Navrhovaná novela zákona o obchodních korporacích se dotýká i otázky omezení převoditelnosti podílu ve společnosti s ručením omezeným, což se může projevit ve větší (širší) variabilitě obsahového znění společenské smlouvy, a to oproti dosavadním možnostem, jelikož novela některé skutečnosti normuje výslovně a nepochybně.
Při dědění podle pořízení pro případ smrti určuje okruh dědiců a výši jejich dědických podílů zůstavitel, který se však nemusí vždy vyjádřit dostatečně konkrétně a jeho obecné pokyny pro určení dědiců a jejich dědických podílů pak musí být vyloženy pomocí výkladových pravidel obsažených v § 1494 a násl. OZ.
Rakouský notář Franz Ruschka (1882–1942), který působil zprvu v letech 1918–1932 ve Weyru a poté ve vídeňské městské části Hietzing, byl zároveň známým entomologem. Věnoval se hmyzu, zejména blanokřídlým (Hymenoptera) či lumčíkovitým (Braconidae), sám popsal několik nových druhů. Ruschkova sbírka je uložena v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni (Naturhistorisches Museum in Wien), některé jeho práce, jako např. první část Studie o stehnatkách (Chalcididenstudien) z roku 1920, jsou dostupné též online.
Pan JUDr. Jan Kotous, uznávaný právník a historik poskytl rozhovor paní JUDr. Věře Sáblíkové, prezidentce Notářské komory pro hl. m. Prahu.
Dědictví nemůže podle § 1485 odst. 1 o. z. odmítnout dědic, který po smrti zůstavitele svým chováním dává najevo, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností, mimo jiné tím, že vznese vůči druhému dědici návrh na vzdání se dědického práva v jeho prospěch. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018
Ne, nebojte se, nebudu zde rozebírat nejznámější dílo francouzského filosofa Charlese Louise Montesquieua, ale podíváme se na ducha těch našich, českých, zákonů. A věřte, když se na některé z asi 15 000 zákonů, nařízení a vyhlášek zaměříte, zjistíte, jaké perly také vycházejí z legislativní činnosti.
Jedinou jistotou v našem životě je skutečnost, že jednou zemřeme. Právní teoretik k tomu zřejmě poznamená: „Jisto že, nejisto kdy.“ Právní praktik pomyslí na mnohdy nejistý osud majetku, který nebožtík nahromadil za svého života. Badatel a učitel na právnické fakultě, který se zabývá námětem „krásná literatura a právo“, zjistí, že dědictví a okolnosti s ním spojené jsou častým námětem uměleckých děl, jež pak poskytují podklady pro výzkumnou činnost i příklady pro pedagogické působení.
Postavení nepominutelného dědice podle dědického práva hmotného a procesního je zdrojem nejednotného výkladu v právní teorii i praxi. Sporné je především postavení vyděděného nepominutelného dědice, který se svému vydědění brání.
Majetkové vztahy manželů patří k významným a často citlivým aspektům manželského svazku, a proto je třeba věnovat pozornost i jejich kolizní úpravě. Manželské majetkové právo je v právních řádech členských států EU poměrně rozmanité a řada právních řádů, včetně českého, manželům či budoucím manželům umožňuje, aby si své vzájemné majetkové vztahy sami smluvně upravili.
Na úvod lze konstatovat, že s institutem zastoupení se notář při notářské činnosti setkává dnes a denně, přičemž jde o problematiku velmi rozsáhlou a složitou. Cílem tohoto článku je upozornit a shrnout pouze některé aspekty „pojmu zastupování“ v notářské činnosti.
Charakter a způsob prominutí činu, který zakládá dědickou nezpůsobilost (vylučuje z práva na pozůstalost, odkaz i povinný díl), patří k výkladově nejspornějším otázkám dědického práva. Současně to je problematika, pro jejíž řešení mohou být inspirativní přístupy zahraniční literatury.
Smyslem tohoto článku je přivést čtenáře k zamyšlení nad tímto právním institutem, který je dle mého názoru buď opomíjen z důvodu mylné domněnky, že uplatnění výhrady soupisu je dostatečnou ochranou dědiců před dluhy zůstavitele, nebo, možná častěji, nadužíván z přehnané opatrnosti tam, kde praktický význam pro dědice nemá. Či má, svým samotným užitím či třeba jen zvoleným způsobem doručování, pouze ten důsledek, že zkomplikuje, prodlouží a prodraží pozůstalostní řízení a pozůstalostní spis nabude opakovanými přihláškami věřitelů úctyhodné obsáhlosti, často za cenu ztráty přehlednosti.
