V návaznosti na rozsáhlý diskurs v několika číslech časopisu Ad Notam věnovaný problematice práva na vypořádání ve smyslu § 1693 odst. 3 o. z. se následující příspěvek pokusí přiblížit možné přístupy aplikované v zahraničí na spory mezi dědici pramenící z uplatnění tohoto institutu.
Zákonné omezení pořizovací volnosti v době, kdy byl zůstavitel v péči zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, anebo kdy jinak přijímal jeho služby, se nevztahuje na situaci, kdy je za závětního dědice povolán asistent sociální péče (§ 83 zákona č. 108/2006 Sb.), který poskytuje zůstaviteli příležitostné sociální služby nemající kontinuální a intenzivní charakter, pokud v takovém případě nevzniká stav závislosti zůstavitele na asistentovi coby osobě povolané za dědice nebo odkazovníka ve smyslu § 1493 o. z.
Ve svém článku jsem se zaměřila na empirické hodnocení reálného využití výhrady soupisu pozůstalosti v praxi. JEHO VNÍMÁNÍ ODBORNOU VEŘEJNOSTÍ NAPŘÍČ ČESKOU REPUBLIKOU BYLO ZPRACOVÁNO NA ZÁKLADĚ ODPOVĚDÍ ANKETY NOTÁŘSKÝCH KANCELÁŘÍ.
Problematice výkonu hlasovacího práva společníka kapitálové společnosti je v odborné literatuře věnována značná pozornost. Existují však určité dílčí otázky, kterými se odborná literatura ani judikatura vyšších soudů nezabývala buď vůbec, nebo, z našeho pohledu, nikoli do potřebné hloubky.
V rámci řízení o pozůstalosti, a stejně tak i v listinné agendě, se střetáváme se základními instituty práva rodinného, a je tedy užitečné si připomenout, že od 1. 1. 2025 dojde k několika změnám či novotám v oblasti rodinného práva.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 267/2023-152 vyplývá, že do aktiv pozůstalosti je třeba zařadit i dary vyplývající ze smluv o darování pro případ smrti a do pasiv pozůstalosti pak závazek umožnit obdarovanému nabytí vlastnického práva k předmětu daru. Odměna soudního komisaře se počítá z obvyklé ceny pozůstalosti zahrnující též dary pro případ smrti.
Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, kterým má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, je notářským zápisem ve smyslu § 71b notářského řádu a může být exekučním titulem. USNESENÍ VELKÉHO SENÁTU NEJVYŠŠÍHO SOUDU SP. ZN. 31 CDO 225/2024-543
V tomto diskusním příspěvku bych se rád zabýval nedávným rozhodnutím Nejvyššího soudu o náhradnictví. Týká se sice předchozí právní úpravy, mohlo by však mít také širší dosah, kritický rozbor proto považuji za důležitý.
Spor o dědické právo v řízení o pozůstalosti ve smyslu § 1672 a 1673 ObčZ a § 168 až 170 ZŘS nastává, pokud si právo na dědictví činí více osob a jejich práva si odporují, tedy pokud více osob tvrdí, že jim svědčí dědický titul k téže části pozůstalosti. Může se jednat o konflikt jakýchkoliv dědických titulů, které vedle sebe nemohou alespoň částečně obstát.
Jedním z nosných principů dědického práva od roku 2014 je ochrana vůle zůstavitele. Zákonodárce se tím odchyloval od dřívějšího, notně restriktivního až autoritativního pojetí socialistického dědického práva a „usiluje (o to), aby byl v duchu evropských kulturních tradic dán větší průchod úctě k projevu poslední vůle zůstavitele“.
Ve dnech 5. až 7. 6. 2024 pořádala Justiční akademie další ročník dědického semináře, jehož součástí byla i přednáška Procesní dopady insolvencí na pozůstalostní řízení (střet pozůstalostního a insolvenčního řízení). Článek vychází z obsahu přednášky a blíže rozvádí jeden okruh probíraných problémů.
V tomto příspěvku se zaměříme na (neodvolatelné) darování pro případ smrti, a to na pozadí usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-102, které je prozatím jediným českým rozhodnutím k tomuto staronovému institutu. Rozhodnutí se však věnuje i řadě jiných otázek a dospívá přitom k překvapivým závěrům, které – máme za to – zasluhují hlubší (kritickou) doktrinální reflexi.
Tento příspěvek vznikl v rámci plnění specifického vysokoškolského výzkumu (SVV) Univerzity Karlovy č. 260 622 „Technologický pokrok a společenské proměny jako výzvy pro zkoumání základních otázek práva“.
Střípky z historie 75. Napsal JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., člen redakční rady Ad Notam.
Rozhovor s JUDr. Svatoplukem Procházkou, notářem v Praze, vedl čestný prezident NK ČR JUDr. Martin Foukal.
Závěra pozůstalosti ve smyslu § 1682 o. z. slouží k zajištění majetku zůstavitele zejména pro účely uspokojení práv věřitelů (některých dědiců nebo nepominutelného dědice), příp. k vyloučení možnosti ztráty nebo poškození majetku v pozůstalosti. Z povahy věci nemůže sloužit k zajištění pohledávek zůstavitele v pozůstalosti (i kdyby byl dlužníkem dědic), neboť se nejedná o prostředek k řešení sporů (mezi dědici), např. o vydání bezdůvodného obohacení do pozůstalosti nebo o užívání věcí z pozůstalosti do skončení řízení. USNESENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ZE DNE 13. 10. 2023
Určitě jste se už dostali do situace, kterou může vymyslet jenom život. Nedávno jsem při čekání na klienta, který měl dorazit na opakovaně smluvené jednání, otevřel stránky internetu, abych vyplnil dobu, než přijde. Dočetl jsem se, že v České republice se na čas zastavil život. Po letmém pročtení článku jsem se dozvěděl, ne že by se život opravdu zastavil, ale každý správný Čech se přestal zajímat o dění kolem sebe a soustředil se na to nejdůležitější, na mistrovství světa v ledním hokeji.
