Volit si studium na vysoké škole v jedenácti letech je značně obtížné. Vzhledem k tomu, že otcův bratr byl krajským prokurátorem v Chrudimi, přála si moje maminka, abych studoval gymnázium.
První číslo Právnických listů, které je svým obsahem spíše lákavým číslem nultým, dává nahlédnout do úvah o směrování periodika, jehož cílem – řečeno slovy předsedy redakční rady a děkana Fakulty právnické ZČU Jana Paulyho – „není ani poskytnout fundamentální základnu právních informací, ani snad vytvářet konkurenci těm či oněm právnickým periodikům, která jsou u nás vydávána“, ale záměr „poskytovat Vám široké spektrum zajímavých a hlavně vysoce kvalitních právnických literárních výstupů, stát se pravidelnou součástí Vašeho právnického uvažování, ať již profesního, nebo jen zájmového, a snad i docílit toho, aby se z Vás, kdo budete Právnické listy se zájmem číst, postupem doby stávali též ti, kdo je budou autorsky spoluvytvářet“.
Slovo „důstojnost“ vyvolává všelijaké asociace. Bezesporu se jedná o starobylý výraz pocházející jakoby z doby dávno minulé a budí představu, jde-li o důstojnost osoby, někoho až k smrti vážného. Tomuto pojmu nejlépe odpovídají staré portréty šlechticů, které vídáme na zámcích. Takový člověk se snad ani nepohybuje a rozhodně se nerad usmívá.
Povoláním notáře i advokáta prošel strýc básníka Rainera Maria Rilkeho Jaroslav von Rilke (1835–1892). Po právnických studiích v Praze a dosažení titulu JUDr. byl v roce 1860 jmenován notářem, zprvu působil v Sedlicích, záhy v Praze. Notářskou praxi vykonával pak až do r. 1878, kdy odešel do advokacie. V r. 1873 se stal i prezidentem pražské notářské komory, v témže roce byl povýšen do rytířského stavu s predikátem von Rüliken. Závěrečnou etapu profesní dráhy prožil Jaroslav Rilke jako advokát, byl i poslancem zemského sněmu a věnoval se též podnikání, byl např. prezidentem správní rady Ústecko-teplické dráhy.
Ve svém příspěvku bych se zaměřil na podmínky nařízení likvidace pozůstalosti, na podobu výroků usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti a na problematiku okruhu osob, kterým se musí toto usnesení doručit. Rád bych vyvolal diskuzi na tato témata, protože mi k takto důležitým otázkám zatím v odborné obci chybí.
Na dědice poškozeného, který utrpěl újmu na zdraví v době do 31. 12. 2013, přecházejí děděním nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které poškozený za svého života uplatnil u soudu a zemřel po tomto datu.
Zákonem stanovený rámec pro „předávání majetku z generace na generaci“ podstatným způsobem ovlivňuje chování lidí i za trvání jejich životů. Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, jde o důležitou a citlivou právně-politickou otázku.[2] Pokud je zakotven adekvátně a proporcionálně ke stavu společnosti, motivuje k řádné a odpovědné správě vlastních záležitostí, k rozmnožování majetku a zároveň často i ke spořivosti. Nevhodně nastavená pravidla naopak mohou mít efekt zcela opačný.[3] Mimoto svádí i k využívání – často krkolomných – smluvních konstrukcí, a tím zvyšování právní nejistoty všech dotčených osob, stejně jako ke hledání „vhodnějších“ zahraničních struktur, pomocí kterých lze dosáhnout chtěných majetkových uspořádání.
Od 1. 1. 2018 nabývá účinnosti část třetí a jedenáctá zákona č. 368/2016 Sb., který v těchto částech novelizuje zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen ZVR), a zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. V rámci této novely byla zavedena zvláštní evidence údajů o skutečném majiteli právnické osoby zapsané do veřejného rejstříku podle tohoto zákona a svěřenského fondu zapsaného do evidence svěřenských fondů (dále jen „evidence o skutečném majiteli“). Tím se pak rozumí skutečný majitel podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, tedy zákona č. 253/2008 Sb. (dále jen AML zákon).
Jedním z institutů, upravených občanským zákoníkem, je i manželské majetkové právo. Nový občanský zákoník v něm opět provedl změny, jejichž podrobné komentování není předmětem tohoto článku. Chtěl bych se zamyslet nad původem, smyslem a oprávněností existence tohoto institutu. Podíváme-li se zpět, zjistíme následující spletitý a dá se říci i strastiplný vývoj.
