaké má takové pořízení následky. Půjde přitom samozřejmě zejména o věci, jejichž nabytí zůstavitel v budoucnu očekává. Z názoru prezentovaného v komentáři k ust. § 1610 občanského zákoníku vydaného nakladatelstvím C. H. Beck,[2] který k odkazu věci cizí uvádí, že „nicotnost odkazu ... nastane pouze, pokud odkázaná věc nebyla ve vlastnictví zůstavitele ... v době, kdy byl odkaz zřízen“,[3] by bylo možné dovodit, že takové pořízení pro případ smrti není možné. Je tomu však skutečně tak? Cílem tohoto článku je nalézt na tuto otázku odpověď a blíže analyzovat konkrétní situace, k nimž může v praxi docházet.

Vztah a obsahové přesahy insolvenčního práva do oblasti působnosti notářů nebyly dosud zpracovány. Cílem předkládaného příspěvku je jejich vymezení pro účely praktické aplikace v notářské praxi.

Soudní komisař se běžně setkává s případy, kdy některý ze zletilých dědiců – fyzických osob – v řízení o pozůstalosti zjevně není schopen před soudem samostatně jednat, ačkoliv není soudním rozhodnutím omezen ve svéprávnosti a nemá k hájení svých zájmů ustanoveného opatrovníka. Obdobná je i situace, kdy sice již došlo k zahájení řízení o omezení svéprávnosti takového účastníka, avšak dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.

V roce 1898, kdy celá habsburská monarchie oslavovala 50. výročí nastoupení císaře Františka Josefa I. na trůn, vydalo Vilímkovo nakladatelství v Praze reprezentativní publikaci vinohradského novináře a publicisty Josefa Jakuba Toužimského (1848–1903) nazvanou „Na úsvitě nové doby“ s podtitulem „Dějiny roku 1848 v zemích českých“. Už samotný název odrážel naděje, které český národ s tímto rokem spojoval, zvláště „aby pokračoval tam, kde Bílá Hora přítrž jeho státnímu životu učinila“. Naděje byly vkládány zejména do hnutí slovanské vzájemnosti, vrcholící známým Slovanským sjezdem, který měl být podle představ svolavatelů činitelem reprezentujícím nároky slovanských národů na rovnoprávnost. Současně měl vytvořit hráz „proti rozpínavosti velkoněmecké a panovačnosti maďarské“. Hlavním politickým cílem toho roku však bylo přijetí ústavy „v duchu starého práva a nové svobody“ jak pro české historické země, tak pro celou mnohonárodnostní říši.

Článek se věnuje několika střípkům z historie, mezi které patří informace o době, kdy se stal Ondřej Rochota z Rochicperka veřejným notářem, hodnocení rigorózní práce na téma Vývoj soudnictví, notářství a advokacie a jejich významní představitelé na Českolipsku v letech 1848–1938, povídání o místech působení notáře Jaroslava Heinitze (1880–1940), zajímavost o historických notářských zápisech psaných arabsky, které jsou dnes uchovány v různých španělských archivech a také zmínka, že i anglický spisovatel Georges Henry Lewes (1817–1878) byl v mládí krátce notářským úředníkem.

Ústavní soudce a dlouholetý pedagog Právnické fakulty Masarykovy univerzity prof. JUDr. Josef Fiala, CSc., je známý tím, že neposkytuje příliš mnoho rozhovorů. Jsme rádi, že výjimku učinil právě pro časopis českého notářství. Rozhovor s ním uskutečnil čestný prezident Notářské komory ČR JUDr. Martin Foukal.

Olomoucký advokát a spisovatel Petr Ritter patří k velice plodným autorům beletrie. Jeho románová tvorba, zčásti zpočátku společná zejména s kolegou Petrem Šťastným, se zprvu zaměřila na prostředí advokacie, v posledních letech – ponechám-li stranou zasvěceně napsaný Brodyho testament z oblasti trampingu – přechází do sféry soudnictví. Po románu Proces se soudci Alvina Karra vydal Petr Ritter právě anotovaný román.

Paní Sandra Stīpnieceová, notářka v Rize, byla od roku 2011 do roku 2014 viceprezidentkou lotyšské rady autorizovaných notářů. V říjnu roku 2014 byla zvolena prezidentkou lotyšských notářů. Paní prezidentka Sandra Stīpnieceová laskavě souhlasila, že pro čtenáře časopisu Ad Notam zodpoví několik otázek o aktuální situaci notářství v Lotyšsku.

V roce 1898 zveřejnil odborný časopis právník judikát, ve kterém byl řešen případ souběhu dvou dědických titulů – dědické smlouvy a odkazu. Ustanovení § 1476 NOZ tuto možnost působení vedle sebe nevylučuje. Jak by se však nyní projednával případ, jehož výsledek byl rozsouzen před více než sto lety?

Smlouva o zúžení společného jmění manželů týkající se nemovité věci evidované v katastru nemovitostí, jež dosud netvoří společné jmění manželů, nemůže být samostatně předmětem řízení o vkladu vlastnického práva, neboť na jejím základě žádný z účastníků vlastnické právo nenabývá (ani nepozbývá). Taková smlouva o zúžení společného jmění manželů proto nabývá účinnosti jejím uzavřením, tedy zpravidla dnem podpisu smluvních stran, pokud si účastníci smlouvy nesjednali tzv. odkládací podmínku, na jejíž splnění je účinnost smlouvy vázána.

Stáří nebývá k lidskému jedinci štědré. K mála přednostem tohoto věku však patří nadhled, vědomí souvislostí. Obdobně jako horolezci vystupují do výšin prostorových, lidé s přibývajícím věkem vystupují po stupnici prožitých let do výšin časových a jejich horizontem se stávají nejen uplynulá desetiletí, ale i staletí, někdy i tisíciletí.

Věcná práva tradičně spoludefinují civilistický systém jako oblast práv majetkové povahy a značné síly projevující se působením vůči všem a přímým „vztahem“ svého nositele k danému předmětu. Takovou pozici by nemohla zastávat bez propracované konceptuální a strukturální stránky, která představuje hlavní zaměření následující přehledově pojaté stati.

Důsledky vydědění pro potomky vyděděného potomka se podle nové úpravy (§ 1646 odst. 3) liší podle toho, zda vyděděný potomek přežil zůstavitele nebo zda zemřel před zůstavitelem (resp. současně s ním). V případě, že vyděděný potomek přežil zůstavitele, nedědí v zásadě ani jeho potomci. Jako sporná však může být nahlížena otázka, zda má potomek žijícího vyděděného potomka alespoň právo na povinný díl.

Dědický podíl je jedním ze základních institutů dědického práva, který kvantifikuje právo jednotlivých dědiců na celé pozůstalosti. Jeho velikost určuje zůstavitel ve své závěti (neurčí-li tak, platí § 1500 odst. 1), popřípadě zákon v případě zákonné dědické posloupnosti. Je zajímavé sledovat jeho vývoj od účinnosti obecného zákoníku občanského z r. 1811 dodnes.

říká v rozhovoru s prezidentem notářské komory Mgr. Radimem Neubauerem nová děkanka Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci JUDr. Zdenka Papoušková, Ph.D.