Předkládaný diskusní příspěvek reaguje na článek M. Jindřicha o sporné úpravě práva na vypořádání (§ 1693 odst. 3 OZ), týká se však také problematiky reprezentace při započtení na povinný díl a na dědický podíl (§ 1660 odst. 2 a § 1661 odst. 2 OZ), která s právem na vypořádání úzce souvisí.
Darování pro případ smrti se navrátilo do právního řádu české republiky v § 2063 a § 1594 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, poprvé od účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ 1950“). Obsahem tohoto článku je stručný historický exkurz právní úpravy darování pro případ smrti od starověku až po zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ 1964“).
Třebaže § 213 o. z. (znehodnocená účast člena korporace, došlo-li zároveň k poškození korporace) normuje určitá ex lege východiska pro případné uplatňování odvozené, tedy reflexní škody, zůstává otázkou, zda v praxi bude takovéto ustanovení pro poškozeného společníka kapitálové společnosti vůbec aplikovatelné, a to především pohledem splnění jeho aktivní věcné legitimace. Předchozí i nedávná rozhodnutí Nejvyššího soudu české republiky ve věci reflexních škod tomu spíše nenasvědčují.
Dědické právo tradičně klade důraz na pořízení pro případ smrti obecně, zvláště pak na závěť. Vůle zůstavitele projevená pro případ smrti v podobě závěti je rozhodující pro určení dědiců, rozdělení pozůstalosti i pro případné další záležitosti, a jako taková má přednost před zákonnou úpravou dědické posloupnosti.
Dne 23. 1. 2024 bylo vydáno usnesení nejvyššího soudu, sp. zn. 24 Cdo 1310/2023, které se zabývá výkladem pojmu „dědic“ ve smyslu § 42 odst. 1 zák. Č. 90/2012 sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „z. O. K.“). Konkrétně zda lze podle § 42 odst. 1 z. O. K. Za dědice považovat i stát, kterému byl podíl ve společnosti s ručením omezeným vydán v souvislosti se zastavením řízení o pozůstalosti jako zůstavitelův majetek bez hodnoty nebo nepatrné hodnoty.
Ve dnech 5. až 7. června 2024 se v prostorách Justiční akademie v Kroměříži uskutečnilo tradiční třídenní setkání notářů, soudců odvolacích soudů a Nejvyššího soudu ČR specializujících se na dědickou problematiku, emeritních notářů a dalších zajímavých hostů.
Dne 15. 8. 2023 vydal krajský soud v Praze rozhodnutí č. J. 102 co 9/2023-102, ve kterém se zabýval darováním pro případ smrti ohledně nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí a následným postupem v řízení o pozůstalosti. Toto překvapivé rozhodnutí, které se zcela odklání od veškerých teoretických I praktických poznatků, je kritizováno (nejen) celou řadou předních českých civilistů.
Institut zakotvený v § 1693 odst. 3 občanského zákoníku umožňující zohlednění určitých aktivit dědiců ve výši získaného majetku vyvolává i po delší době účinnosti občanského zákoníku otázky týkající se několika aspektů.
V loňském roce vzbudilo zaslouženou pozornost právnické komunity stanovisko generální advokáty Juliane Kokott ve věci týkající se odpovědnosti státu za škodu vzniklou v souvislosti s překročením limitů znečištění ovzduší stanovených právem Evropské unie. Bylo tomu především díky závěru, že cílem mezních hodnot stanovených pro znečišťující látky ve vnějším ovzduší a povinností v oblasti zlepšování kvality vnějšího ovzduší stanovených čl. 7 a 8 směrnice 96/62/ES ve spojení se směrnicí 1999/30/ES, jakož i čl. 13 a 23 směrnice 2008/50/ES je přiznat práva jednotlivcům.
Nahlédl jsem do počítače, abych si vybavil témata, jimž jsem věnoval svých téměř 30 fejetonů uveřejněných v Ad Notam v posledních 18 letech. Příznačné bylo, že nejstarší z nich pochází z roku 2006, kdy se teprve forma fejetonu začala v Ad Notam objevovat. Jeho název zněl: Notář a čas.
Soukromé právo chápu jako „hodinový strojek“, který si předáváme z generace na generaci. Pokud z něj vypustíme nějaké malé (zdánlivě nepodstatné) kolečko, může se stát, že se zastaví.
Z účastenství v pozůstalostním řízení dle § 113 z. ř. s. nepominutelnému dědici nevyplývá oprávnění zasahovat do rozsahu aktiv pozůstalosti po zůstaviteli, nýbrž nepominutelný dědic může vznášet námitky a podávat opravné prostředky pouze ohledně ocenění majetku, který byl do aktiv pozůstalosti již zahrnut.
Mělo by být pokračováno v dosud neskončených řízeních o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících, která byla zahájena před 1. 1. 2024?