Jedno a to isté, poručiteľom želané konanie ustanoveného dediča sa môže stať obsahom podmienky (condicio), príkazu (modus) alebo odkazu (legatum). V praxi nie sú zriedkavé prípady, v ktorých poručiteľ na označenie dispozície zvolí termín, ktorý nezodpovedá sledovanému účelu. V zmysle §1494, ods. 2 Občanského zákoníka č. 89/2012 Sb. (ďalej len „OZ“) je závet potrebné vyložiť „tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele“. Takýto výklad predpokladá zohľadnenie všetkých následkov, ku ktorým by výsledná kvalifikácia konkrétneho nariadenia poručiteľa mohla viesť.
Jedním z institutů, které do našeho právního řádu znovu zavedl občanský zákoník z roku 2012, je zcizení dědictví. Přitom zákonodárce takřka dokonale zkopíroval rakouskou (u nás historicky platnou) úpravu, a to včetně terminologické chyby v názvu celého institutu. Pojmy dědictví a dědické právo zákonodárce definuje v § 1415 občanského zákoníku. Přesto však nikdo vážně nepochyboval o tom, že pod zcizením dědictví je ve skutečnosti myšleno zcizení dědického práva.
JUDr. Martin Šešina patří k těm výrazným osobnostem, které se celou generaci pohybovaly ve středu dění formujícího osudy českého notářství. Je všeobecně respektovaným odborníkem zejména v oblasti dědického práva a notářské veřejnosti je dobře znám z velkého množství přednáškových vystoupení a rozsáhlé publikační činnosti. Jeho obliba v notářských kruzích souvisí s jeho srozumitelnou a občas i kontroverzní a humornou prezentací svých názorů a postojů. Rozhovor s ním vedl emeritní notář JUDr. Karel Wawerka.
Představovat čtenáři autora anotované publikace Pavla Holländera by se – pokud jde o údaje z tradičně pojatého curriculum vitae – zdálo být nošením sov do Atén. Troufnu si však říci, že jinak tomu je v situaci, kdy čtenář zatouží blíže poznat myšlenkový svět autorův.
Situace, kdy zůstavitel zanechal předluženou pozůstalost, nejsou výjimečné. Lze to přičítat jak uvolnění ekonomických poměrů v devadesátých letech, do kterých převážná část české společnosti vstoupila bez potřebné dávky finanční gramotnosti, tak kulminující zadluženosti domácností, podpořené snadnou dostupností úvěrů a vstřícným přístupem politické reprezentace k dlužníkům. Je proto pochopitelné, že poměrně kusá úprava likvidace dědictví zakotvená v občanském soudním řádu byla nahrazena ucelenou úpravou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
Jsem vdaná už hodně let a na manželství stále věřím. Je to historicky nejúspěšnější model soužití muže a ženy. Jistě ne všichni se mnou budou souhlasit, protože manželství není pro každého.
Náhrada nemajetkové újmy budí vášně nejen mezi odbornou právnickou a lékařskou veřejností, ale také mezi laiky. Dosud neřešenou otázkou byl také přechod nároku na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění na dědice poškozeného.
V posledních číslech Ad Notam bylo publikováno několik článků týkajících se problematiky postavení potomků nedědícího potomka. V tomto diskusním příspěvku bych se rád ještě jednou zastavil u sporné otázky postavení potomků nepominutelného dědice, který odmítl dědictví s výhradou povinného dílu (§ 1485 OZ).
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1003/2016 I. Státní příspěvková organizace je způsobilá k dědění ze závěti. II. Pokud je státní příspěvková organizace v závěti určena dědicem, vyplývá z toho její účastenství v řízení o dědictví.
S velkým zájmem jsem si přečetla článek Mgr. Vojtěcha Novobilského uveřejněný v časopisu AD NOTAM č. 6/2016, v kterémžto článku se kolega věnuje otázce svěřenského nástupnictví v řízení o pozůstalosti. Jde jistě o vítanou pomoc při řešení této problematiky, a to tím spíše, že zákonodárce, dle mého názoru, nepojal nový, a jistě žádoucí, institut svěřenského nástupnictví tak, aby zabránil pochybnostem při jeho aplikaci. Tímto svým příspěvkem bych si dovolila na článek pana kolegy reagovat, neboť s některými v článku projevenými názory ne zcela souhlasím, mám za to, že problematika probíraného institutu nebyla ještě vyčerpána, a sám autor vyzval čtenáře k polemice.
