Časopis Ad Notam

Některá pozůstalostní řízení přinášejí větší množství zajímavých poznatků a právních vět, které by mohly při zběžném pohledu uniknout.

Smlouvou lze zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka panujících pozemků tak, že vlastník zatížených pozemků je povinen zdržet se na těchto pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení určitého druhu.

Není jisté, zda je české notářské veřejnosti dostatečně známo, že v průběhu století ohraničeném lety 1853 až 1953 působily na území Čech tři generace notářů, kteří všichni nesli stejné jméno a příjmení, totiž Antonín Mokrý. O tom všem, ale zdaleka ne jen o tom, pojednává nedávno vydaná kniha.

S prezidentem Notářské komory České republiky hovořil vedoucí redaktor časopisu Ad Notam, JUDr. Ing. Michael Sáblík.

Povídku bengálského spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranátha Thákura (1861–1941) Rámkánáiova hloupost v překladu Dušana Zbavitele přinesl v r. 1960 časopis Nový orient. Povídka pojednává o osudu Rámkánáie, bratra zůstavitele Guručarana, jenž sepsal u Guručaranova smrtelného lože bratrovu závěť ve prospěch pozůstalé manželky Baradasundarí. Pozůstalosti se následně chtěl zmocnit Rámkánáiův syn Nabadvíp, který u soudu předložil falšovanou závěť. Rámkánái však rozhodně v neprospěch svého syna vypověděl: „Tu závěť jsem sepsal vlastní rukou a bratr ji vlastní rukou podepsal.“ Povídka tak kromě vylíčení rodinných vztahů a vykreslení povah jejích hrdinů přináší i informaci o formě závěti v Indii za britské nadvlády. Nutno dodat, že autor povídky Rabíndranáth Thákur krátce v Londýně studoval práva.

Jaroslav Palliardi, český archeolog, povoláním notář v Moravských Budějovicích, zakončil svou životní pouť 12. března 1922 kolem 23. hodiny večer. Nikdo tehdy netušil, že ještě po téměř stu letech po něm zůstane záhada spojená s místem jeho posledního odpočinku, která se čas od času vynoří na povrch. Palliardi po sobě zanechal bohatou archeologickou sbírku, pocházející většinou z pohřebišť, která sám prozkoumal. Dnes je uložená v Moravském muzeu. Je paradoxem, že jeden ze zakladatelů české, nebo chcete-li, moderní moravské archeologie, který sám objevil a prozkoumal desítky hrobů jiných, svůj vlastně nemá nebo v lepším případě se o něm neví.

Touto novelou došlo ke sjednocení právní úpravy postihu SJM jak v OSŘ, tak v EŘ. Dále nastolila z pohledu autorky zásadní procesní pravidla pro postih společného jmění manželů a výlučného majetku manžela pouze v podobě přikázání pohledávky z účtu manžela povinného.

Z celého soukromého práva navazuje na česko-rakouskou tradici nejvýrazněji dědickoprávní úprava. Kupodivu se však více než s meziválečnými osnovami, které se staly hlavním inspiračním zdrojem nedávné rekodifikace, shoduje s téměř o 150 let starším zákoníkem, jehož autorem byl Tyrolan Karl Anton von Martini.

Diskuse o zákonném majetkovém režimu manželů se zpravidla přísně drží dichotomie mezi společným jměním manželů a režimem oddělených jmění, jako by snad ani jiné alternativy neexistovaly. Pohled za hranice našeho domácího právního řádu nám však ukazuje, že existuje celá plejáda dalších možných majetkových režimů, které lze zvolit jako zákonné.

Volit si studium na vysoké škole v jedenácti letech je značně obtížné. Vzhledem k tomu, že otcův bratr byl krajským prokurátorem v Chrudimi, přála si moje maminka, abych studoval gymnázium.

První číslo Právnických listů, které je svým obsahem spíše lákavým číslem nultým, dává nahlédnout do úvah o směrování periodika, jehož cílem – řečeno slovy předsedy redakční rady a děkana Fakulty právnické ZČU Jana Paulyho – „není ani poskytnout fundamentální základnu právních informací, ani snad vytvářet konkurenci těm či oněm právnickým periodikům, která jsou u nás vydávána“, ale záměr „poskytovat Vám široké spektrum zajímavých a hlavně vysoce kvalitních právnických literárních výstupů, stát se pravidelnou součástí Vašeho právnického uvažování, ať již profesního, nebo jen zájmového, a snad i docílit toho, aby se z Vás, kdo budete Právnické listy se zájmem číst, postupem doby stávali též ti, kdo je budou autorsky spoluvytvářet“.