Když jsem jako penzista měl tu čest procházet se rozsáhlými prostorami Rudolfina, v nichž probíhal raut letošní notářské konference pořádané v souvislosti se čtvrtstoletím obnovy klasického notářství, napadalo mě mnoho věcí. Co mě však do očí udeřilo nejvíce, bylo neuvěřitelné mládí dominující většiny přítomných. Brzy jsem si ovšem uvědomil, že mezi přítomnými nejsou jen notáři, ale i notářští koncipienti a kandidáti.
Statistické údaje o notářství v Haliči, která spadala do rakouského záboru Polska, zpracoval pro léta 1859–1914 v časopise Kresy Południowo-Wschodnie (č. 1/2005–2006) Szczepan Kozak.
Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., po úspěšné monografii o advokátním právu přistoupilo k vydání další praktické příručky, která poslouží tentokrát všem, kdož přicházejí do styku s nemovitými věcmi, ať už jako notáři, advokáti, realitní makléři, daňoví poradci, či třeba jako makléři pojišťovací.
Uvádí se, že v ČR je cca 826 tisíc lidí postiženo exekucí, přičemž čtyřicet procent z nich má tři a více exekucí současně. Je proto vcelku pravděpodobné, že se někteří z nich ocitnou v pozici potenciálních dědiců. Takoví dědicové se pak mohou snažit o uchování majetku v rodině, k čemuž mohou využít (či zneužít) některé z dispozičních právních jednání. Tento článek si klade za cíl analyzovat, k jakým právním následkům mohou taková právní jednání vést. Položím si postupně několik otázek, které se pokusím uspokojivě zodpovědět.
Vývoj notářství před rokem 1918 byl u nás poznamenán zásadní skutečností – emancipací českého jazyka v právnickém prostředí. Byla zahájena rozdělením původní pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na část českou a německou. Právě na její české části začíná studovat generace později poznamenaná válečnými událostmi 1914-1918 a následným rozpadem staré monarchie. V osobě notáře Ladislava Brábka, který působil po většinu svého života v jihočeském městečku Kamenice nad Lipou, se právě tyto události dají velmi dobře sledovat. Jeho životní příběh je psán prostředím, ze kterého vzešel, rodinou, která jej od narození formovala, válečnými událostmi, kterých se jako důstojník císařské armády účastnil, a konečně jeho zapojením v novém československém státě, se kterým byl bytostně spjat. Pokusme se tedy poodhrnout závoj, kterým milosrdná historie většinou halí osudy svých hrdinů, a převyprávět životní příběh jednoho z nich.
Dne 5. října 2018 proběhla v Národním domě na Vinohradech notářská konference k 25. výročí obnovy svobodného notářství.
Jednou z nutných podmínek pro existenci právnické osoby je určení jejího sídla, které bude uvedeno ve veřejném rejstříku. Při zakládání právnické osoby (a podobně i při změně sídla právnické osoby) je nutno prokázat právní důvod užívání prostor, ve kterých je, či bude, umístěno sídlo právnické osoby. Takovým právním důvodem bývá zpravidla vlastnické právo, nájemní smlouva nebo podobné právní důvody. I přesto, že se právní úprava sídla právnické osoby zdá být nekomplikovaná, lze se v praxi setkat se situacemi, které přinášejí při zápisu sídla právnické osoby do veřejného rejstříku problémy.
Při určení výše vypořádacího podílu bytové družstvo zásadně musí přihlédnout k obvyklé (tržní) hodnotě členského podílu bývalého člena družstva tak, aby mezi touto hodnotou a výší vypořádacího podílu nebyly neodůvodněné rozdíly.
Právní věta: Ust. § 33 odst. 1 písm. d) GBG nevyžaduje (z důvodu chybějícího odkazu na § 32 odst. 1 GBG) uvedení přesných údajů o nemovitostech, ohledně nichž má dojít ke vkladu, takže podle procesního knihovního práva konkrétní označení nemovitostí v evropském dědickém osvědčení (resp. v jeho opisu) není povinnou náležitostí pro provedení vkladu. Obsah evropského dědického osvědčení se řídí výhradně čl. 68 nařízení o dědictví, který údaje, jež je v něm nutné uvést, vymezuje taxativním výčtem, přičemž označení nemovitostí rovněž nevyžaduje; samotná absence těchto údajů nebrání povolení vkladu na základě takového osvědčení.
Rozhodování notáře ve funkci soudního komisaře na předluženém dědictví, zda jmenovat či nejmenovat likvidačního správce pozůstalosti, je zpravidla závislé na vůli notáře. V některých případech ovšem notář likvidačního správce jmenovat musí. Tento článek si dává za cíl zmapovat případy, kdy zákon nastavuje taková pravidla, že jmenování likvidačního správce je nevyhnutelné.