Úprava dědického práva v novém občanském zákoníku značně posílila právní postavení věřitelů zůstavitele, nejznatelněji patrně tím, že připustila přechod zůstavitelových dluhů na jeho dědice v rozsahu překračujícím hodnotu nabytého dědictví.
Účinností nového občanského zákoníku se ode dne 1. 1. 2014 navrátil do našeho právního řádu staronový právní institut, zvaný právo stavby. Hlavním smyslem tohoto právního institutu je umožnit stavebníkovi postavit, rekonstruovat, modernizovat apod. novou nebo stávající stavbu na pozemku cizího vlastníka, a potlačit tak zásadu superficies solo cedit. Stavba se tak ihned nestane součástí pozemku, ale součástí práva stavby, maxim. však na 99 let.
Článek se zabývá praktickými problémy, které se mohou objevit v souvislosti s darováním pro případ smrti po smrti dárce. Rozebírá procesní souvislosti týkající se řízení o pozůstalosti a vkladového řízení, pokud je předmětem smlouvy nemovitá věc zapsaná v katastru nemovitostí. Zároveň poskytuje i určitá doporučení, na co si dávat pozor při vytváření takové smlouvy.
U příležitosti padesátého jubilea panování císaře Františka Josefa I. bylo panovníkem vyznamenáno devět notářů z českých zemí. Podle zprávy v časopise Právník z roku 1898 byl do šlechtického stavu povýšen bývalý pražský notář Gustav Gradl, Řádem železné koruny III. třídy byl vyznamenán prezident pražské notářské komory František Janda, Řádem Františka Josefa pak notáři Bedřich Adam (Praha), Jan Čapek (Čáslav), Karel Čulík (Královské Vinohrady), Čeněk Feyrfeil (Karlín), Josef Janda (Litomyšl) a Josef Schnabl (Domažlice).
Se soudcem Tribunálu Soudního dvora Evropské unie hovořil prezident Notářské komory České republiky, Mgr. Radim Neubauer.
Olomouckého advokáta a spisovatele Petra Rittera není čtenářům časopisu Ad Notam nutno zvláště představovat. Těm, kteří se nechali zlákat loňskou recenzí románu Vina soudce Brennera, uveřejněnou ve čtvrtém čísle minulého ročníku našeho časopisu, a knihu již dočetli, lze pro letošní prázdninovou četbu doporučit nový Ritterův román Zde žili. Autor se ani tentokrát nevyhne justičnímu prostředí, byť těžiště děje se odehrává jinde a děj románu není soudní kauzou.
Na dědický podíl zákonného dědice nelze započítat to, co od zůstavitele obdrželi potomci tohoto dědice. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 486/2016
Je to bezesporu troufalost psát o českém právním řádu jako celku. Správně můžete namítnout, že takové vznešené úvahy obyčejnému notáři nepřísluší, natož pak notáři emeritnímu. Ten sotva může pochopit, natožpak hodnotit smysl právního řádu jako celku.
Kdo sleduje denní tisk, může se čas od času setkat s populárně naučnými články o dědickém právu. V těchto, obecně jistě prospěšných, statích pak je zpravidla možné nalézt větu o tom, že dědická smlouva, coby nejsilnější dědický titul, poskytuje zúčastněným nejvyšší míru právní jistoty. Přečte-li si danou větu laik, je mnohdy nadšen a začne uvažovat o návštěvě nejbližšího notáře. Přečte-li si tu samou větu notář, začne se obvykle smát.
Právní úprava mimořádných závětí je zakomponována do § 1542 až 1549. Celkovou strukturu příslušné pasáže pak lze rozdělit do dvou částí – v první jsou vyjmenovány jednotlivé druhy posledních pořízení (§1542–1545), druhá pak může být označena jako jakási obecná část platná pro všechny výše řečené druhy testamentů (§ 1546–1549). Předně je třeba říci, že ačkoliv zákonodárce v příslušných ustanoveních hovoří výslovně toliko o závětích s úlevami, lze tato ustanovení vztáhnout i na jiná pořízení – tj. na dovětky,
Definici nepominutelného dědice obsahuje § 1643 odst. 1 OZ. Ten bez dalšího stanoví, že nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Ustanovení § 1642 pak již pouze vymezuje obsah práv nepominutelného dědice tak, že nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl. Jak vystihovali za účinnosti OZ 1964 Mikeš a Muzikář, „někteří ze seskupení tzv. dědiců ze zákona mají v porovnání s ostatními k tomu ještě určité výsadní postavení. Jsou to tzv. neopomenutelní dědici… neopomenutelný dědic má v rozsahu svého povinného dílu postavení dědice, který dědí jako zákonný dědic…“