Slovo „důstojnost“ vyvolává všelijaké asociace. Bezesporu se jedná o starobylý výraz pocházející jakoby z doby dávno minulé a budí představu, jde-li o důstojnost osoby, někoho až k smrti vážného. Tomuto pojmu nejlépe odpovídají staré portréty šlechticů, které vídáme na zámcích. Takový člověk se snad ani nepohybuje a rozhodně se nerad usmívá.

Povoláním notáře i advokáta prošel strýc básníka Rainera Maria Rilkeho Jaroslav von Rilke (1835–1892). Po právnických studiích v Praze a dosažení titulu JUDr. byl v roce 1860 jmenován notářem, zprvu působil v Sedlicích, záhy v Praze. Notářskou praxi vykonával pak až do r. 1878, kdy odešel do advokacie. V r. 1873 se stal i prezidentem pražské notářské komory, v témže roce byl povýšen do rytířského stavu s predikátem von Rüliken. Závěrečnou etapu profesní dráhy prožil Jaroslav Rilke jako advokát, byl i poslancem zemského sněmu a věnoval se též podnikání, byl např. prezidentem správní rady Ústecko-teplické dráhy.

Ve svém příspěvku bych se zaměřil na podmínky nařízení likvidace pozůstalosti, na podobu výroků usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti a na problematiku okruhu osob, kterým se musí toto usnesení doručit. Rád bych vyvolal diskuzi na tato témata, protože mi k takto důležitým otázkám zatím v odborné obci chybí.

Na dědice poškozeného, který utrpěl újmu na zdraví v době do 31. 12. 2013, přecházejí děděním nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které poškozený za svého života uplatnil u soudu a zemřel po tomto datu.

Zákonem stanovený rámec pro „předávání majetku z generace na generaci“ podstatným způsobem ovlivňuje chování lidí i za trvání jejich životů. Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, jde o důležitou a citlivou právně-politickou otázku.[2] Pokud je zakotven adekvátně a proporcionálně ke stavu společnosti, motivuje k řádné a odpovědné správě vlastních záležitostí, k rozmnožování majetku a zároveň často i ke spořivosti. Nevhodně nastavená pravidla naopak mohou mít efekt zcela opačný.[3] Mimoto svádí i k využívání – často krkolomných – smluvních konstrukcí, a tím zvyšování právní nejistoty všech dotčených osob, stejně jako ke hledání „vhodnějších“ zahraničních struktur, pomocí kterých lze dosáhnout chtěných majetkových uspořádání.

Od 1. 1. 2018 nabývá účinnosti část třetí a jedenáctá zákona č. 368/2016 Sb., který v těchto částech novelizuje zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen ZVR), a zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. V rámci této novely byla zavedena zvláštní evidence údajů o skutečném majiteli právnické osoby zapsané do veřejného rejstříku podle tohoto zákona a svěřenského fondu zapsaného do evidence svěřenských fondů (dále jen „evidence o skutečném majiteli“). Tím se pak rozumí skutečný majitel podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, tedy zákona č. 253/2008 Sb. (dále jen AML zákon).

Jedním z institutů, upravených občanským zákoníkem, je i manželské majetkové právo. Nový občanský zákoník v něm opět provedl změny, jejichž podrobné komentování není předmětem tohoto článku. Chtěl bych se zamyslet nad původem, smyslem a oprávněností existence tohoto institutu. Podíváme-li se zpět, zjistíme následující spletitý a dá se říci i strastiplný vývoj.

Jedno a to isté, poručiteľom želané konanie ustanoveného dediča sa môže stať obsahom podmienky (condicio), príkazu (modus) alebo odkazu (legatum). V praxi nie sú zriedkavé prípady, v ktorých poručiteľ na označenie dispozície zvolí termín, ktorý nezodpovedá sledovanému účelu. V zmysle §1494, ods. 2 Občanského zákoníka č. 89/2012 Sb. (ďalej len „OZ“) je závet potrebné vyložiť „tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele“. Takýto výklad predpokladá zohľadnenie všetkých následkov, ku ktorým by výsledná kvalifikácia konkrétneho nariadenia poručiteľa mohla viesť.