Jeden ze současných směrů právní teorie bývá označován jako Law and Literature a je rozšířen zejména ve Spojených státech. Literaturou se v něm rozumí především beletrie, filmové scénáře a někdy i mimoprávní odborná díla. Své ohlasy nachází i v české právní vědě a jejích zveřejněných výsledcích. Samy názvy zmíněných publikací naznačují, čím se takto zaměřené bádání zabývá a jaký může být jeho význam. Vždyť díla krásného písemnictví seznamují čtenáře mimo jiné s typickými i méně obvyklými životními příběhy a se způsoby jednání či s názory, které poměrně často souvisejí se světem paragrafů.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1926, čj. R I 1005/26, „i poslednímu pořízení, jež postrádá formálních náležitostí potřebných k jeho platnosti, možno zjednati trvalé platnosti uznáním účastněných osob“. Skutkově se jednalo o situaci, kdy zůstavitel absolutně neplatnou závětí ustanovil univerzální dědičkou pozůstalou manželku. Zletilé děti však prohlásily, že přesto „uznávají platnost a pravost posledního pořízení a souhlasí s tím, aby pozůstalost byla projednána podle posledního pořízení, resp. na základě dohody dědické ve smyslu poslední vůle pořízení“. Přestože vdova vzala poté zpět stížnost do usnesení pozůstalostního soudu, jímž nebylo vyhověno jejímu návrhu na slyšení testamentárních svědků, rekursní soud prohlásil pozůstalostní řízení za zmatečné. Nejvyšší soud naopak upřednostnil vůli dědiců, neboť mimo jiné neshledal, že by nahrazení neplatnosti testamentu faktickou cestou bylo v rozporu s veřejným zájmem.
Ediční středisko Právnické fakulty UK v Praze vydalo v červnu 2018 ve své již téměř dvacet let aktivní knižnici „Memorabilia juridica“ v pořadí již devátou publikaci této knižnice – knihu Jana Kotouse „Soudce Antonín Mokrý vzpomíná“. Jistě není náhodou, že publikace vychází čtvrt roku před devadesátiletým jubileem Antonína Mokrého, který je notářské veřejnosti již mnohá desetiletí – též z řady čísel našeho notářského časopisu – důvěrně znám.
Aktuální výběr z odborného tisku a judikatury
Nejen právní romanisté, ale všichni, kdo potřebují pracovat s latinskými texty, vítají počin a úsilí vědců z olomoucké právnické fakulty vydat dílo tak nedozírného právního, historického a kulturního dosahu v původní latinské verzi. V neposlední řadě jde totiž o uchování zásadního pramene evropského práva pro budoucí generace. Závěrem a k zamyšlení jsou snad nejvhodnější slova profesora Petra Blaha: „Počet vydání Digest potvrzuje skutečnost, že pouze bible překonala toto výjimečné dílo lidského ducha.“
Jízdní kola vnesená do prostor ubytovacího zařízení nemají z hlediska objektivní odpovědnosti provozovatele hotelu podle § 433 odst. 1 obč. zák. povahu cennosti (§ 434 odst. 1 obč. zák.), i když svou výjimečnou sestavou a výbavou přesahují hodnotu obvyklých turistických jízdních kol.
Když jsem 1. 11. 1972 nastoupil na státní notářství, ještě jsme si každé ráno zatápěli v kamnech, topilo se dřívím a uhlím, vynášel se popel. Také jsme psali na psacích strojích, poměrně těžkých. Když jsme měli jít tzv. na místo samé něco sepisovat, museli jsme písařce nosit stroj, protože pro ženu to bylo opravdu těžké. A jak vypadala šestá nebo sedmá kopie rozhodnutí, to se muselo pořádně mlátit do klapek psacího stroje, aby se i ta poslední kopie dala přečíst. A takzvaná lustrace, zda zůstavitel zanechal závěť? To se nedělalo jako dnes pomocí počítačového programu a centrální evidence. Byl písemný seznam a ten se „projížděl“ pěkně ručně a musel se dávat velký pozor, aby se jméno zůstavitele nepřehlédlo.
Jedním z pozapomenutých právních institutů, které byly znovu uvedeny v život novým občanským zákoníkem, je tzv. mystická závěť, upravená § 1495 OZ. Třebaže využití ustanovení o mystické závěti jistě nebude patřit mezi zvlášť frekventované, byla již na mystický testament upřena pozornost i MODERNÍCH ČESKÝCH AUTORŮ. Hlavním cílem příspěvku proto není již publikovaná analýza římskoprávní, ale seznámení s poznatky zejména rakouské, ale i švýcarské literatury a judikatury, které za posledních dvě stě let přinesly různorodé názorové posuny a mohly by mít potenciál i pro českou právní teorii, když právě rakouská úprava zřejmě sloužila českému zákonodárci jako inspirační zdroj.