Jedním z institutů, které do našeho právního řádu znovu zavedl občanský zákoník z roku 2012, je zcizení dědictví. Přitom zákonodárce takřka dokonale zkopíroval rakouskou (u nás historicky platnou) úpravu, a to včetně terminologické chyby v názvu celého institutu. Pojmy dědictví a dědické právo zákonodárce definuje v § 1415 občanského zákoníku. Přesto však nikdo vážně nepochyboval o tom, že pod zcizením dědictví je ve skutečnosti myšleno zcizení dědického práva.

JUDr. Martin Šešina patří k těm výrazným osobnostem, které se celou generaci pohybovaly ve středu dění formujícího osudy českého notářství. Je všeobecně respektovaným odborníkem zejména v oblasti dědického práva a notářské veřejnosti je dobře znám z velkého množství přednáškových vystoupení a rozsáhlé publikační činnosti. Jeho obliba v notářských kruzích souvisí s jeho srozumitelnou a občas i kontroverzní a humornou prezentací svých názorů a postojů. Rozhovor s ním vedl emeritní notář JUDr. Karel Wawerka.

Představovat čtenáři autora anotované publikace Pavla Holländera by se – pokud jde o údaje z tradičně pojatého curriculum vitae – zdálo být nošením sov do Atén. Troufnu si však říci, že jinak tomu je v situaci, kdy čtenář zatouží blíže poznat myšlenkový svět autorův.

Situace, kdy zůstavitel zanechal předluženou pozůstalost, nejsou výjimečné. Lze to přičítat jak uvolnění ekonomických poměrů v devadesátých letech, do kterých převážná část české společnosti vstoupila bez potřebné dávky finanční gramotnosti, tak kulminující zadluženosti domácností, podpořené snadnou dostupností úvěrů a vstřícným přístupem politické reprezentace k dlužníkům. Je proto pochopitelné, že poměrně kusá úprava likvidace dědictví zakotvená v občanském soudním řádu byla nahrazena ucelenou úpravou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

Jsem vdaná už hodně let a na manželství stále věřím. Je to historicky nejúspěšnější model soužití muže a ženy. Jistě ne všichni se mnou budou souhlasit, protože manželství není pro každého.

Náhrada nemajetkové újmy budí vášně nejen mezi odbornou právnickou a lékařskou veřejností, ale také mezi laiky. Dosud neřešenou otázkou byl také přechod nároku na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění na dědice poškozeného.

V posledních číslech Ad Notam bylo publikováno několik článků týkajících se problematiky postavení potomků nedědícího potomka. V tomto diskusním příspěvku bych se rád ještě jednou zastavil u sporné otázky postavení potomků nepominutelného dědice, který odmítl dědictví s výhradou povinného dílu (§ 1485 OZ).

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1003/2016 I. Státní příspěvková organizace je způsobilá k dědění ze závěti. II. Pokud je státní příspěvková organizace v závěti určena dědicem, vyplývá z toho její účastenství v řízení o dědictví.

S velkým zájmem jsem si přečetla článek Mgr. Vojtěcha Novobilského uveřejněný v časopisu AD NOTAM č. 6/2016, v kterémžto článku se kolega věnuje otázce svěřenského nástupnictví v řízení o pozůstalosti. Jde jistě o vítanou pomoc při řešení této problematiky, a to tím spíše, že zákonodárce, dle mého názoru, nepojal nový, a jistě žádoucí, institut svěřenského nástupnictví tak, aby zabránil pochybnostem při jeho aplikaci. Tímto svým příspěvkem bych si dovolila na článek pana kolegy reagovat, neboť s některými v článku projevenými názory ne zcela souhlasím, mám za to, že problematika probíraného institutu nebyla ještě vyčerpána, a sám autor vyzval čtenáře k polemice.

Úprava dědického práva v novém občanském zákoníku značně posílila právní postavení věřitelů zůstavitele, nejznatelněji patrně tím, že připustila přechod zůstavitelových dluhů na jeho dědice v rozsahu překračujícím hodnotu nabytého dědictví.

Účinností nového občanského zákoníku se ode dne 1. 1. 2014 navrátil do našeho právního řádu staronový právní institut, zvaný právo stavby. Hlavním smyslem tohoto právního institutu je umožnit stavebníkovi postavit, rekonstruovat, modernizovat apod. novou nebo stávající stavbu na pozemku cizího vlastníka, a potlačit tak zásadu superficies solo cedit. Stavba se tak ihned nestane součástí pozemku, ale součástí práva stavby, maxim. však na 99 let.